Ikony ekologie: Význam a interpretace

Ekologie je věda, která se často pokládá za základ nového názoru (Weltanschauung). S pomocí ekologie se má zastavit postupující fragmentace vědních oborů. Její význam coby spojující a syntetizující síly přesahuje přírodní vědy a zahrnuje i vědy sociální a humanitní.

Kritika radikální ekologie

Radikální ekologii kritizuje Josef Keulartz: Říká, že radikální ekologové nalezli takové využití pro pojmy vycházející z ekologie, které by mělo rehabilitovat přírodu jako základ nebo zdroj objektivní morality pod heslem „Příroda ví nejlépe“. Takový pohled okamžitě vyvolává otázku, kdo je zmocněn, aby mluvil jménem přírody. Co může dát komukoli právo, aby sám sebe ustanovil mluvčím, tlumočníkem přírody?

Radikální ekologové mají na tuto otázku hotovou odpověď: jedině ekologie nám umožní rozluštit knihu přírody a zaručuje tím objektivitu etiky, o niž nám jde. V minulosti stála ekologie u zrodu názoru, který společenská a osobní pravidla chování podřizuje ekologickým zákonitostem (viz např. práce M. Bookchina).

Poukaz k ekologii jakožto základu environmentální filosofie ovšem „...nerespektuje povahu této vědy jakožto vědy, a do filosofie, která se o ni opírá, vnáší směsici dávno vyčpělých koncepcí „pravé esence“ přírody. Založení environmentální filosofie v ekologii je neudržitelné jak z vědeckého hlediska, tak působí také množství nežádoucích účinků v oblasti sociální. Má umrtvující efekt na debatu o tom, jak se jakožto společnost máme s přírodou vyrovnat.

Pojem "ekologie" je také často užíván v hovorovém jazyce a vystavuje se tak nebezpečí zneužití. Falešný kontext pro využití pojmu ekologie ovšem může mít závažné důsledky: „Ekologie - bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké teorie společnosti - je jen prázdným tvrzením o ekologické uvědomělosti. Celá dialektika společnosti a přírody zkolabuje do jakési ryzí Jednoty, a tento (ideologicky hájený) „přírodní řád“ neponechává prostor pro kompromisy - jeho požadavky jsou absolutní. Výhradně ekologická orientace, která přehlíží kritické společenské souvislosti, je tak nebezpečně nestabilní: může snadno dát vznik dogmatu; snahy o reformu společnosti v souladu s potřebami přírody postrádají politický význam.

Čtěte také: Průvodce tříděním papíru

To dokládá následující citát: „Klíčem k socio-ekologické harmonii je pochopení tzv. věčných zákonitostí přírodních procesů a takové uspořádání společnosti, které jim odpovídá. Jakmile se lidé pokoušejí vzbouřit proti železné logice přírody, dostávají se do konfliktu s týmiž principy, kterým vděčí za svou existenci v podobě lidských bytostí.

Ekologie a umění

Zdaleka nejen umělci chtějí tvořit ekologicky: ekologických je stále víc potravin, ekologický může být celý náš způsob bydlení, ekologická je dokonce i móda. A zároveň je sama ekologie módou. Grantové žádosti se hemží prohlášeními, nakolik je projekt, jejž ten či onen tvůrce hodlá vytvořit, citlivý ke svému prostředí, ekologický či alespoň takzvaně místně specifický.

Ovšem ekologické umění neznamená pouze využívání přírodních materiálů, odkazování ke klimatickým změnám či upozorňování na zhoršující se stav životního prostředí. Na stránkách on-line časopisu LAND: Landscape, Art and Design (landviews.org), který tvoří síť ekoumělců, spisovatelů a aktivistů, je manifest Eco-Artu, jejž sepsali Linda Weintraub a Skip Schuckmann roku 2004: podle nich se ekologičtí umělci liší od jiných umělců tím, že tvoří s vědomím účinku, který má jejich dílo na okolní prostředí.

Řecké slovo oikos znamená domov, hospodaření či životní vztahy: ekologie je interdisciplinární vědecké studium vztahů mezi organismy a jejich interakcemi v prostředí. Podle autorů manifestu ekoumělci využívají domácí materiály, místní zdroje energie, reflektují udržitelné procesy a zpracovávají lokální témata.

K popisu škály jejich působení používají termín mucro (odvozený od slova muck, tedy špína, hnůj či bláto): „Ekoumělci ,se špiní‘ (muck) geologickými, atmosférickými a biologickými fenomény. ,Špiní se‘ společenskými vztahy, lidským chováním, myšlenkovými procesy a motivacemi. Počátky ekologického umění sahají do šedesátých let 20. století.

Čtěte také: Přehledné ikony pro třídění odpadu

Kontroverzními počiny se vztahem k životnímu prostředí v té době proslul v Norimberku narozený židovský umělec Gustav Metzger, který se jako dětský uprchlík dostal z rodného Polska do Velké Británie. Autor autodestruktivních uměleckých manifestů a veřejných demonstrací, upozorňujících na nebezpečí vědy a technologie, při jedné ze svých akcí v roce 1970 (Mobbile) umístil na střechu svého auta plastovou krabici a připojil k ní výfukovou trubici. Dovnitř umístil kusy masa a rostliny a pozoroval, jak v průběhu projíždění Londýnem obsah černá a odumírá. Je snad paradoxní označovat jeho názornou ilustraci městského znečištění za ekologické umění.

