Ekologická Stabilita a Resilience: Definice a Význam

V dnešním globalizovaném světě dochází ke ztrátám a degradaci přírodního prostředí v globálním měřítku. Transformace produktivních ekosystémů na zemědělské plochy, kácení lesů a expanze lidských sídel a infrastruktury stojí za masivním ubývaním a fragmentací biotopů podporujících biodiverzitu.

K tomu, abychom porozuměli jak fragmentace prostředí ovlivňuje distribuci a přežívání druhů, populací a společenstev, potřebujeme zkoumat změny ve struktuře a uspořádání krajiny a způsoby, jak organismy na tyto změny reagují.

Krajinná ekologie studuje vazby mezi prostorovým uspořádáním a ekologickými procesy v krajině, tedy příčiny a následky krajinné heterogenity, a to v širším měřítku než je běžné u jiných ekologických disciplín.

Cílem tohoto předmětu je seznámit posluchače s teoretickými základy a metodami moderní krajinné ekologie a jejich aplikací v oblasti ochrany přírody a životního prostředí.

Krajinná Ekologie jako Vědní Disciplína

Krajinná ekologie jako vědní disciplína - definice a principy, historie, základní úkoly, vztah k dalším vědním oborům.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Krajina a Její Dimenze

Krajina a její dimenze - krajinná heterogenita, koncept měřítka (scale), hierarchická struktura krajinných komponent.

Příčiny Krajinného Uspořádání

Příčiny krajinného uspořádání - abiotické faktory, biotické interakce, antropogenní změny (land use, land cover change).

Data a Technické Nástroje pro Studium Krajiny

Data a technické nástroje pro studium krajiny (GIS, DPZ).

Měření a Kvantifikace Krajinného Uspořádání

Měření a kvantifikace krajinného uspořádání - plošky-koridory-matice (patch-corridor-matrix concept), indexy krajinného pokryvu (landscape metrics), prostorová statistika.

Dynamika Krajiny

Dynamika krajiny - disturbance a disturbanční režimy, krajinná rovnováha, stabilita, resilience, vliv krajinného uspořádání na ekologické procesy (pattern-process), fragmentace.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Organismy v Krajině

Organismy v krajině - krajinné uspořádání a jeho vliv na organismy, populace a společenstva, teorie ostrovní biogeografie, metapopulační teorie, zdroje a propady, koridory a konektivita, ekotony, identifikace vhodnosti habitatu, modelování distribuce druhů.

Krajinná Ekologie v Domácí Praxi

Krajinná ekologie v domácí praxi - historický vývoj krajiny v ČR, ochrana krajiny v rámci ochrany přírody (VKP, ÚSES, CHÚ, NATURA 2000), mapování krajinného pokryvu a biotopů, krajinný ráz a jeho hodnocení, krajinné plánování.

Definování ekologické stability v ČR - ruku v ruce s rozvíjením teorie územních systémů ekologické stability (Buček, Lacina, Míchal a další) - vyústilo v zařazení pojmu do zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb.

Jde nebo má jít o „schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“.

Podrobněji také „schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách narušování zvenčí.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

Tato schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu nebo spontánním návratem do výchozího stavu“ (Míchal 1994).

Hlavním projevem ekologické stability zůstává ekologická (přírodní) rovnováha.

Ekologickou rovnováhou rozumíme dynamický stav ekosystému, který se trvale udržuje s malým kolísáním nebo do něhož se ekosystém opět spontánně navrací (Míchal l.c.).

Popisujeme jí stav, který se zachovává jako konstantní nebo v přibližně pravidelných cyklech.

O krajině lze prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy, tj. je objektem dvou proti sobě působících sil - vývoje a disturbancí (Růžička & Růžičková 1973, Forman & Godron l.c.).

Protikladem ekologické stability je ekologická labilita(nestabilita), tj. neschopnost ekosystému přetrvat působení vnějšího vlivu nebo se vrátit po případné změně do výchozího nebo mu obdobného stavu (Míchal l.c.).

Významné krajinné prvky představují podle ZOPK kategorii obecně chráněných území krajiny.

VKP se v zákoně ocitají ve dvou polohách:

• skupina taxativně vyjmenovaná, označovaná jako VKP ex lege(ze zákona) - zahrnuje vybrané typy krajinných složek, jmenovitě lesy, vodní toky a jejich údolní nivy, jezera a rybníky a rašeliniště (viz rámeček na str. 44).
• skupina fakultativně vyjmenovaná - jiné části krajiny, které zaregistruje po správním řízení orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, „zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy“ a dále i „cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků“.

Není nutné podrobněji rozebírat jednotlivé jmenovité kategorie, „zejména“ proto, že výčet je fakultativní čili nezávazný, nepovinný, volitelný, možný.

