Ekologická katastrofa a vodní zdroje: Případová studie řeky Váh

Krajina plní pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, které se s rozvojem společnosti proměňují. Vycházíme z přírodních podmínek a jejich vhodnosti pro různé potřeby a možnosti využití. Funkce výrobní a obytná jsou neoddělitelné, například zemědělská výroba a vesnická sídla utvářejí vzhled krajiny, podobně jako koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací. Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se komunikační systémy a realizují se meliorační zásahy v zemědělství.

Člověk využívá krajinu vícenásobně, například horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně-rekreační. Mezi druhotné funkce krajiny patří kulturní (ochrana přírody a historických cenností, estetická funkce, psychologická funkce, folklór). Koncepce krajinného potenciálu vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání a míru tohoto využívání, která vyplývá z poznání stability krajiny.

Německá geologická škola odvozuje přírodní potenciál z analýzy přírodních podmínek, které mají nezastupitelný význam pro rozvoj společnosti. Neexistují však žádné metody jejich kvantifikace, postupy jak měřit např. sociální efekty. Proto se rozlišují dílčí potenciály. Ta vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita.

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury. Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny je podstatná absence kulturního faktoru. V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých.

Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability. Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity. Vhodnost využívání území vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity.

Ekologické limity plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území. Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území. Kulturně-historické limity vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami.

Limity ochrany přírody a přírodních zdrojů jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině. Hygienické limity jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity.

Stres je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy. Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí. Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stres je projevem pokusů organismu o obnovení homeostázy za mimořádného působení vnějších podnětů - stresorů. Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů.

Disturbance je narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...). Přírodní disturbance jsou ovlivněny heterogenitou krajiny, ale také tuto heterogenitu vytvářejí. Mírné disturbance značně zvyšují heterogenitu krajiny, silné ji mohou zvyšovat i snižovat.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk. Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů. Dle STORCHA (1998) je existence disturbancí pro přírodu nejen typická, ale i dokonce nezbytná a nepostradatelná. Disturbance mohou pozitivně ovlivňovat přírodu. Základní princip spočívá v tom, že přímo likvidují jednotlivé organizmy a snižují tak populační početnosti těch druhů (nebo životních forem), které by jinak ve společenstvech převládly a zatlačily ty ostatní.

Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí. Oboustranný vztah mezi intenzitou disturbancí a velikostí postižených ploch někdy vede k jakési rovnováze mezi intenzitou disturbancí a mozaikovitostí prostředí. Je-li krajina složena z malých různorodých plošek, lze předpokládat, že disturbance nebudou mít velkou intenzitu a zasáhnou právě jen určité malé plošky a zároveň díky malé velikosti plošek nikdy nedosáhnou ničivé intenzity.

Mezi typické antropogenní disturbance patří těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů. typickou pro kulturní krajiny. patří určení disturbačního činitele, ovlivňujícího typ (druh) disturbance, její frekvenci, intenzitu a plošný rozsah. Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase. poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování.

Historické havárie a znečištění vodních toků v Československu

V minulosti došlo k řadě havárií, které negativně ovlivnily kvalitu vodních toků v Československu. Mezi nejzávažnější patří:

