Environmentální Politika Supermarketů: Udržitelný Rozvoj a Obchod

Problematikou obchodu a životního prostředí se ve Světové obchodní organizaci (WTO) zabývá Výbor pro obchod a životní prostředí (Committee on Trade and Environment, CTE). Jeho hlavním úkolem je řešit otázky vzájemných vztahů obchodních a environmentálních opatření za účelem podpory udržitelného rozvoje. Získat kompletní obrázek o tom, co všechno problematika obchodu a životního prostředí ve WTO zahrnuje, je možné z Deklarace z Dohá z roku 2001, konkrétně z odstavců 31 (i - iii), 32 (i - iii), 33 a 51.

Ministři se v této deklaraci mj. usnesli, že budou usilovat o „snížení či případné odstranění cel a netarifních překážek na zboží a služby související s životním prostředím“. Jeden z odstavců se věnuje také činnosti Výboru pro obchod a životní prostředí. Je však zapotřebí mít na paměti, že problematika obchodu a životního prostředí je velmi komplexním tématem a není tedy reálné zabývat se jím v jeho úplné celistvosti. Zároveň se jedná v rámci WTO o oblast, ve které je poměrně nesnadné dosažení kompromisu při mnohostranných jednáních.

Koncem 90. let minulého století se problematika obchodu a životního prostředí stala jedním z nových témat, u nichž byl reálný předpoklad, že by mohla být zařazena do nového kola mnohostranných obchodních jednání ve Světové obchodní organizaci. Neúspěch ministerské konference WTO v Seattlu (USA) na přelomu listopadu a prosince 1999 však poznamenal mj. i tuto oblast mnohostranných obchodních jednání a způsobil dočasné přerušení negociací ve WTO. K obratu došlo na IV. Konferenci ministrů členů WTO (Katar, Dohá, 9. - 14. listopadu 2001), v jejímž průběhu se ministři dohodli na podobě budoucího programu WTO. Nový pracovní program lze považovat za výraz konsenzu členských zemí, který obsahuje zaměření a cíle, případně další formy mezivládních aktivit v jednotlivých negociačních oblastech. Součástí je mj. i problematika obchodu a životního prostředí.

Optimismus z Dohá však vystřídal pesimismus ovlivněný neúspěchem V. ministerské konference WTO v Cancúnu (Mexiko, září 2003), která byla považována za promarněnou příležitost z hlediska pokroku v dalších negociacích. Po konferenci došlo k přerušení činnosti negociačních orgánů. Jejich činnost byla obnovena zhruba po půl roce. Negociace probíhaly v podstatě až do VI. Konference ministrů, která se uskutečnila v prosinci 2005 v Hongkongu. Sjednání seznamu environmentálního zboží se zejména díky stanoviskům vybraných rozvojových zemí nepodařilo dosáhnout, což se odrazilo také v poměrně vágní formulaci textu k problematice obchodu a životnímu prostředí v závěrečné deklaraci přijaté na ministerské konferenci.

Jednání na mnohostranné úrovni však nevedla k očekávanému cíli a členové WTO se nedokázali shodnout na rozsahu produktového seznamu - důležitou roli v tom hrála také absence definice, co je za environmentálně příznivé zboží považováno. Bylo zřejmé, že na multilaterální bázi byla jednání de facto zablokována. Při příležitosti Světového ekonomického fóra (WEF) v Davosu konaném v lednu 2014 se celkem 14 členů WTO vč. EU, USA, Kanady, Austrálie, Japonska, Číny dohodlo na zahájení jednání, která povedou k liberalizaci obchodu s environmentálním zbožím.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Cílem jednání, která byla následně zahájena v červenci r. 2014 jako vícestranná iniciativa členů WTO, se stalo sjednání Dohody o environmentálním zboží (Environmental Goods Agreement, EGA) usilující o snížení celních sazeb u vybraných environmentálně příznivých produktů. V další fázi měla EGA pokrývat také oblast služeb navázaných na ochranu životního prostředí a také redukovat netarifní překážky obchodu (NTBs). Sjednaná Dohoda měla mít pozitivní dopad nejen na rozvoj obchodu a ochranu životního prostředí, ale také na rozvoj moderních technologií v dané oblasti.

