Je solární panel nebezpečný odpad? Likvidace solárních panelů v České republice

Po prvním „solárním boomu“, jehož vrchol gradoval v průběhu roku 2010, nastal v ČR téměř na celé jedno desetiletí v budování nových fotovoltaických instalací útlum. V posledních několika letech nicméně množství solárních panelů uváděných na trh opět rychle roste, a očekává se, že tento trend bude během dalších let pokračovat. Tento aktuální trend podtrhuje v současnosti vzrůstající význam obnovitelných zdrojů při výrobě elektrické energie, přičemž solární energetika zde bude s ohledem na geografické možnosti ČR hrát v budoucnu nepochybně dominantní úlohu.

Životnost solárních panelů a faktory, které ji ovlivňují

Obecně se udává, že solární panely mohou být provozovány 25 - 30 let s tím, že ztráta jejich výkonu by neměla být vyšší než 0,5 - 1 % za rok. To je samozřejmě ideální stav, který ale nemusí nastat vždy. Občas totiž životnost solárního panelu zkrátí např. skrytá výrobní vada, nepříznivé počasí nebo špatně provedená instalace. Často se solární panel poškodí právě tehdy, když se všechny tyto tři faktory současně střetnou.

Významným atributem majícím vliv na životnost panelu je přitom také samotná kvalita jeho zhotovení. Dnes je na trhu nepřeberné množství typů solárních panelů lišících se velikostí, výkonem, barvou rámečku a celou řadou dalších parametrů. Bohužel je ale někdy kvalita provedení solárního panelu pochybná, což může zejména v kombinaci s dalšími nepříznivými vlivy významně zkrátit jeho životnost.

Výrobci solárních panelů se pochopitelně snaží vyrábět solární panely co nejlevněji, což ale mnohdy vede již k takovým „materiálovým úsporám“, které mohou významně zkracovat životnost panelu. I pokud výrobce šetří jen na skle a hliníku, tak panely s tenkým rámečkem nebo tenkým krycím sklem jsou pak méně odolné při manipulaci během přepravy nebo při jejich instalaci. Zároveň to může zvyšovat riziko vzniku poruch panelu při zkřížení rámu stojanu nebo při extrémech počasí (vítr, déšť, ležící vrstva sněhu).

Právě proto, že solární panel je výrobek, který nám má sloužit několik desetiletí, vyplatí se při nákupu hledět nejen na cenu, ale je vhodné zjistit také dostupné reference o výrobku, jeho značce nebo si alespoň zjistit základní informace o kredibilitě jejich výrobce. I během provozu solárních panelů mohou uživatelé zásadně ovlivnit jejich životnost, a to náležitou péčí o ně. Solární panely by tak měly být pravidelně kontrolovány, zda u nich např. nedochází k přehřívání, korozi, praskání zadní laminované části či jiným závadám.

Čtěte také: Ohřev vody sluncem

Co dělat s nefunkčním panelem?

Pokud se uživatel z jakéhokoliv důvodu zbavuje funkčního, případně poškozeného, ale ještě opravitelného solárního panelu, může ho obvykle nabídnout na sekundárním trhu. V případě že jsou stále funkční panely předávány kolektivnímu systému v režimu zpětného odběru, měla by být ze strany uživatele předána též informace o funkčnosti panelů. Kolektivní systém pak může zajistit tzv. přípravu panelu pro opětovné použití, což znamená, že panel bude předán odborné firmě, která ho zkontroluje, případně opraví a následně znovu uvede do oběhu.

Příprava pro opětovné použití je termín vymezený legislativou, a zahrnuje kontrolu, případnou opravu a revizi výrobku za účelem jeho předání k dalšímu užívání poté, co se výrobek již stal odpadem (evidenčně již vznikl odpad). Pokud je tedy kolektivnímu systému předán funkční solární panel ve standardním režimu zpětného odběru, jeho další používání je možné teprve po jeho vyvedení z režimu odpadů právě provedením operace „příprava na opětovné použití“.

Všechny rozbité či nefunkční solární panely musí být buď předány kolektivním systémům v režimu zpětného odběru nebo případně přímo oprávněným zpracovatelům, a to za účelem zajištění recyklace. Panely tedy nemohou být jen tak vyhozeny do směsného odpadu nebo na skládku.

