Tyto základní pokyny první pomoci ježkům jsou určeny lidem, kteří se snaží ježkům pomoci a neví o jejich ošetření a potravě prakticky nic. Ježek je jedním z nejstarších savců, kteří ještě žijí na této planetě. Rozvoj automobilismu, chemizace a mechanizace spolu s vandalismem hubí nesmírné množství ježků. Denně jim bere člověk jejich přirozené prostředí a zvíře hledá nový a nový úkryt. Někdy je opuštěný keříček na velkém sídlišti jediným ježčím úkrytem.

Ježek je zvířetem chráněným, není dovoleno chovat ho v zajetí – jen na dobu nezbytně nutnou. Neměl by se stát ani v budoucnu zvířetem domácím.

Nalezli jste ježka a chcete mu pomoci?

Pozor!!!
Ježek je schopen zazimovat při váze 700g

příjem ježků do záchranných stanic:
1. polovina října 200g
2. polovina října do 350g
listopad od 350g-650g

1. Poznamenejte si hned váhu ježka, datum a místo nálezu.
2. Prohlédněte ježka – bude mít patrně blechy a klíšťata nebo bude poraněn.
3. Bude-li ježek ještě slepý, podívejte se okolo, nejsou-li tam další opuštěná mláďata.
4. Proveďte základní ošetření, dejte ježkovi potravu a místo na spaní a ubytování.
5. Právě zpočátku potřebuje zvíře důkladnou prohlídku a ošetření. Někteří veterináři ježka vyšetří, ale pro další vývoj ježka vyhledejte co nejdříve ochránce ježků.
6. Dodržujte pokyny a dbejte na čistotu zvířete. Ježka si můžete vzít do péče, ale počítejte s tím, že se budete muset starat o něj nejméně 4 – 5 měsíců. Je lépe se starat o dva ježky, jeden ježek se stává po čase mazlíčkem rodiny, vybírá si z krmení jen to, co má rád, a také se časem nudí. To vše není dobré pro vypuštěni do přírody.
7. Musíte ježka co nejdříve v n i t ř n ě odčervit.
8. Přerostlé drápky jsou někdy vadou v chůzi zvířete.
9. Ježek je nočním zvířetem, nechejte mu ve dne dostatek klidu.
10. Na zimní spánek se dá pomýšlet až po dosažení hmotnosti 600 gramů.

Přečtěte si, prosím, následující statě pozorně. Jako s každým zvířetem, tak i s ježky je práce navíc. My všichni dlužíme přírodě hodně. A proč nesplácet dluh právě záchranou ježků.

1. Datum, místo nálezu, hmotnost

Ježek má pravidelně přibývat bez zjevných výkyvů. Proto je zapsání váhy tak důležité. Zpočátku se váží ježek obden, později 2 x týdně. Váhu je nutno zapisovat. Někdy se dá ježek vrátit na místo nálezu (pokud není zdevastované), případně hledat lepší místa.

2. Blechy, klíšťata, muší larvy

Blechy se odstraňuji postřikem „Difuzil V“ nebo Difuzil H“ (na dětské vši). Musíte dát pozor na obličejovou část a asi 3 minuty po postřiku zvíře rychle opláchnout vlažnou vodou. Pak zabalit do starého ručníku. Nesušit fénem! Difuzil ničí i klíšťata, ale na obličejovou část musíte použít dětský olej na zakapávání parazitů. Pak klíště vytáhnout a vhodit do kelímku s vodou. Nerozšlapávat, neničit stisknutím! Nebezpečné!

Můžete použít i druhou alternativu, která se musí učinit u zcela malých ježků: blechy opatrně vyčesáváme starým kartáčkem (třeba zubním) pod tekoucí vodou. Zvíře se nesmí namočit, pokud je malé nebo zesláblé. Klíšťata zakapat olejíčkem. Blechy jsou jenom „ježčí“, každý živočišný druh má ty, „své“ blechy, i člověk. Jestliže blechy přeskočí, nemějte obavy, nebudou vás štípat, protože jsou zvyklé na tu kůži, kde se namnožily. U klíšťat pozor! Nezaměňujte klíšťata s bradavičkami (struky), které má samička i sameček po obou stranách těla!

V okolí uší a oči se vyskytnou někdy muší larvy. V tomto případě jde o hodně zesláblé zvíře. Larvy zakapat zředěným alkoholem, Alpou, kolínskou.. Nejlépe použít vatové tampóny a pak pinzetou vajíčka sebrat. Prohlédněte pečlivě i eventuelní drobná poranění – očistit vodou, postříkat desinfekcí (Septonex) a zasypat hojivým pudrem. Ošetření větších, rozsáhlejších ran, nechte raději po vydesinfikování rukám ježčích ochránců. Obraťte se ovšem na ty, kteří se ježky zabývají delší dobu.

POZOR Jestliže zvíře nebere potravu, vychází ve dne, běhá stereotypně, padají mu bodliny, je abnormálně neklidné, apatické, padá k jedné straně apod., jsou to příznaky nenormálního stavu. Je třeba urychleně vyhledat pomoc u ježčích ochránců.

3. Prohlédnout okolí nálezu ježka

Někdy se stane, že se mláďata rozlézají po okolí a hledají potravu. Dobře se podívejte, jestli tam nemá vámi nalezený ježek ještě další sourozence. Pomůže sluch: volají po matce pískotem, podobným jako ptačí mláďata.

4. Potrava a ubytovací blok

Ježci jsou hmyzožravci, jejich potrava se musí skládat z převážné části z masa. Jako divoce žijící zvířata reagují citlivě na chybnou, neobvyklou nebo příliš vydatnou potravu. Rychlé tloustnutí vede někdy k ochrnutí, k poruše funkce jater, stejně tak jako u lidí. Příklady základního ježčího jídelníčku:

– Hovězí maso naškrábané nebo nakrájené, smíchané bud‘: s vařenou rýží, nudlemi nebo malými kolínky, flíčky apod., se syrovými vločkami. Směs rozředit trochou vody, přidat 2 – 3 kapky Spofavit sirupu. Nutně přidávat vitaminy hned od začátku!
– Vařené kuřecí krky, které větší ježci obírají až na kost, menším se musí maso obrat a pokrájet. Ježkům se žvýkáním zpevňují dásně!
– Maso z výseku – vařené, rovněž tak i vnitřnosti: srdce, slezina.
– Konzervy pro psy a kočky, které jsou dnes už běžně k dostání: smíchat dle první odrážky, směs se obměňuje přidáním nastrouhané mrkve, jablka, syrovým žloutkem, tvarohem.