Ačkoliv byla Metzgerova umělecká stávka neúspěšná a k destrukci umění nedošlo, zůstává jeho dílo důležitým raným příkladem tvůrce, který vnímal problematiku znečištění ve vztahu ke společenské problematice.

Pro rozšíření termínu ekologie do sociální oblasti je klíčový text Tři ekologie (The Three Ecologies, 1989) Félixe Guattariho, který vnímá mediální ekologii a média vůbec jako ve všech ohledech zásadně politická či eticko-estetická. Podle Guattariho je nutné vnímat svět z perspektivy tří ekologií: sociální, mentální a environmentální.

Propojení kultury a společnosti ilustruje na příkladu francouzského televizního experimentu s chobotnicí: moderátor Alain Bombard ukázal divákům dvě akvária, jedno se špinavou vodou z přístavu Marseille, v němž plavala zdravá chobotnice. Když ji ale přenesli do „normální“, čisté vody, za chvíli zemřela.

Dnes se více než kdy jindy stala příroda neoddělitelnou od kultury; pokud chceme pochopit interakce mezi ekosystémy, mechanosférou a sociálními a individuálními referenčními univerzy, musíme se naučit myslet ,transverzálně‘.“ Znečištění vod v Benátkách mutujícími řasami je nutné vnímat v souvislosti se znečištěním televizní obrazovky „degenerovanými“ obrazy, tedy „jiným druhem řas“.

Čtěte také: Skrytá ikona Koše

Ekologické tedy podle Guattariho funguje v každodenním životě, na všech úrovních. Výsledný apel zní: všichni by měli být dobrými aktivisty a ekologie by se měla vymanit z tradičního vnímání coby aktivita minority milovníků přírody či expertů.

Současné trendy v ekologickém umění

Široká škála přístupů k ekologii byla zjevná na letošním 35. ročníku Ekofilmu, nejstaršího mezinárodního filmového festivalu (nejen) o životním prostředí. Zatímco vítězný film Architekt odpadu (O. Hodge, 2007) se věnuje architektuře vytvářené z odpadních materiálů, druhý oceněný film (Požehnaný hnůj - neobyčejný příběh hovínka, T. Berrod, Q. Russell, 2007) zkoumá různé způsoby - také uměleckého - využívání kravinců; snímek, který získal cenu za nejlepší dokument (Afghánské ženy za volantem, S.

Historické předobrazy ekologického umění sahají od krajinářství 19. století přes land-art a zemní umění, happeningy a hnutí Fluxus v šedesátých letech až k dílu Josepha Beuyse, který vznik ekologického umění ovlivnil svými akcemi „sociálních skulptur“, jež měly mít transformační účinek na společnost a politiku.

Další linii vývoje ekologického umění nastínil například Robert Smithson, který se kromě svých slavných land-artových projektů, jako je Spiral Jetty (1970), spirály vytvořené z bahna, solných krystalů, čedičových skal, země a vody v zátoce jezera Great Salt Lake v Utahu, zabýval způsoby nového využívání industriálních míst.

Někteří umělci se pokoušejí zvýšit povědomí o hodnotě místa, ovšem na druhé straně přehlížejí konkrétní fyzické a organické aspekty těchto míst a krajinu vnímají jen jako další možný materiál pro tvorbu umění. Jaká je tedy role umělců v ekologickém procesu?

Kalifornský profesor konceptuálního/informačního umění Stephen Wilson, autor knihy Informační umění: průnik umění, vědy a technologie (Information Arts: Intersections of Art, Science, and Technology, 2002), přehledu uměleckých pokusů na rozhraní vědeckého výzkumu a nových technologií, zdůrazňuje, že umělci by se měli přímo účastnit výzkumných aktivit, ne být pouze jejich vzdálenými komentátory. Mají své výhody: v jistém smyslu jsou osvobozeni od požadavků trhu a specializace a mohou sledovat „nevýdělečné“ linie výzkumu, propojovat disciplíny, využít umění jako zónu „integrace, dotazování se, rebelie“.

Podle teoretika Matthewa Fullera, autora knihy Mediální ekologie. Materialistické energie v umění a technokultuře (Media Ecologies. Materialist Energies in Art and Technoculture) z roku 2005, se mediální ekologické umění zabývá komplexními interakcemi a procesy, a přitom věnuje pozornost materialitě elektronických médií. Tvrdí, že termín ekologie zvolil proto, že je to ten nejvýmluvnější, který jazyk v současné době má k označení „dynamické propojenosti procesů a objektů, bytí a věcí, vzorců a hmoty“.

