Extinkční Spirála: Ekologická Definice

Ekologie je slovo, o kterém se v dnešní době mluví ze všech stran. Toto téma se objevuje na seriózních vědeckých konferencích, ale i na reklamních letácích. Je důležité si vyjasnit postoj nejen k ekologii obecně, ale i ke konkrétním ekologickým tématům.

Nejdůležitější je světonázor, v jehož rámci člověk chápe své působení ve světě. A to zejména v případě, kdy bude v tomto světonázoru explicitně obsažen návod k působení směrem k okolnímu prostředí v jeho nejrůznějších podobách. Za jeden z těchto světonázorů můžeme zajisté považovat i jednotlivá náboženská vyznání.

U nábožensky aktivních lidí se dá předpokládat potřeba po přítomnosti spirituálního prvku v jejich životech. To ovlivňuje, jak člověk přistupuje k ekologickým tématům.

Cílem této práce je zkoumat vztah mezi spiritualitou a ekologií, a to zejména způsob, jakým spiritualita ovlivňuje ekologické myšlení lidí, jejich praktickou orientaci a také jejich postoje ke společnosti a k tématům, které zahrnují ekologii. Jako teoretický rámec používám současné teorie environmentální etiky. Práce se zaměřuje na analýzu názorů na oblast spirituality a ekologie a popisuje profil osob, které jsou aktivní ve spirituální a ekologické oblasti. K tomu se používají polostrukturované rozhovory a skupinové diskuze.

Nyní se budeme věnovat otázce definování klíčových pojmů. Následně vymezím teoretická východiska, ze kterých budu k dané oblasti přistupovat. V další části se zaměřím na výzkum spirituálně aktivních osob. Výzkum má přinést informace o chápání a spojitostech vztahu spiritualita a ekologie. Tuto kapitolu bych uvedl pohledem P. Ricoeura na vztah náboženství a ekologie.

Čtěte také: Zjednodušení práce v zahradě s Tornadicou

Spiritualita a její etymologický význam

Pokud se podíváme na etymologické kořeny slova spiritualita, uvádí R. Rybář následující. Slovo spiritualita má kořeny v hebrejském ,,ruah", v řeckém ,,pneuma tó" a v latinském ,,spiritus" = duch. Označujeme duši, dech, který umožňuje život a v teologickém významu i Ducha Svatého. Spiritualita je tak vyjádřením míry a hloubky bytí, tradice a kultury. Etymologicky se opírá o kmenový základ latinských sloves ,,spirare", ,,re-spirare" = dýchat, vydechovat, oddychovat. Být spirituální znamená být činný, žije.

Historický význam slova spiritualita je úzce spjat s křesťanstvím. Spiritualita zde vyjadřovala duchovní existenci, kde záležitosti ducha stály v opozici proti hmotným zájmům. Pokud se používalo slova spiritualita, šlo též o vyjádření hlubokého osobního vztahu k Bohu. Spiritualita primitivní, praktická, prvotní - jde popsat jako vztah mezi Bohem a jeho lidem, který byl uzavírán v rámci smlouvy. Zahrnuje vnímáním neovlivněnou modlitbu k Bohu. Důležitá je osobní zkušenost. Může být uzavřená v mnišské komunitě, nebo ji najít ve svém nitru.

Spiritualita je vnímání něčeho, co přesahuje jeho samotného, nebo pocity, které nemají základ v materiálním světě a v jeho běžné zkušenosti s ním. Výše zmíněná definice je významově velmi blízká pojmu náboženství. Pokud se člověk rozhodne realizovat svou spiritualitu v rámci konkrétního náboženského směru, jsou následně jeho představy a chápání světa do jisté míry ovlivňovány věroukou/filosofií v tomto náboženství obsaženou. To může do značné míry ovlivňovat i jeho vztah k ekologickým tématům.

Definice náboženství

Nyní uvedeme vybrané definice náboženství, aby bylo zřejmé, jak pojem náboženství ve své práci budu chápat a používat. Když řekneme náboženství, můžeme mít na mysli lidské představy o nadpřirozených silách, o záhrobí a zásvětí. Lidé od nich očekávali splnění svých tužeb a přání. Můžeme mít na mysli člověka náboženského, nebo člověka nenáboženského. Člověk se ptá po smyslu života, ptá se: odkud jdu a kam směřuji. Můžeme mít na mysli určitou soustavu náboženských představ a názorů. Můžeme mít na mysli např. křesťanství.