Další pokrmy

– Rozklepat vejce do hrníčku s malým množtvím vody, nechat na pánvičce „zdrcnout“, pak smíchat např. s vločkami, rýží.
– Kuřecí srdíčka nebo maso z výseku: pomlít nebo nakrájet, opět smíchat dle první odrážky.
– Rybu syrovou nebo filé – rozkrájet.
– Měkkou hrušku, jablko, banán (všichni ježci bez rozdílu milují avokádo), někteří jedinci si ovoce nevšimnou, jiní ho pojídají s chutí – ovšem ne v takovém množství, aby mohlo být jejich hlavní potravou!
– Občas dát piškoty, zbytek buchty, puding nebo kaši, nikdy ne mléko (dává se jen ve výjimečných případech, kdy je nalezena matka s mládětem nebo zcela malá ježčata, ale musí být zvlášť upravené). Dobré výsledky jsou při použiti speciálně upraveného mléka pro štěňata a koťata při umělém odchovu (složení ježčího mléka je tak specifické, že se ho ani v zahraničí dosud nepodařilo nahradit). Ježek dostává po mléku průjem. I když je savec, mléko v zajetí mu škodí.
U venkovních divokých ježků je situace s mlékem trochu jiná: samozřejmě, že se ježek přiživí, když se dá miska s mlékem kočkám (stačí dát misku výš, kam se ježek nedostane). Když už se chce rozdávat volně žijícím ježkům mléko, tedy teprve až zhruba od května do konce srpna, a to ještě mléko s piškotem nebo rohlíkem. Jako přídavek ke stravě mléko divokým ježkům nezpůsobuje takové potíže, jako ježkům chovaným doma.

K pití pouze vodu do nepřevratných těžkých misek. Při průjmech se dává slabý čaj ochucený medem.

Ježci jsou většinou samotáři, při více ježcích je lepší, když má každý svůj domeček. Při větším množství se nedá toto pravidlo dodržet, není místo. Proto dávat ježky dle váhy: menší jsou pohromadě, celkem se dobře snášejí, větší jsou zvlášť. Někdy se vyskytnou jedinci, kteří jsou „rvaví“, napadají ostatní. Takový ježek musí být zvlášť, mohl by ostatní „bojácnější“ a méně zdatné ježky pokousat.

Ubytovací blok má být cca 1 m2 velký. Ježek nesmí být zavřen v bedýnce, není morče nebo králík! Rovněž nemůže být zavřen v akváriu, umístěn ve vaničce nebo za oknem!

Bedýnka stačí obyčejná, papírová, zhruba 30 x 30 až 40, vysoká cca 15 cm, s otvorem 10 x 10 cm. Potrava se nikdy nedává dovnitř bedýnky! Umisťuje se na druhém konci ježčího výběhu. Celý výběh se vystele novinovým papírem, rovněž do bedýnky se dá zmuchlaný papír. Menší ježci do hmotnosti 150 – 200 gramů se dávají do hadříků – olemovaných, bez poutek a děr! Musíte si uvědomit, že malý ježek se nezahřeje a potřebuje teplo. Někdy se dává těmto ježkům plastiková láhev naplněná horkou vodou, zabalená do hadru, nebo termofor. Ježek je výborný šplhavec – dokáže přešplhat ohrádku, ve které je umístěn (tím je myšlen ohraničený výběh). Proto musí být ohrádka hladká, vysoká nejméně 60 cm. Nemáte-li možnost takto ježka umístit, musíte mu umožnit nejméně 3 – 4 hodiny proběhnutí večer! Pozor na skuliny za sporákem, pračkou, nábytkem apod. Pokud se ježci za tato zařízení dostanou, může se stát, že vzpříčením bodlin se nemohou vlastní silou dostat zpátky! Teplota musí být pokojová, a to okolo 18 °C. Tedy žádný vlhký sklep nebo balkon, kůlna. Do hmotnosti 600 gramů musí být ježek v pokojové teplotě!

5. Prohlídka, ošetření, léky

Většina ježků potřebuje jako základní ošetření pouze odblešení a odklíštění, eventuálně koupel. Tyto úkony zvládne dost lidí. Horši je to s ošetřením, kdy se jedná o hnisavé rány, o celkovou malátnost, poranění autem apod.. Obraťte se na ochránce ježků. Ježkovi bude poskytnuta pomoc nebo bude aspoň první dny umístěn u ochránce ježků. Až se vyléčí, ježek se předá zpět nálezci. Bohužel je hodně lidí, kteří pokládají starost o jednoho až dva ježky za zcela nepřekonatelnou. A to mají, jak hlásí hned u vchodu, hrozně rádi zvířata, zejména ježky!

6. Jednoho nebo dva? Čistota

Jen málokterý člověk si vezme na starost hned dva ježky, pět až deset ježků u začátečníků je skoro zázrak: Přesto je lepší mít hned ze začátku nejméně dva ježky. Jedno zvíře se většinou brzo rozmazlí, vybírá si v potravě a někdy se i nudí. Nemá se s kým dohadovat o potravu, pelíšek, ztrácí plachost a na vrozené ježčí zvyky, jako je funění, stáčení, zapomíná. Udržovat čistotu ve výběhu i v bedýnce je tak samozřejmé, jako denně vyměňovat pitnou vodu. S novinami to samozřejmě není problematické, hadříky se musí vyprat. I ježky je třeba nejméně 2x týdně bud‘ otírat ze spodu mokrou žínkou, nebo jim umožnit proběhnout se ve vaně, v malém množství vody. V přírodě se pohybují prakticky stále v mokré trávě a tím se čistí, v zajetí tuto možnost nemají. Je potřeba také dohlédnout na různé zbytky jídel, které se jim někdy zachytávají na čumáku. Vrstva, která je pak delší čas „nevětraná“, vytváří plíseň.

Dostanete-li léky, dodržujte prosím důsledně užívání všech a řiďte se pokyny, které dostanete. Neordinujte ježkům to, co je dobré pro lidi! Pro ježky to může být naopak záhubou! Rovněž tak neaplikujte léky, které jsou určeny pro některá domácí zvířata!

