Autentický zvuk v přírodě: Co to je a proč na něm záleží

Představa tichého jara neohlašovaného zvukem ptačího zpěvu se stala jedním z nejsilnějších symbolů environmentálních obav druhé poloviny 20. století, protože dokázala jednoduše a zároveň s velkou urgencí vyjádřit to, co většina lidí dávno zpozorovala ve svém okolí a propojit zdánlivě běžné momenty každodenní zkušenosti jako ranní zpěv červenky nebo křik sojky s komplexním a organicky se měnícím světem globálního obchodu, zemědělství, dopravní infrastruktury a používáním agrochemikálií a pesticidů.

Antropocén je pořád převážně akademický termín, vyjadřuje však obecnější obavu týkající se globálních důsledků lokálního lidského jednání, která se do veřejné debaty a představivosti dostává mimo jiné díky zhmotnění v podobných příkladech, jako je ten o tichém jaru. Představuje totiž médium zvuku jako jeden z možných prostředků pro studium měnící se představy vztahu a hranic mezi člověkem a přírodou a zároveň jako nástroj určování toho, co je to příroda, jaká by měla být a jakým způsobem ji můžeme zpřítomňovat.

Lokomotiva, spojená s ohněm, kouřem, železem, ale i hlukem, byla jedním z hlavních symbolů nové industriální síly a pokroku, který byl nejen viditelný, ale i slyšitelný. Velká část zvuků, které jsme zvyklí definovat jako hluk, tj. jako zvuk nebo soubor zvuků, které z nějakého důvodu hodnotíme negativně, jako nepříjemné, rušivé nebo nepatřičné, má kulturní a historicky proměnlivé kontury (Kvíčalová 2019).

Zatímco dnes popisují ochránci přírody i návštěvníci přírodních rezervací vytí vlků adjektivy jako krásné nebo neuvěřitelné (jako symbol „volání divočiny“), stejné zvuky byly v jiném čase a dějinném kontextu hodnoceny jako děsivé.

Dějiny hluku jsou dějinami měnících se mocenských a kulturních vazeb ve společnosti, ale odrážejí také vývoj vztahu společnosti k přírodě a přírodnímu a očišťování hranic mezi přírodou a kulturou. První ani-hlukové kampaně v moderních městech souvisely primárně s otázkou lidského zdraví, a přestože úroveň hluku se začala exaktně měřit pomocí jednotek decibelu až na konci 20. let 20. století, hnutí hlásící koncem 19. století „návrat k přírodě“ se objevují právě v době počínajících kampaní proti urbánnímu ruchu, kdy tichý les a klidná rurální krajina vystupují jako protipóly antropogenního hluku a zvuku strojů a průmyslu (Schmitt 1990).

Čtěte také: Podzimní příroda: mp3 ke stažení

Historicky dominantní modely environmentálních změn pracovaly s představou kumulativního (a obvykle nevratného) gradientu od přírody ke kultuře, v němž se příroda stává postupnou obětí lidské činnosti. Změny životního prostředí však nejsou jednosměrné a hranice mezi přírodním a kulturním se v teorii i praxi často stírají.

Najít skutečně přírodní a přirozený zvuk je dnes téměř nemožné, shodují se aktivisté a výzkumníci v oblasti akustické ekologie. Vytváření prvních zvukových archivů bylo úzce spojeno s ochranou a zaznamenáváním zvuků ohrožených druhů a od počátku souviselo s představou ustupující přírody a úbytku diverzity.

Bioakustika se při analýzách zvuků od počátku snažila eliminovat okolní hluk, vymazat ho ze spektrogramu, popř. vyloučit z laboratorního prostředí a hledat a měřit „přirozený“ zvuk/signál na místech vzdálených od hustě osídlených oblastí, a tedy prostých antropogenních ruchů.

Přibližně od 70. let začali někteří biologové studovat ptačí zpěv jako součást širšího akustického kontextu (les může např. odrážet, tlumit, popř. lámat ptačí vokalizace) a objevila se představa, že každý druh v určitém společenství možná obývá specifické „akustické okno“ („acoustic window“), ve kterém se jeho frekvence optimálně šíří (Nelson a Marler 1990). Hustou vegetací se například lépe šíří nízkofekvenční zvuky; ptačí druhy, které obývají deštné pralesy, tak často komunikují na nižších frekvencích než ty, které žijí v méně hustém lesním prostředí.