Jednání probíhala na základě tzv. seznamu environmentálně příznivých položek rozdělených do jednotlivých kategorií (čištění vody a vzduchu, nakládání s nebezpečnými odpady, obnovitelné zdroje energie atd.), s nimiž měl být vstupem Dohody v platnost obchod liberalizován. V závěrečné fázi čítal seznam přibližně 300 položek nominovaných jednotlivými členy iniciativy, na kterých panovala shoda - například solární panely, parní turbíny, termostaty, hydroizolační fólie a další produkty mající prokazatelně pozitivní dopad na životní prostředí.

Počáteční pozice ČR k problematice obchodu a životního prostředí byla formulována v průběhu roku 1999 v rámci příprav na konferenci ministrů členských zemí WTO v Seattlu. Již v této době do značné míry korespondovala s pozicí EU, ovšem byla zaměřena pouze na vybrané aspekty problematiky obchodu a životní prostředí. ČR obdobně jako EU považovala koordinovaný přístup k udržitelnému rozvoji za klíč k úspěšné politice jak v oblasti obchodu, tak životního prostředí. Doporučovala proto zařazení problematiky obchodu a životního prostředí do programu dalšího kola mnohostranných obchodních jednání WTO, a to na základě jednání a konsenzu, nikoliv používáním jednostranných nebo dokonce diskriminačních opatření a protekcionismu.

Od získání členství v Evropské unii v květnu 2014 Česká republika prosazuje své zájmy v oblasti obchodu a životního prostředí na půdě Výboru pro obchodní politiku v Bruselu, případně na neformálních jednání o obchodu a životním prostředí mezi EK a zástupci členských států, která jsou svolávána na ad hoc bázi. Souhrnná stanoviska jsou zaměřena na zefektivnění legislativních podmínek v oblasti environmentální politiky.

Tým je tvořen experty v oblasti životního prostředí z firem i odvětvových svazů, kteří dokážou posoudit konkrétní návrhy strategií a národní i evropské legislativy z pohledu praktických souvislostí a dopadů. Práce v expertním týmu probíhá formou komunikace per rollam, osobními konzultacemi, společným jednáním a jednáním ve specializovaných pracovních skupinách, popřípadě zastupováním vybranými členy na příslušných jednáních.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Neopominutelným faktorem ovlivňujícím míru klimatické krize je globální potravinová politika. Stravovací návyky včetně enormního plýtvání zodpovídají za až třetinu emisí skleníkových plynů. Je nejvyšší čas na změnu. Mezi uvedené vlivy patří třeba daňová a dotační politika, vládní či globální regulace obchodu, pravidla pro reklamu, obchodní politika supermarketů a výrobců potravin nebo kulturní tradice. A měnit stravovací návyky je zvláště nyní zcela namístě.

Produkce potravin je zodpovědná za zhruba třetinu globálních emisí skleníkových plynů, podílí se také na odlesňování, ztrátě biodiverzity nebo na nárocích na pitnou vodu. Vzrůstající trend environmentální zátěže potravinového systému je hnán především dvěma vlivy. Prvním z nich je rostoucí populace, druhým pak zvyšujícími se nároky. Se zlepšující se ekonomickou situací totiž čím dál tím větší část lidstva preferuje tzv. západní styl stravování, který je charakteristický vysokým podílem živočišné složky na úkor rostlinné, ale také vysokou konzumací průmyslových výrobků bohatých na sůl, přidaný cukr a nasycené tuky.

Více než polovina globální populace žije ve městech, kde je také zkonzumována více než polovina veškerých potravin. Konzumace tak zodpovídá za zhruba 13 % městských emisí skleníkových plynů. Potraviny ovšem tvoří také zhruba polovinu městského odpadu.

Města také mohou poskytovat školení restauratérům i pěstitelům a finančně je motivovat k nabídce, která bude v souladu s nutričními doporučeními. Příkladem takového podpůrného programu je singapurský Healthier Dining Programme, v jehož rámci se mohou podniky hlásit o granty, které jim pomohou financovat vytvoření a propagaci zdravější, méně kalorické nabídky. Další možností je i využití voucherů určených na útratu za preferované potraviny nebo v konkrétních obchodech. New York takto zavedl tzv. „Health Bucks“. Tyto kupony, rozdávané v rámci sociální podpory, je možné využít na nákup ovoce a zeleniny na farmářských trzích.