7. Vnitřní odčervení

U ježků se vyskytují – zrovna tak jako u jiných zvířat – vnitřní paraziti, které je třeba co nejdříve odstranit. Upozornění: tito paraziti jsou jen u ježků, nejsou přenosní na jiná zvířata! Helmirazin, který se běžně podává domácím zvířatům, ježkům nedávejte, není pro ně vhodný! Nejčastěji se používá u ježků injekční technika, a to přípravkem Citarin, v poslední době je výborný lék Ivomec. Oba tyto prostředky mají poměrně dlouhodobý účinek.

8. Drápky, nášlapky

I při dostatečném výběhu rostou ježkovi drápky. Nelze srovnat domácí podlahu s travní pěšinou, kde jsou různé překážky a hrboly, které ježek musí přelézat, dále při vyhrabávání potravy, při podlézání apod. Doma toto všechno chybí. Musíme se občas na drápky podívat a eventuelně je přistřihnout. Stříhají se zrovna tak jako drábky u ptáků, pozor na nerv, který vede středem rohoviny. Použijí se nůžky na silné nehty. Drápky se stříhají zdola nahoru, raději méně, aby se nenarušily. Nikdy ne obráceně! Když si na tuto procedúru netroufnete, raději se obraťte ne-li na „ježkaře“, tak na chovatele ptáků.

Je nutné dávat pozor na nášlapky, tj. na spodní plochu chodidla, kde se shromažďují nepatrné zbytečky potravy, které někdy za čas vytvoří kolem drápků tvrdou kůži a vrstvu na tlapkách.

9. Ježek je nočním zvířetem

Dopřejte ježkovi přes den klid, nerušte ho. Je nutné ráno uklidit výběh a bedýnky, vyměnit vodu, vyhodit zbytky potravy. Pak už zvíře nechte spát. Ježek se krmí jednou denně, a to večer. Není dobré zvíře přejídat, tlustý ježek není dobře pohyblivý. Jen malým ježkům se dává vícekrát denně.

Při pohybu po bytě nedělejte zbytečný hluk: bouchání, klepání, hlasitě puštěné rádio, cvakání – to všechno jsou zvuky, které zvíře zvláště zpočátku dost ruší. Některý jedinec je z těchto zvuků i dost neklidný. Později si zvykne.

Dejte zvířeti, co potřebuje a nijak ho nerozmazlujte. Ježek také není hračkou pro děti nebo pro psy!

10. Kdy zimní spánek

Když zvíře dosáhne hmotnosti 600 gramů, je možné pomýšlet na ježkův zimní spánek (který by v normální zimě měl trvat maximálně do konce března!)

Ježek se dá krmit celou zimu, někdy je jedinec tak zesláblý, že požadovaných minimálně 600 gramů „dosáhne“ až někdy koncem ledna. To už je pozdě připravit ježka na spánek, zvlášť, když je v posledních letech zima tak velice proměnlivá, což nesou těžce zejména zimní spáči.

Ježek s hmotností nejméně 600 gramů se přenese do chladnější místnosti, na balkón, do sklepa. Všude však musíte učinit opatření k tomu, aby ježek z určeného místa neutekl nebo se nepřešplhal! Místo musí být nejméně 80 x 80 cm, přepážka (nebo ohrádka) vysoká nejméně 60 cm. Dát pozor zejména na balkóně, všechny škvíry se musí dobře zahradit. Není-li dřevěná bedýnka, použijte papírovou (původní ježkovu bedýnku), kterou dáte do poněkud větší bedýnky. Obě musí mít samozřejmě otvor do výběhu. Prostor mezi bedýnkami se vycpe buď novinami nebo dřevitou vatou. Ježek si bedýnky sám „docpe“, proto nechte malou vrstvu vždy před bedýnkou.

Může trvat několik dní, než ježek upadne do zimního spánku. Do té doby musí být pravidelně krmen. Některý ježek přestane brát dva – tři dny potravu, pak opět dva dny krmivo vezme, později přestává brát potravu vůbec. Když vynechá aspoň týden, můžeme předpokládat, že usnul. Přesto je nutné, aby ve výběhu byla vždy voda a krmivo, které se v době spánku připravuje ze stejného dílu piškotů, rozinek a oříšků.

Dejte pozor na výkyvy teploty – i ježek se budí ze spánku. Musíte se na něj občas opatrně podívat – tedy nevyndávat, nepřenášet do tepla! Během spánku je zvíře zcela stočeno, zdá se na omak chladné, dýcháni je velmi zpomalené. Při velké opatrnosti můžete ježka i zvážit, ale raději se spokojte s tím, že ježek žije. Nešetrným zacházením byste mohli ježka probudit a on se pak velmi těžce dostává do spánku a dost se tímto úkonem vysiluje. Během spánku ztrácí ježek až 1/3 své váhy, proto je minimální váha 600 gramů nutná.

Na jaře svého (nebo své) svěřence dokrmte, abyste mohli zvíře vypustit bez obav z toho, že přijde do terénu nevykrmený. Ježek se vypouští koncem dubna, je-li aspoň tři dny suché počasí a samozřejmě, není-li teplota pod +5 °C. Výhodná jsou pro ježky ta místa, kde mohou být zpočátku vypuštění přikrmováni. Při pěkném a suchém počasí je možno dobře živeného a zdravého ježka vypouštět i dříve. Nikdy prosím, nedávejte ježka v blízkosti silnic. Ježek se vezme i s bedýnkou a přenese na určené místo – tedy pod keře, pod kůlny, hromadu dřeva. Nikdy nedávejte ježka na opuštěné, volné místo. Otvor bedýnky přikryjte dřevem nebo cihlou a navečer tyto překážky odstraňte. Pro první dny je nutné dát vedle bedýnky i trochu potravy.

Ježci se budou držet tam, kde není přesně upravená zahrada, bez keřů ježka zahrada neláká. Zvířata se ráda prodírají křovím, zdolávají různé překážky. Svoje obydlí si pořizují nejraději pod hromadami dřeva, v kompostu, pod různými nepotřebnými věcmi odloženými v kůlnách a stodolách.

