Je popel z uhlí toxický odpad? Komplexní pohled na spalování odpadu v ČR

Spalování odpadů v České republice postupně dostává zelenou na všech frontách. Ministerstvo životního prostředí totiž po letech přehodnotilo postoj a rozhodlo, že od roku 2010 nebude bránit výstavbě nových spaloven tohoto odpadu. Dosud jich je v republice jen tři - v Brně, v Praze a v Liberci.

Vyrostou teď s požehnáním ministerstva a potažmo Evropské unie další? Také úředníci se přiklánějí k tomu, že nelze donekonečna ukládat do skládek přes 90 procent komunálních odpadů produkovaných v kraji, zvlášť když náklady nesou sama města. „Urgentně potřebujeme zařízení pro energetické využití odpadů,“ zaznívá z úředních kruhů.

„Jako občan proto rozhodnutí ministerstva velmi vítám. Samozřejmě s výstavbou nových spaloven je spojená i možnost zaměstnání pro lidi v Ústeckém kraji. Potřebujeme je i proto, abychom splnili své závazky vůči EU, jinak nám po roce 2011 hrozí nezanedbatelné sankce. Jako provozovatel tohoto zařízení se konkurence neobávám. Zařízení se logicky projektují pro potřeby regionu, které zařízení bude obsluhovat. „Právě spalovna v Liberci dlouhodobě usiluje o dovoz odpadů z Německa.

Spalovny odpadů jsou stále prezentovány jako zázračné stroje na zpracování odpadů. Lidé postavení před rozhodnutí, co dělat s odpady (politici či úředníci), často po spalovně sáhnou jako po jednoduchém řešení pro ně složitého problému. Odpad na jedné straně do spalovny vjede a po spálení zbyde, považte, jen třetina jeho původní hmotnosti. Často už ale nevidíme, kam se poděje ten zbytek. Spalovna pracuje v podstatě jako chemický reaktor při teplotách od 600 do 1600 stupňů Celsia. Odpad v ní nemizí, jenom se mění jeho chemické složení a toxicita spalovaných látek.

Energie, kterou získáme spálením odpadů, je navíc pouze zlomkem původní energie, vložené do výroby toho, co nyní pálíme. Ve spalovně se zhodnotí 17 - 22 % energie uložené v odpadech. Účinnost moderních elektráren je 40 - 70 %. Kvalitní recyklací odpadů můžeme získat (či chcete-li ušetřit) více energie. "Mluvit o pálení směsného odpadu jako o jeho termickém využití je návratem do 19. století," říká Paul Connett, profesor chemie ze St.

Čtěte také: Sopečný popel a kvalita ovzduší

Spalovny jsou stroje produkující toxické látky. Spalovny odpadů zatěžují životní prostředí celou řadou škodlivin. K nejčastěji skloňovaným patří dioxiny. Pokud je zachytí filtr, jsou pak v popílku z čištění spalin, který například spalovna v Liberci míchá s popelem a prodává ho jako stavební materiál. Dioxiny vznikají mimo jiné při spalování chlorovaných látek (např. PVC, halogenovaných rozpouštědel atd.).

Dioxiny jsou však jen špičkou ledovce. Američtí vědci K. Jay a L. Stieglitz identifikovali ve studii publikované v roce 1995 v odborném časopise Chemosphere v emisích ze spaloven odpadů 192 škodlivých organických látek. Řada z nich je přitom rakovinotvorná, patří mezi ně třeba dimetylftalát, bromdichlorfenol, benzen, hexachlorbenzen a celá řada dalších. Čím chemicky složitější je odpad na vstupu do spalovny, tím větší škálu škodlivin můžeme očekávat na jejích výstupech.

Toxické látky se ze spaloven do životního prostředí dostávají nejen v emisích do ovzduší, ale obsahují je i odpadní vody anebo odpad produkovaný spalovnou. Popílek zachycený na filtrech kouřových plynů je většinou toxickým odpadem a představuje zhruba tři procenta z původní hmotnosti tuhých odpadů, které projdou pecí spalovny. Dohromady s popelem je to pak zhruba třetina původní hmotnosti odpadů zpracovaných spalovnou.