Některé z nejzajímavějších současných experimentů mediálního ekologického umění využívají přírodní procesy jakožto iniciátory procesů technologických při práci s obrazem a zvukem. Americká umělkyně Andrea Polliová využívá v projektu Žár a tep města meteorologických údajů. Data - předpovědi, naměřené a očekávané údaje o letních teplotách čtyř desetiletí v newyorském Central Parku (1990, 2020, 2050 a 2080) - jsou předváděná na výšku, hlasitost a rychlost zvuku a slouží k vytváření zvukových kompozic.

V českém prostředí zaujal před nějakou dobou projekt studenta FAMU Stanislava Abraháma Praha slyšitelnosti (2007), zvuková reálněčasová instalace umístěná ve veřejném prostoru, konkrétně v okolí smíchovského železničního mostu. Zvuk byl generován vlakem přejíždějícím přes most, analyzován a transformován v data, spouštějící samply Smetanovy Vltavy.

Před nedávnem byl v Čechách (v galerii Califia v Horažďovicích, posléze v pražské galerii Školská 28) představen projekt sonicSENSE kalifornských umělců Barneyho Haynese a Jennifer Parkerové, získávaná z okolí. Jedním z umělců, kteří se projektu zúčastnili, byl Michal Kindernay, který sochy ovlivňoval hodnotami znečištění, získávanými z webového terminálu s přehledem o kvalitě ovzduší Prahy.

Současní umělci své aktivistické umělecké intervence vytvářejí s využitím nových technologií a jejich tvorba zahrnuje proces zkoumání chování zvířat, života rostlin a komplexních přírodních procesů. V Kalifornii působící umělkyně Beatriz da Costa propojuje umění s inženýrstvím, politikou a přírodními vědami.

Podobně jako další její projekty, také Holubí blog (PigeonBlog), poskytující alternativní způsob participace ve znečištěném prostředí, má aktivistický aspekt. Využívá městské poštovní holuby, kterým instaluje GPS aktivované, podomácku vyrobené elektronické vzdušné senzory, které v reálném čase posílají data o znečištění ovzduší a obrazová data do prostředí on-line blogu.

K angažování „ptačích novinářů“ ke sběru dat ji inspirovala fotografie holuba ze začátku 20. století, který měl k tělu připevněnou malou kamerku, dokumentující nový přístup ke vzdušnému fotografování té doby.

V dalších dílech nechávají tvůrci zvířata ovlivňovat svůj životní prostor. Slavnou instalaci Rozšířená rybí realita (Augmented Fish Reality) Kennetha Rinalda tvoří dvě akvária s rybami druhu Betta splendens (Bojovnice pestrá), které, pokud se rozhodnou plavat směrem k sobě, spouštějí pohyb motorizovaných akvárií pomocí infračervených senzorů, instalovaných okolo.

S mezidruhovou komunikací pracují Eduardo Kac a Ikuo Nakamura v interaktivní zvukové instalaci Esej o lidském chápání (Essay Concerning Human Understanding, 1994). Na kanárovu klec umístili zařízení s reproduktorem a mikrofonem, připojené k telefonnímu systému. Elektroda upevněná na list rostliny v New Yorku snímala její reakce na zpěv ptáka, kolísání napětí bylo monitorováno softwarem IBVA a tyto informace spouštěly předem nahrané zvuky.

Paul Vanouse, americký umělec, působící na fakultě vizuálních studií univerzity v Buffalu, se označuje za umělce emergentních médií. Zkoumá použití biotechnologie v umění a využívá metod kreativního hackerství, strategie techno-kulturního zkoumání, překračující pouhé využití již existujících laboratorních technik.

Oblast „transgenového umění“ proslavil původem brazilský umělec Eduardo Kac, když ve francouzské laboratoři vytvořil zeleně světélkujícího králíka Albu, kterému do těla vstříkl gen GFP, pocházející z medúzy (GFP Bunny, 2000).

Ekologičtí umělci se stávají novým druhem aktivistů, snažících se svými akcemi přímo tvarovat životní prostředí. Je příznačné, že většina z projektů vzniká v městském prostředí a v oblastech postižených znečištěním. Jeden z prvních amerických zemských umělců Alan Sonfist, pracující s pamětí městské krajiny, prosazuje výstavbu monumentů věnovaných historii neznečištěného vzduchu; navrhoval, aby byly migrace zvířat hlášeny jako veřejné události, a tvrdí, že je třeba pamatovat na to, že město bývalo pralesem či močálem.

Umělecké projekty stále častěji vznikají v ekologicky zdevastovaných oblastech či industriálních „místech odpadu“ (příklady lze nalézt i v Česku: bohaté aktivity v dole Mayrau ve Vinařicích u Kladna, akce v opuštěné Benzínce u Prahy, drobné intervence do veřejného prostoru skupiny Ládví na sídlišti v Ďáblicích), vycházející z citlivosti ke konkrétnímu místu, v nové syntéze vědy, technologie a umění.

tags: #ikony #ekologie #význam

Oblíbené příspěvky:

• Zimní krajina v ČR
• Průvodce výběrem kompostéru
• Ochrana životního prostředí s Veronica
• Znečištění asijských moří plasty
• Materiály květináčů Jiffy