Dejte prosím pozor při přehazování kompostů vidlemi a různých hald větví. Do bazénku udělejte „výlez“ – stačí obyčejné prkénko s příčně natlučenými latěmi. Nenechávejte odkryté různé díry pro stromky nebo stavební výkopy! Tam všude může drobné zvíře spadnout a zůstat tam celé dny, než na něj přijdete. Opět stačí položit do jámy či výkopů prkno, umožněte jim, aby mohli z takové pasti vylézt, jinak je to pro ně jistá (a zbytečná) smrt! A velmi krutá.

Několik rozmanitých informací o ježcích…

Nedávejte malému ježkovi žížaly, slimáky, myši! Nemůže je rozkousat. Na jaře se ježek zvyká na přírodní prostředí tím, že se mu dávají brouci, mouční červi, cvrčci nebo se vyrýpne kus trávníku a dá se do výběhu. Ježek si sám vyrýpává drobné žížaly a brouky. Uvedený hmyz se může ježkům dávat i po čas jejich pobytu u vás, ale v omezeném množství a zejména tehdy, když je zvíře větší a má už druhé, stabilní zuby!

Někdy se ježek zkrotí a nahazuje si zpěněné sliny na hřbet. Není to vzteklina (ta u ježků zatím nebyla dokázána), je to tzv. ježčí parfémování, kdy ježek při styku s ostře vonící látkou chce přenést tuto vůni na sebe. Někdy jde o papírový sáček od kávy, botu z přírodní kůže, špinavé prádlo (zejména ponožku), navoněný kapesník apod.

Ježek dokáže být velmi rychlý a vynalézavý ve vyhledávání svých úkrytů- stáčí malá mezera a ježek se dostane za sporák, skříň, lednici, pračku. Ježek nemá tak vysokou inteligenci, jako třeba jiný savec, ale dobře si pamatuje i po delší době svůj pelíšek nebo místo v bytě, i když před tím byl ve volné přírodě! Pozná také svého ošetřovatele, ale někdy dokáže svými zuby pěkně stisknout. To nesmíte brát jako útok, ježek špatně vidí a mihnutí ruky považuje za kořist.

Ježek by se neměl stát domácím zvířetem, i když se s ním lidé po půlročním soužití někdy těžko loučí. Uvědomte si,že ježek je divoké zvíře a čekat od ježka nějakou vděčnost, je zcela zbytečné. Ve výjimečných případech zůstává ježek v lidské péči. Jedná se o invaliditu nebo jinak poškozená zvířata. I těm se musí umožnit aspoň po dobu víkendu pobyt v ohrádce na zahradě.

V našich podmínkách rozlišujeme dva druhy ježků – ježek východní a ježek západní.

Dříve, než byl na zemi člověk, žili tu už ježci. Dnes patří ježek k chráněným živočichům, je také v Červené knize ohrožených druhů. Nekrčme nad jejich osudem rameny, udělejme vše pro to, aby příští generace neznaly ježka jen z muzejních vitrín. Nezaslouží si to!

Naše nejbližší záchranná stanice:

Záchranná stanice v Bartošovicích
ÚZO ČSOP Nový Jičín – Záchranná stanice a Dům přírody Poodří
Bartošovice čp. 146, PSČ 742 54
Záchranná stanice – služba

ošetřovatelé Radim Maloušek a Daniel Gold
Příjem zvířat, výjezdy, konzultace.
(letní sezóna 7:00 – 22:00, zimní sezóna 7:00 – 20:00)
602 271 836

Případně kontaktujte spolek Zelená Hrabová, z.s. (viz Kontakt)

Zdroj: http://www.ochranazvirat.cz/662/czech/clanek/nalezli-jste-jezka-a-chcete-mu-pomoci-

Každodenní praxe správců zeleně potvrzuje nutnost věnovat se městské zeleni systémově. Nedodržení osvědčených principů je základem pro hromadění následných problémů.

Chyby a omyly, kterých se obce v péči o zeleň často dopouštějí, se později projeví na kvalitativním stavu zeleně. Zjednodušeně řečeno – omyl je nesprávná představa. Jaké jsou tedy nejčastější nesprávné představy, kterých se při správě zeleně našich obcí dopouštíme?

1) Absence provozních a plánovacích podkladů.
… nepotřebuji žádné podklady, protože svoji obec (zeleň) znám sám nejlépe …

Současná správa zeleně zahrnuje oblasti plánování, zakládání a péči o sídelní zeleň při důrazu na optimálním využití disponibilních zdrojů. Jedná se o velmi specifickou oblast, která je primárně určena všemi specifiky zahradní a krajinářské architektury. Tato specifika vycházejí především z biotické povahy předmětu její činnosti. Nástroje správy zeleně tvoří především: pasport zeleně, dendrologický průzkum s návrhem pěstebních opatření, územní studie rozvoje systému zeleně (dříve generel zeleně), plán péče a rozvojové projekty pro jednotlivé objekty zeleně (parky, nábřeží…)
Základním předpokladem pro dobře fungující správy zeleně je bezpodmínečná existence provázaných (logicky pořizovaných, aktuálních) nástrojů pro výkon správy zeleně.

2) Nerespektování diferencované intenzity péče
… mám absolutní nedostatek finančních prostředků, tak posekáme trávník ze severu města na jih… a pak uvidíme…

O nutnosti udržovat plochy zeleně různou intenzitou panuje naprostá oborová shoda. Intenzita udržovací péče odráží především význam plochy v systému zeleně obce. Tento význam je určen nejen její polohou, ale také dalšími aspekty (dostupnost, bezbariérovost, atraktivita…). Nedostatek disponibilních finančních prostředků pro zajištění udržovací péče je v našich podmínkách obecným jevem.
Systémovým opatřením je profesionálně stanovit nutnou a odpovídající intenzitu péče pro všechny plochy zeleně v obci.