Recyklace solárních panelů

Cílem recyklace je zpracovat odpady tak, aby z nich opět vznikly materiály (druhotné suroviny), které mohou zase sloužit k výrobě dalších výrobků a nahrazovat tak suroviny primární (získávané z přírodních zdrojů). Tím dochází ke snižování dopadů výroby a používání solárních panelů na životní prostředí - úsporou energie a materiálů, snížením znečištění životního prostředí a redukcí množství odpadů, které musí být skládkováno či jinak odstraňováno.

Vzhledem k dlouhé životnosti solárních panelů a faktu, že ve větším množství začaly solární instalace v ČR vznikat teprve po roce 2007, je celková hmotnost odpadních solárních panelů, které se v ČR dosud předaly k recyklaci, relativně nízká. Pro většinu majitelů solárních panelů je problematika budoucí likvidace panelů velmi vzdálené téma, a proto mají za to, že ho nemusí aktivně řešit. Přesné podmínky zpětného odběru solárních panelů si přitom stanovují jednotlivé kolektivní systémy individuálně, a mohou se lišit. Je proto potřeba znát, kterému kolektivnímu systému byl za dané solární panely uhrazen recyklační příspěvek a s ním pak řešit otázky zajištění zpětného odběru a recyklace.

Čtěte také: Úspora s solárními kolektory

Zpětný odběr solárních panelů uvedených na trh přede dnem 1. 1. 2013

Legislativa již v roce 2012 stanovila, že odpovědnost za financování budoucí recyklace solárních panelů uvedených na trh přede dnem 1. 1. 2013 nesou jednotliví provozovatelé solárních elektráren. Současně byla definována výše recyklačního příspěvku. Kolektivní systémy tak měly povinnost vybírat za 1 kg instalovaných solárních panelů 8,50 Kč/kg. Současně pro účely stanovení výše příspěvku měla být hmotnost solárního panelu spočítána z jeho nominálního výkonu, tedy na základě tehdejší průměrné hmotnosti solárního panelu připadající na jednotku výkonu (0,11 kg/Wp), a nikoliv jeho hmotnosti reálné. Všichni provozovatelé solárních elektráren (jejichž součástí jsou solární panely uvedené na trh přede dnem 1. 1. Pokud tedy provozovatel solární elektrárny zprovozněné před rokem 2013 potřebuje zajistit předání solárních panelů k recyklaci, měl by kontaktovat ten kolektivní systém, se kterým má uzavřenou smlouvu o kolektivním plnění.

Solární panely uvedené na trh po dni 31.12.2012

Povinnost zajistit financování zpětného odběru a recyklace solárních panelů uvedených na trh po 31. 12. 2012 má jejich výrobce, resp. dovozce (legislativa označuje pojmem výrobce i dovozce panelů). Je zde tedy obdobně jako např. u obalů, pneumatik, baterií či jiných elektrozařízení legislativně zaveden princip tzv. rozšířené odpovědnosti výrobce. Pokud kdokoliv potřebuje předat rozbité solární panely k recyklaci, měl by v první řadě kontaktovat ten kolektivní systém, prostřednictvím kterého příslušný výrobce solárních panelů splnil zákonné povinnosti, tzn. ten kolektivní systém, kterému byl za dané panely uhrazen příslušný recyklační příspěvek. Jaký kolektivní systém to je, by měl držitel panelů vědět již při jejich nákupu. Informace by měla být zřejmá z účetních dokladů či dodavatelské smlouvy. Pokud tomu tak není, je třeba tuto informaci získat od distributora panelů (firmy, která panely dodala). Pokud tento distributor prodává panely, ve vztahu k nimž nejsou splněny příslušné legislativní povinnosti (nebyl za ně uhrazen recyklační příspěvek), odpovědnost zajištění zpětného odběru a recyklace automaticky přechází přímo na tohoto distributora.

Každý výrobce (tedy i dovozce) solárních panelů, musí být evidován v tzv. Seznamu výrobců, který spravuje Ministerstvo životního prostředí (solární panely jsou označeny jako skupina elektrozařízení „4b“). V tomto Seznamu je též uvedena informace, s jakým kolektivním systémem má daný výrobce uzavřenou smlouvu o kolektivním plnění. Tento kolektivní systém by měl poskytnout informace, jak bude zpětný odběr proveden či na jaká místa zpětného odběru má uživatel panely předat.

Pokud se uživatel potřebuje zbavit několika málo kusů panelů, může využít veřejnou sběrnou síť pro zpětný odběr. Sběrná místa jsou situována zejména na obecních sběrných dvorech, a dle současné legislativy musí být tato dostupná síť vytvořena ze strany kolektivních systémů nejpozději do 31. 12. 2024. Nejbližší místa zpětného odběru určená pro solární panely pak bude možné dohledat v Registru míst zpětného odběru, což je databáze, kterou provozuje Ministerstvo životního prostředí.

