Kateřina Tučková a její díla s tematikou přírody

Kateřina Tučková, oceňovaná spisovatelka, dramatička a historička, se jako maminka nyní obrací také na ty nejmenší čtenáře. Její první leporelo děti zavede do lesního království, ve kterém prožijí spolu s babičkou a dědečkem den plný objevování: květiny, lesní plody, houby i různé druhy zvířátek. Výrazné zpěvavé verše vybízí ke společnému recitování. Doplňují je ilustrace mladé Laury Hédervári.

V případě Kateřiny Tučkové (*1980) snad lze s klidným svědomím v recenzi vynechat tradičních pár slov seznamujících s autorskou osobností, protože čtenářům zajímajícím se alespoň trochu o současnou českou literaturu jistě není třeba autorku Žítkovských bohyní blíže představovat. Od vydání jejího posledního románu Fabrika uplynulo osm let. Pravda, Tučková je vyplnila prací na divadelní hře Vitka a spoluprací na různých populárně naučných publikacích (To je Brno, Hrdinky), ale obdivovatelé jejích románů si museli počkat.

A hned na úvod je možné prohlásit, že toto čekání se jim bohatě vyplatilo. I ve svém nejnovějším románu se Tučková zabývá nedávnou českou minulostí, tentokrát stojí v centru její pozornosti osudy řeholnic internovaných a po celá desetiletí šikanovaných komunistickým režimem. Jejich příběh postupně rozplétá bývalá novinářka Lena, která se na doporučení ošetřující zdravotní sestry do jejich kláštera uchýlí, aby se stranou civilizace pokusila dát svůj život znovu do pořádku.

Ačkoliv má zpočátku ke starým řádovým sestrám spíše negativní vztah, pokládá je za jakési fosilie, které přežily svou dobu, a o smysluplnosti svého pobytu v klášteře silně pochybuje, postupně odhaluje, že i dnešnímu člověku mají sestry co říci a hlavně že jejich boj dosud neskončil, ačkoliv od pádu totality uplynula již řada let (děj se odehrává v roce 2007). Při třídění chaoticky uspořádaného archivu klášterních písemností, o které ji samy sestry požádají, vyvstává před Lenou plastický obraz nejen komunistické perzekuce tehdy ještě mladých jeptišek, jež se režim všemi prostředky snažil přimět k odchodu z řádu, aby se tak otázka existence řádů a kongregací v Československu vyřešila sama od sebe „biologickou cestou“, řečeno jazykem dobových úředních lejster.

Pevnost víry mladých jeptišek se ale ukázala silnější než nátlak státní moci i kolaborujících oficiálních církevních struktur, sestry posléze naopak našly cestu k církvi podzemní, tajně organizované. To vše Lena zjišťuje z náznaků málomluvných starých sester, ale především z různých dokumentů úřední i osobní povahy, které jí projdou rukama. Tyto dokumenty, reprodukované v knize, jsou sice fiktivní, stvořené autorčinou fantazií, případně vycházejí z reálných předloh a jejich text byl pro účely románu upraven, vystihují však ducha doby a působí dojmem opravdových archivních materiálů, na které autorka během dlouhých rešerší narazila.

Čtěte také: Hora Svaté Kateřiny - třídění odpadu

Nicméně o jejím předchozím životě, který ji nakonec přivedl až před fortnu bělovodského kláštera, se čtenář dozvídá jen postupně, v přesně dávkovaných krátkých úryvcích. Lenin nepříliš šťastný život se postupně odhaluje jako svého druhu protiklad vůči životu, jaký bylo určeno prožít starým řádovým sestrám - zatímco ty byly schopny si i v období nejhlubší totality udržet jistou míru vnitřní svobody a čelit všem nástrahám a útokům ze strany bachařů, církevních referentů, odpadlých duchovních a dalších přisluhovačů režimu, Lena zjevně život ve svobodě nezvládá a není schopna najít ze své situace východisko. Protikladných motivů mezi Lenou a sestrami v knize nalezneme více, jistě by ale nebylo správné je zde jmenovat a čtenářům tak ledacos předem vyzradit. Nečekaných zvratů, kdy se ukáže, že určitá postava je ve skutečnosti někým jiným, než by se na první (i mnohý další) pohled mohlo zdát, je kniha doslova plná.