Spalovny a jejich tzv. Dnešní spalovny jsou označovány termínem "zařízení na energetické využívání odpadů" ("ZEVO") nebo anglicky "waste to energy". To však musíme brát s rezervou. Ačkoliv je určitá část energie uvolněná při spalování dále využita, jde o poměrně neefektivní cestu jak nakládání s materiálem, tak výroby energie. Spálením materiálu se definitivně zbavujeme možnosti ho znovu využít, recyklovat či kompostovat. A pokud bychom chtěli spálený materiál nahradit, tak spotřebujeme větší množství energie, než které získáme ze spalovny jeho spálením.

Do procesu spalování vstupují kromě odpadu navíc další materiály, jejichž spotřeba musí být brána v potaz. V první řadě mezi ně patří fosilní paliva napomáhající udržování potřebné (bezpečné) teploty pecí (600 - 1600 stupňů Celsia) při spouštění, vypínání či problémovém provozu spalovny.

Čtěte také: Více o průmyslovém kompostu a popelu

Jeffrey Morris ve studii "Comparative LCAs for Curbside Recycling Versus Either Landfilling or Incineration with Energy Recovery" založenou na hodnocení životního cyklu výrobků a zveřejněnou v roce 2005 porovnal energetické úspory dosažené spalováním odpadů ve srovnání s jejich recyklací. Výsledky ukázaly, že v případě různých odpadů z papíru se recyklací získá 2,4krát až 7krát více energie než jejich spálením. V případě plastů je rozdíl ještě markantnější. Recyklace plastů ušetří 10krát až 26krát více energie než spalovny. Je to dáno především tím, že recyklace šetří energii nutnou pro výrobu surovin, které se recyklací nezničí, zatímco spálením ano.

Jsou tedy spalovny alespoň ekonomicky výhodné? Pravdou se zdá být spíš opak. Na špatný ekonomický propočet projektů často doplácejí majitelé spaloven i obyvatelé měst, která se za jejich stavbu zaručila. Například spalovna zdravotnických odpadů, která vyrostla v roce 1992 v Plzni Na Slovanech, vytvořila osmdesátimilionový dluh. Spalování odpadů se projevuje ve vyšších poplatcích obyvatel za odpady i v částkách, které na jejich provoz doplácejí města ze svých rozpočtů.

Minimálně 50 - 70 % z produkovaného množství odpadu města velikosti Liberce je snadné a ekonomicky výhodnější recyklovat. Je jen složitější takový systém vymyslet. Aby se drahá spalovna odpadů zaplatila, musí ji vlastník neustále zásobovat odpady, čím méně odpadů totiž pálí, tím je jejich likvidace dražší. Touto cestou spalovna brání recyklaci odpadů, která je ekonomicky i ekologicky šetrnější.

Ve většině měst, kde stojí předimenzované spalovny komunálních odpadů, existuje ekonomická vazba mezi městem a spalovnou - například Hlavní město Praha je majoritním akcionářem Pražských služeb provozujících malešickou spalovnu. Jinými slovy, společnost provozující spalovnu ekonomicky ovládá město a v něm rozhodující politiky - diktuje ceny za odpad, protože pro město není tak snadné najít za spalovnu náhradu. Daleko snadnější je však předejít její výstavbě.

Velkou slabinou spaloven je jejich cena. Jak je již uvedeno výše, je odpad jako palivo velice různorodý a na to musí být celá technologie připravena. Jde především o stabilní výkon a dodržování emisních limitů, které jsou pro spalovny obzvláště přísné. Všechna tato opatření jak pro regulaci, tak (a to zejména) pro čištění spalin, technologii velice prodražují, že se dostává za hranici rentabilnosti. K najíždění kotle a stabilizaci hoření je navíc třeba podpůrného paliva, aby byla zajištěna ekologie provozu.

Čtěte také: Využití popela z uhlí

Další nevýhodou spalovenských provozů je samotná manipulace s odpady, tedy jejich svoz a skládkování na jednom místě před samotným spálením. Jedním z negativních důsledků je zvýšený pohyb nákladních automobilů v okolí spalovny. Tomu je třeba přizpůsobit infrastrukturu a především spalovnu citlivě umístit do stávající nebo plánované zástavby. Tato problematika se dá vyřešit i integrací železničních cest do logistiky spalovny, jak je tomu např.