K podpoře zdravého stravování v sociálně ohrožených skupinách patří i budování potravinových bank a komunitních kuchyní nebo zahrad, a to zejména v opomíjených městských částech. Je také možné nabízet sociální vouchery, které se dají uplatnit v podnicích, které se zavážou dodržet navržená doporučení. Obvyklým cílem přísnějších opatření jsou školy a obecně prostory, ve kterých svůj čas tráví děti a dospívající.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Školní prostředí má nejen zásadní vliv na budoucí život a zdraví dítěte, ale čas strávený ve škole zároveň zaujímá více než třetinu jeho aktivit. I z těchto důvodu filipínské město Quezon zakázalo reklamu a prodej sladkých nápojů a tzv. junk foodu v okruhu sto metrů od škol. New York zase v roce 2019 zakázal využívání zpracovaných masných produktů ve veřejných školních jídelnách. Milán pro změnu podpořil snížení podílu červeného masa ve školních jídelnách souběžně se zvýšením nabídky rostlinných pokrmů. Kodaň zaznamenala úspěch se svým programem zaměřeným na zvýšení spotřeby bio potravin na školách. Bez nárůstu finančních nákladů kodaňské školní jídelny vaří z 90 % z organických potravin.

I přesto, že regulace nabídky školních potravin je v ČR řízena spíše na národní úrovni, aktivita ze strany měst je žádoucí. Možností je například podpora budování školních zahrad, kde se děti mohou dozvědět více o produkci potravin i jejich zdravotním významu. Školy se také mohou s podporou města snáze stát centrem, které neslouží jen dětem, ale i celé okolní komunitě.

Mají-li však mít navrhované kroky skutečně výrazný pozitivní dopad, nemohou být ale výsledkem momentálního nápadu v rámci dílčích kampaní. Opatření by měla být založena na vědeckých důkazech a konzultována s příslušnými odborníky, jako jsou nutriční specialisté, sociologové či ekonomové. Prvním výstupem pak může být série srozumitelných návodů a standardů pro obyvatele i podnikatele, ve kterých budou vysvětleny cíle navrhovaných kroků, a především důvody pro ně.

Příkladem takové snahy o komplexní městský plán byl např. Paris Sustainable Food Plan 2015-2020 navržený nejen se snahou snížit tlak na životní prostředí, ochránit veřejné zdraví, snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitním potravinám, ale i s ohledem na udržení zaměstnanosti v zemědělství. V rámci tohoto plánu se Paříž zavázala zvýšit podíl udržitelných potravin v městských kantýnách o polovinu během pěti let. Udržitelné potraviny byly přitom definovány jako lokální a sezonní. A výsledky? Už v roce 2019 kritéria udržitelnosti splňovalo více než 50 % podávaných pokrmů. V městských jeslích byly udržitelné potraviny součástí dokonce 90 % podávaných jídel.

Ať už se tedy městská politika rozhodne vydat jakoukoliv cestou, navržené kroky by měly vždy mít za cíl vytvořit nutriční prostředí, ve kterém je správná volba ta nejsnazší. Lidé, kteří se rozhodnout následovat doporučení, by zkrátka na své cestě neměli narážet na zbytečné překážky. A těm, kteří ještě váhají, by měla být města připravena podat pomocnou ruku.

Účelem této práce je prozkoumat souhru mezi environmentálními politikami a podnikáním s tím, že tyto politiky by měly být vnímány spíše jako příležitosti než jako omezení. Prostřednictvím komplexní analýzy výzkum zkoumá různé aspekty environmentálních politik a ukazuje, jak stimulují inovace, podporují udržitelné postupy a podporují společenskou odpovědnost firem. Tvrdí, že podniky mohou zvýšit svou dlouhodobou udržitelnost, vybudovat důvěru zainteresovaných stran a významně přispět k celosvětovému úsilí o udržitelnost životního prostředí tím, že se připojí k environmentální politice a přijmou ji.

