Jak zjistit klimatický průměr v energetice v České republice

Změny klimatu a jejich dopady představují výzvu pro řadu odvětví, včetně finančního sektoru. Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi patří česká ekonomika mezi ty, které produkují spíše vyšší množství skleníkových plynů. Ze srovnání je patrné, že česká ekonomika má podobnou odvětvovou strukturu emisí jako některé další postkomunistické země s historicky vysokou závislostí na uhlí a těžkém průmyslu.

Hlavním zdrojem emisí je sektor energetiky, který výrazně překračuje průměr EU.

Důležitým indikátorem, jak jednotlivá odvětví přispívají k emisím skleníkových plynů, je emisní efektivita. Vyjadřuje, kolik emisí připadá na jednotku produkce vyjádřenou hrubou přidanou hodnotou (HPH) sektoru. Vyšší emisní efektivita znamená, že daný subjekt dokáže vyprodukovat více s menším množstvím emisí, což ukazuje jeho udržitelnost.

Například v zemědělství dokázalo Německo při stejném objemu emisí vytvořit dvojnásobnou hrubou přidanou hodnotu oproti Polsku. V roce 2022 připadalo na odvětví těžby, elektřiny, vody a odpadů v ČR více než 50 mil. tun CO2e, což odpovídá necelým 4 kilotunám CO2e na milion eur HPH. To představuje dvakrát horší emisní efektivitu ve srovnání s Německem.

Zvýšení emisní efektivity je podstatné pro udržení dlouhodobé konkurenceschopnosti české ekonomiky. Jinými slovy pro její udržení budou podniky muset nejen snížit emise prostřednictvím technologických inovací a čistších zdrojů energie, ale také zvyšovat produktivitu a efektivněji využívat zdroje. Cílem je dosáhnout vyššího ekonomického výkonu při stejné nebo dokonce nižší úrovni emisí.

Čtěte také: Odpad Jablonec nad Nisou

Při úvahách o přechodu na emisně neutrální ekonomiku se pozornost logicky zaměřuje na sektory s vysokou produkcí emisí a nízkou emisní efektivitou. Na jedné straně jde o sektory s nízkou emisní efektivitou, například těžební průmysl, na druhé straně je třeba zmínit zpracovatelský průmysl, který je sice emisně relativně efektivní, ale vzhledem k celkovému objemu výroby generuje značné množství emisí.

Sektory nejvíce vystavené tranzitivnímu riziku jsou označovány jako klimaticky relevantní sektory (Climate Policy Relevant Sector, dále CPRS). Zařazení sektoru mezi CPRS se obvykle provádí na základě posouzení tří kritérií: (1) jejich přímý a nepřímý příspěvek k celkovým emisím skleníkových plynů; (2) citlivost na klimatickou politiku, například riziko přesunu emisí do jiných zemí (tzv.

Identifikace sektorů podle metodiky CPRS umožňuje vládám, finančním institucím a regulátorům lépe zaměřit své politiky, investice a alokaci kapitálu na sektory nejvíce citlivé na klimatické změny. Ačkoli jsou některé sektory univerzálně považovány za klimaticky relevantní, konkrétní zařazení závisí na struktuře každé ekonomiky.

Vysokou produkci přímých emisí v ČR vykazují doprava a skladování (H), zpracovatelský průmysl (C), stavebnictví (F) a velkoobchod s maloobchodem (G). Mezi emisně nejnáročnější odvětví pak v ČR patří výroba a rozvod elektřiny, plynu a tepla (D), těžba a dobývání (B), zásobování vodou a nakládání s odpady (E) a zemědělství (A).

Pro komplexnější posouzení a přesnější klasifikaci podle metodiky CPRS je však kromě přímých emisí a emisní efektivity nutné získat i informace o nepřímých emisích z výrobních řetězců a schopnosti firem přizpůsobit se klimatickým rizikům.

Čtěte také: Jak zjistit, zda jste zaplatili za odpad?

Máme dostatek informací pro hodnocení klimatického rizika?

