Ekologická báseň Jana Skácela

Skácelovo vnímání světa vyrůstá z okamžiku, který ale básní přetavuje do věčnosti. A zrovna tak jako s časem, se to u něj má i s prostorem. U Skácela musíme vždy být někde konkrétně: venku po dešti, kde v lupení frká vraný déšť, mezi angreštem, kde pod kameny chodí staří židé, či v jedné hospodě, kde je moje srdce křivo vyřezané v židličce, která zbyla.

Čas a prostor jsou vždy konkrétní, aby mohly dosvědčovat člověka, nést jeho otisk a jako do kadlubu jej vtlačit do těch ostatních. A právě tento náš čas a tento náš prostor jsou vždy odlitkem z jejich dávné anebo třeba už budoucí přítomnosti.

A tak se to má i se Skácelovou poezií. Je tu vždy konkrétně přítomna, je prostě po ruce, jaksi samozřejmě a nehalasně, aby nás vždy překvapila svojí nesamozřejmou samozřejmostí. A tento aspekt jsme se rozhodli rozehrát v rámci instalace básnické sbírky Skácel 2022, v níž se proměnila budova Moravské zemské knihovny v únoru 2022. Tedy v měsíci, kdy Skácel oslavil stoleté výročí narození a MZK se spojila s Centrem experimentálního divadla a Moravským zemským muzeem prostřednictvím akce, která nesla prosté a konkrétní označení, tedy přesně takové, jaké Skácelova poezie vyžaduje: Skácel sto.

Pro instalaci básnické sbírky Skácel 2022 v budově MZK byla náhodně oslovena čtyřicítka osobností: básníci, spisovatelé, knihovníci, kulturní činovníci (ředitel veletrhu Svět knihy, ministr kultury, ředitel Národního divadla v Brně), učitelé i zahraniční bohemisté, významné vědecké kapacity (předsedkyně Akademie věd či ředitel Psychologického ústavu AV ČR), představitelé veřejného života (brněnská primátorka), dramatici i literární teoretici - a přispěl i jeden hvězdář.

Překvapivým výsledkem bylo nejenom to, že všichni oslovení bez zaváhání výzvu přijali, ale i skutečnost, že pouze jedna báseň se u dvou interpretů zopakovala. Svědčí to o velké různosti čtení Skácelovy poezie, o jejím rozsahu a intenzitě. Básně pak spolu s komentáři byly vyvěšeny v prostorách knihovny a na vstupní dveře byla umístěna stylizovaná obálka knihy, takže po jejich otevření měl návštěvník možnost zážitku fyzického vstupu do básnické sbírky.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Zájem o verše i komentáře pak dosvědčovala trvalá přítomnost návštěvníků knihovny a jejich soustředěné postávání před „listy sbírky“, ale i nebývale velký mediální ohlas, kdy se tématu věnovala jak veřejnoprávní média, tak rubriky deníků. O čem to vše svědčí?

Báseň s názvem „Verše o zelené stříšce“ se v mé oblíbené Skácelově sbírce Metličky, vydané v roce 1968, nachází oproti proslulé básni „Modlitba“, v níž se prosí o „malý důlek vody“ a která mě v osmnácti letech dojímala tak prudce, že si z té doby zelenou stříšku vůbec nepamatuju. Říkal jsem si, že Jan Skácel v ní křivdí holubům, že kdyby se na „věčný nepokoj“ v holubích hlavách podíval pečlivěji, nenapadlo by ho sentimentální přirovnání k lidské urputnosti.

A taky mi vadilo, že zelená stříška hraje v básni malou roli. Básník stříšku příliš rychle opouští a věnuje se větrným korouhvím, které klempíř rovná ze stejného plechu a které prý „ukazují, kde chodí vítr“.

Ale na druhou stranu: právě tím, že zelená stříška stojí v názvu básně, že v textu se říká „Především ale stříška“ a že zároveň tam o ní nic moc není, je ta báseň přitažlivá. Skácelovo povšimnutí si zelené stříšky (pokryté měděnkou nebo zeleně natřené), která chrání starý portál někde v koutě za kostelem, je vynikající - od té doby si na jeho báseň vzpomenu úplně vždycky, když na takový kus zeleného plechu za venkovským kostelem, za starým portálem, na hřbitovní zdi, vedle fary, nad vstupem s lipami atd. narazím. Díky Skácelovi podobné zelené stříšky nikdy nemíjím.

Je to jedna z nejhorších básní novodobého českého klasika Jana Skácela. (On byl označován za klasika ještě za živa, a když někdo jednou přímo před ním řekl „žijící klasik“, začal trucovat - ale myslím, že kvůli slovu „žijící“, jako by už měl umřít, ne kvůli slovu „klasik“; ocenění měl rád, jako každý.) Tak tedy jedna z nejhorších básní, které nalezneme v klasikových sbírkách básní ze 60. let: píše v ní, že cikáni nepatří do města, vždy, když je ve městě vidí, uvědomuje si prý, že patří do přírody....

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Proč do přírody? Mají snad Romové méně právo na samoobsluhy a ústřední topení v bytě a teplou vodu celý rok přímo z kohoutku? Měl snad Jan Skácel nějakou chuť přestěhovat se sám natrvalo do přírody?

Jaromír Tomeček, autor charakterem i talentem se Skácelem nesouměřitelný, se koncem bolševické éry též cítil na velkého klasika. Vyšlapal si a na klikách u soudruhů vyleštil komický komunistický titul „národní umělec“ - a měl koncem života palčivou touhu řešit otázky celého lidstva...