Pochopitelně se tu najdou i postavy veskrze negativní, možná trochu oproti očekáváním to však nejsou ani tak zarytí komunisté jako spíše bezpáteřní jedinci, kteří se dokáží přizpůsobit každé době a po roce 1989 komunistické ideály bez mrknutí oka opustit. Jako vyloženě negativní postava tak třeba v podání Tučkové nevyznívá ani odpadlý kněz Plojhar, který v románu několikrát sehraje významnou roli. Podobně jako u ostatních skutečných historických postav autorka sice jeho jméno i osudy lehce upravila, ale člověku alespoň trochu obeznámenému s fungováním církve v době komunistické totality je jasné, kdo byl předobrazem.

Knihou se jako červená nit nepřehlédnutelným způsobem táhne (už v anotaci románu zmíněná) otázka nerovného postavení žen v církvi. Hlavním hybatelem tohoto motivu ovšem poněkud překvapivě není Lena, u níž by to čtenář jakožto u moderní ženy snad očekával, nýbrž právě řeholní sestry z bělovodského kláštera. Jejich postoje, pramenící ovšem primárně z jejich silné víry a nikoli z emancipačních snah, jim vynesou odmítání nejen ze strany církve, tradičně ovládané muži, ale i v rámci společnosti, která je obklopuje, neboť jejich aktivity nejsou po chuti ani místním venkovanům. Více opět není vhodné v recenzi prozrazovat, znalým čtenářům už ale v souvislosti s výše zmíněnou podzemní církví patrně není nutné příliš napovídat.

Snad jen averze okolních obyvatel vůči bělovodským řeholnicím, založená na odlišnosti řádových sester od většinové církve, působí poněkud stěží uvěřitelným dojmem. Většině české společnosti jsou vnitřní problémy a rozpory katolické církve srdečně lhostejné - ale možná i v tom spočívá jeden z rozdílů mezi obyvateli Čech na jedné a Moravy a Slezska na druhé straně a čtenáři z těchto oblastí to možná budou vnímat jinak. Román Bílá Voda je sice fikce (nadto možná v jednotlivých momentech téměř na hranici uvěřitelnosti), přesto však věrně a zároveň čtivou formou zobrazuje perzekuci a nesnadný život řeholnic, kněží i řadových věřících.

Nevěřící čtenáři přitom nemusí mít obavy, že se ztratí v záplavě teologických subtilností, ti věřící se naopak nemusejí obávat příliš světského pohledu na věci, které se jich niterně dotýkají. Tučková rovněž klade otázky ohledně křehké hranice mezi upřímnou vírou a fanatismem, mezi kompromisní koexistencí a vědomou kolaborací, mezi ochotou sloužit a touhou po obdivu. V neposlední řadě je silným motivem prostupujícím celou knihu odpuštění, a to nejen vlastním trýznitelům, ale i sobě samému.

Čtěte také: Ekologie krajiny

Žítkovské bohyně a příroda

Moravské Kopanice, oblast dekády odříznuta od světa, je bohatá na folklorní tradice. Je to oblast, kde je silný ženský prvek mj. zastoupen v bohyních - ženách, které přirozeně zabírají nejvyšší místo v tamní hierarchii. Rodí, léčí, rádi, věští a do jedné je potkává tragický osud. Anebo to tak není a jsou to povídačky? A co všechno? Všechno?

Žítkovské bohyně je po dlouhé době velmi dobrá, zajímavá kniha českého autora/autorky. Kniha se opírá o skutečnosti z naší nedávné minulosti, které nejsou příliš známé. O to víc je toto téma zajímavé. Není to kniha, kterou po dočtení odložíte a zapomenete. Mimořádná kniha, inteligentní a čtivá. Velice zajímavá záležitost postavená na reálném základu a pečlivém badatelském výzkumu. Doporučuji číst velice pozorně, zvlášť vzpomínání starých obyvatelek kopanických vrchů, a všímat si drobných detailů. Za to vás čeká odměna v podobě nečekaného rozuzlení a objasnění spousty zdánlivě nesouvisejících momentů. "Žítkovské bohyně" právem patří mezi perly mojí knihovny.