• 1964: Únik kyanidů do řeky Jihlavy z n. p. Tona Jihlava, který způsobil rozsáhlou otravu ryb.
• 1966: Únik čpavkových vod do řeky Bečvy z n. p. Přerovské chemické závody, vedoucí k totálnímu úhynu ryb.
• 1967: Úhyn ryb v Lubině pod vyústěním Kopřivničky v důsledku vysoké koncentrace kyanidů (2,4 mg/l) z n. p. Tatra Kopřivnice.
• 1969: Únik 225 t melasy do řeky Chrudimky a Labe z n. p. Východočeské lihovary a konzervárny, lihovar Chrudim, způsobující úhyn ryb.
• 1970: Havarijní znečištění Chodovského potoka a Ohře fenoly z n. p. KVHU Vřesová, ohrožující vodárenský odběr v Radošově.
• 1970: Havárie na Rakovnickém potoce způsobená únikem Dubacidu z n. p. Rakona Rakovník, způsobující pěnění a znečištění toku.
• 1972: Únik mazutu v Mariánských Lázních, kontaminace potoka a nutnost ručního sběru mazutu.
• 1972: Destrukce nádrže na močůvku v Mlékojedech a únik do Vlčického potoka a Labe, vedoucí k totálnímu úhynu ryb.
• 1972: Únik fungicidu Dithane do řeky Osoblahy při leteckém postřiku, způsobující úhyn ryb.
• 1972: Znečištění kanalizace kyselinou chlorovodíkovou z cisternového tahače v n. p. STZ Ústí nad Labem.
• 1973: Znečištění řeky Ohře odpady z výroby akrylátových disperzí v Chemických závodech Sokolov, n. p., způsobující problémy se zásobováním pitnou vodou v Karlových Varech.
• 1973: Únik mořírenských kalů s obsahem kyanidů do řeky Ostravice z n. p. Válcovny plechu Frýdek-Místek, způsobující úhyn ryb.
• 1975: Únik čpavku z chladícího okruhu Jatek Jeseník do řeky Bělé, způsobující úhyn ryb.
• 1975: Únik motorové nafty z železniční cisterny ČSD v Táboře do rybníka Jordán.
• 1975: Únik nafty z autocisterny n. p. Benzina u obce Lukavec do Martinického potoka a Želivky.
• 1975: Únik kapalného hnojiva do toku Lutonínka v Podhájí, způsobující úhyn ryb a odstavení vodárenského odběru pro Vizovice.
• 1976: Úplný úhyn ryb v úseku pod Táborem až po Bečice v důsledku kyslíkového deficitu a vypouštění nečištěných odpadních vod z Tábora.
• 1976: Únik alkalicko kyanidové lázně z n. p. Šroubárna Turnov do Odolenovického potoka a Jizery, vedoucí k úhynu ryb a omezení odběru vody z Jizery.
• 1978: Únik fenolu ze Spolany Neratovice do Vltavy, způsobující pachovou kalamitu na Labi a úhyn ryb.
• 1979: Únik leteckého petroleje u Ústí u Vsetína do potoka Senice a Vsetínské Bečvy, vedoucí k zastavení vodárenských odběrů.
• 1979: Únik mědící kyanidové lázně z n. p. Tesla Rožnov pod Radhoštěm do řeky Bečvy, způsobující úhyn ryb a odstavení odběru vody pro Valašské Meziříčí.
• 1980: Největší ropná havárie z ropovodu na území ČR u obce Bartoušov, únik 6 000 t ropy do mokřadu, Šlapanky a Sázavy, přerušení odběrů ze Sázavy.
• 1980: Vypuštění nedostatečně zneškodněné lázně s vysokým obsahem kyanidů a mědi z n. p. ALBA Hořovice do Červeného potoka a Litavky, způsobující úhyn ryb a ohrožení Berounky a vodárenského odběru pro Prahu.
• 1981: Vypuštění nedostatečně zneškodněné lázně s vysokým obsahem kyanidů a zinku z n. p. Šroubárna Žatec do řeky Ohře, omezení odběrů pro obyvatelstvo a průmyslové podniky.
• 1982: Dopravní nehoda autocisterny a linkového autobusu, únik leteckého petroleje do Chejlavy, Holoubkovského potoka a Boreckého rybníka, odstavení vodárenského odběru pro Rokycany.
• 1982: Protržení hráze odkaliště S - 4 sever k. p. Spolana Neratovice, únik popílku do Labe.
• 1982: Intenzívní znečištění Čertovky (Vltava, Praha) ropnými látkami z netěsné podzemní nádrže francouzského velvyslanectví.
• 1982: Havarijní únik kejdy v JZD Horka u Staré Paky v důsledku destrukce uskladňovací nádrže, únik do říčky Olešky.
• 1982: Únik mědící lázně z n. p. AZNP Mladá Boleslav do Jizery, zhoršení provozu ČOV Mladá Boleslav, hromadná otrava ryb a odstavení odběru Pražských vodáren.
• 1983: Rozsáhlé znečištění Lipenské nádrže (Horní Planá) ropnými látkami z n. p. LIRA Horní Planá, únik LTO do kanalizace a vodoteče.