3) Neznalost skutečných nákladů (rozpočtu) na péči
… květinové záhony jsou pro naši obec nepřiměřeným luxusem, nejnižší náklady na údržbu máme u trávníku…

Bezpodmínečně nutným podkladem pro hospodárné využití rozpočtu na péči o zeleň je pasport zeleně, který stanovuje zastoupení jednotlivých vegetačních prvků (např. trávník, květinové záhony, dřeviny) na plochách zeleně. Z hlediska oborových potřeb je užitečné vyhodnocení nákladů na udržovací péči jednotlivých vegetačních prvků (VP) minimálně ze dvou pohledů. První hledisko představují jednotkové náklady na udržovací péči VP – jako významný oborový normativ, jehož správné používání může výrazně ovlivnit racionalizaci péče o veřejnou zeleň. Druhý pohled vychází ze zastoupení VP v systémech zeleně sídel a informuje o reálných nákladech na údržbu. Nejvyšší jednotkové náklady jsou např. u letničkových záhonů, při pěstování rostlin v nádobách atd. Nejvyšší celkové náklady na udržovací péči VP v systémech zeleně sídel jsou vynakládány na trávníky (tato skutečnost je daná jejich dominantním zastoupením).
Pro jednotlivé vegetační a technické prvky je nutno znát technologii udržovací péče a náklady na jednotlivé pracovní operace. Je nutné mít informace o zastoupení vegetačních prvků.

4) Ignorance oborových standardů
… oborové normy jsou překonané – vše záleží na dobré domluvě s dodavatelem…

ČSN (83 9011-61, které nabyly účinnosti od 1. března 2006) obsahují pro oblast péče o zeleň důležité technické specifikace nebo jiná určující kritéria používaná jako pravidla, směrnice, pokyny nebo definice charakteristik zajišťující, aby materiály, výrobky, postupy a služby vyhovovaly danému účelu. Pro oblast ošetřování stromů vznikly Standardy péče o přírodu a krajinu (v roce 2013 schválený SPPK A02 002:2013 Řez stromů, Standard SPPK A02 002:2015 Řez stromů – I. revize 2015).
Technické normy jsou základními odbornými dokumenty a jako takové jsou považovány za základní oborové standardy. Pro správce zeleně představují základní oborovou oporu. Jejich znalost, praktická aplikace i důsledná kontrola, jsou nezbytné k řádnému výkonu této profese.

5) Chybná výběrová řízení v péči o zeleň
… nejnižší nabídková cena vyřeší všechny naše problémy…

Základem pro zadání veřejné zakázky jsou profesionálně zpracované podklady – zejména vhodná struktura a podrobnost »výkazu výměr« a optimální stanovení technologií udržovací péče, resp. uživatelských standardů. Správná volba způsobu zadání veřejné zakázky souvisí nejen s vlastním výběrovým řízením (získání optimální ceny zakázky, výběr profesionálního dodavatele), ale také se schopností následné kontroly plnění na straně odběratele.
Doporučený postup pro výběr dodavatele na údržbu zeleně byl v roce 2013 zpracován péčí Svazu zakládání a údržby zeleně.

Zdroj: https://moderniobec.cz/kterych-nejcastejsich-omylu-se-v-peci-o-zelen-dopousteji-obce/

Spolkem Zelená Hrabová, z.s. neustále upozorňujeme na nutnost adekvátní péče o zeleň na území Ostravy-Hrabové. Pokud vezmeme pod drobnohled největší veřejný prostor na území Hrabové, tedy kolonii Šídlovec, je patrné, že zeleň je zde v tristním stavu. Neprořezané stromy, proschlé koruny, umírající aleje, žádný nově vysazený květinový záhon či oživené „náměstí“ před obchodem Budoucnost.
Revitalizace Šídlovce je na dobré cestě, proto budeme nadále apelovat a konstruktivně přispívat k naplnění celkově plánované vize. Zdá se, že nespočet komentářů na neopečovávanou zeleň, bude úřadem vyslyšen. Bude rovněž záležet na našich zastupitelích, aby projekt revitalizace schválili.
Adekvátní údržba a péče o nově vysazené a arboristicky ošetřené stávající stromy a keře, bude v nadcházejících letech také určitě velmi důležitá a klíčová. Věříme, že úřad v brzké době zajistí zástupce, který bude mít agendu zeleně na starosti a který bude danou práci dělat s radostí a péči, protože to se vždy projeví na odvedeném díle.

Ing. Milan Taška (*1958) absolvoval vysokou školu technického směru, pracoval jako hlavní mechanizátor a technický náměstek, v letech 1987–2003 byl vojákem z povolání. Od roku 2004 je ředitelem Žilinské parkovací společnosti, kde čtrnáctým rokem řeší parkování v praxi. V roce 2005 založil Slovenskou parkovací asociaci, které několik let předsedal a dodnes je členem její rady. Radí primátorům a starostům v řadě měst na Slovensku i v Česku a poznatky o parkování sbírá i během dovolené. Po městě se pohybuje autem i pěšky, po pracovní době výhradně pěšky. O víkendech vyráží se svou českou manželkou na cyklovýlety. Od 12 let hraje v dechové kapele na bicí a tubu, rád chalupaří a věnuje se vnoučatům.

Jak jste se vlastně dostal k problematice parkování?
Problému řešení statické dopravy se u nás nikdo nevěnoval, na vysokých školách je na to vyčleněno maximálně pět procent vyučovacího programu. Přitom je třeba si uvědomit, že každé vozidlo vychází z bodu A do bodu B a potřebuje vyložit lidi, zboží, tedy i být odstaveno – zaparkováno. Když jsem před 14 lety začal řídit parkování v Žilině, přišel jsem na to, že na Slovensku nemám za kým jít se poradit. Výjimkou byly dvě společnosti v Bratislavě. S nimi jsme založili Slovenskou parkovací asociaci, jejímž hlavním krédem je výměna zkušeností a pomoc městům při zavádění regulace parkování a také sjednocení legislativních pravidel. V postkomunistických zemích nám totiž tato zákonná pravidla chybí, výjimku tvoří Maďarsko. Zákon o parkování mají ve Velké Británii a nedávno schválila nový zákon Francie.

Co je jeho obsahem?
Zákon zavádí jednotný systém v celé zemi, klíčovým hráčem budou města, příjmy z pokut zůstanou povinně v odvětví parkování, regulace je oddělena od policie, kontrolní činnost tak může provádět sám provozovatel parkování. Hlavním důvodem reformy ve Francii byl neexistující respekt k celému systému. V Paříži platilo za parkování pouze patnáct procent majitelů vozidel, z čehož vyplývá, že kontrola absolutně selhávala, což mělo vliv i na využívání hromadné dopravy. Proč by někdo platil za MHD, když své auto může parkovat zdarma? Zároveň to mělo vliv na zácpy ve městě atd.