Velmi poutavé čtení založené na skutečných příbězích, navíc podložené autentickými zdroji. Autorka bez patosu líčí nelítostné osudy žen obdařených nadprůměrnými schopnostmi. Vyprávění je místy až naturalistické, koresponduje tak s drsnou okolní přírodou a povahou místních lidí. Když jsem si knihu kupovala, nečekala jsem, že po jejím přečtení budu kvalitou autorčina textu více než pouze příjemně překvapená. Vyprávěním K. Tučkové jsem byla doslova unesená. Jedná se o velmi kvalitně a inteligentně zpracované náročné téma, které nabízí mnohé otázky a místa k zamyšlení. Výborně napsaný příběh, rozvětvený, strhující, napínavý, inteligentní.

Atraktivní téma - konečně žádné rozpitvávání osobních vztahů, tak časté u českých spisovatelů. Chybí také nadbytečné poetické vsuvky, narušující děj, takže text je sice "chytrý", ale přehledný. Hlavní hrdinkou je Dora Idesová, která patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění (léčit, pomáhat s trápením, vidět do budoucnosti) se bohužel nenaučila. Ráda by však napsala rozsáhlou vědeckou studii o bohyních z Bílých Karpat. Tato kniha byla napsána na základě skutečných osudu žítkovských žen. Takovéto příběhy mám moc ráda. Tuto knihu jsem přečetla skutečně jedním dechem, vlastně jednou nocí ... Musím přiznat, že jsem netušila, že takové ženy žily a jsem ráda, že jsem se něco o nich dozvěděla. Dojemně a živě napsáno. Autorce gratuluji a přeji hodně literárních úspěchů.

Je exkurzem do hluboké i nedávné historie, zároveň vám trochu běhá mráz po zádech, při pomyšlení, že příběh se v mnoha momentech opírá o tvrdou realitu naší nedávné minulosti. "Třešničkou na dortu" je autorčina čeština.

Čtěte také: Ekosystém Kateriny Korcové

Autorka má přehled o historii a v archivech musela strávit hodně času (tak jako i Dora v knize), takže ví, o čem píše. Příběh je to silný - a o to víc, že se takové události opravdu děly (mám na mysli hlavně to stíhání bohyní). Úžasná kniha se skvělým koncem. Velmi čtivá s nevšedním tématem a dokumentárními prvky nutí čtenáře přemýšlet a hledat další informace na toto téma a zjišťovat pravdu nebo "pravdu" - jak kdo chce. Doporučuji třídílný tv dokument o čarodějnických procesech v Evropě. Dokud jsem nesáhla po této knize, neměla jsem tušení o existenci "bohyní". Poutavý příběh, psaný citlivou rukou.

Strhující příběh o ženské magické moci, která po staletí koluje v žítkovských ženách. O darech, které jsou požehnáním i prokletím pro jejich nositelky. Tento příběh je tak poutavý, že jsem knihu přečetla doslova "jedním dechem"! Tato kniha mne naprosto nadchla. Skvěle, napínavě a poutavě zpracované téma. Knihu jsem přečetla téměř jedním dechem, jen těžko se mi od ní odcházelo :-) Už nyní vím, že se k ní budu pravidelně vracet.

Kniha mi připadá místy stylisticky nepropracovaná a některé obrazy a výrazové prostředky trochu naivní. Bohužel, tohle je asi spíš kniha pro milovníky bizarních příběhů čtenářek Vlasty. Z mého pohledu téma více slibovalo, nežli nakonec dalo. Více než o samotných Žítkovských bohyních, jejich běžném životě, vztazích, víře a maggii (na což jsem se těšila) jsem se zase prodírala komplikovanou výpovědí o křivdách spáchaných bývalým režimem. Co se týká samotného příběhu, ten je možná zajímavý ovšem, jen do toho momentu, než si uvědomíte, že jde o splácaninu různých historických střípků doplněnou a rozvinutou ve fikci.

tags: #Kateřina #Tučková #Kateřina #kniha #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelná domácnost
• Školy v přírodě a zotavovací akce dle KHS Liberec
• Túry ve Štrbském Plese
• Výroba a recyklace papíru
• Průhledné obaly