Ochrana přírody v historickém kontextu s důrazem na Karla IV.

Karel IV. je neodmyslitelně spjat s českými dějinami. Nebyl jen panovníkem, ale i vizionářem, který pozvedl České království na vrchol evropské moci. Jako český král a římský císař rozšířil vliv svého rodu, ale především vtiskl své zemi pevné základy, na nichž stojí dodnes.

Za jeho vlády Praha vzkvétala - vznikla nejstarší univerzita ve střední Evropě, započala stavba katedrály sv. Víta a Karlův most spojil oba břehy Vltavy nejen fyzicky, ale i kulturně a duchovně. Jeho vláda se stala obdobím míru a velkých činů, které dodnes formují českou identitu. Právem mu tak náleží titul „Otec vlasti“.

Sám „největší Čech“ by na otázku, jak dosáhl svých úspěchů, jistě neváhal odpovědět: byl Bohem vyvolený. Ve svých rukou soustředil nejen mocenské ambice, ale i hlubokou víru a vizi budoucnosti. Byl mimořádně schopný, nebo měl prostě štěstí? Říká se, že štěstí přeje připraveným - a Karel IV. byl připraven dokonale.

Také k věcem přírodopisným byl Karel nemálo všímavý. Když totiž císař r. 1355 přebýval se dvorem svým v toskanském městě Pietra Santa, přivedli tam k němu sedmileté děvče, chlupaté na celém těle i v obličeji až ke rtům a očím; tato holka neholka měla srst ryšavou nepěkné barvy, a dlouhou, jakoby prý byla dcera lišky. Císařovna divíc se takovému přirozenému přiodění těla lidského, poručila to děvče svým komorným, aby ji živily a ošetřovaly; i odvezli ji s sebou z Italie domů.

O zákon, kde by se psalo, jak s lesy nakládat, se pokusil až Karel IV. v návrhu zemského zákoníku Maiestas Carolina v roce 1355.

Čtěte také: Přečtěte si o historii hnutí výchovy v přírodě

„Krásný soubor našich lesů, vzbuzující obdiv cizinců, chceme netoliko promrhati, ale zamýšlíme jej uchrániti od veškerého kácení. Chtějíce, aby lesy zůstaly nedotknuté a věčné, rozkazujeme, aby žádný z našich hajných nebo lovčích ani žádná jiná osoba nesměl je káceti, vyvážeti nějaké dříví z našich lesů, zcizovati je nebo prodávati, leč pouze dřevo suché a to, které padne silou větrů…Kdo by jednal opačně, tomu hrozí trest utětí pravé ruky.“

Omezení plošného kácení a pastvy v lesích se však setkalo s nevolí šlechty a Karel IV., který se chtěl vyhnout vzpouře, zákoník stáhl.

Snad každý středověký panovník po sobě zanechal něco, co dodnes obdivujeme. U Karla IV. je toho ale nejvíc. Jen namátkou - Karlův most, Pražský hrad, Karlštejn, Karlovy Vary... Nejprve, ještě jako mladý hoch, se Karel pustil do přestavby celého komplexu Pražského hradu. Ten byl od velkého požáru z roku 1303 ve špatném stavu. Karel nechal vybudovat nový královský palác, vyrostla tu také kolegiátní kapitula, která byla později přestavěna na kostel Všech svatých. A především položil roku 1344 základní kámen k impozantní katedrále sv. Víta.

Také Karlovi dodnes děkujeme zato, že se rozhodl spojit pravý a levý břeh Vltavy kamenným mostem. Své stavební nápady ale panovník realizoval i mimo Prahu. Jednou z nejznámějších mimopražských staveb je Karlštejn. Hrad, který se měl stát místem uložení korunovačních klenotů i relikvií Svaté říše římské. Výstavba trvala několik let a do plného provozu byl hrad uveden až v roce 1357. Výzdoba hradu, včetně slavné kaple sv. Kříže, však pokračovala až do roku 1365. Aby ochránil obchodní cesty, začal Karel stavět v jejich blízkosti královské, strážné hrady. Nejznámější z nich jsou hrad Radyně nedaleko Plzně a Kašperk, u Kašperských Hor. Zajímavá pověst se pojí také k založení Karlových Varů.

Karlova privilegia týkající se výsadního postavení Českých Budějovic na obchodní cestě z Rakouska do Prahy rozšířil i Václav IV. (1361-1419). Roku 1393 určil, že všichni kupci jedoucí z Mühlau mají jet pouze přes České Budějovice, stejně tak jako kupci vezoucí své zboží mezi Jindřichovým Hradcem a Pískem. Povinnou cestu přes České Budějovice měli podle další Václavovy listiny z 1410 též kupci vezoucí sůl a jiné zboží z Lince a Lanfeldu.

Čtěte také: James Cook a Havaj

Snahy o zákonnou ochranu přírody ve 20. století

Letošní třicáté výročí současného zákona o ochraně přírody a krajiny je umocněno výročím ještě starším. Je tomu totiž právě sto let od předložení prvního návrhu zákona o ochraně přírody poslancem Národního shromáždění J. V. Stejskalem a dokončení vládního návrhu zákona přírodovědcem J. S. Procházkou a historikem J. Emlerem.

Po přechozích individuálních snahách osvícených vlastníků o ochranu cenných přírodních památek se na přelomu 19. a 20. století objevují první snahy o systematickou legislativní ochranu přírody. V roce 1894 je v návrhu zákona o ochraně uměleckých a historických památek v monarchii již patrná ochota uznávat za veřejný zájem i ochranu památek přírodních. V roce 1901 předložil ve vídeňské Poslanecké sněmovně G. Nowak návrh na vydání zákona k ochraně a udržování přírodních památek.

