Ekologická hnutí na občanské úrovni v České republice

Politické strany v ČR si na ekologická témata teprve zvykají, začleňujíce je do svých programů velmi pozvolně a spíše na komunální úrovni. Do jisté míry je to ovšem jen odraz celé společnosti, protože ani v ní zatím tato témata nepatří mezi diskutovaná.

V české společnosti se již řadu let vede spor o to, nakolik „mohutný“ má být prostor mezi jednotlivcem a státem. Tuto oblast lze nazvat jakýmsi spontánním místem vzájemných lidských aktivit, tedy občanskou společností. V ní se rodí iniciativy, na něž stát nestačí.

Jeho hlavním úkolem by v tomto směru mělo být vytvoření příhodných podmínek pro existenci nejrůznějších spolků a sdružení. Ty totiž dokáží pružně reagovat na nesnáze, které se ve společnosti vyskytují, a zároveň v nestátních oblastech podporovat pozitivní vývoj. Zárukou dobrého směřování společnosti je ovšem splnění jedné důležité podmínky, a tou je názorová i institucionální pluralita těchto hnutí a iniciativ.

Nelze totiž jaksi a priori říci, že občanské sdružení je samo o sobě lepší než politická strana. Podle několika průzkumů, na něž odpovídali čeští i slovenští respondenti, ochrana životního prostředí v 90. letech nepatřila v obou zemích k prioritním tématům (zcela logicky jimi byly nezaměstnanost a sociální aspekty života vůbec, bezpečnost země atd.). Nelze předpokládat, že v nejbližších letech se na této situaci něco změní, že dojde k radikální změně hodnot.

Proto byla role ekologických iniciativ a hnutí v tomto období takřka nezastupitelná. Občanské iniciativy dosáhly několika nesporných úspěchů a na tomto místě nemá význam je vyjmenovávat. Je jí právě idea trvale udržitelného života, již nakonec přijaly některé rozhodující politické strany země.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Vytvořily si tak závazný rámec, jemuž by mohly napříště podřizovat v mnoha aspektech (doprava, zemědělství, hospodářství atd.) svůj program. Zároveň však zůstává jeden velmi důležitý a dlouhodobý úkol nesplněn. Tím je obecná kultivace politického prostředí, která se ovšem netýká jen ekologických iniciativ.

Schopnost předložit argumenty je velmi potřebná, mnohem zásadnější je ale přimět politiky k tomu, aby se jimi řídili. Politická kultura této země není dobrá. Přes nespornou profesionalizaci ekologických iniciativ je stále ještě co zlepšovat. Vždyť to, že ODS si vůbec před volbami dovolila předložit naprosto antiekologický program, není jen nedostatkem této strany, ale deficitem celé společnosti.

Jasně je však pociťovali lidé, kteří žili v nejvíce postižených oblastech. Ty dovedlo jejich doslova existenciální ohrožení k postupné aktivizaci v drobných ekologických sdruženích. Mnohdy titěrná, malicherná a vysmívaná práce těchto lidí znamenala však více než mnoho.

I proto může být ekologická "karta" považována za jeden z trumfů proti bezohlednému komunistickému státu. Už od doby Karla Marxe a zejména V. I. Lenina bylo zprůmyslnění a postavení dělnické třídy (a tedy i továren jako míst, kde dělnická třída vytváří hodnoty) jedno z center ideologie komunistické strany.

Celý nástup komunismu ve střední a východní Evropě a také v Sovětském svazu byl postaven na zprůmyslnění dosud zaostalé agrární vrstvy - „Dostaneme je na úroveň světa a předeženeme kapitalistický Západ, tovární komíny jsou naše zbraně a symboly pokroku a boje za lepší zítřek.“ Mimochodem kouřící komíny se staly (na známkách, bankovkách atd.) každodenním symbolem, s kterým se občané komunistického bloku každodenně setkávali. Obávám se proto, že vztah komunismu na straně jedné a životního prostředí na straně druhé je ve své podstatě antagonismus.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Byla to přesně cílená protiekologická výchova od raného dětství, od plenek. Kromě nerespektování přírodních zdrojů a přírodních dispozic (symbolem jsou například Východoslovenské železárny a jejich gigantismus) tady byly další věci. Je to bolševické zglajchšaltování, nivelizace všeho - hor, nížin, venkova, města. Je to uvedení všeho na jednotnou hladinu, na jednotnou úroveň.