Nespornou zátěží pro životní prostředí jsou plynné emise. Jsou sice přísně regulovány, ale i minimální množství těžkých kovů či dioxinů a furanů má na živočichy výrazné dopady - těžké kovy i PCDD a PCDF jsou toxické, karcinogenní a některé mají i mutagenní účinky. Zde se právě dostáváme k technologiím, které jsou energeticky a finančně nejnáročnější na celé spalovně.

Provozování spalovny odpadů s sebou nese ještě jedno velké riziko, a tím je snížení množství tříděného odpadu pro recyklaci. Je třeba si uvědomit, že separací je odpad ochuzován o složky s nejvyšší výhřevností (PET, igelit, papír) či hořlavé složky vůbec (bioodpad). Navíc, čím více má provozovatel odpadu, tím více tepla či elektřiny vyrobí (a tím více prodá), a to jej nikterak nemotivuje k provozování třídicí linky a další separaci odpadů.

Z ekologického hlediska je tedy třeba, aby byly spalovny stavěny nikoli jako samostatné teplárny využívající odpad jako palivo, ale aby byly součástí integrovaného zařízení, které odpady především třídí pro jejich další využití a kde je spálení pouze jedna z alternativ, nikoli s nejvyšší prioritou.

Popel a struska ze spaloven

„Navíc spálení odpadů, neznamená, že z nich nic nezůstane. Vzniká popel a škvára, až 30% z původní hmotnosti. Popílek je vysoce toxický, ze 100 tun spáleného odpadu vznikne zhruba 5 tun. Ten se pak stejně musí ukládat na skládkách nebezpečného odpadu.“

Spalovna v Liberci směs strusky a popílku prodává jako stavební materiál SPRUK. Certifikaci, kterou na tento materiál spalovna získala v roce 2002, prováděl Technický a zkušební ústav stavební Praha, pobočka Teplice, avšak podle normy (ČSN 736133), která se věnuje pouze popílkům po spalování uhlí. Během certifikace navíc podle našich informací nebyla posouzena možnost uvolňování nebezpečných dioxinů do životního prostředí. Ve škváře a popílku z liberecké spalovny přitom ročně končí kolem 5 g TEQ dioxinů. Při nesprávném použití této směsi (např.

Ministerstvo životního prostředí připravuje vyhlášku o podrobnostech nakládání s odpady, která mimo jiné stanovuje podmínky pro využití zbytkového materiálu ze spaloven ve stavebnictví. Podle organizace Arnika to znamená, že pro stavbu silnic se bude moci využívat struska s vyšším obsahem toxických látek. Ta navíc nebude podléhat testům ekotoxicity, tj. hodnocení nebezpečí pro životní prostředí a živočichy. Ministerstvo ale zdůrazňuje, že cílem je využívat existující materiál a snížit množství odpadu. Vyhláška umožní, aby odpad po spalování zůstal v oběhu.

Základním problémem využití zbytků po spalování je, že v popelu a strusce ze spaloven odpadů se kumulují toxické látky. „Celý problém je daleko větší, než se zdá. Spalováním odpadů s obsahem bromovaných zpomalovačů hoření vznikají extrémně toxické bromované dioxiny, jejichž koncentrace se v popelu a strusce ze spaloven vůbec nesledují,“ popisuje Sarah Ožanová z Arniky. Nebezpečným látkám, které ohrožují vše živé, bychom podle ní měli v úniku do životního prostředí bránit.

Ministerstvo životního prostředí se však ohrazuje proti tvrzení, že by látky ve strusce byly nebezpečné pro životní prostředí. „Všechny čtyři ZEVO (pozn. red.: zařízení na energetické využití odpadu, lidově spalovny odpadů) v ČR mají platné osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností, v rámci kterého je pravidelně sledována i ekotoxicita. Struska ze ZEVO není ekotoxická, takže se jedná o lživé tvrzení ze strany Arniky,“ uvádí MŽP v odpovědi Ekolistu.