Proces recyklace solárních panelů

Pochopitelně i fotovoltaika má vedle pozitivních přínosů pro životní prostředí také svá negativa. Těmi jsou zejména externality spojené s výrobou solárního panelu (těžba surovin, spotřeba energie, doprava, emise), zábor půdy, a v neposlední řadě je zátěží pro životní prostředí i samotné nakládání s odpady z vysloužilých solárních panelů. Odpověď na nerudovskou otázku „kam s nimi“ je však jednoduchá: Na recyklační linku. Recyklaci solárních panelů mohou provádět pouze společnosti, které disponují patřičným technologickým zázemím a mají pro tuto činnost náležité oprávnění.

Čtěte také: Recenze solární plovoucí čističky

Zpracování solárních panelů přitom není zcela jednoduchý proces, neboť solární panel je ze své podstaty kompozitní výrobek, tzn., že je složený z několika vrstev různorodých materiálů, které od sebe nejsou snadno oddělitelné. Podstatou zpracování panelu tak je právě jeho rozdělení na jednotlivé materiály, které mohou být následně předány k dalšímu zpracování (např. čištění) nebo mohou být již rovnou využity jako druhotné suroviny při výrobě.

Hmotnostně nejvýznamnější část solárního panelu tvoří krycí sklo, které je nalepeno na fólii z etylenvinylacetátu (EVA), ve které je zapouzdřena samotná fotoaktivní vrstva solárního panelu. Ta je dnes nejčastěji vyrobená z křemíkových článků a obvykle obsahuje v určité koncentraci stříbro. Tento prvek je zde používán z důvodů jeho výborné vodivosti, ale jeho koncentrace se v různých typech panelů liší. Vzhledem k vysoké ceně stříbra mají výrobci panelů samozřejmě tendenci tento kov nahrazovat levnějšími alternativami.

Ze spodní strany panelu pak na folii EVA přiléhá další krycí vrstva, která je vyrobena z plastu. Nejčastěji se zde pro své optimální vlastnosti používá polyvinyl fluorid (Tedlar®), případně v kombinaci s vrstvami jiných plastových polymerů.

EVA folie tak laicky řečeno slouží jako „obal“ samotné fotoaktivní vrstvy, a zároveň tvoří „lepidlo“ mezi krycím sklem panelu z jedné strany, fotoaktivní vrstvou uprostřed a plastovou krycí fólií na zadní straně panelu. U tzv. bifaciálních (oboustranných) panelů není spodní krycí vrstva tvořena plastem ale též sklem. Světlo pak k solárním článkům může pronikat z obou stran, což zvyšuje účinnost panelu.

Materiálové složení solárních panelů se nicméně liší napříč různými typy solárních panelů a každý výrobce používá odlišné výrobní postupy i materiály, které se navíc v čase dynamicky mění. V případě, že solární články panelu jsou křemíkové, neobsahuje solární panel žádné nebezpečné látky.

Zpracováním vznikají následující druhotné suroviny:

• Hliník - vzniká oddělením kovového rámu solárního panelu.
• Sklo - vzniká frézováním nebo jinými způsoby separace skleněné vrchní krycí vrstvy panelu. Z důvodu určitého znečištění dalšími materiály není takto vzniklý skleněný prach zcela vhodný pro další sklářskou výrobu. Odpadní sklo ze solárních panelů se tak používá např. k výrobě pěnového skla (izolační materiál používaný ve stavebnictví) nebo jako plnivo do betonových směsí jako náhrada za jiné primární suroviny. Současně je řada projektů, které se snaží nalézt vhodnější způsoby separace skla ze solárních panelů s cílem zvýšit jeho čistotu, což by významně rozšířilo možnosti dalšího zpracování tohoto odpadního skla.
• Fotoaktivní vrstva - obsahuje křemíkové články a některé kovy (měď, stříbro, cín). Vrstva je obvykle separována (frézována) a předávána k chemické recyklaci (loužení) za účelem získání zejména stříbra či dalších kovů.
• Plasty - jde především o mechanicky ochrannou zadní plastovou vrstvu z TEDLARU® (polyvinylfluorid) nebo fólii EVA (ethylenvinylacetát), do které jsou uzavřené solární články, případně další typy plastů (PET), které tvoří ochranné vrstvy solárního panelu. Separovaná plastová vrstva je obvykle znečištěna jinými materiály tvořící panel a není vhodná k recyklaci. Z důvodu vysokého obsahu floru se nehodí ani pro výrobu paliva např. pro cementářské účely, nicméně jejich energetický potenciál může být využit např.
• Elektroinstalace - je tvořena kabeláží a připojovacími boxy. Tyto odpady mají povahu „klasických“ odpadních elektrozařízení. Jejich další recyklace probíhá tedy obdobně jako recyklace kabelů, resp. jiných drobných odpadních elektrozařízení. Z těchto odpadů jsou separovány kovy (ocel, měď, hliník) a plasty (PVC, PE, PP), které jsou následně předávány k recyklaci nebo využití.