Kdy přibližně se u nás objevil problém s parkováním?
Za socialismu se více využívala veřejná hromadná doprava. V Československu bylo na začátku 50. let 14 vozidel na tisíc obyvatel (v té době byla Praha 7 téměř dostavěna do dnešní podoby, a velikost veřejného prostoru je tedy od té doby stejná), v 70. letech minulého století vzrostl počet automobilů na 100 vozidel na tisíc obyvatel, v roce 1988 to už bylo 217 vozidel na tisíc obyvatel a dnes je v ČR přibližně 510 vozidel na tisíc obyvatel. Ale pozor, v Praze je to téměř 1000 vozidel na 1000 obyvatel. Naše města byla budována v průběhu mnoha staletí, dnešní velikosti dosáhla v 60. letech minulého století, ale počet vozidel se zásadně změnil. Bez regulace statické dopravy města současný ani budoucí nápor automobilové dopravy nezvládnou.

Jak by tedy mělo vypadat parkování ve městech, aby bylo ku prospěchu všech účastníků dopravy?
Otázka je sice lehká, ale odpověď velmi složitá. Vždy se to odvíjí od toho, jak si hlavně politici, ale i další účastníci silničního provozu váží veřejného prostoru. Chceme tento prostor zahltit vozidly, nebo z něj chceme ukrojit něco pro zeleň, pro maminky s kočárky, pěší atd.? Největším problémem je, že každý řidič chce zastavit své vozidlo přímo u dveří, kam jde na schůzku, na oběd nebo kde bydlí. Nikdy se nám nepodaří uspokojit všechny kategorie obyvatel (rezidenty, návštěvníky, taxikáře, zdravotníky, školy, státní úřady atd.). Zde se musí přijmout kompromis, rozdělit zónu parkování a v ní jednotlivé ulice tak, abychom se přiblížili k určitému ideálu. Nikomu v Evropě se to nepodařilo napoprvé. Je potřeba se obklopit odborníky, ne teoretiky, dát si udělat dobré analýzy. Do celého procesu vtáhnout všechny účastníky, nebát se s nimi setkávat a komunikovat. V konečném procesu musí přijít politické rozhodnutí našich zastupitelů, proto jsme si je zvolili. Pokud je politické rozhodnutí podložené odbornými podklady, pak se nemáme čeho obávat.

Je nedostatek parkování na Slovensku také tak zásadním tématem v životě jednotlivých měst?
Nedostatek parkovacích míst je pouze důsledkem neřešení tohoto problému. Pokud byla přijata nějaká řešení, tak byla neodborná a nekoncepční. Všechna řešení bohužel platí pouze jedno volební období. Je časté, že nový kandidát na primátora nebo starostu slíbí, že placené parkování přehodnotí a že všechno bude bezplatné. To je zásadní chyba. Parkování na ulici zabírá veřejný prostor a tenhle zábor musí být zpoplatněn stejně jako restaurace s letní zahrádkou platí za obsazení chodníku. Parkování totiž jednoznačně ovlivňuje život všech obyvatel ve městě. Problém s parkováním se ovšem netýká pouze center měst, ale hlavně sídlišť. V 70. letech minulého století byla filozofie při budování sídlišť taková, že 40 % vozidel bude parkovat na ulici, 30 % pod paneláky a 30 % v parkovacích domech. Pod paneláky vznikly nakonec sklepy a na výstavbu parkovacích domů nebyly stejně jako dnes finance. Zůstal nám tedy jen prostor na ulici. Čím starší sídliště, tím je tam víc parkovacích míst. Čím novější, tím je situace horší. Lidé zaparkují různě za sebou, že tudy neprojede ani žádné záchranné vozidlo. To už je i o bezpečnosti a záchraně lidských životů

Kdo je na vině? Stojí za tím neschopnost vedení radnic?
Obyvatelé jsou ochotni investovat velké finanční prostředky do koupě svých vozů, ale nejsou již ochotni spolupodílet se na budování odstavných ploch. Lidé by přitom měli být zodpovědní za svůj majetek. Obrovskou chybou politiků je, že peníze, které se vyberou za parkování, neplynou ve stoprocentní výši zpět. Jednou variantou řešení může být situace, kdy by se již při nákupu nového vozu vyžadovalo potvrzení o zajištění parkovacího místa. Například v roce 1945 vám v Německu nezaregistrovali vozidlo, pokud jste zároveň nedoložili, kde bude parkovat, přičemž první parkovací dům v Evropě byl postaven v roce 1910 v Berlíně. Nikdo se ale nechce vracet do Německa v roce 1945, ostatně i v Německu je hledání parkovacího místa druhým největším stresovým faktorem.
Dobré by bylo, kdyby vznikl nějaký státní fond řešení statické dopravy, do kterého by přispívali nejen provozovatelé parkovišť (městští i soukromí), ale i výrobci a prodejci vozidel a parkovacích technologií. Takto získané prostředky by pak stát přerozdělil městům a ta by je mohla věnovat na přípravu projektů a studií a částečně by se z nich dala financovat i výstavba parkovacích domů.

Vyplatí se radnicím budovat vlastní parkoviště?
Pokud má radnice ještě své vlastní pozemky, tak se vyznačování nových parkovacích míst vyplatí. Tento trend se ale jednou musí zastavit, protože za chvíli by nám vozidla stála na všech zelených plochách, chodnících i jinde. Současný trend v evropských městech je navíc opačný, radnice zde počet parkovacích míst postupně snižují.

Je řešením budovat podzemní garáže?
To je technicky výhodné, protože logicky při třech podlažích pod zemí šetřím trojnásobnou plochu na povrchu. Ekonomicky je to ale pro město nevýhodné, hlavně při cenách, které jsou rezidenti ochotni zaplatit. Spíš jsem příznivcem toho, aby město pronajalo na 30–50 let pozemek na sídlišti sdružení vlastníků bytů, a ať oni za vlastní peníze vybudují podzemní parkoviště, ať se starají o jeho chod, o všechny přístupové komunikace a ať si tímto způsobem zhodnotí své bydlení, protože pokud někdo prodává na sídlišti byt a k tomu má 2–3 parkovací místa, tak ho určitě prodá lépe než bez zajištěného parkování.