Vedle toho tady hrály roli ještě dvě věci: Centralismus, který paradoxně vyplodil i tuhý resortismus, kdy se každý staral jenom o své a byl tak trochu neomezeným pánem. A embargo na informace o stavu životního prostředí. To už jsou rysy specificky socialistické nebo bolševické.

Jistě, v národním či státním měřítku má smysl uvažovat, jde-li o environmentální politiku. Od devadesátých, ne-li osmdesátých let je to s ní čím dál tím horší. Nevidím důvod změny do budoucna.

První republikové rady pro životní prostředí vznikly už roku 1971, tedy srovnatelně s dobou, kdy v Evropě vznikají například první strany zelených a první úřady tohoto typu v euro-americké civilizaci. U nás se to snažili zastírat. Přitom v emisích síry byla Česká republika v absolutních objemech jednu dobu třetí a jednu dobu šestá v Evropě a v produkci na obyvatele byla dokonce první až druhá. Imisní limity pak byly v 80. letech překračovány osmkrát až desetkrát. To jsou otřesná čísla.

Znečištění v 70. letech bylo v západní Evropě rovněž extrémní. Jenže západní Evropa, ať už technologicky nebo vzhledem k mnohem lepšímu stavu občanské společnosti, dokázala reagovat. Byly tam organizace jako Greenpeace a ty, které spojily a vytvořily strany zelených. Ty pak dokázaly vytvořit takový tlak, aby společnost a její politické a ekonomické špičky změnily postoj.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Jak obrovský rozdíl je mezi Západem a Východem, je pak hezky vidět na přelomu 70. a 80. let. Západ se totiž začíná životnímu prostředí skutečně věnovat. Je to díky tomu, že strany zelených přicházejí do parlamentů, ale i proto, že západní Evropa prožila dva ropné šoky. Ty ji donutily i z ekonomických důvodů začít akceptovat ekologickou nebo ekologičtější výrobu.

Oproti tomu východní blok, zejména Československo, ale i NDR nebo Polsko, zatím dál doktrinářsky pokračuje, a když hrozí nebezpečí, radši zastírá a neposkytuje informace. Nejhorší situace pak zřejmě nastala u černobylské katastrofy, kdy už to bylo zcela pregnantní.

Množství zasedání ústředního výboru a dalších orgánů, o kterých mluvil Miroslav Vaněk, nesloužilo k odkrývání, ale k zastírání informací. Množství zasedání ústředního výboru a dalších orgánů, o kterých mluvil Miroslav Vaněk, nesloužilo k odkrývání, ale k zastírání informací.

Od roku 1979 do roku 1989 jsme se zabývali radovesickým údolím. Pořádali jsme ekologické tábory, na kterých se vystřídalo asi 300 lidí z celé republiky. Vytvářeli jsme jakýsi ostrůvek pozitivní deviace, kde jsme řešili ekologii a archeologii, ale i politiku. A tam jsme také přišli na to, že by bylo dobré založit novou ekologickou organizaci, která bude řešit příčiny.

Za úplatek narůstající životní úrovně jsme začali plošně, v celých regionech, devastovat životní prostředí. To je nejpříznačnější znak poslední normalizační epochy. A lidé to nejenže odmítali vidět, ale mnozí to cynicky za úplatu „blahobytem“ přijímali. Dlužno říct, že jim také často nic jiného nezbývalo.