Aralské jezero: Zkáza sovětského plánování

Aralské jezero, kdysi čtvrté největší jezero na světě, se stalo obětí sovětského plánu na podporu produkce bavlny. Odklon řek Amudarja a Syrdarja, které jezero napájely, vedl k jeho postupnému vysychání. Konstrukce zavlažovacích zařízení začala ve 40. letech a již v 60. letech pobřeží ustupovalo o tři metry ročně. Po rozpadu Sovětského svazu se území Aralského jezera rozdělilo na několik částí. Kazachstán se soustředil na záchranu severního dílu, přehradou oddělil tzv. "Severní aralské moře" od vysychajících zbytků a zvýšil přítok řeky Syrdarji.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Řeka Váh: Regulace a její dopady

Váh je s délkou 403 km nejdelší slovenskou řekou. Až do první poloviny 20. století byl divokou řekou, která se však občas rozvodnila a způsobovala škody. Největší historická povodeň v roce 1813 si vyžádala více než 300 lidských obětí. Škody způsobené záplavami a hydroenergetický potenciál Váhu vedly k plánům na regulaci řeky a využití její energie na výrobu elektřiny. V letech 30. let vznikla Vážská kaskáda, systém 22 přehrad a vodních elektráren. Cílem bylo zabránit povodním a vyrábět elektřinu.

Vodní elektrárny jsou často vnímány jako čisté zdroje energie, ale období budování Vážské kaskády spadá do doby, kdy se o ekologii vodních toků vědělo málo. Přehrady narušují migraci živočichů, zejména ryb. K morfologické devastaci řeky se přidalo znečištění spojené s komunistickou industrializací Slovenska a Váh se na mnohých úsecích stal téměř mrtvou řekou. Dnes v něm sice teče poměrně čistá voda, život se však vrací pomaleji, než by mohl.

Koncept říčního kontinua a záplavového pulzu

Koncept říčního kontinua zdůrazňuje, že zachování pozdĺžné spojitosti jednotlivých úseků vodního toku je nevyhnutelné pro normální fungování říčního ekosystému. Přehrady narušují migraci živočichů a transport sedimentů. V nádržích klesne rychlost prúdu a sediment se v nich ukládá. Snižuje se tak objem nádrží a jejich akumulační schopnost. Vodní nádrže na Váhu jsou dnes zväčša zaplnené. Například Krpelianská nádrž je zanesena usadeninami z 80 %.

Řeka nesie okrem anorganického sedimentu aj množstvo iných látok, medzi nimi aj odpadových produktov naší civilizácie. V rieke nenarušenej priehradami by sa znečisťujúce látky samočistiacimi procesmi odbúrali, ťažké kovy rozplavili a uložili do riečnych sedimentov. Namiesto toho ostali v nádrži, kde tiká časovaná bomba. V nádržiach sa neukladajú iba anorganické sedimenty, ale aj organické látky. Rieky nesú množstvo zvyškov rastlín a živočíchov, ktoré normálne slúžia ako potrava drobným bentickým živočíchom.

Anorganické sedimenty chýbajú v koryte pod nádržou. Vzniká efekt tzv. hladnej vody. Voda zbavená sedimentov má stále energiu, ktorou eroduje dno vodného toku. Keďže odnášaný materiál nie je dopĺňaný materiálom prinášaným z vyšších častí toku (ostáva v nádrži), rieka sa zarezáva, dno sa oproti okolitému terénu zahlbuje. Ak má ramená, tieto ostávajú väčšinu času suché a odrezané od hlavného toku. Rieky v podhorských a nížinných úsekoch tečú na svojich náplavoch. Hladina podzemnej vody je plytko pod povrchom, a je spojená s hladinou vody vo vodnom toku. Ten, ak sa zarezáva, drenuje podzemné vody, ktorých hladina v riečnej nive klesá. Takto sa celý stredný tok Váhu za viac ako pol storočia zarezal o niekoľko metrov. Mokrade sa zmenili na step, či lesostep.

Koncept záplavového pulzu zdůrazňuje, že ekosystém velkých nížinných řek funguje odlišně od ekosystémů horských a podhorských řek. Velké řeky se v trópoch pravidelne, v miernom pásme nepravidelne, vylievajú z korýt a zaplavujú svoje okolie, riečnu nivu. V nive sa takto na jednom mieste striedajú akvatická a terestrická fáza. Záplavy prinášajú množstvo úrodného bahna, ktoré po opadnutí vody podporí produkciu terestrickej vegetácie. Opadané lístie stromov a vo vode sa rozkladajúca terestrická vegetácia vstupujú do akvatického ekosystému, kde sú významným zdrojom živín a energie.

