Možná to znáte - vyrazíte fotit, ale slunce je vysoko na obloze a všude kolem jsou jen ostré stíny a kontrastní světlo. Na první pohled nevhodné podmínky se však mohou proměnit v příležitost.
Tvrdé světlo vzniká ve chvíli, kdy scénu osvětluje přímé slunce nebo jiný malý bodový zdroj. Typickým znakem jsou ostré stíny, vysoký kontrast a zvýrazněné textury. Na portrétu to často působí rušivě - pleť je neúprosná a vrásky vyniknou víc, než by si model přál.
Měkké světlo naopak vychází z velkého zdroje, který paprsky rozptyluje nebo odráží a jemně je rozlévá po celé scéně. Typickým příkladem je zatažená obloha. Na portréty je velmi lichotivé, protože zjemňuje stíny a sjednocuje pleť.
Ve městě máme jeden velký bonus - spoustu vysokých domů a světlých zdí. Každý vysoký dům má alespoň jednu stěnu, na kterou dopadá slunce. A to znamená, že se od ní také odráží. Jak už víme, měkké světlo vychází z velkých zdrojů. Velká nasvícená plocha se pak chová jako obrovský difuzér, který světlo změkčí a vrátí nám ho zpět. Výsledkem je rovnoměrné a jemné nasvícení, které je na portréty ideální.
TIP: Vždy dejte pozor na barvu odrazné plochy. Bílá, šedá nebo béžová stěna je v pořádku.
Čtěte také: Auto versus letadlo: Kdo produkuje více emisí?
Určitě se to stalo každému z nás. Je trochu smutné dívat se na šťastný výraz lovce s krásným kaprem, kterému chybí na fotce kus ocasu, nebo kterému na pozadí fotky vévodí nevzhledné odpadky. Všem těmto nedostatkům je možné se vyhnout. Chce to jen se na focení více soustředit, všímat si i okolí a nedělat stále stejné chyby. Zkuste si své místo prohlédnout hledáčkem fotoaparátu ještě dlouho před ulovením kapra!
Vyberte si místo, kde nejsou rušivé prvky. Těmi může být na fotografii celá řada věcí. Harmonicky rozhodně nepůsobí přítomnost cizorodých předmětů, obzvláště pak pokud jsou výrazně barevné a na první pohled svádějí k pozornosti. Jedná se například o plastové láhve, kyblíky, židle nebo jiné součásti vaší výbavy či dokonce odpadky v popředí či automobily a jiné lidské výtvory v pozadí. Rušivě však mohou působit i zcela přirozené prvky, které se v našem lovišti vyskytují.
Obecně je ideální dodržovat tzv. „třetinové pravidlo“ nebo také „zlatý řez“. Ovšem naše portrétní fotografie je v tomto směru poněkud specifická a dodržení těchto pravidel je mnohdy obtížné. V našem případě dochází totiž ke konfliktu základních pravidel kompozice a požadavku na detailní portrét.
Soustřeďte se, přemýšlejte, buďte všímaví! V první řadě fotografujte z vhodné vzdálenosti. Přikročte či poodstupte od lovce tak daleko, abyste měli v záběru požadovanou scénu. Pokud má váš fotoaparát optický zoom, je možné na mírnou korekci kompozice využít i jen. Využívejte celý formát fotografie. Snažte se, aby hlavní motiv snímku byl vždy dostatečně velký.
Já většinou volím vzdálenost 1 až 2 metry, ale jsou případy, kdy je vhodné udělat o krok míň nebo víc. Nechoďte ale moc blízko, protože pak může dojít k vlivem perspektivy k nepřirozenému poměru mezi velikostí foceného úlovku a samotným lovcem.
Čtěte také: Cena emisí Žďár n. S.
Pokud je to možné, postavte se jako fotograf ke slunci zády. Ostré světlo je váš nepřítel - ačkoliv to tak nevypadá, ostré (zejména polední) světlo není na focení dobré. Pokud můžete, vyberte místo ve stínu. Ale pozor, stín listí stromů, kdy mezi nimi proniká ostré světlo, je na portrét velmi zrádný. Tomu se pokud možno vyhněte. A protisvětlo? To může být pro naše účely přímo vražedné.
V bezměsíčné noci může být naše orientace skutečně obtížná, proto je dobré si za světla své místo dobře prohlédnout a zapamatovat. Je to z toho důvodu, že vestavěný blesk nemá dostatečný dosah a neosvítí scénu dále než 1-2 m za fotografovaného rybáře. Někdy však takový efekt může být naopak záměrem, a posoudit co je přirozenější či hezčí je vždy subjektivní.