Na problému ekologie je docela zajímavé, že aniž by byl provázán nějakým způsobem s disidentskými organizacemi, jeho odezva se ve společnosti postupně přece jen ukazuje. To kruciální v tomto momentu je černobylská tragédie. Sice neprolamuje embargo tak, že by systém informoval, ale lidé jasně vidí, že systém odmítá říci všechno a začínají se tu a tam pídit po informacích a společensko-ekologicky angažovat.

Nejprve jsou to lokální záležitosti, kdy se sdružení nejdříve aktivizují kolem místních problémů a postupně jdou k problémů větším. Už třeba v roce 1987 se objevují první protestní a petiční akce v Chomutově. Jsou to lidé, kteří cítí „jen“ existenciální ohrožení a chtějí se k tomu vyjádřit.

Na příkladu v Chomutově je zajímavé, že tamní komunistické funkcionáře lidé docela přesvědčili. Funkcionáři ostatně dýchali stejný vzduch, měli tam svoje rodiny. Jenže už to neuměli nebo nemohli předat na krajskou a už vůbec ne na celostátní úroveň. Z té jasně znělo: to je průmyslový kraj, priorita číslo 1, černé uhlí, chemie, energie. To je ten začarovaný kruh, kdy vlastně aby došlo ke změně, muselo dojít ke změně systémové.

Zemědělství je základem výživy obyvatelstva a péče o krajinu, není a nesmí se stát jen jedním z odvětví českého hospodářství. Strana zelených podporuje ekologické zemědělství, které je šetrné vůči životnímu prostředí a dodává zdravé potraviny. Reformou dotačního systému, která by namísto průmyslových postupů podpořila rozvoj organického zemědělství, usilujeme dosáhnout produkce 10 % ekologických potravin do roku 2010.

Strana zelených se bude snažit o to, aby Česká republika co nejrychleji opustila model masivních subvencí do průmyslového a devastujícího zemědělství. Budeme prosazovat za dotační politiku stimulující nižší používání agrochemikálií a úplné vyloučení pesticidů, které narušují účinek hormonů. Odmítáme přikrmování antibiotiky a růstovými hormony.

Každý člověk má právo být informován o všech látkách obsažených v potravinách, včetně genetických modifikací a jejích možných dopadech na životní prostředí. Strana zelených bude prosazovat novelu zákona o lesích s důrazem na účinnější sankce za jeho porušování. Zahájíme program zvyšování rozmanitosti a stability v hospodářských lesích s cílem zvýšit podíl listnatých, místně příslušných druhů stromů na 40 % v roce 2030.

Strana zelených podpoří programy na ochranu kulturní krajiny. Podpoří rovněž přijetí zákona o ochraně půdy jako nenahraditelného národního bohatství a základní složky životního prostředí. Řeky, potoky a rybníky jsou výraznou součástí české krajiny. Budeme proto usilovat o revitalizaci co nejdelších úseků řek.

Moderní národohospodářská politika uznává fakt, že ekonomické zájmy je třeba sladit se zájmy ekologickými. V ceně jakéhokoliv produktu musí být zahrnut skutečný dopad na životní prostředí. Biosférická rezervace UNESCO vždy umožňovala koexistenci kultury (civilizace) a přírody. Ramsarská úmluva z roku 1971 je v Čechách zaměřená na ochranu šumavských rašelinišť. Evropská úmluva o krajině z roku 2004 je zaměřena také na ochranu krajiny jako celku.

Veškeré tyto dokumenty však byly podle současných ekologistických (environmentalistických) konceptů příliš tolerantní k lidským zásahům. Natura 2000 „obohatila“ ochranu přírody o myšlenkový projekt zaměřený na ochranu biodiverzity (biologické rozrůzněnosti). Tento hypotetický konstrukt zjednodušeně řečeno - počítá s tím, že když vyhlásíme chráněné oblasti, automaticky v nich přežijí nebo se dokonce usadí chráněné druhy.