O zákonnou ochranu přírody a krajiny se v té době významně zasazoval poslanec Českého zemského sněmu Luboš Jeřábek, pozdější zakladatel a přednosta Státního památkového úřadu. Hned v prvním roce svého zvolení poslancem (1908) předložil osnovu zákona na ochranu přírodních a krajinných památek. Když byla 21. prosince 1910 na popud Svazu okrašlovacího ustavena Komise pro zachování památek, která měla za úkol prosazovat také jejich legislativní ochranu, stal se L. Jeřábek jejím předním členem a 20. září 1911 znovu předložil návrh zákona na ochranu přírody, ale opět bezúspěšně.

Po roce 1918 pokračovaly intenzivní snahy o přijetí legislativy pro ochranu přírody, například za součinnosti ornitologa Jiřího Jandy byl zpracován návrh zákona „na ochranu ptactva a slavíka zvlášť a zřízení ptačích útulků“. Zůstal však pouze ve fázi návrhu. V roce 1919 Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) sbíralo podklady pro zákonnou ochranu přírody. Své náměty zaslali Rudolf Korb, zmíněný Jiří Janda, Jan Roubal a Karel Zimmermann. V roce 1922 předložil první komplexní návrh zákona na ochranu přírodních památek poslanec Národního shromáždění J. V. Stejskal spolu s dalšími 22 poslanci. Na návrhu spolupracoval zejména s botanikem Josefem Podpěrou. Tento návrh však nakonec „spadl pod stůl“.

V roce 1921 oficiálně požádalo MŠANO (Z. Wirth) historika J. Emlera a Jana S. Procházku, prvního vysokoškolského lektora ochrany přírody u nás, aby vypracovali návrh památkového zákona. Tito úkol přijali a po roce práce a projednávání (1. 12. 1922) odeslali návrh nového zákona, který již částečně respektoval tehdy nový celostní koncept ochrany přírody, zohledňoval zkušenosti ze zahraničí, např. předpisy na ochranu přírody přijaté v USA, Rakousku či Švýcarsku. Část zákona věnovanou ochraně přírody J. S. Procházka konzultoval s mnoha dalšími odborníky.

Čtěte také: Šumava: Příroda a historie v jednom

Nadčasový návrh zákona se stává základem pro pozdější legislativní návrhy (např. ministerského rady Jana Dvořáka z r. 1924), z nichž některé se sice dostaly až do meziresortního projednávání, ale jejich projednávání se stále protahovalo. V roce 1926 kritizuje Jan S. Procházka neustálé odkládání přijetí zákona a konstatuje, že by bývalo bylo lepší projednat návrh Stejskalův: „… přes jeho mezery a nedokonalosti, když oficielní předloha tak dlouho na sebe nechává čekati“.

V období první republiky tak byla přijata jen dílčí legislativní opatření k ochraně přírodních památek, jako např. zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace č. 438/1919 Sb., podle kterého „vedení musí být v souladu s krásami přírodních, krajinných a historických památek a uměleckých staveb a okleštění stromoví je přípustné pouze v nezbytné míře, která je nutná ke zřízení a udržování rozvodných sítí“.

Z důvodu absence zákona o ochraně přírody mohla být za první republiky chráněná území zřizována pouze dohodou s vlastníkem, zejména při provádění pozemkové reformy. V rámci první pozemkové reformy, realizované prostřednictvím zejména tří zákonů (tzv. záborový z r. 1919, přídělový a náhradový z r. 1920) bylo možné ustanovit buď dosavadnímu vlastníkovi, nebo přídělci podmínky hospodaření na vymezeném majetku v zájmu udržení a ochrany přírodní památky.

Projednávání památkového zákona přesvědčilo pracovníky ústředních úřadů o potřebě oddělit ochranu přírody od ochrany památek, avšak okupace a odtržení pohraničního území vše změnilo. Veškerá opatření přijímaná v protektorátu podléhala kontrole a schválení okupantů, musela býti zpracována analogicky podle předpisů v Říši a odpovídat nacistické ideologii.

Státní i dobrovolní ochránci přírody se přijetí zákona o ochraně české přírody dočkali až 1. srpna 1956 (č. 40/1956 Sb.), kdy ho jednomyslným usnesením schválilo Národní shromáždění. Zákon platil až do 1. 6. 1992 do přijetí současného zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy 36 let, a dočkal se jen pěti novelizací.

Současné výzvy a ochrana přírody

V České republice dochází k masivní degradaci půdy. A závažnost problému rychle narůstá. Česku se nedaří plnit opatření pro zlepšení kvality ovzduší a hrozí nesplnění stanovených limitů škodlivin ve vzduchu do roku 2020. Evropská unie schválila záměr, aby se sójové boby dovážené ze Spojených států mohly v unii využívat ve výrobě biopaliv.

Jediná kožešinová farma v Pardubickém kraji ve Vítějevsi na Svitavsku svou činnost končí. Za minulý rok Pražané proti roku 2017 vyprodukovali více odpadu. Loni svozové firmy odvezly z kontejnerů a popelnic 321.183 tun odpadu, o rok dříve to bylo 304.325 tun. V Pardubicích roste množství vytříděného biodpadu.

tags: #historie #ochrany #přírody #Karel #IV

Oblíbené příspěvky:

• Odbor životního prostředí Brno
• Čtení s porozuměním: Černá skládka
• Eko-friendly sprchové panely
• Zajímavosti Velké Ledské
• Analýza ohrožení chudobou samoživitelek