Pokud jde o definici náboženství, nejprve jsem se zabýval definicí jednoho ze sociologických klasiků E. Durkheima. Dle něho náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, tj. k věcem vyjmutým a zapovězeným, víry a praktik, které sjednocují všechny, kdo se k nim hlásí, v jediném morálním společenství nazývaném církev. Hlavním rysem náboženství je tedy jeho sociálně integrující charakter. Pro účely této práce je definice E. Durkheima příliš široká a nepostihuje všechny aspekty, které jsou pro tuto práci důležité. Jako ideální pro mou práci jsem si vybral definici I.O. Termína, dle kterého je náboženství definované jako institucionalizovaný systém, který nabízí svým členům nauku a praxi, jež vyjadřuje jejich cestu od profánní skutečnosti k numinózní transcedenci.

Čtěte také: Zbavte se ucpaného odpadu s manuální spirálou: Návod krok za krokem

Tato definice zdůrazňuje vztah člověka a jeho běžnou každodenní zkušenost se světem. Následující tabulka ukazuje současnou situaci týkající se náboženských vyznání v České republice. Většina věřících obyvatel, tj. 26,8%, se hlásí k Církvi Římskokatolické.

V této práci se zaměřím na vztah spirituality k ekologickým problémům u členů křesťanských církví.

Definice ekologie

Často se používá definice, že ekologie je věda o vztazích mezi organismy a jejich prostředím. Neboli věda zkoumající vzájemné vztahy mezi organismy a jejich prostředím, věda o souvislostech v přírodě, studiu vnitřní struktury a funkce přírody, nauka o ekosystémech. Od dob E. Haeckela byla činností lidstva toto slovo zpopularizováno a je mu přikládána řada dalších významů.

Ekologie by se měla zabývat vztahem člověka k okolí, zejména o jeho jednání, ne jen o popsání zákonitostí a vztahů fyzického světa. Náznak tohoto pojetí můžeme najít v definici B. Geista, který ekologii definuje jako nauku o vzájemných vztazích živých organizmů a prostředí, v němž žijí. Často bývá chápána ve smyslu přizpůsobení se živých organizmů prostředí. Obvykle se rozlišuje obecná ekologie, ekologie zvířat, ekologie rostlin a ekologie lidí. Ekologie lidí se zabývá přímo skupinou sociálních skupin a prostředím lidského života. Tato definice klade důraz na vztah člověka a životního prostředí, což má blízko k sociologickému významu.

Ekologie ovšem nezůstává mimo zájem sociologie. U nás je hlavním představitelem v této oblasti J. Keller, ve světě se tímto tématem zabývá U. Beck. Podle U. Becka je ekologie výzvou a velkou příležitostí pro sociologii. Ekologie by neměla být chápána jen jako vymezení vědeckého oboru, ale spíše ve smyslu Kohákova - ekologie potřebuje být nejen vědou, nýbrž také filosofií. Nejde mi jen o strohé popsání funkcí daného systému. Snažím se najít odpověď na to, jakým způsobem a na základě jakých motivů jednají lidé vzhledem ke svému životnímu prostředí.

Čtěte také: Zlepšení kompostu

Životní prostředí

Od pojmu ekologie se dostávám k jednomu z předmětů jejího zájmu - životnímu prostředí. Životní prostředí je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organizmů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie. Dle definice OSN životné prostredie je súhrn vecí, podmienok a vplyvov obklopojúcich každý živý organizmus a posobiaci na jeho fyzický rozvoj. Definice jsou hodně obsáhlé a zahrnují de facto celý svět, jakoukoli věc.