V reakci na nízkou kvalitu a značnou heterogenitu informací o vlivu zejména nefinančních podniků na klima byla v roce 2022 přijata Směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD, Corporate Sustainability Reporting Directive). Ta zavádí nové požadavky na zveřejňování transparentních a relevantních informací v oblasti klimatického rizika, přičemž klade důraz na dostatečnou kvalitu dat a jejich srovnatelnost napříč zeměmi EU. Směrnice rovněž požaduje strojovou čitelnost zveřejňovaných údajů, což usnadní jejich zpracování a analýzu. Dále zavádí také povinný audit zveřejňovaných informací, který zajistí vyšší spolehlivost a omezí riziko klamavé prezentace ekologičnosti, tzv.

Směrnice se opírá o Standardy EU pro vykazování udržitelného rozvoje (ESRS), které obsahují přesné definice ukazatelů a specifikují metody měření, jež společnosti musí při vykazování informací o udržitelnosti využívat. Požadavky jsou rozděleny na obecné a tematické standardy pokrývající tři oblasti udržitelnosti: environmentální (E, environment), sociální (S, social) a řízení podniku (G, governance), tedy tzv.

Povinnost zveřejňovat zprávy o udržitelnosti podle směrnice CSRD bude nabíhat postupně, a to podle typu společnosti a její velikosti. Hlavními kritérii pro určení povinnosti zveřejňovat informace o udržitelnosti budou velikost účetní jednotky (objem bilance, obrat a počet zaměstnanců). Společnosti budou muset zveřejňovat informace o své udržitelnosti prostřednictvím zpráv o udržitelnosti, které budou obsahovat nejen cíle v oblasti udržitelnosti, ale také klíčové ukazatele výkonnosti (KPI).

Přesný počet podniků dotčených novou vykazovací povinností není možné předem stanovit, ale lze provést rámcový odhad. První skupina, která začne vykazovat nejdříve, zahrnuje především banky a velké podniky emitující investiční cenné papíry přijaté k obchodování na evropském regulovaném trhu, které mají více než 500 zaměstnanců a splňují hraniční kritéria pro velké jednotky nebo skupiny. Druhá skupina, v ČR početně největší, zahrnuje hlavně firmy ze zpracovatelského průmyslu.

Pro lepší představu o vlivu směrnice CSRD na domácí ekonomiku uvádíme odhad podílu dotčených podniků na hrubé přidané hodnotě (HPH) a na zaměstnanosti v klimaticky relevantních sektorech. V sektorech těžby, zpracovatelského průmyslu, dopravy a zpracování vody a odpadů budou vykazovat podniky, které tvoří přibližně 30-40 % hrubého přidané hodnoty těchto odvětví. Pokud jde o zaměstnanost, největší pokrytí reporty bude v těžebním průmyslu a energetice, což jsou dva sektory, které jsou vysoce citlivé na tranzitivní riziko.

Čtěte také: Limity pro odvoz odpadu v ČR

Otevřenou otázkou zůstává, jaký může mít směrnice CSRD nepřímý vliv na další společnosti v hodnotovém řetězci, které samy nemají povinnost zveřejňovat informace o klimatickém riziku. Podobně jako ve většině EU zemí jsou banky v ČR hlavním zdrojem financování reálné ekonomiky. V roce 2023 tvořily úvěry nefinančním podnikům přibližně 28 % z celkového objemu úvěrů poskytnutých bankovním sektorem, což představuje zhruba 36 % HDP. Bankovní sektor tak získá podrobnější a přesnější informace pro téměř polovinu svých expozic z klimaticky relevantních sektorů. To posílí jeho schopnost hodnotit klimatické riziko a mj. také přispěje ke kvalitnějšímu řízení úvěrových rizik.

Výzvou pro banky bude hodnocení klimatického rizika v sektorech zemědělství (úvěry ve výši 59 mld. Kč, 3 % vykazujících subjektů dle CSRD) a stavebnictví (55 mld. Kč, 9 %), kde je podíl subjektů s vykazovací povinností nízký. V odvětvích zpracovatelského průmyslu a obchodu zůstane informačně nepokryto úvěrové portfolio v relativně významné hodnotě 120 mld. Kč (resp. 116 mld. Kč), přestože subjekty s vykazovací povinností tvoří 52, resp. 44 % podíl na celkovém objemu úvěrů. Informace budou chybět především od malých a středních podniků.