Základním východiskem výzkumu Bernieho Krause je představa, že akustická komunikace jednotlivých druhů se evolučně přizpůsobila akustice konkrétních míst, a tedy že ve svém přirozeném prostředí budou mít jednotlivé zvuky tendenci se vzájemně doplňovat a významně si nekonkurovat. Hustou vegetací se například lépe šíří nízkofrekvenční zvuky; ptačí druhy, které obývají deštné pralesy, tak často komunikují na nižších frekvencích než ty, které žijí v méně hustém lesním prostředí.

Čtěte také: Hudba a klid v přírodě

Termíny jako „přirozené“ a „přírodní“ tu souvisí s evoluční, popř. Antropocén jako „věk člověka“ je tak patrný nejen v nové geologické, ale také v nové akustické vrstvě, která téměř souvisle pokrývá celou Zeměkouli.

Člověk, jakkoli svázán s přírodními ději, je systematicky stavěn vně přirozených přírodních procesů. Jinými slovy, nechápou antropocén jako proměnu paradigmatu (Hamilton 2015), ale spíš jako popis stavu životního prostředí. Nejen že veškeré jím generované zvuky jsou popisovány jako kategoricky odlišné od „biofonie“, tj. zvuků živé přírody, zároveň jsou také negativně hodnoceny (viz spojení jako „antropogenní hluk“) a často slučovány s tzv. technofonií, tj. s nízkofrekvenčními zvuky pocházející z těžby, průmyslu atd.

Tomáš Šenkyřík a zachycování zvukové identity krajiny

Tomáš Šenkyřík vyšel z oblasti hudby, dnes se však často pohybuje na mezioborových rozhraních. Vedle hudební perspektivy se tak zajímá také o přírodovědnou či environmentální rovinu poznání místa, když například slábnoucí žabí chór signalizuje a ilustruje destruktivní vysychání nebo sílící intenzita zpěvu ptáka reakci na vysokou úroveň hluku antropogenního původu.

Po roce 2008 jsem začal zaznamenávat přírodní zvuky a prostředí, spíše však do šuplíku. Myslím, že to souvisí. Když jsem v přírodě, naslouchám jí jako hudební struktuře. Někdy mě to tak vtáhne, že ji vnímám jako hudebně motivickou věc.

Když jsem začínal chodit pravidelně do přírody a věnoval se bedlivému naslouchání, zjistil jsem, že mě víc baví poslouchat než nahrávat. A tehdy jsem antropofonii cítil vyloženě rušivě. V postprodukci jsem je nepotlačoval, ale přímo vystřihoval a vytvářel sám pro sebe zvukový svět, jaký tu dříve byl, svět bez letadel, motorů, hlukového znečištění člověkem.

Čtěte také: Poslechněte si zvuky podzimu

Zároveň můžeš i vědecky sledovat fungování struktur přírody. Když nahrávku převedeš do spektrogramu, který graficky znázorňuje zvuk, vidíš, jak jsou jednotlivé zvuky krásně rozvrstveny. Je to jako partitura, řád, v němž se vzájemně jednotlivé druhy ptactva doplňují, a nelezou si příliš výrazně do svých frekvenčních pásem.

Ale jak jsem se v prostředí pohyboval více a pozorně naslouchal, tak mě začalo fascinovat i to, jak se tato relativně nedotčená struktura proměňuje zásahem antropofonních intervencí. Ty třeba rozhodí chorus skokanů zelených nebo pták v reakci na ně zesílí a začne zpívat trochu výš. To jsou takové mikroprojevy změn struktury a je ohromně dobrodružné je sledovat a studovat.

