Kdy se z odpadu stane výrobek?

Cílem každého výrobce je získání produktu za vzniku co nejmenšího množství odpadu. Zatímco z některých výrob vzniká pouze odpad, v některých případech vzniká produkt, který lze využít jinde. Otázkou, co je, a co není odpadem a kdy se jedná o vedlejší produkt, se evropské orgány zabývají již od roku 1975, kdy byla přijata první směrnice o odpadech. Ta obsahovala pouze definici pojmu "odpad" v podobném znění jaké má dnes. Podle definice pojmu "odpad" v zákoně o odpadech, která téměř doslovně odpovídá definici obsažené ve směrnici, se odpadem rozumí každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl (v některých případech je presumovaný) nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech.

Praktická potřeba si vyžádala také výslovnou definici vedlejších produktů. Ta vychází z rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr, ESD). Do českého práva byla promítnuta tzv. euronovelou zákona o odpadech v roce 2010. Na pomoc státním orgánům i subjektům odpadového hospodářství stanovil ESD obecné zkoušky, podle nichž se přiřazují konkrétní látky či materiály pod jednu z definic. První otázkou, kterou je potřeba při rozhodování zvážit, je to, zda byla předmětná látka či materiál vyrobena záměrně. Pokud by totiž výrobce mohl svůj primární produkt vyrobit, aniž by vyrobil danou látku či materiál, ale přesto se rozhodl takto postupovat, anebo výrobce dokonce upravil výrobní proces tak, aby tato látka či materiál získaly specifické technické vlastnosti, pak se nejedná ani o odpad, ani o výrobek.

Dále následuje tzv. trojdílná zkouška, kterou musí vzniklá látka či materiál projít, aby mohl být považován za vedlejší produkt. Za prvé musí být jeho další využití jisté a ne pouze možné. Současně musí být připraven k použití bez dalšího zpracování a za třetí musí být vyráběn jako nedílná součást výrobního procesu. Jsou-li splněny všechny tyto tři podmínky, pak se nejedná o odpad. Pokud by byl vedlejší produkt použit jinak, než v souladu s právními předpisy, jednalo by se stejně o odpad.

Z judikatury ESD plynou i další zajímavé závěry. Například v případě Tombesi (C-304/94) ESD judikoval, že definice odpadu zahrnuje i látky a materiály, kterých se jejich majitel zbavuje, a to i přes to, že mají hospodářskou hodnotu. V jiném případě (Palin Granit, C-9/00) však uznal, že možnost látku či materiál prodat zvyšuje pravděpodobnost jistoty jeho použití. K tomu Evropská komise připojuje, že hospodářská hodnota by neměla být deklarována jen symbolicky, jen aby se producent vyhnul zařazení materiálu jako odpad. Rovněž v případě Palin Granit ESD poukázal na to, že pro rozhodnutí o tom, zda se jedná či nejedná o odpad, není ani prvořadé, pokud se výrobce snaží množství vyráběného materiálu omezit, ačkoli toto jednání nahrává domněnce, že se skutečně jedná o odpad. Do třetice případ Palin Granit a otázka skladování materiálu.

Je-li materiál skladován po předem neurčitou dobu za účelem pouze možného dalšího jeho použití, je nutno ho během této doby považovat za odpad. I když se materiál stane odpadem, neznamená to, že je to definitivní. V případě pochybností je podle ESD lepší materiál považovat za odpad s tím, že tento statut může ztratit v okamžiku, kdy je skutečně připraven k použití jako vedlejší produkt. Zákon o odpadech rovněž stanoví podmínky, za kterých odpad přestává být odpadem a může se stát např. výrobkem nebo stanoveným výrobkem. Ten pak samozřejmě musí splnit požadavky dalších právních předpisů, zejména zákona o technických požadavcích na výrobky. Hlavním cílem definice odpadu i výkladové judikatury ESD je, aby se s odpady nakládalo odpovědně vůči životnímu prostředí.