Ekologické problémy planety vznikají, protože požadavky vznášejí i lidé, kteří na to nemají žádné právo, shrnul bych hlubokou myšlenku v jednom jeho interview v oficiálním komunistickém literárním měsíčníku Literární měsíčník, které vyšlo pár měsíců před revolucí roku 1989. „Indián v Brazílii,“ rozčiluje se Tomeček, „dřív byl v pralese a neměl požadavky, teď je v Sao Paulu a má požadavky.“

Doba se přece jenom změnila. Dnes už si nikdo netroufne ani naznačit, že by přístup ke zdrojům neměli mít všichni lidé stejný... Ne že by se celosvětově zmenšovaly rozdíly, ty jsou spíš stejné, někde menší, někde větší - ale už se přece jenom prosadilo vědomí, že problémy lidstva jsou rovnoprávně problémy celého lidstva.

Svazek básnického díla Jana Skácela zahrnuje poslední tři z pěti sbírek autorovy tvorby pro děti - Uspávanky (1983), Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988. Kniha ale udělá radost nejen dětem, je totiž známou skutečností, že Skácelovy dětské verše přinášejí zvláštní potěšení i dospělým čtenářům.Obsahuje sbírky pro dospělé Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku, Kdo pije potmě víno, A znovu láska

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

První svazek autorova knižně vydaného básnického díla pro dospělé zahrnuje sbírky: - Kolik příležitostí má růže, 1957 - Co zbylo z anděla, 1960 - Hodina mezi psem a vlkem, 1962 - Smuténka, 1965 - Metličky, 1968 4.vydání (k vydání připravil Jiří Opelík)

Antologie z celoživotního díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století. Editorka Ester Maria Nováková se snažila do tohoto výboru začlenit všechny podstatné znaky Skácelovy poezie. Skácel dokázal všedním a obyčejným pojmům či věcem vdechnout nový rozměr, znovu je objevoval a viděl jinýma očima.

Jeho pohled, zesílený hlubokou imaginací, vytvářel obrazy plné zvuků a maleb. A v těchto obrazech se pochopitelně odrážela jeho milovaná krajina jižní Moravy, charakterizovaná nezaměnitelnou tváří venkova a přírody, a měnící se podle jednotlivých ročních období.

Navíc patřil Skácel k oněm nemnoha básníkům, kteří až bolestně žasli při setkání s jakýmkoli druhem krásy, jenž jim zprostředkoval nejen krátký pocit štěstí a slasti, ale i bolest a stesk.

Jan Skácel dal své nové knížce motto: „Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trochu veselá, trochu smutná a trochu sentimentální. Nic víc jsem nechtěl." Nejsou to tentokrát básně, ale prozaické miniatury, kurzívky, sloupky, čtení usměvavé, tiše ironické, zamyšlení často poetická. Žánr,který od dob Čapkových u nás téměř vymřel, je tu vzkříšen v nové, přítomné formě.

Reakci čtenářů si Skácel vyzkoušel v populární rozhlasové relaci „Na shledanou v sobotu", v novinách a v Hostu do domu. Autor se přiznává, že knížku skládal pro svoje potěšení, pro vlastní radost, tak trochu, aby si ulehčil život, když mu nebylo zrovna nejveseleji. Proto myslí, že je to knížka veselá. 1. vydání

Přestože sbírka nemohla být v roce 1971 podle plánu vydána, většina básní byla průběžně použita v dalších básnických sbírkách či při samostatném uveřejnění v novinách. Některé byly mírně upravené. Závěrečná ediční poznámka přináší přehled jednotlivých básní a jejich úprav a užití.

Nové grafické zpracování obsáhlé básnické sbírky, kterou ze Skácelova dnes již klasického díla sestavil literární kritik a historik Jiří Opelík. Tento výbor umožňuje představit Skácela jako básníka silné vnitřní kontinuity, jehož poezie se sice neustále proměňuje, ale přesto zůstává pro čtenáře nezaměnitelná.

Základem této niterné kontinuity je konkrétní a zároveň přirozený čas a prostor jeho básní, který se stává základem pro vrstvení dalších obrazů a významů. Knihu doprovázejí ilustrace Pavla Sukdoláka.

Skácelova sbírka, která byla oficiálně vydána až roku 1983 jako součást knihy "Naděje s bukovými křídly", obsahuje rovnou stovku čtyřverší, jež je komponována se smyslem pro detail i pro dokonalé dodržování básnické ukázněnosti. S naprostou lehkostí a přímočarostí, s tvarovou a výrazovou jistotou Skácel dokazuje, jak mistrovsky ovládá umění tvorby miniaturního literárního útvaru.

Jeho verše (i na tak malé ploše) přinášejí závažná zamyšlení, povzdechy a přemítání, které jsou tolik charakteristické pro jeho dílo. A v těchto drobných úvahách a sděleních se opět "chvěje" Skácelova zásadní tématika s motivy lásky, domova a přírody, jejichž kořeny tkví v dávné lidové moudrosti a rčeních. Tentokrát se ovšem do nich občas i promítají existenciální obavy z normalizačního období, v němž Skácel tyto verše psal.

tags: #ekologická #báseň #skácel

Oblíbené příspěvky:

• Příklady ekologické výroby
• Průvodce výběrem kompostéru
• Řešení problému přelidnění
• Postupy čištění odpadu lodí
• Klarstein koše: Recenze a hodnocení