Pohled na vnímání lidského zvuku v souvislosti s biofonií jsem změnil díky jednomu zážitku, a to, když jsem nahrával kuňku v jednom zdejším mokřadu. Vzápětí přiletělo letadlo vytvářející dronový, mírně po čtvrttónech, půltónech měnící se spodní nízkofrekvenční tón. Kdybych tuto událost převedl do partitury, tak zvuk letadla by mohlo hrát violoncello, volání kuňky by mohly imitovat flétny s fagotem a nahoře by zněly pikoly, které by zastoupily hlas budníčka menšího. Když do spektrogramu převedeš orchestr, tak vidíš, jak je to podobné rozložení u hudebních nástrojů a jak je podobná organizace spektra.

Určitě. V oblasti hudby Leoš Janáček a Olivier Messiaen. Hlavně Janáček, který „samploval“, pomocí tužky a notového papíru, když zaznamenával v Brně na Zelném trhu výkřiky lidí. Pak také první nahrávání folklóru a lidové muziky v jejím prostředí. To pro mě byla veliká inspirace.

Ta originály uložila do Phonogrammarchivu ve Vídni. Zde jsem se seznámil s Christiane Fennesz Juhasz, s níž jsme procházeli audio sbírku Evy Davidové. U této příležitosti jsem se potkal také s manželem Christiane, Christianem Fenneszem. Ten svou hudbu vydával u labelu Touch, který obrátil moji pozornost k Chrisi Watsonovi nebo Janě Winderen, která se zabývá akustickou ekologií a nahrává, co se děje pod hladinou moří. To pro mě byly první dvě naprosto stěžejní osobnosti, které se zabývají tím, co se dnes snažím dělat i já.

V Jihlavě je nyní čtyřkanálová, prostorová zvuková instalace, která se jmenuje Příběh Plačkova lesa. Myslím, že prostorová instalace je ideální, protože i naše vnímání je prostorové. Jak tu sedíme, tak mě posloucháš, ale vnímáš i to, že ti někdo prošel za zády a zavrzaly parkety a že za oknem vede paní učitelka třídu a slyšíš tlumené dětské hlasy, i když to třeba do určité míry celé filtruješ. A podobně se snažím přiblížit i Plačkův les.

Když dělám nahrávku na internet nebo natáčím album pro label Skupina, tak je to něco jiného, než když připravuji zvukovou instalaci. A něco jiného je beseda s dětmi nebo dospělými, tam pouštím kratší zvukové ukázky, a důležitý je slovní komentář doprovázený fotkou místa a podobně.

Pokud je nahrávka doprovozena slovním komentářem, velice napomáhá tomu, aby si i dítě uvědomilo souvislosti. Myslím si, že je strašně důležité předávat tyto věci tak, aby se propojila racionální rovina s emocionální. A to samé platí i u dospělých.

Rozhodl jsem se vzít si relativně zvládnutelnou plochu Jihomoravského kraje, který je samozřejmě také velký, kdybych ho chtěl pojmout naprosto dokonale. Je ale zajímavý tím, že je zde začátek Vysočiny, jsou zde Bílé Karpaty, je tu nejníže položené místo, a to v oblasti soutoku Moravy a Dyje. A chtěl jsem, aby měl člověk, když si klikne myší, porovnání, jak ta místa zní.

SlowRadio: Autentické zvuky přírody v reálném čase

České internetové rádio SlowRadio jde ale trochu jiným směrem. Zakladatelé SlowRadia, kteří mají již zkušenosti z projektů SlowTV a Žádná věda, nechali v blíže nespecifikovaném lese v jižních Čechách rozmístit mikrofony, jejichž prostřednictvím se k posluchačům již od časných ranních hodin dostávají autentické zvuky lesa v reálném čase.

Poslech ambientních zvuků je již dlouhé roky oblíben u řady posluchačů. SlowRadio má navíc obrovskou výhodu stoprocentní autenticity. Při zvucích přírody se skvěle relaxuje, pracuje, učí i usíná. Díky tomu, že se jedná o přímý přenos, vás navíc může kdykoliv překvapit bouřka, nadšený výkřik houbaře, který našel houbu, nebo v extrémním případě třeba zvuk padajícího stromu.

tags: #autenticky #zvuk #v #prirode #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Vše o oranžových odpadkových koších
• Princip fungování čističky vzduchu
• Článek o Ochrana ovzduší
• Výhody a nevýhody karbonového stativu
• Efektivní využití rohu s odpadkovým košem