Priehradami zachytíme veľkú vodu, zlikvidujeme tak prirodzené kolísanie prietokov aj životadarné záplavy. Rieku oddelíme od jej nivy hrádzami. Zredukujeme tým pestrosť biotopov a obmedzíme transport energie a živín medzi nivou a riečnym tokom. Rieku vlastne vyhladujeme. Zmeníme ju na obliehané mesto, ktorého obyvatelia umierajú od hladu. Preto v takýchto riekach nachádzame len zlomok z množstva rýb v porovnaní s nenarušenými riekami. Preto okolo našich riek chýbajú veľké hniezdne kolónie volaviek, bocianov, beluší.

S likvidáciou prirodzených hydromorfologických procesov, ktoré vytvárajú pionierske sukcesné štádiá, typické pre riečne ekosystémy, nastúpi ekologická sukcesia. Mokrade postupne zazemňujú. Štrkové lavice a pieskové duny zarastajú, strmé hlinené brehy sú opevnené kameňmi. Takýto osud postihol aj Váh.

Namísto nápravy omylů minulosti plánujú slovenskí vodohospodári ďalšiu nádrž pri Hlohovci. Do koryta Váhu sa na mnohých miestach zasa zahryzávajú bagre a lejú kubíky betónu. Tentoraz na čele s ministerstvom životného prostredia bojujeme s klimatickou zmenou. Výstavba tzv. malých vodných elektrární (MVE) má zvýšiť výrobu elektrickej energie z obnoviteľných zdrojov. Malý výkon, ale obrovský vplyv na riečny ekosystém. Aj výstavba na zvyšných 60 profiloch by bola katastrofou. Naviac nikto neberie do úvahy kumulatívny vplyv viacerých nádrží na jednej rieke.

Oběh vody na Zemi

Voda je nejdůležitější složkou přírodního prostředí planety Země. Mezi jednotlivými geosférami se tak za mnohá tisíciletí ustálily složité procesy látkové výměny. Voda v krajinné sféře umožňuje nejen pohyb hmoty, ale i její nepřetržitě probíhající přeměnu. Zaujímá také klíčové postavení v životě i činnosti člověka, a její úloha roste s mírou rozvoje společnosti. Významnou vlastností vody je její schopnost nepřetržitě se obnovovat procesem výměny vody mezi světovým oceánem a pevninou.

Světový oceán soustřeďuje 1 338 mil. km3 vody (0,1 % objemu Země). Na pevnině jsou celkové zásoby vody podstatně menší, odhadují se asi na 47, 9 mil. km3, z čehož je asi 35 mil. km3 sladké vody. Největší zásoby sladké vody jsou soustředěny v pevninských ledovcích (24 mil. km3), v podpovrchové vodě (23,7 mil. km3) a v jezerech a řekách (13,5 mil. km3).

Ze světového oceánu se voda výparem dostává do atmosféry jako vodní pára, dále je unášena nad pevninu, kde kondenzuje a vrací se zpět ve formě srážek. Část srážek odtéká z pevniny řekami a podzemní cestou zpět do oceánu - tuto část pevniny označujeme jako odtokovou oblast. Část pevniny, na níž sice odtok probíhá, ale nekončí ve světovém oceánu, označujeme jako bezodtokovou oblast (př. oblast Kaspického moře). Řeky zde končí v bezodtokových jezerech a bažinách, kam dotéká i podzemní voda.

Z povrchu Země se voda v podobě vodní páry vypaří v množství asi 496 000 km3 za rok, z něhož velká část připadá na světový oceán (425 000 km3) a menší na souši (71 000 km3). Jako srážky spadne opět na povrch oceánu 385 000 km3, ty uzavírají tzv. malý oběh vody. Z oblasti nad světovým oceánem se vzdušnými proudy přenáší na pevninu asi 40 000 km3 vody za rok. Mezi povrchem pevnin a atmosférou dochází ke složité a mnohokrát se opakující výměně vody doprovázené transpirací, evaporací, sublimací a kondenzací, která vede nakonec k opětovnému návratu téhož množství nazpět do světového oceánu.