V praxi jsou pak uváděna omezení za účelem ochrany biotopu a v něm žijících druhů, která je nutno respektovat. Rolník nesmí pást krávy, hnojit, hlučet, síct (právě v době, kdy se obvykle seče). Nesmí postavit jedinou boudu bez toho, že by byl posouzen její vliv na životní prostředí.

V roce 2008 proběhlo hodnocení Natury 2000 a jejího vlivu na biodiverzitu. Bylo zjištěno, že biodiverzita nadále klesá. Zjištěný pokles samozřejmě vedl k zostření ochranářských strategií, k dalšímu vyhlašování evropsky významných lokalit a ptačích oblastí. Tvoří-li tato území více než třetinu rozlohy státu (Slovensko), je zřejmé, že může dojít k ochromení ekonomiky.

Finance, potřebné k uvedení těchto environmentálních předpokladů do praxe, musí někdo uvolnit a někdo jiný čerpat. Nestátní neziskové organizace (NNO) nevytvářejí zisk, který by mohli přerozdělit mezi své členy. Zahrnují občanská sdružení, nadace, obecně prospěšné společnosti, nadační fondy. Především počet občanských sdružení roste jak houby po dešti. Zatímco v roce 1990 jich v ČR působilo 3880, v roce 2010 již 71 000. Jejich aktivity musejí být samozřejmě dotovány.

Zdroj dotací je doslova nevyčerpatelný: města, kraje, ministerstva, dotace EU a její operační programy, nadace, nadační fondy, právnické i fyzické osoby. I v čerpání dotací je český člověk nepřekonatelný. Na tentýž program dokáže finančně vyčerpat mnohé donátory. A to jen proto, že dotační politika státu mu tyto možnosti poskytuje.

Ministerstvo životního prostředí v souhrnné zprávě uvádí: „ Hnutí Duha obdrželo od roku 2000 do roku 2010 celkem 12,4 milionu Kč., Hnutí Duha Olomouc 2,4 mil.Kč a Hnutí Duha Brno 148 tis.Kč. Celkem tedy 15 milionů Kč. Pro příští léta mají v pokračujících projektech včetně operačního programu Životní prostředí už dnes přislíbeno celkem 10,5 mil. Kč. Z toho na pět projektů vydal rozhodnutí v letech 2008-2009 ministr Bursík, na 3 projekty ministryně Bízková a na jeden projekt z listopadu 2010 ministr Drobil.“ Ministryni životního prostředí Rut Bízkové na podporu tří projektů pro Hnutí Duha ve funkci ministryně stačily necelé tři měsíce.

Jedním z nejvýznamnějších dotačních titulů Hnutí Duha jsou granty a dotace na práci s turisty v Národním parku Šumava. Na sumě 2 854 251,- Kč věnované na tuto činnost v letech 2006-2009 se podílejí jednak nadace, jednak Ministerstvo životního prostřední a Státní fond životního prostředí.

Je evidentní, že nadace nevědí o podpoře státu a stát zase o podpoře nadací. Jde o peníze doslova vyhozené oknem. Dále je zřejmé, že tyto finance vysoce převýšily náklady spojené s každoroční dezinformační kampaní Hnutí Duha u Pramenů Vltavy. Přerozdělování financí pro NNO je v Čechách dovedeno k dokonalosti.

Nadace čerpají dotace ze státních financí, operačních programů EU, pak je dále přerozdělují mezi občanská sdružení. Současně jednotlivé nadace podporují i samy sebe, jak tomu bylo například v roce 2009 u Nadace České spořitelny. Nadaci Partnerství přiřkla 1,5 milionu Kč, Nadaci Via 1 milion Kč. Do těchto finančních toků vstupují dále významné podniky : Skanska, Phillip Morris, nadační fondy, jednotlivci - ať už jako právnické nebo fyzické osoby. Ze zahraničí přitékají finance od mateřských organizací.