Čtěte také: Tlaková Myčka 14mm pro Odpady

Ještě v nedávné minulosti mohlo být, a také velmi často bylo, realitou, že se na skládku dostal odpad, který byl vykázán jako recyklovaný. Čísla recyklace odpadu byla vysoká, realita úplně jiná. Z logiky věci by slovo „recyklace“ mělo znamenat, že odpad se upraví, přemění na surovinu a v momentě, kdy se odpad stane vhodnou surovinou pro konkrétní výrobu, je odpad recyklován. Tak si asi každý představuje recyklaci. Pokud by to ale takto bylo, materiálově by se využil jen nepatrný zlomek toho, co chceme recyklovat a smělé evropské recyklační cíle by byly nedosažitelné ještě více, než jsou nyní. Nová legislativa již nepovažuje odpad, který je vytříděný, již za zrecyklovaný. Posouvá určující bod v procesu dál.

Odborníci odpovídají: Kdy je odpad považován za recyklovaný a kdy je fakticky recyklovaný?

Na to nám odpověděli v dnešní polemice odborníci, kterých jsme se zeptali:

Radek Hořeňovský, předseda klastruWASTen:

Recyklace je obecně proces nakládání s odpadem, který vede k jeho dalšímu využití. Jedná se tedy o opětovné cyklické využití odpadů a jejich vlastností jako druhotné suroviny ve výrobním procesu. Odpad, který je v jeho konečné formě jinak nepoužitelný, je v procesu recyklace přetvářen na novou vstupní surovinu nebo přímo na výrobek.

Velice důležitý je rozdíl mezi považováním odpadu za recyklovaný - pouze separace frakcí obsažených v odpadu (komunální odpad, primárně separovaný plast atd.), nadrcení odpadu a prohlášení ho za palivo atd., samozřejmě recyklace není. Skutečně recyklovaný odpad jsou např. pytle vyrobené z odpadního plastu (sběr, praní, drcení, tepelné zpracování, tváření).

Jedním z dokonalých příkladů recyklace je termická depolymerizace, která je prakticky bezodpadovou technologií a vznikají tři nově využitelné produkty (plyn, olej, uhlík). Přesto v tomto případě zákon některé z nich stále považuje za odpad.

Čtěte také: Problémy se sádrou v odpadu?

Miloš Kužvart, výkonný ředitel České asociace oběhového hospodářství (ČAObH):

Až do konce roku 2020 bylo možné vykazovat jako recyklaci vstup do technologie, která z vytříděných odpadů vyrobí druhotnou surovinu. Prakticky to znamenalo vstup na dotřiďovací linku. Současná legislativa posunula měřící bod na úroveň výstupu z dotřiďovací linky, a od změřené hmotnosti se ještě odečtou ztráty v procesu recyklace. Další změnou je to, že doposud se mohlo započítávat do recyklace i výroba alternativních paliv, což od roku 2021 není možné a je to považováno pouze za formu využití.

Zde však stojí za zmínku, že dle dostupných statistik převažuje z České republiky vývoz kvalitních druhotných surovin do zahraničí (prostě v České republice po dlouhých letech skládkařského ráje nebyl důvod stavět recyklační kapacity) a naopak se do České republiky dovážejí k dotřídění většinou znečištěné směsné plasty, které se po projití třídící linkou z menší části stávají zajímavou surovinou. A to, co zbyde, se stává odpadem… Je vhodné si také připomenout, že ze žlutých kontejnerů na separovaný sběr českých domácností je zrecyklováno cca 60 % obalů.

Odpad a Ne-odpad

Euronovela nově zavedla hranici, kdy odpad přestává být odpadem a stává se vedlejším produktem (VP). Podmínek je několik a všechny musí být splněny souběžně. Především se věc musí běžně využívat a existuje pro ni trh nebo poptávka. Na semináři, který k problematice euronovely pořádala společnost Inisoft, s. r. o., vysvětlil analytik Ing. Jiří Kvítek: "Pokud potřebujete prokázat úřadům existenci poptávky, stačí doložit smlouvu se zákazníkem-odběratelem. Má to ale háček - stačí zakolísání trhu, jaké jsme zažili například v loňském roce. Jakmile poptávka není, máte jako producent vedlejšího produktu problém. Je proto vhodné si zajistit více různých odběratelů, aby se dali zaměňovat, když jeden přestane fungovat."