Mělo by být podle vás automatické, že developer, který staví byty, se postará i o místa k parkování?
Na Slovensku existuje norma – a v ČR je to podobné –, která říká, že pokud někdo staví nový obytný dům, nastavuje podkroví apod., je jeho povinností ke každé bytové jednotce vybudovat normou stanovený počet parkovacích míst, například k třípokojovému bytu musí na své náklady vybudovat dvě parkovací místa.
Stavební úřad by měl ale zároveň přezkoumat, zda takové množství příchozích a odchozích vozidel pojmou všechny přilehlé komunikace. Pokud ne, tak by měl stavbu zredukovat, popřípadě nepovolit.

A co spolupráce s obchodními centry, kde se garáže využívají především během dne?
V tomto směru udělaly všechny radnice obrovskou chybu. Během stavebního řízení měly říct: Máme jednu podmínku – v době od 18 do 9 hodin ráno chceme, aby parkoviště (nebo jeho část) bylo využíváno našimi rezidenty. Předpokládám, že investoři by souhlasili. Možná by rezident platil stejnou cenu za parkování, jako by platil na ulici, ale řešení by se určitě našlo. Muselo by to být ošetřeno jako věcné břemeno, které by bez souhlasu města nebylo možné zrušit. Možná by i dnes stálo za úvahu oslovit obchodní centra a nabídnout jim tuto spolupráci. Radnice by je například mohly za městské peníze napojit na pult centrální ochrany, v zimě jim zajistit odhrnování sněhu apod. Kdyby totiž radnice zacementovala další parcelu a vybudovala zde 500 parkovacích míst, musela by tyhle věci stejně řešit. Na co ale budovat další parkoviště, když reálně existují a v dnešní době jsou prázdná. (S nočním parkováním pro rezidenty Prahy 7 za 20 Kč počítá dohoda s investory Paláce Stromovka, dnes OC Letná, pozn. red.)

Poloprázdná bývá dnes i většina automobilů. Nepomohlo by, kdyby u nás byli řidiči motivováni k tomu, aby brali více pasažérů, jako je tomu třeba v Kanadě, kde na dálnicích můžete jet v „rychlejším“ pruhu, pouze pokud vezete více lidí?
Toto opatření se dá aplikovat na dálnici, kde jsou tři a více jízdních pruhů, vyžaduje to ale speciální kamerový systém atd. Ve městě, kde je více než tři jízdní pruhy, se to dá aplikovat pro městskou hromadnou dopravu, vozidla taxi a dalo by se to použít i pro sdílená vozidla. Například praxe v Bratislavě ukazuje, že tyto jízdní pruhy jsou v křižovatkách prázdné a v dalších dvou pruzích se mačkají ostatní vozidla a vytvářejí kolony. Taková opatření se ale dají aplikovat jen v zemích, kde ctí a dodržují zákon. V německy mluvících zemích se lidé odmalička učí dodržovat zákony, tam ani nepotřebují žádnou kontrolní techniku. U nás jsme ale vychováváni spíš k tomu, jak zákon obcházet, a ne jak ho dodržovat.

Celá řada lidí využívá auto jen o víkendech, jaká opatření z toho mohou plynout?
Z pohledu parkování to nic nemění. Pokud využívají k parkování veřejný prostor, platí pro ně stejná pravidla jako pro ostatní majitele vozidel. Spíše by bylo namístě udělat kampaň a přesvědčit tyhle lidi, aby svá vozidla prodali a na víkend si auto půjčili. Je totiž potřeba si spočítat veškeré náklady. Cenu auta, pojistky, pohonné hmoty, cenu za parkování, poplatky za STK, emisní kontroly, dálniční poplatky. Člověk pak přijde na to, že pokud dobře funguje MHD, auto v takovém městě, jako je Praha, ani nepotřebuje.

A co začínající trend sdílení vozidel, je tohle podle vás budoucnost?
Jsou dva modely sdílení vozidel. Ten první, v médiích označovaný jako carsharing, funguje na principu velmi flexibilní půjčovny aut. Hlavní výhodou tohoto modelu je omezení aut v ulicích. Dle evropských statistik totiž jedno sdílené auto nahradí přibližně deset málo využívaných soukromých aut. Podle mého názoru je tento model vhodným doplněním celoměstského dopravního systému.
Druhý model vytěžuje kapacitu aut, která by normálně jezdila poloprázdná. Na Slovensku je průměrná obsazenost vozidel 1,4 osoby, v ČR asi 1,6 osoby na auto. Je to sice dobrá myšlenka, má svou logiku, ale u nás naráží na legislativu. Řidič je totiž podle zákona zodpovědný za všechny spolujezdce ve vozidle. V případě autonehody by tak musel uhradit veškeré náklady na ošetření a v případě dlouhodobých a trvalých zranění pak újmu na zdraví. Rovněž se může stát, že místo zaplacení vrazí spolujezdec řidiči nůž do zad. K tomuto způsobu přepravy jsme tak ještě mentálně nedozráli.

Existují podle vás generační rozdíly ve vnímání osobní mobility? Pokud ano, jak tato skutečnost ovlivní budoucí organizaci dopravy?
Zde existuje velký generační rozdíl. Starší generace si musí připustit, že jsme mladou generaci od útlého věku odnaučili cestovat hromadnou dopravou. Pro mladé je to spíš atrakce než běžná záležitost. Je potřeba jednoznačně říct, že bez toho, abychom lidi vrátili zpět do MHD, nevytvoříme žádný pořádně fungující systém regulace dopravy. Na základě evropských statistik jezdí osobní vozidlo za 24 hodin 11 procent času a 89 procent stojí. Je zbytečné řešit vozidla lidí, kteří se ráno dovezou do práce a po 8–10 hodinách se autem vrací domů. Tyhle řidiče musíme přesvědčit, aby používali hromadnou dopravu. Ta ale musí být cenově a časově dostupná, čistá, klimatizovaná, vybavená wi-fi apod.