Směrnice CSRD zvyšuje nároky na subjekty v oblasti povinného zveřejňování informací. I když nejistota spojená s klimatickými změnami zůstane nadále významná vzhledem k jejich komplexnímu a globálnímu charakteru, nově dostupná data umožní finančním institucím lépe porozumět souvisejícím rizikům a účinněji je řídit. Klimatické riziko se tak vedle tradičních finančních rizik stává nedílnou součástí systému řízení rizik.

České národní bance umožní nová data lépe analyzovat klimatická rizika zejména v bilancích bank a jejich možné důsledky pro celkovou finanční stabilitu v ČR. Směrnice CSRD v tomto kontextu přináší možnost posunu od analýz na úrovni celých odvětví směrem k detailnějším a přesnějším datům za jednotlivé nefinanční podniky. Tato data budou využívána v rámci pravidelných ročních hodnocení úvěrových institucí (SREP) a zpřesní také zátěžové testy odolnosti finančních institucí.

Energetická ročenka 2024: Shrnutí klíčových ukazatelů

Rok 2024 lze označit za první zcela pokrizový rok v energetice Evropské unie. Jen málo období poznamenalo evropskou energetiku tak jako právě roky 2021 až 2023. Spotřeba elektřiny i plynu se v těchto letech podstatně snížila, a to kvůli rekordně vysokým cenám komodit. Ty se teprve v průběhu roku 2024 stabilizovaly na úrovních, které zde patrně zůstanou delší dobu.

• Celková výroba elektřiny: 68,7 TWh (-4 %)
• Celková spotřeba elektřiny: 57,9 TWh (0 %)
• Výroba z uhelných zdrojů: 23,7 TWh (-12 %)
• Podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny: 18,5 %
• Výroba solárních elektráren: 3,9 TWh (+40 %)
• Průměrná spotová cena: 85 EUR/MWh
• Přeshraniční bilance: 6,43 TWh (-30 %)
• Cena elektřiny pro domácnosti: 2667 Kč/MWh (-22 %)

Celková výroba elektřiny v ČR zaznamenala v roce 2024 druhý rok po sobě meziroční pokles, tentokrát o zhruba 4 %. Tento pokles byl způsoben zejména nižší výrobou v uhelných elektrárnách. Ještě během krizového roku 2022 dodaly uhelné elektrárny do sítě více než 33 TWh elektrické energie, v roce 2023 to bylo necelých 27 TWh a loni necelých 24 TWh.

Čistá spotřeba elektřiny minulý rok dosáhla zaokrouhleně 57,9 TWh. Celková spotřeba elektřiny v ČR v roce 2024 stagnovala a navázala tak na klesající trend z předchozích let. Spotřeba v roce 2024 zůstala pod úrovní před pandemií (2019), což odráží přetrvávající trendy úspor a změn v průmyslové i domácí spotřebě. Celkově tak lze pozorovat stabilizaci po předchozích výraznějších poklesech, avšak na nižší úrovni než v minulosti.

ČR v roce 2024 exportovala 7,68 TWh a importovala 1,26 TWh elektrické energie. Výroba elektřiny v ČR převyšovala spotřebu v 6732 hodinách, ve zbývajících 2052 hodinách spotřebu částečně pokrývaly i zahraniční zdroje. Čistá exportní pozice ve výši 6,43 TWh je nejnižší nejméně za posledních 10 let a o 30 % nižší než v roce 2023. Klesající exportní pozice naznačuje, že se v nadcházejících letech ČR může stát čistým importérem elektřiny.

Obnovitelné zdroje energie jsou nadále nejrychleji rostoucím zdrojem elektřiny. Přírůstek je tažen především solárními elektrárnami, kterých bylo instalováno za rok 2024 celkem 967 MWp instalovaného výkonu. Výkon solárních elektráren v České republice tak zaznamenal přibližně 28% nárůst instalovaného výkonu na celkových 4 430 MWp.

S rostoucím instalovaným výkonem OZE roste i počet hodin se zápornou nebo nulovou cenou elektřiny, rok 2024 byl v tomto ohledu rekordní a přinesl jich 361. Jedná se tak o problém, se kterým se budou muset nové instalace vypořádat. Kromě záporných cen elektřiny představuje výzvu i posílení elektroenergetické soustavy a především pak té distribuční, jejíž kapacita je na většině míst v ČR vyčerpána.