Kolektivní systémy a rozšířená odpovědnost výrobce

Kolektivní systémy jsou účelové společnosti, které pro výrobce (a dovozce) určitých výrobků, zajišťují plnění jejich povinností, které jsou legislativně definovány v rámci konceptu tzv. rozšířené odpovědnosti výrobce - jde zejména o povinnost zajištění zpětného odběru odpadu z daného výrobku a zároveň zajištění jeho recyklace. Kolektivní systémy mohou být založeny právě pouze výrobci nebo dovozci výrobků, ke kterým zajištují plnění příslušných povinností, a ke své činnosti musí mít zároveň vydané oprávnění ze strany Ministerstva životního prostředí.

Rozšířená odpovědnost výrobce je politicko-environmentální přístup, který umožňuje zahrnout náklady na budoucí sběr a recyklaci odpadu z určitého výrobku do jeho ceny. Jde o legislativní regulaci, kdy výrobcům a zároveň i dovozcům určitých výrobků je uložena odpovědnost za nakládání s výrobky, které uvedli na trh i poté, co se dané výrobky stanou odpadem.

V praxi pak výrobci zpravidla hradí recyklační příspěvky zvláštním účelovým organizacím, tzv. kolektivním systémům, a ty následně reálně organizují sběr odpadů z daných výrobků, vytváří sběrná místa, předávají sebrané odpady k recyklaci a zároveň se věnují celé řadě souvisejících aktivit. Např. informují konečné uživatele o tom, jak s danými odpady správně nakládat, poskytují informace o dostupnosti sběrné sítě, vedou evidenci a zasílají svá data Ministerstvu životního prostředí.

V České republice je „standardní“ princip rozšířené odpovědnosti výrobce uplatňován vůči elektrozařízením (včetně solárních panelů), bateriím a akumulátorům, pneumatikám a obalům. V těchto případech je hlavním účelem environmentální regulace zajištění zpětného odběru (dostupné sběrné sítě) a recyklace odpadů z daných výrobků.

Mýty a fakta o recyklaci solárních panelů

Velmi často čelíme ze strany našich zákazníků oprávněným otázkám ohledně osudu solárních panelů po skončení jejich životnosti. Kritici solární energetiky často argumentují různými mýty a nepřesnými informacemi týkajícími se složení solárních panelů a jejich recyklace. Obávají se, že po solárních elektrárnách zůstanou na našich polích hromady nebezpečného odpadu. V tomto článku si vysvětlíme, kdo hradí náklady na likvidaci a recyklaci odpadu z fotovoltaických elektráren. Popíšeme krok za krokem, jakým způsobem budou majitelé vysloužilých fotovoltaických elektráren postupovat při jejich likvidaci.

Na úvod jedna dobrá zpráva: za zpětný odběr a recyklaci všech fotovoltaických panelů na střechách i na polích v ČR již bylo dopředu zaplaceno. Zaplatil za ni výrobce panelů nebo jejich dovozce, u starších elektráren zaplatili jejich provozovatelé.

Recyklace solárních (fotovoltaických) panelů v České republice se řídí principem rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), tedy podobně jako u ostatních elektrozařízení, například ledniček nebo televizí. Výrobce nebo dovozce panelu je povinen zajistit, že produkt bude po skončení své životnosti správně zlikvidován a recyklován.