Struska zatím končí na skládce. „Pokud by struska měla ekotoxický charakter, tak musí být klasifikována jako nebezpečný odpad a není možné jí využít. Chystaná vyhláška se zabývá požadavky na zařízení určená pro nakládání s odpady a jejich provoz, podrobnostmi pro využívání odpadů k zasypávání, ale i podrobnostmi nakládání s kaly, a dalšími požadavky na nakládání s odpady. Včetně stanovení limitních hodnot pro další využití strusky ze spaloven.

„Vyhláška nově snižuje limity pro výluh nebezpečných látek a ve velkém usnadní využívání toxičtějšího materiálu, který tak může například otrávit spodní vody. „V současné době veškerá struska z energetického využití odpadů končí na skládkách, ať už přímo nebo jako materiál pro technické zabezpečení skládky,“ komentuje spor Michal Šyc z Ústavu chemických procesů Akademie věd.

Pro využití strusky ze spalování odpadů se mají se strusky oddělit železné a neželezné kovy. „Uvedení tohoto konceptu v praxi představuje investice pro provozovatele ZEVO na úrovni až stovek milionů Kč. „Dle dostupných znalostí je současný potenciál neželezných kovů ve strusce v ČR až 3 500 tun, z čehož je většina hliník. Až po oddělení kovů má být struska využita ve stavebním průmyslu. Michal Šyc uvádí, že to může vést k úspoře cca 150 tisíc tun primárních materiálů pro stavební průmysl. Tu bude možné použít jako podkladovou vrstvu pozemních komunikací, ovšem až po nutné předúpravě. Dalšími podmínkami použití bude určitá vzdálenost od zdroje pitné vody, nepropustný povrch a podobně.

Ministerstvo vysvětluje snížení limitů na škodlivé látky tím, že limitní hodnoty na jejich výluh jsou nastaveny právě s ohledem na striktně omezený způsob použití. Ten podle MŽP výrazně snižuje průnik vody do strusky ve vrstvě, ve které bude využita.

Arnika ale vnímá situaci jinak. „Přístup Ministerstva životního prostředí považujeme za hazard se životním prostředím a přírodou. Ministerstvo navíc uvádí, že většina toxických látek se nevyskytuje ve strusce, ale v popílku, který ze spalování vzniká.

„Tisková zpráva Arniky směšuje dohromady strusku (škváru - hrubý podíl po spalování) a popílek (jemný podíl ze spalování). Vyhláška ale připouští pouze využití strusky. Jindřich Petrlík z Arniky s tím nesouhlasí. „To, že se většina škodlivin nachází v popílku, platilo dříve a pro některé škodliviny. V současnosti je to už trochu jinak,“ říká Petrlík.

„Ve strusce a popelu zůstává také vysoké množství arsenu, olova či niklu, tedy toxických těžkých kovů. Arnika nesouhlasí s MŽP ani v tom, zda budou dobře dohledatelná místa použití rizikového stavebního materiálu.

Ministerstvo uvádí, že „využití strusky bude možné výhradně v zařízení určeném k nakládání s odpady povoleném krajským úřadem. Každé takové zařízení je uvedeno ve veřejně přístupném registru zařízení na stránkách MŽP, kde je také možné dohledat jakékoliv zařízení podle druhu odpadu, se kterým je v něm nakládáno. To se týká rovněž této strusky, která je samostatným druhem odpadu. Žádný speciální registr není potřeba, struska se bude aplikovat pouze na schválených zařízeních a bude se dát dohledat, kdo ten odpad použil“.

Ve vyhlášce se ale v § 7 Podmínky využití strusky ze spalování ostatních odpadů k zasypávání píše: Struska ze spalování ostatního odpadu zahrnutá pod katalogové číslo 19 01 12 může být použita k zasypávání, pokud bude použita ke stavebním účelům uvedeným v tabulce v bodě 3 v příloze č.