V roce 2024 klesaly ceny silové elektřiny i plynu v akvizičních nabídkách pro nové zákazníky. Podle největšího tuzemského srovnávače Ušetřeno.cz se průměrná cena obchodní složky elektřiny (silové elektřiny) snížila z lednových 3401 Kč/MWh bez DPH na prosincových 2667 Kč/MWh bez DPH. Cena plynu klesla za stejné období z 1429 Kč na 1117 Kč za MWh bez DPH.

Podle údajů Ušetřeno.cz dosáhla průměrná úspora při změně dodavatele elektřiny v roce 2024 přibližně 5 000 Kč ročně a u plynu kolem 7 000 Kč ročně. V roce 2024 došlo podle OTE k celkem 579 344 změnám dodavatele elektřiny a 204 696 změnám dodavatele plynu.

V současnosti probíhá energetická tranzice, tedy přechod k nízkoemisním a obnovitelným zdrojům energie, ale občas se zapomíná na hlavní důvod těchto změn a tím je - klimatická změna. Klimatická změna představuje jednu z největších výzev, kterým kdy lidstvo čelilo. Už nyní pozorujeme dopady, které vědci dlouho předpovídali - úbytek arktického ledu, tání ledovců, zvyšování hladin oceánů, častější vlny extrémních veder a častější výskyty extrémního počasí.

Všechny změny, které dnes v energetice probíhají, mají své opodstatnění v boji proti klimatické změně. Ta je však nesmírně složitým jevem, jehož pochopení vyžaduje celou vědeckou disciplínu - klimatologii. Autoři nedávné zprávy o klimatických „tipping pointech“ dokonce varují, že tyto jevy představují jedny z nejvážnějších hrozeb pro lidstvo, kdy po jejich překročení nebude cesty zpět. Mezinárodní společenství proto již desítky let hledá způsoby, jak klimatickou změnu zpomalit - od zakládání Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) v 80. letech po Pařížskou dohodu z roku 2015, jež si klade za cíl udržet globální oteplení pod 2 °C (ideálně 1,5 °C) oproti předprůmyslové éře. Tyto iniciativy daly impuls řadě konkrétních politik na národní i nadnárodní úrovni.

Evropská reakce: Green Deal a jeho náklady

V Evropské unii se odpovědí na klimatickou krizi stal ambiciózní European Green Deal (Zelená dohoda) a s ním spojený evropský klimatický zákon. Tyto dokumenty právně zakotvují cíl dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 a mezicíl snížit emise o 55 % do roku 2030. Na podporu těchto závazků přijímá EU rozsáhlý balík opatření - reformu trhu s emisními povolenkami (EU ETS), zavedení povolenek i pro další sektory (tzv. ETS 2), přísnější standardy pro průmysl a dopravu, či pravidla ESG reportingu (nové směrnice o podnikovém vykazování udržitelnosti). Cílem je dekarbonizovat evropskou ekonomiku a přispět k naplnění závazků Pařížské dohody.

Otázkou ovšem zůstává, za jakou cenu a s jakým efektem. Realizace Zelené dohody vyžaduje obrovské investice, kdy Evropská komise odhaduje, že do energetické infrastruktury a nových technologií bude třeba každoročně vložit stovky miliard eur. Z pohledu podnikatelů a investorů je velkým problémem nepředvídatelnost prostředí - cena emisních povolenek kolísá, což komplikuje plánování dlouhodobých projektů a podrývá důvěru v cenové signály trhu s uhlíkem.

Tyto obavy mají i makroekonomický rozměr. Vysoké ceny energií a složité předpisy oslabují konkurenceschopnost evropských firem, zejména v energeticky náročných odvětvích. Mario Draghi ve své zprávě pro Evropskou komisi nedávno upozornil, že právě drahá energie a byrokratická zátěž patří k hlavním důvodům ztráty dynamiky evropského hospodářství. Výroba klíčových surovin, jako je ocel, cement či chemické produkty, se proto přesouvá mimo EU - fenomén známý jako carbon leakage.