Legislativa upravující recyklaci solárních panelů

Základním právním předpisem na úrovni Evropské unie je směrnice 2012/19/EU o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ). Od srpna 2012 tato směrnice výslovně zahrnuje i solární panely. V České republice byla směrnice původně implementována novelou zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, konkrétně v části § 37p, a související vyhláškou č. 352/2005 Sb. o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady. Zásadní změna však nastala k 1. lednu 2021, kdy vstoupil v účinnost nový zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Tento zákon převzal veškerou agendu spojenou s elektroodpadem, včetně solárních panelů a nahradil předchozí právní úpravu v této oblasti. Praktické detaily provádění tohoto zákona upravuje vyhláška č. 16/2022 Sb. o podrobnostech nakládání s některými výrobky s ukončenou životností. Ta mimo jiné stanoví pravidla pro nakládání s vybranými výrobky s ukončenou životností, včetně fotovoltaiky. Určuje například výši finančních záruk (8,50 Kč/kg), které musí výrobci odvádět, i způsob, jakým mohou být tyto prostředky investovány v rámci kolektivních systémů zpětného odběru.

Fyzické osoby mají ze zákona právo bezplatně odevzdat vysloužilý fotovoltaický panel na místo zpětného odběru. Typicky se jedná o sběrný dvůr obce nebo specializované sběrné místo provozované kolektivním systémem. Podmínkou je, že panel pochází z domácnosti, nikoliv z podnikání. Důležité je také ověřit, že dané sběrné místo je skutečně zapojeno do systému sběru elektrozařízení, který spravuje příslušný kolektivní systém (např. Síť míst pro zpětný odběr elektroodpadu zpravidla kopíruje síť veřejných sběrných dvorů, které se nacházejí v každé větší obci. Bez dokladu o původu panelu může sběrný dvůr odmítnout převzetí, pokud si není jistý, že jde o zařízení z domácnosti nebo že je panel evidován v systému zpětného odběru.

Běžné sběrné dvory obvykle nepřijímají větší množství panelů. V takových případech je vhodné obrátit se přímo na příslušný kolektivní systém, který může zajistit i jejich odvoz. Provozovatelé firemních nebo rozsáhlejších fotovoltaických elektráren nemají automatické právo bezplatně odevzdat vysloužilé panely na běžném sběrném dvoře. Bezplatné převzetí je v jejich případě možné pouze po předchozí dohodě s příslušným kolektivním systémem, který spravuje recyklační povinnosti za dané panely. Pokud byly panely uvedeny na trh po 1. lednu 2013 a jejich výrobce nebo dovozce je řádně registrován v systému, příslušný kolektivní systém obvykle nabídne bezplatné převzetí, včetně zajištění logistiky pro větší objemy. U panelů uvedených na trh před rokem 2013 je nutné, aby provozovatel kontaktoval konkrétní kolektivní systém, se kterým má uzavřenou smlouvu a za který odvedl recyklační příspěvek.

Aby bylo vše zcela jasné: majitel nebo provozovatel fotovoltaické elektrárny je povinen zajistit demontáž panelů ze střechy nebo z konstrukcí na pozemku. Následně musí na vlastní náklady zajistit odvoz vzniklého odpadu a podle velikosti elektrárny jej předat do systému zpětného odběru elektrozařízení. Za samotné předání panelů k recyklaci se nic dalšího neplatí. Náklady na zpracování odpadu jsou totiž hrazeny z recyklačních poplatků, které výrobci nebo dovozci panelů již dříve odvedli do příslušných fondů.

Pro stanovení výše recyklačního poplatku je klíčová vyhláška č. 16/2022 Sb., o podrobnostech nakládání s některými výrobky s ukončenou životností, konkrétně § 13. Dnes běžně dostupný fotovoltaický panel o výkonu 450 Wp váží přibližně 22 kg. Výrobce tak za tento panel před jeho uvedením na trh povinně zaplatil recyklační poplatek ve výši 187 Kč.

Bude výše uvedený poplatek na provedení recyklace FV panelů stačit? V době zavedení této povinnosti se řada výrobců ohrazovala proti výši stanoveného poplatku. Argumentovali tím, že částka je přehnaná a mohla by uměle a zbytečně navyšovat cenu nových výrobků. Poplatek je pro solární panely nastaven o něco vyšší, než u jiných typově a materiálově srovnatelných a podobně těžkých elektrozařízení, jako jsou například LCD televizory.

Recyklační firmy ještě před zavedením poplatků počítaly s tím, že samotná recyklace a prodej získaných druhotných surovin budou ziskové. Výnosy z recyklace jednoho 120článkového monokrystalického panelu se dnes odhadují v rozmezí 230 až 420 Kč. Mezi hlavní nákladové položky recyklace patří přeprava ze sběrných míst, uskladnění, mzdy, spotřeba energie a odpisy recyklační technologie. Dobře nastavená ekonomika recyklačního procesu je zároveň zárukou, že o odpad ze solárních panelů bude skutečně postaráno.