„Ani jedno z těchto míst neodpovídá definici, že ‚využití strusky bude možné výhradně v zařízení určeném k nakládání s odpady povoleném krajským úřadem‘,“ reaguje Jindřich Petrlík. „Buď ministerstvo nechápe, že chceme evidenci míst, kde se struska použila pro stavbu pozemních komunikací a v základech budov, anebo to chápat nechce,“ dodává a pokračuje: „Pokud mají přehled, kde končí struska a popel, ať nám sdělí, kde za posledních pět let skončila směs popele, strusky a popílku ze spalovny v Liberci.

Připravovaná vyhláška je nyní ve fázi vypořádávání připomínek meziresortního připomínkového řízení. „V návaznosti na toto projednávání budou, počítáme, provedeny její úpravy - budou doplněny další požadavky na sledování některých parametrů obsahu škodlivin v sušině a požadavek na stanovování ekotoxicity (což se týká i vámi zmíněných dioxinů),“ uvádí Ondřej Charvát.

„Vyhlášku jsme nepřipomínkovali, protože jsme nebyli zahrnuti do subjektu obeslaných k připomínkování. Dostali jsme se k ní prostřednictvím jiných subjektů a z komunikace o odpadech. V celé problematice hraje roli i to, že ministerstvo životního prostředí vnímá zařízení na energetické využití odpadu, kde se odpady spalují a energie se využívá například k vytápění, za součást oběhového hospodářství a do budoucna počítá s jejich větším využitím. S tím, že ZEVO jsou součástí tzv.

Alternativy ke spalování odpadu

„Rozhodně ani skládkování, ani spalování není ideální cestou,“ zhodnotil Freidinger. „Spalováním odpadu na úkor jejich recyklace přicházíme o cenné suroviny, které se musí někde vytěžit či vypěstovat. Například pálením plastů ze získá 3 až 5 krát menší množství energie, než je třeba k jejich výrobě.

Moderní společnosti spotřebovávají mnoho surovin a produkují značné množství odpadů, především v oblasti stavebnictví. Oběhové hospodářství ve městech a regionech znamená systémový posun, při kterém jsou poskytovány služby, efektivně využívány přírodní zdroje primárních materiálů a optimalizováno jejich opětovné využívání. Pro dosažení ekonomické efektivity jsou činnosti plánovány a prováděny tak, aby uzavíraly, zpomalovaly a zužovaly smyčky napříč hodnotovými řetězci.

Očekává se, že oběhové hospodářství bude mít pozitivní dopady na životní prostředí díky snížení emisí do ovzduší, zvýšení podílu obnovitelné energie a recyklovatelných zdrojů a omezení využívání surovin, vody, půdy a energie. Stále je třeba uvolnit potenciál cirkulární ekonomiky na podporu udržitelných měst, regionů a zemí. K dosažení tohoto cíle je nutné jít nad rámec čistě technických aspektů. Vyžaduje to nastavení správného řízení a mezí prostředí. Rámec 3P („lidé“, „politiky“ a „místa“) znamená, že oběhové hospodářství zahrnuje udržitelné způsoby výroby a spotřeby, ale i nové modely podnikání a správy (lidé).

Touto myšlenkou se nechal inspirovat i tým Ing. Václava Vachušky v Dobrovolném svazku obcí Horažďovicko, který hledá způsoby prevence vzniku odpadů a maximalizace využití odpadů přímo na území obsluhovaných obcí.

Podle poznatků Ing. Vachušky je výhodou posypového/umělého kameniva z popela MTZ možnost řízení jeho vybraných mechanicko-fyzikálních vlastností a životnosti. Technologický odpad, mezi který patří například škváry, strusky, shrabky z česlí i odděleně soustřeďovaný popel z domácností, je zařazen do skupiny odpadů, jež se Ministerstvo životního prostředí snaží odstranit na skládky. Chce tímto způsobem vyřešit problém nadměrného využívání těchto minimálně upravených odpadů na povrchu terénu, a zabránit tak možné kontaminaci životního prostředí.

tags: #je #popel #z #uhlí #toxický #odpad

Oblíbené příspěvky:

• Šetrnější kouření s ekologickými filtry
• Jak jednat s psychicky nemocnými - křesťanský pohled
• Ředitelka ČNB o nových emisích
• Investice do klimatického vzdělávání v ČR
• Ekologická samotvrdnoucí hmota