Takové případy ilustrují, že administrativní zátěž a přísné ekologické limity mohou odrazovat investory nejen v Česku, ale v celé EU. Není proto náhodou, že Evropská komise letos přišla s iniciativou “Simplification Omnibus“ na zjednodušení udržitelné legislativy právě s cílem odlehčit byznysu. Firmy dlouhodobě dávaly najevo, že je brzdí složité předpisy a byrokracie, jež je znevýhodňují proti konkurenci z USA či Číny. V reakci na to Komise navrhuje snížit reportingové povinnosti o 25 % a ulevit zejména malým a středním firmám od některých aspektů ESG reportingu.

I přes tyto korekce zůstává faktem, že evropská cesta dekarbonizace je záměrně velmi ambiciózní a přísná - a tedy nákladná. Určitá odvětví, která jsou z podstaty „špinavá“ (vysokouhlíková), mohou narazit na své limity fungování v EU; buď se rychle transformují, nebo utlumí výrobu, případně se přesunou jinam. Tento trend však s sebou nese rizika: pokud by v budoucnu došlo k narušení globálního obchodu či geopolitickým konfliktům, Evropa by mohla postrádat klíčové suroviny a kapacity, které mezitím outsourcovala mimo svůj kontinent. Kritici proto upozorňují na nutnost pečlivě vyvažovat klimatické cíle s ekonomickou realitou tak, aby Evropa neztratila průmyslovou páteř a nevystavila se nadměrné závislosti.

Evropa jako „kapka v moři“ globálních emisí?

Je také namístě položit si otázku, jaký globální efekt budou mít evropské snahy. Evropská unie dnes produkuje pouze kolem 6 % světových emisí skleníkových plynů. Pro srovnání - v roce 1990 to bylo 15 %. Významný podíl na poklesu evropských emisí má snížení průmyslové výroby, ale především růst emisí v rozvojových ekonomikách. Čína sama dnes vypouští asi 35 % světových emisí CO₂ a do první trojice znečišťovatelů se nově zařadila i Indie. Je proto pochopitelné, že se objevují úvahy, zda evropské obrovské investice a přísná opatření nejsou svým efektem jen „plivnutím v moři“, zatímco jiní hráči (USA, Čína, rozvojový svět) tolik o snižování emisí neusilují (minimálně ne tak rychle) a na první místo staví spíše svůj průmysl a ekonomický růst.

Na druhou stranu je nutné zmínit historickou odpovědnost a spravedlnost. Evropa (stejně jako další vyspělé země) využila ve 20. století obří „uhlíkový rozpočet“ - naše dnešní bohatství vzniklo i díky spalování uhlí, ropy a plynu v masivním měřítku. Kumulativně evropské státy patří k největším historickým znečišťovatelům. Už v 90. letech IPCC upozornil, že klimatická změna může vyvolat masové migrace a že rozvinuté země nesou hlavní díl zodpovědnosti za problém. I dnes máme na osobu vyšší emise než světový průměr - evropské per‑capita emise CO₂ sice klesly, ale stále převyšují globální průměr asi o 15 %. Z hlediska principu “společné, ale rozdílné odpovědnosti“, který je zakotven v mezinárodních klimatických dohodách, tedy morálně nelze říci, že „Evropa už udělala dost“. Naopak, argumentuje se, že právě bohaté země mají jít příkladem a investovat do snižování emisí jako první, i když samy už nyní nejsou největším znečišťovatelem. Tato klimatická spravedlnost je často zmiňována rozvojovými státy: Evropa a Západ mají „dluh“ za staletí emisí, a proto by nyní měli konat bez ohledu na to, že jiní ještě emise zvyšují.

Skutečným „háčkem“ však je, zda i při maximální evropské snaze zabráníme katastrofickým změnám, nebo zda kvůli objektivním limitům náš příspěvek nebude stačit. Jinými slovy - neobětujeme příliš, za příliš vysokou cenu, pro příliš malý výsledek?

tags: #jak #zjistit #klimatický #průměr #v #energetice

Oblíbené příspěvky:

• Pomoc ohroženým dětem v ČR
• Třídění odpadu v českých domácnostech
• Státní fond životního prostředí
• Výlety do přírody Znojmo
• Průměrná denní vzdálenost na Camino