Výrobců a dovozců různých elektrozařízení, včetně solárních panelů, baterií nebo měničů, jsou tisíce. Produkty všech těchto dodavatelů se po skončení své životnosti stávají elektroodpadem. Vybudovat a provozovat vlastní síť pro zpětný odběr a recyklaci by bylo pro jednotlivé výrobce velmi nákladné a organizačně neefektivní. Z tohoto důvodu se výrobci a dovozci elektrozařízení sdružují do tzv. Kolektivní systémy určené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu jsou financovány z účelových fondů. Do těchto fondů směřují recyklační poplatky, které výrobci a dovozci hradí při uvedení zařízení na trh. Ekologický poplatek za recyklaci solárních elektráren se platí ještě předtím, než jsou panely fyzicky umístěny na střechu rodinného domu nebo firmy.

V České republice funguje přibližně deset kolektivních systémů, které se mimo jiné zabývají i recyklací odpadů z fotovoltaických elektráren. Loga některých z těchto kolektivních systémů můžete znát z návštěv sběrných dvorů, protože se zabývají i recyklací jiných druhů elektroodpadu. Někteří světoví výrobci fotovoltaických panelů se už v roce 2007 dobrovolně sdružili do nadnárodního kolektivního systému zpětného odběru s názvem PV Cycle. Je však důležité vědět, že český systém zpětného odběru k PV Cycle formálně nepřihlíží. České zastoupení této organizace provozuje společnost RETELA, ale v praxi se zpětný odběr a recyklace na území České republiky řídí výhradně tuzemskou legislativou a příslušnými kolektivními systémy uznanými podle zákona č.

Nejrozšířenějším typem panelů pro výrobu elektřiny jsou monokrystalické a polykrystalické fotovoltaické panely. Solární panely s články z krystalického křemíku jsou vzhledem ke své velikosti a charakteru zařazeny do kategorie elektrozařízení s kódem 20 01 36. Podle čl. 11 směrnice OEEZ 2012/19/EU a podle přílohy V stejné směrnice musí být u fotovoltaických panelů dosaženo minimálně 85 % celkového hmotnostního využití (zahrnující opětovné použití, recyklaci a energetické využití). Z toho nejméně 80 % hmotnosti panelu musí být skutečně recyklováno, tedy materiálově znovuvyužito. Moderní recyklační technologie však dnes umožňují dosáhnout více než 95% celkové účinnosti zpracování.

Závěrem a vyvrácení mýtů

Čas od času můžete ve vodách internetových diskuzí narazit na informaci, že solární panely vlastně vůbec nejsou tak ekologické, jak si většina lidí myslí. Jejich kritikové poukazují hlavně na to, že výroba fotovoltaiky je velmi náročná a panely se vlastně energeticky vůbec nezaplatí. Upozorňují také na problémy s jejich recyklací. Mají pravdu?

Tvrzení, že solární panely jsou extrémně náročné na výrobu se zakládá na pravdě. V samých počátcích fotovoltaiky byly panely doopravdy energeticky nevýhodné a na jejich výrobu bylo potřeba vynaložit mnohem více energie, než vůbec dokázaly za celou dobu své životnosti vyprodukovat. Hovoříme však o panelech přibližně ze 70. a 80. let. První zlom nastal přibližně v roce 2010, kdy už některé solární panely dokázaly vyrobit více energie, než muselo být investováno pro jejich vytvoření. Dalším důležitým mezníkem bude nadcházející rok 2020, kdy by se mělo podařit dosáhnout rovné bilance mezi všemi solárními panely na světě - jak mezi starými energeticky ztrátovými, tak mezi těmi, které využívají nejnovějších technologií.

Nepravdivá je i domněnka, že solární panely neumíme recyklovat. „Toto tvrzení se rozhodně nezakládá na pravdě. Největší podíl na panelu má sklo, které je recyklovatelné přibližně z 95 % a hliník, který je recyklovatelný téměř stoprocentně,“ vysvětluje Pokorný. Recyklace solárních panelů se tak dokonce vyplatí, a to již po jejich rozebrání a získání hliníku a dalších využitelných kovů, které panely obsahují. Konkrétně jde například o měď, křemík, stříbro, indium či galium.

tags: #je #solarni #panel #nebezpecny #odpad #likvidace

Oblíbené příspěvky:

• Procesy recyklace magnetické fólie
• EKO-statistiky a recyklace v Česku
• Nebezpečné odpady v Praze
• Stihl - test zahradních drtičů
• Cyklus železa v ekosystému