Pro účely této práce se budu zabývat vztahem člověka a jeho životního prostředí. Životní prostředí je souhrn všech činitelů, se kterými přijde do styku živý subjekt, a podmínek, kterými je obklopen. Tedy vše, na co subjekt přímo i nepřímo působí. Pro účely této práce je důležité si uvědomit, že životní prostředí je sociální konstrukt člověka. Rozmanitost pohledu na životní prostředí podtrhuje pohled, jenž volně přebírám od I. Možného:

• Systémová definice - Pohlíží na svět jako na ucelený systém navzájem kooperujících a ovlivňujících se prvků.
• Antropocentrická definice - Středem zájmu je člověk a jeho potřeby.
• Globální definice - Vnímá životní prostředí jako celek, který nelze rozdělit na jednotlivé části.

Životní prostředí se skládá z prvků přírodních (např. les) a sociálních (nehmotné povahy, vznikly v jednání mezi lidskými skupinami, jednotlivci). Někdy je tato definice redukována na dělení na prostředí přírodní a sociální. Pokud spojíme definici J. Kellera a systémový přístup I. Možného, dojdeme k následujícímu. J. Keller má systémový přístup, stejně pohlíží i na životní prostředí.

Životní prostředí se neskládá jen z přírodních a člověkem vytvořených činností, ale je sem řazeno i duchovní prostředí (souhrn hodnot a norem, svět kulturních symbolů). Pojem životní prostředí ve své práci používám ve smyslu systémové definice dle I. Možného, tj. vztah mezi přírodním a sociálním prostředím, který je zprostředkován člověkem. Definice přírody je o něco obtížnější, než se na první pohled může zdát. Lidé většinou za přírodu považují stromy, lesní zvířata, zvířata, louku na horách. Ale co louka, která je pravidelně sečena, nebo řepkové pole, nebo sečenou louku za vesnicí. Je to stále příroda? Použiji definici, která říká, že příroda je vše, co nebylo vytvořeno člověkem. Je to dobrá definice, ovšem nedokáže na konci své úvahy nalézt odpověď. Použiji definici, která říká, že příroda je prostor, který si uchovává nezávislost na člověku, zachovává si svoji původní podstatu. Zachovávám tak odkaz na prostor, ale zároveň se vyhýbám těžko uchopitelnému rozlišení na bázi lidského ovlivnění. Původní podstatou myslím to, co dělá věc věcí, např. les. Může být smíšený jehličnatý les, nebo smíšený listnatý les.

Environmentální etika

Současná doba nabízí mnoho pohledů na svět okolo nás, na vztah, který k němu máme a na základě jakých hodnot k němu přistupujeme. V této kapitole se budeme zabývat vývojem environmentální etiky, tedy etiky ve vztahu člověka a přírody. Ve zkratce zde uvedu vývoj směrů environmentálního myšlení, abych poukázal na rozmanitost jednotlivých přístupů a uvedl tak výběr mnou použitých teorií. Dělení teorií jsem převzal od B. Dobrovolného.

V této fázi nemůžeme ještě zcela otevřeně mluvit o environmentálním smýšlení autorů. Jde spíše o úvahy nad vztahem člověka a Boha, nebo z pohledu východních náboženství. I tak vytváří základ dnes již zcela etablovaných pohledů jako je např. teocentrismus. Z autorů bych jmenoval alespoň sv. Františka z Assisi. Druhá fáze je podmíněna zvýšenou mírou industrializace. Začíná se věnovat systematičtějšímu zpracování daného tématu a objevují se první koncepce zabývající se uznáním přírody jako hodnoty samy od sebe. A. Leopold formuluje tzv. etiku země, A. Schweitzer formuluje úctu k životu, kterou vyjadřuje "Jsem život chtějící žít uprostřed života chtějícího žít".