V letech 2006-2009 získala od jednotlivých ministerstev Nadace VIA 6 470 000,-, Nadace Partnerství 10 915 140,-Kč a Nadace rozvoje občanské společnosti 472 163 840 Kč (zdroj CEDR). Posledně jmenovaná dále přerozděluje finance z Norských fondů a finance z programu česko-švýcarské spolupráce.

Borcem v získávání dotací a grantů mezi nestátními neziskovými organizacemi je Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Zaštítěn je křídly IUCN, výkonným ředitelem Liborem Ambrozkem a dalšími známými osobnostmi (Miko, Dolejský, Mlčoch, Pelc, Moldan). Kromě Ústředního výkonného výboru existuje dalších 343 základních organizací ČSOP. Celý systém silně připomíná pavouka stranických buněk předrevoluční Komunistické strany Československa. Dotace může čerpat každá základní organizace.

V letech 2006-2009 získala prostřednictvím ministerstev Ústřední výkonná rada ČSOP 62 195 000, - Kč. Její základní organizace ZO ČSOP Vlašim 17 387 000,- Kč a ZO ČSOP Veronica 35 769 000,- Kč.

Některé závazky vláda Bohuslava Sobotky splnila jen částečně, například v odklonu ekonomiky od uhlí a rozběhnutí restrukturalizace krajů postižených jeho těžbou. Oproti slibům zde však výrazně chybí tlak na zlepšení životního prostředí.

Vláda správně rozhodla o zachování limitů na velkolomu Československé armády, kde chrání domovy lidí a brání vytěžení 750 milionů tun uhlí. Další částečný úspěch vláda dosáhla v problematice sucha. Strategii máme, ale z konkrétních úkolů původně navržených MŽP bylo na základně tlaku zejména ministerstva zemědělství vypuštěno ozdravení českých lesů i přísnější ochrana půdy před erozí a u revitalizace řek zmizel údaj, kolik kilometrů má být revitalizováno.

Vláda také dosáhla jednoho úspěchu, který v programu vůbec neměla. Jde o lepší pravidla pro ochranu divoké přírody v národních parcích. Je to však ekologický úspěch zejména poslanecké sněmovny, nebyl by totiž možný bez části opozice (zejména při přehlasovávání destruktivního senátního návrhu a veta prezidenta republiky chyběla vládě řada vlastních poslanců, kteří se přidali na stranu odpůrců národních parků).

Naopak zásadním neúspěchem v plnění vládních závazků bylo neprosazení nového odpadového zákona a naopak snížení (!) cílů pro recyklaci odpadů. Vláda selhala také ve dvou koncepčních závazcích. Prvním bylo připravit antifosilní zákon, který by nastavil předvídatelné prostředí pro inovace a snižování nebezpečné závislosti na uhlí, ropě a zemním plynu a vedl k zásadní proměně energetiky a ekonomiky.

Druhým závazkem bylo reformovat státní lesy ve prospěch zvýšení zaměstnanosti na venkově a posílení významu drobného a středního lesnického a dřevozpracujícího průmyslu. Vláda nezvládla připravit novelu lesního zákona a ministr zemědělství se nepochopitelně brání i tlaku průmyslu, který požaduje ekologičtější hospodaření v lesích.

Vláda nesplnila téměř polovinu svých závazků, v oblasti životního prostředí tedy nelze mluvit o velkém úspěchu. Navíc v některých zásadních věcech postupovala opačně, než slíbila. Výsledkem jsou nižší recyklační cíle nebo zrušená občanská práva v oblasti životního prostředí.

Přehled financování vybraných ekologických organizací (2006-2009)

tags: #ekologická #hnutí #občanská #úroveň #Česká #republika

Oblíbené příspěvky:

• Koše na tříděný odpad – recenze
• Ekologické hrozby v rostlinolékařství
• Vliv světelného znečištění
• Podrobný rozbor: Být v Ohrožení
• Ochrana životního prostředí v ČR