Nejprve ale k těm zhoršeným světelným podmínkám. Je nutné si uvědomit že snímač fotoaparátu „vidí“ světlo trochu jinak než my. Našima očima je ještě světla dost a fotoaparát už vidí šero. Nejlépe to poznáme tak, že si vynucuje použití blesku nebo blesk k našemu překvapení rovnou odpálí. To by mělo být pro nás varování, abychom zpozorněli a začali uplatňovat „noční“ pravidla.
U nočních fotografií je naším největším nepřítelem šum. Ten přímo souvisí se dvěma parametry, kterými jsou čas a ekvivalent citlivosti ISO. Pokud máte (jak jsem v úvodu doporučoval) zapnutou plnou automatiku, tak čas neovlivníte. Potíž je ovšem s tím, že když máte zapnuto i ISO na auto, může se stát, že fotoaparát může svévolně nastavit citlivost na vyšší hodnoty, než je nezbytně nutné a tím dramaticky dojde ke zvýšení šumu ve výsledném snímku.
Kompozici lze tedy vysvětlit jako rozložení všech prvků, které jsou na fotce. Z toho lze domyslet, že komponování by tedy nemělo být věcí náhody, nejste-li umělec s natolik zvučným jménem, že je už úplně jedno, co fotíte - stejně to někdo nadšeně vystaví a spousta odborníků v zachycené šmouze na podlaze vyčte minimálně názor autora na počátek vesmíru.
Čtěte také: Důležité informace o ekologické dani
Umění kompozice tedy spočívá v tom, dostat na fotku jen to, co skutečně chcete vyfotit. Nic jiného, nic navíc. Traduje se taková historka, že Michelangelo na otázku, jak dokázal tak úžasně vysochat svého Davida, odpověděl ve smyslu - vzal jsem kámen a odstranil všechno, co nebyla moje socha.
Hlavní objekt je nejspíš žena s mapou - z toho se dá odvodit, že je to nejspíš turistka. Na mapě je čitelný (ostrý) nápis PRAHA, aby bylo jasno, kde jsme. Kontext kolem - vypité kafe - se tváří jako kavárna. Kafe a čaj vedle sebe dávají tušit, že žena není sama, takže cestuje s někým a patrně budou oba za chvíli odcházet. Z interakce hlavního objektu a kontextu jsme tedy dokázali přečíst celý příběh.
Nejprve se zamyslete a řekněte si, co vlastně chcete vyfotit. Dejme tomu, že chceme vyfotit motorku na oblíbené silnici. Máme tedy dva jasně definované objekty, které na fotce chceme. Motorka (hlavní objekt) a silnice (kontext).
Cílem je dostat na fotku jen a právě to, co je hlavním objektem, plus nezbytně nutný kontext kolem. Rozmyslete si, co chcete vyfotit a najděte pro fotku nejlepší úhel.
Za věky věků, co umělci tvoří jakákoli 2D díla, osvědčilo z hlediska vnímání krásy několik modelů, jak věci v obraze uspořádat. Dneska jsme tak daleko, že většina kompaktů volitelně zobrazí dokonce předdefinovanou mřížku na displeji, která uživateli radí, kam by měl umístit hlavní objekt. Všechno vychází z teorie, jak prvotně čteme jakýkoli obraz. Začínáme zleva doprava nahoře, pokračujeme úhlopříčně doleva dolů a končíme vpravo dole. Nabídnete-li oku cestou něco zajímavého (náš „hlavní objekt“), bude to místo, kam se bude soustředit a okolí si ponechá jenom jako kulisu.
Nejprovařenější moudro vůbec - říká, že hlavní objekt v obraze působí lépe, je-li umístěn zhruba v jedné třetině prostoru. Všimněte si, že je jedno jaké.
Cesty se dají nádherně využít k tomu, abychom dovedli oko diváka tam, kam chceme. Lidé vždycky sledují jasné linie na snímku. A cesta je jednou z nejjasnějších linií v každé fotce. Taková cesta nám tedy řekne hned několik věcí - odkud kam jedeme, kde je náš cíl, jak je to asi daleko a jaký je vůbec rozměr všech věcí kolem.
tags: #auto #příroda #boční #pohled #kompozice #fotografie