Environmentální etika se již plně etabluje jako vědecká disciplína na univerzitách. Začínají boje o diskurz v oboru a objevují se další přístupy jako např. ekofeminismus. V dalším textu se budu zabývat jednotlivými přístupy, které se zabývají vztahem člověk a svět okolo něho. Antropocentrismus staví do centra zájmu člověka. Vše se točí okolo člověku. Mohlo by se tedy zdát, že antropocentrické pojetí nebere v potaz ochranu přírody. Ovšem i ochrana přírody se děje pro člověka. Dobrovolná skromnost není o askezi. Antropocentrismus lze dělit do dvou odlišných směrů - na silný a slabý antropocentrismus. Silný antropocentrismus je postaven tak, že základem všech hodnot je naše cítění. Tudíž je pak možné ospravedlnit jakékoli naše jednání. Důležitý je pouze naplněný lidský život. Člověk ji může pro své potřeby celou využít a na nic mimo svých tužeb nemusí brát ohled. Stále bude toto jeho jednání morálně správné. Oproti tomu slabý antropocentrismus nevidí veškeré lidské chování jako racionální. Základ jednání vidí v lidské zkušenosti. Tuto zkušenost považuje za základ morálních hodnot, nevidí jako dané hodnoty samé. Zkušenostmi si ověřujeme našim hodnotám. Slabý antropocetrismus tak předkládá silné a především sjednocující argumenty pro ochranu přírody. Dále bych uvedl, že Slabý antropocentrismus ve své slabé verzi nevyžaduje těžko obhajitelný postoj hodnoty pro sebe ne-lidských objektů a zároveň poskytuje možnost vytvářet závazky, které jdou za pouhé uspokojování lidských potřeb. V tomto pojetí je tvorba etických hodnot vztažena na celý systém, ke všemu živému.

Ecocentrismus nestaví do centra zájmu člověka, jak je tomu v antropocentrickém pojetí. Tvůrcem hodnot, morálně hodnotným je každý živý organizmus. Člověk není nositelem univerzálních hodnot. Pokud by zde nebyl, mělo by to na fungování celého systému spíše pozitivní dopad. Pohled ecocentrismu je dlouhodobý, ne pouze v krátkém časovém období. Člověk ovšem nepřichází o své právo ovlivňovat přírodu. Je její součástí. Jen jde o to, aby jeho zásahy neměly destruktivní charakter ve vztahu k celému systému. Jako jediný má totiž možnost rychlé a trvalé změny systému, na kterou příroda nedokáže adekvátně reagovat.

Základem hluboké ekologie je dílo Arne Naesse. Problém ničení přírody nespočívá v technologii, nebo v ašetřné výrobě. Problém je v lidských postojích, zejména v konzumním zaměření evropské civilizace. Řešením je změna těchto postojů. Hluboká ekologie se zaměřuje na člověka, uznává hodnotu všeho živého. Právě tímto odmítnutím dualismu se hluboká ekologie odlišuje od všech ostatních environmentálně orientovaných etických konceptů. Z této teze pak vyplývá i jeho rozdělení ekologie na hlubokou a mělkou. Mělká ekologie se zabývá pouze následky lidského jednání, hluboká se snaží změnit jeho základní motivy. Arne Naess formuloval následující teze hluboké ekologie:

1. Odmítnutí představy vnějších vztahů - zde poukazuje na svět v souvislostech.
2. Bio rovnostářství - všechny živé bytosti mají právo na život a seberozvoj. Činnost ovlivňuje druhou.
3. Mnohotvárnost a soužití - zde jde Naess v duchu Schweitzera a Leopolda, tj. o komplexitu a vzájemnou závislost.
4. Odmítnutí nadřazenosti - vychází z předchozích tezí a odmítá jakékoli dělení bytostí dle jakýchkoli principů např. dle inteligence.

Teocentrismus uvedu citací Erazima Koháka. Teocentrismus není náboženský směr, či vyznání víry, na které lidé přistupují. Teocentrismus je životní postoj, kdy Bůh - theos - stojí ve středu vaší hodnoty a vašeho smyslu. Pokud budeme hledat, co je pro teocentrismus typické, dalo by se to shrnout asi takto. Příroda je chápána jako součást Božího stvoření. Člověk je správcem tohoto stvoření, ale není jeho majitelem. Vztah k přírodě je vztahem k Bohu. Člověk čerpal z přírody, setkání s posvátným vycházelo z ní, skrze ní se dostával do kontaktu s Bohem. Současný člověk je ovšem vytržen z kořenů, obklopen umělým světem, jenž sám ...

tags: #extinkční #spirála #ekologie #definice

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní kompostování
• Dog Breeding at Czech University
• Ochrana žab v Česku
• Povinnosti stráže přírody
• Proces recyklace autobaterií