Významní autoři monografií obecné, popř. krajinné ekologie, např. Odum (1977) a Duvigneaud (1988), Forman & Godron (1993), postupují v definování „stability“ ve spojení s ekosystémy či krajinou poměrně obezřetně.

Z teorie ekosystémové nebo krajinné ekologie je možno nabídnout relevantní termíny, jako je ekologická valence, homeostáza a ekologická integrita.

Přiblížit nelinearitu ekosystémů můžeme pomocí dvou z pěti charakteristik stability každého systému, kterými jsou rezistence (odolnost) a resilience (pružnost).

Mají-li ekosystémy a krajinné systémy trvale plnit své produkční a mimoprodukční funkce, je třeba znát hranici, po kterou je možné je zatěžovat, aniž bychom narušili jejich funkčnost, ať už ji budeme označovat jako nosnou kapacitu prostředí, posun stavu (regimeshift) nebo bod zlomu (tipping point - Scheffer et al.2001, Marten 2005, Van Nos & Scheffer 2005, Ives & Carpenter 2007).

Z pohledu krajinné ekologie VKP nejčastěji představují plošky (patches), které se vzhledem liší od svého okolí, v kulturní krajině obvykle plošně silně převažující a ekologicky labilní matrice(matrix - Forman & Godron l.c., Lipský 1999, Farina 2006, Steiner 2008, Kovář 2012b).

Rozebírat toto téma by bylo nošením sov do Atén. Už jenom společný cíl - zvyšování ekologické stability v krajině - je staví vedle sebe jako dvě strany jedné mince.

Pro silně lesnaté oblasti, kde les je VKP ze zákona, je charakteristický vysoký index ekologické stability.

Naopak v silně zemědělských oblastech nízký index vzájemně izolované ostrůvky VKP obou typů podstatně zvýšit nemohou, zvláště pokud bývá jejich hustota v krajině nízká.

Uvedenou úlohu má plnit ÚSES, v tomto případě obvykle lokální, jestliže budou realizovány čili „vytvořeny, založeny“ chybějící skladebné části, jako jsou biocentra a biokoridory.

„Zesíťováním“ byť minimálních ploch se jejich ekostabilizační efekt podstatně zvýší.

Nicméně popsaný efekt se posílí nejen zvětšením plošek, ale propojením biokoridory - opět modelově účinné pro faunu a v lepším případě pro zoochorní typy rostlin.

Efekt ale téměř vždy spočívá ve zvýšení, byť mírném, indexu ekologické stability, a to především při takové hustotě prvků - plošek, kdy matrice nevytváří ekologické bariéryanebo kdy jsou tyto překážky omezeny nebo odstraněny příslušnými koridory.

A jsme logicky u efektu ekologické sítě.

Jak přistupovat ke skutečnosti, že značná část VKP (především „ze zákona“) má nízký stupeň ekologické stability?

VKP ze zákona je třeba vnímat i jako potenciál ploch, kde lze vyšší ekologické stability dosáhnout nejefektivněji (např. v lese).

Struktura množiny prvků kostry ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase.

Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy, jako je sukcese.

Pokud by tyto změny neměnily alespoň výchozí stav ekologické kostry v krajině, dalo by se mluvit s jistým uspokojením o „stabilitě“.

Bohužel, dlouhodobý trend je ve znamení zhoršování tohoto stavu a naopak se zvyšuje neprůchodnost krajiny pro organismy.

Odolnost je široký pojem, který v různých oborech popisuje schopnost systému, organismu nebo materiálu čelit nepříznivým vlivům, absorbovat stres, přizpůsobit se změnám a zotavit se z narušení či krize.

V psychologii je odolnost, často označovaná jako resilience, definována jako duševní nebo mentální schopnost vzdorovat nepřízni, zvládat stresové situace a krize a překonávat je.

Zahrnuje schopnost přizpůsobovat se novým situacím, neztrácet motivaci a setrvávat u vytyčených cílů i v nepříznivých okolnostech.

Rezistence ekosystému - schopnost ekosystému zabránit změně během působení rušivého faktoru.

Resilience ekosystému (někdy také pružnost) - schopnost ekosystému vrátit se k „normálu“ po skončeném působení rušivého faktoru.

Ekologická stabilita je charakterizována právě odolností proti vychýlení (rezistencí) a pružností (resiliencí).

Zajištění odolnosti ekosystémů je klíčové v kontextu klimatických změn, kdy jsou ekosystémy vystaveny extrémním jevům, jako jsou sucha, povodně nebo teplotní extrémy.

Při obnově rozsáhlých kalamitních holin z poslední doby v českých i slovenských lesích je krajní potřebou položit základ vysoké (nebo aspoň vyšší) ekologické stability pro nově založené lesy.

tags: #ekologicka #stabilita #resilience #definice

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem nerezového koše na odpad
• Více o koloběhu fosforu
• Lesní ekosystémy a klimatická změna
• Odbor energetiky a ochrana klimatu
• Udržitelnost v kožedělném průmyslu