Práce se zaměřila na různé klíčové pojmy a koncepty, které jsou relevantní pro udržitelnost životního prostředí, společenskou odpovědnost firem, oběhové hospodářství a dodržování předpisů. Diskuse se také zabývala významem zapojení zainteresovaných stran, přijetím přístupu trojího spodního řádku a využíváním obnovitelných zdrojů energie. Důraz byl kladen na pozitivní dopady proaktivní implementace environmentálních politik, jako je snížení uhlíkové stopy, přizpůsobení se změně klimatu a dosažení cílů udržitelného rozvoje.

Česká krajina čelí problémům, které ovlivňují její schopnost plnit funkce nezbytné pro lidskou společnost. Jedním z problémů je úbytek biodiverzity a eroze ohrožující úrodnost půdy, nedostatečná schopnost zadržovat vodu zase škodí během sucha i povodní. Právě dlouhodobé zlepšování stavu krajiny je cílem strategického dokumentu Politika krajiny v gesci Ministerstva životního prostředí, který dnes schválila vláda.

„Už od 90. let má Česká republika dluh vůči své krajině, který nyní postupně splácíme. Je potřeba se dívat komplexně na funkčnost krajiny, na její průchodnost a vzájemné souvislosti. Zatímco obce zvládly územní plánování svých intravilánů, problémem zůstává extravilán, tedy krajina jako propojený systém, který aktuálně není v dobrém stavu a vyžaduje obnovu. Politika krajiny přináší ucelený přístup k jejímu rozvoji, plánování a správě. Usiluje o posílení rozhodovací role obcí i občanů a zaměřuje se na lepší ochranu půdy a vody i na adaptaci krajiny na klimatickou změnu. Tento dokument ukazuje, jak v krajině žít, jak o ni pečovat a zachovat ji zdravou pro budoucí generace,“ vysvětluje ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

A dodává: „Je potřeba zaměřit se na obnovu krajiny a přírody. Například kvůli erozi každoročně ztrácíme přibližně 21 milionů tun ornice, což lze vyjádřit jako ztrátu 4,3 miliard korun ročně. V důsledku narovnávání řek během minulého režimu jsme přišli o třetinu celkové délky toků. A za posledních dvacet let vymizelo zhruba 31 % polních a lučních ptáků. To vše negativně ovlivňuje nejen přírodu, ale i zemědělskou produkci, kvalitu života a schopnost krajiny čelit dopadům klimatické změny.“

Schválená Politika krajiny je strategický dokument, který se komplexně věnuje plánování, ochraně a využívání krajiny a stanovuje cíle a opatření do roku 2050 v klíčových oblastech. Těmi je například obnova hydrologických funkcí krajiny a posílení retenční schopnosti území, zachování a obnova biodiverzity a propojení území nebo zlepšení struktury zemědělské krajiny. Dalšími tématy jsou adaptace lesů na klimatickou změnu s důrazem na jejich pestrost, koordinace rozvoje dopravní, technické a zelené infrastruktury nebo vzdělávání a zapojení veřejnosti do péče o krajinu.

Na přípravě Politiky krajiny se podílelo více než 60 odborníků z veřejné správy, vědecké obce, odborných organizací i nevládního sektoru. Na strategický dokument přímo naváže metodika krajinného plánování. Přípravou odborných podkladů pověřilo MŽP Výzkumný ústav pro krajinu (VÚK). V šesti pracovních skupinách, zaměřených na biodiverzitu, vodu, lesnictví, zemědělství, sídla a infrastrukturu, byli zapojeni také zástupci resortů pro místní rozvoj, zemědělství, dopravy a průmyslu a obchodu.

Podle Politiky krajiny musí rozvoj zastavěného území a infrastruktury respektovat přírodní a kulturní hodnoty krajiny, včetně přílišného zastavování doposud volné krajiny. Nově zastavěné plochy musí počítat s dopravní, technickou a zelenou infrastrukturou, ale také s infrastrukturou sociálních služeb a s podílem veřejných prostranství. Stavby dopravní a technické infrastruktury celostátního významu je nutné vzájemně koordinovat již ve fázi plánování a projektování.

tags: #environmentalni #politika #supermarketu

Oblíbené příspěvky:

• Závěsné odpadkové koše
• Klimatické změny a emise oxidu uhličitého
• Přehled evropské legislativy pro ekologické produkty
• Problémy s motorem a emise
• Recenze ekologických plen