Zejména transpirací a evaporací vzniklá vodní pára (71 000 km3) se spojuje s vodní parou přenesenou z prostoru světového oceánu a v celkovém množství 111 000 km3 vody pak kondenzuje v podobě srážek. V atmosféře zůstává stabilně vázáno cca 13 000 km3 vody. Z nich jsou 3/4 nad hladinou světového oceánu a ¼ nad souší.

Oblasti s maximem této vláhy se rozkládají v rovníkovém a tropickém pásu západní části Tichého oceánu, v povodí řeky Amazonky, v severovýchodní části Jižní Ameriky. Tato vláha, přenášená monzuny a pasáty nad pevniny, podmiňuje v tamních oblastech velké množství srážek a vysoké odtoky. Zhruba stejné množství vody, jako se dostane nad pevninu vzdušným prouděním, odteče po kondenzaci zpět do oceánu.

Výparem se rozumí objem vody nebo výška vrstvy vody vypařené za určitý časový interval z určité plochy. Uvádí se v jednotkách výšky sloupce vypařené vody na jednotce plochy [mm], nebo se sleduje intenzita vypařování [mm.s-1]. Výpar se měří výparoměrem. Čas trvání setrvání vodní páry v atmosférickém cyklu je poměrně krátký - cca 10 dní.

Povrchový odtok probíhá nejčastěji podle schématu oceán - atmosféra - pevnina - povrchový odtok - oceán. Povrchového odtoku se účastní ta část srážkové vody, která se nevypařila ani nevsákla a pohybuje se po povrchu krajiny. Plošný odtok (ron) představuje nesoustředěné stékání vody po zemském povrchu. Voda se tak hromadí v mělkých sníženinách na povrchu terénu a její stékání je určováno směrem sklonu reliéfu. Soustředěným odtokem, jak již vyplývá z názvu, se myslí soustředěné odtékání vody v říčních korytech.

Podzemní odtok probíhá převážně podle schématu oceán - atmosféra - pevnina - infiltrace do horninového prostředí - podzemní odtok do řek - oceán. Objem vody, který se účastní podzemního odtoku, se odhaduje na 12 000 km3. Průměrný čas oběhu se pohybuje kolem 5 000 let, v zóně aktivní výměny je to kolem 330 let.

Oběh vody na Zemi lze vyjádřit jednoduchými rovnicemi, které jsou matematickým modelem jeho bilance. Rovnice vodní bilance mohou být sestavovány pro jakékoli území řek, jezer. Musí se však sestavovat jako průměr za určitou časovou řadu (př. dekádu). Diverzita hodnot jednotlivých prvků vodní bilance se mění místo od místa.

V hydrologii se počítá hydrologická bilance za období hydrologického roku, který začíná 1. listopadu a končí 31. Při dopadu srážek na neprostupný povrch dochází k jejich retenci (zadržování), následnému výparu, nebo přímo k povrchovému odtoku. V případě kontaktu s vegetací dochází nejdříve k intercepci (zadržení vody vegetací) a následnému výparu. Po té se voda dostane přímo do půdy a kořenovým systémem do transpiračního proudu rostlin.

Na povrchu půdy se může část vody zachytávat formou povrchové retence a zbytek infiltruje (vsákne se) do pásma aerace (provzdušnění), odkud prosakuje do hlubších vrstev, až dosáhne hladiny nasycení (podzemní vody). Voda, které tohoto pásma nedosáhne, odtéká formou hypodermického (podpovrchového) odtoku. Z pásma nasycení odtéká voda buď ve formě základního podzemního odtoku, nebo se kapilárním zdvihem dostává do pásma aerace.

Závěr

Řeka Váh je názorným příkladem toho, jak lidská činnost může ovlivnit a degradovat vodní zdroje a ekosystémy. Regulace řek, výstavba přehrad a průmyslové znečištění vedly k narušení přirozených procesů a ztrátě biodiverzity. Je nutné si uvědomit, že voda je klíčovou složkou životního prostředí a je potřeba ji chránit a hospodařit s ní udržitelným způsobem.

tags: #ekologická #katastrofa #II. #vodní #zdroj #Bratislava

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné domy v ČR
• ČSN 75 7221
• Recenze odpadkových košů
• Emise dluhopisů: vzorový přehled
• Zajímavosti Podyjí