Co si myslíte o modrých zónách a řešení parkování v Praze?
Parkování v Praze se konečně začalo řešit, na rozdíl od Bratislavy, kde nová koncepce začne platit až v dalším volebním období. Čeští politici našli odvahu, odborníci to celé připravili a společně to začali realizovat. Odkládat řešení je totiž skutečně nezodpovědné a v reálném životě nás to doběhne. Parkování jsme nezanedbali od revoluce v roce 1989, je u nás zanedbané 50 let. Ulice ani celý veřejný prostor se nedá nafouknout. Modré zóny nejsou výmyslem Prahy nebo Slovenska. Převzali jsme tento model po zkušenostech z jiných částí západní Evropy, kde se tomu věnují nejméně 30–40 let. Modré zóny musí chránit rezidenty a souhlasím s nimi. Sám v takové zóně v Žilině bydlím. Problémem Prahy není nedostatek parkovacích míst, ale to, že každý chce zaparkovat své auto přímo před dveřmi svého domu.

Parkovací karta vyjde rezidenty na 1200 Kč ročně, tedy asi 3,40 Kč denně. Je tato cena z vašeho pohledu přiměřená?
Cena za parkovací kartu se musí odvíjet od hodnoty veřejného prostoru. Z mého pohledu je cena rezidentské karty 1200 Kč za rok v Praze nízká. Když ji porovnávám například se Žilinou, která má 80 tisíc obyvatel, tak tady jsou ceny pro rezidenty odstupňované podle pásem, která máme tři od absolutního historického centra až po sídliště. Platí se tedy od 50 po 200 eur za rok (1300–5200 Kč) a pro nájemníky od 80 po 300 eur za rok (2080–7800 Kč). Pro rezidenty je 1. karta za základní cenu, 2. karta je za pětinásobnou cenu a 3. karta a další za desetinásobnou cenu. Ceny karet pro firmy jsou pak desetkrát vyšší. Je třeba si uvědomit, že Praha je velkoměsto. Tady by to mělo být jako u bytů. V absolutním centru města by měla být cena karty nejvyšší a čím dál od centra bych navrhoval cenu nižší. Musí se zde odrážet to, zda a jak si vážíme veřejného prostoru. Bohužel, v tomto směru více převládají politické názory než odborná stanoviska.

A co když neexistuje strop ve vydávání počtu karet jako například v Praze a počet míst nijak neroste? Pak člověk platí a stejně bezmocně krouží a hledá. Jak to máte řešené v Žilině?
Legislativa u vás říká, že pokud občan splní podmínky, musí parkovací oprávnění obdržet. Jsou dvě možnosti: regulovat cenou, tzn. zvýšit cenu za rezidentské parkování, nebo změnit legislativu podobně jako například v Nizozemsku a nevydávat více karet, než je parkovacích míst. V obou případech můžeme očekávat hádky, proč je parkování tak drahé nebo kdo má získat oprávnění a kdo už ne. To, že se jedná o zábor veřejného prostoru, už politici nevysvětlují. Občan, který nemá auto, tak doplácí na všechny majitele aut a je znevýhodněn. Plným právem by měl chtít od parkujících rezidentů nějaké odškodnění. On totiž veřejný prostor nezabírá a přitom platí úplně stejné daně. Proč by si nemohl dát na ulici například bazén o velikosti 2,5 × 5 metrů za 1200 korun na rok? Na Slovensku jsou podmínky pro vydání parkovací karty stanoveny v provozním řádu. Proti nekontrolovanému výdeji karet se chráníme těmito větami, cituji: „Na vydání karty není právní nárok. O výdeji rozhoduje provozovatel na základě aktuální dopravně regulační situace. V případě opakovaného porušování provozního řádu – parkování s kartou na místech s parkovacími automaty, padělání karet, používání karet ve vozidlech TAXI apod. – není právní nárok na vydání karty.“ Vydání karty je dále vázáno na jednu bytovou jednotku a platí zde princip regulace cenou. Regulací musíme donutit lidi otevírat vlastní parkovací prostory. Přišli jsme totiž v Žilině na to, že garáže hlavně v centru města se pronajímaly na skladování materiálu a majitelé si vesele parkovali na komunikaci. Pokud je cena nízká, pak necháte své auto na ulici, jenomže ulice není určena k parkování, ale k jízdě. Strop na vydávání karet by měl existovat. V Žilině pokud překročíme hranici o 20 % prodeje karet nad počet míst, navyšujeme cenu karet a řešíme to cenovou regulací.

Jaká města v Evropě mohou být vzorem pro řešení dopravy a parkování a proč?
Mně se líbí systém regulace například v Kodani. Tam dlouhodobě velmi koncepčně rušili parkovací místa v centru města, a to o čtyři až pět procent míst za rok, a řeší to tak více než dvacet let. Přišli totiž na to, že tato parkovací místa nikomu nechybí. Naopak o kolik snížili počet parkovacích míst, o tolik se jim zvýšil počet židlí v restauracích. Toto opatření dělají velmi potichu a z dlouhodobého hlediska i s velkou politickou kulturou.

A jak bude podle vás vypadat dopravní situace v evropských městech třeba za deset let, tedy v roce 2027?
V případě, že s dopravou jako takovou nebudeme dělat nic a budeme jen odkládat všechna řešení na další generace, nastane obrovský kolaps. Možná města nebudou plná vozidel se vznětovými motory, ale budou plná vozidel s elektropohonem. Je nutné přerozdělit dělbu dopravní práce, tedy vrátit lidi do hromadné dopravy a naučit je již od útlého věku cestovat na kolech (objem cyklodopravy na Slovensku je 1,8 %), a pokud budou ulice bezpečné, pak je naučíme i přesouvat se pěšky.

A co vize autonomních automobilů a provoz ve městě řízený počítačem nebo třeba vertikální parkování (auta otočená o 90 stupňů)? Je to hudba budoucnosti, nebo utopie?
Určitě přijde doba, kdy se budou automobily řídit samy přes počítač. Zaparkování vozidel určitých výrobních značek bez zásahu řidiče už funguje i dnes. My ale musíme řešit přítomnost a zde nás čeká ještě obrovské množství práce. Hlavně je potřeba změnit myšlení lidí. Život ve městě a životní úroveň se totiž neodvíjí od množství vlastněných vozidel. Pokud dokážeme ochránit veřejný prostor ve prospěch dalších generací, tak to bude ta nejdůležitější přidaná hodnota.

Zdroj: https://www.praha7.cz/verejny-prostor-se-neda-nafouknout/