Definice také požaduje, aby využití věci nevedlo k nepříznivým dopadům na životní prostředí a lidské zdraví. "Jak se to bude dokladovat, zatím není zákonem přesně stanoveno," upozorňuje Ing. Kvítek. Rozhodování, kdy je věc odpadem a kdy vedlejším produktem, se zdá být poměrně složité. Je třeba při něm analyzovat výrobní proces - jaké jsou vstupy a výstupy z technologie, co se považuje za primární (hlavní) produkt, výrobní rezidua a vedlejší produkty. Pomoci může jeden z evropských dokumentů, Interpretační sdělení o odpadech a vedlejších produktech, které bylo vydáno dne 21. 2. 2007 pod označením KOM(2007)59. Nejde sice o závazný dokument, ale přesto poskytne snadný a použitelný návod, jak tyto kategorie rozlišit.

Nejvyšší instance

O tom, zda věc je, nebo není odpad, rozhoduje v evropském měřítku jako poslední instance Evropský soudní dvůr (ESD). "V evropském právu nemají pojmy vedlejší produkt nebo druhotná surovina žádný právní význam," vysvětluje Ing. Kvítek. "Soudní dvůr rozhodne, zda jde o odpad, nebo ne. Nikdo však nezkoumá, co je to jiného, když nejde o odpad." ESD při svém rozhodování zkoumá několik kritérií. Například, zda existuje možnost, že je materiál nepoužitelný (což může být důsledkem již zmiňovaného zániku poptávky). Materiál také musí splňovat technické požadavky a musí pro něj existovat trh. Jedním z kritérií také je, zda materiál původce deklaroval jako odpad.

Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět

"Když chcete něco použít jako vedlejší produkt (tj. změnit odpad na ne-odpad) nesmíte to nikdy, za žádnou cenu deklarovat jako odpad," varoval na semináři Ing. Kvítek. "Jakmile věc jednou deklarujete jako odpad, není cesty zpět a deklarování jako VP už není možné!" Snaží-li se původce produkci materiálu omezit, může to být podle ESD znamení, že jde o odpad. "Pokud by to byl VP, nepotřebuje ho omezovat, jelikož pro něj má využití, ovšem opět na naráží na zajištění odbytu," upozorňuje Ing. Kvítek.

Klasickým příkladem jednoznačného vedlejšího produktu jsou odřezky a piliny z masivního dřeva, neboť jsou schopny opětovného použití bez dalších zpracování. Jinak je tomu u odřezků a odpadů ze zpracování dřevotřísek, které obsahují příměsi z lepidel a tmelů. Takové odpady buď musí podstoupit úpravu, která kontaminující látky odstraní, a pak je lze využít jako VP (pokud splní limity znečišťujících látek). Neobhájí-li však tyto produkty podmínky pro zařazení do VP, zejména právě limity znečišťujících látek, spadnou do režimu odpadu.

Podle definice také vznikají vedlejší produkty jako nedílná součást výroby, jinými slovy musí vzniknout v souvislosti s výrobou. Vznik vedlejšího produktu proto nemůže deklarovat osoba oprávněná k nakládání s odpady. Vetšinou totiž nemá právě tu výrobní činnost.

Podmínky splnění technických požadavků pro konkrétní účely může být pro praxi tvrdá. "Chcete-li deklarovat jako vedlejší produkt strusku, musí splňovat technické podmínky pro konkrétní využití, což v tomto případě budou nejspíš limitní hodnoty některých prvků ve strusce," uvádí příklad Ing. Kvítek. "Pokud limity překročí, nemůže být deklarována jako VP, i kdyby splnila všechno ostatní. Jenže zastoupení těchto prvků se může ve strusce lišit šarži od šarže, což její použití jako VP hodně komplikuje."

Vedlejší produkty představují jakýsi mezistav mezi odpadem a výrobkem. Vše kolem výrobků je určováno zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Tento zákon upravuje mimo jiné technické požadavky na výrobek, které se týkají například "...podmínek používání, recyklace, opětovného použití nebo zneškodnění výrobku, pokud takové podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo povahu výrobku nebo jeho uvedení na trh, popřípadě do provozu."

Chcete-li převést vedlejší produkt do režimu výrobku, není to jednoduchá cesta. Některé výrobky spadají do kategorie "stanovené výrobky", tj. musí u nich být posouzena shoda s technickými požadavky, aby mohly být uvedeny na trh, případně do provozu. To vše znamená povinnost výrobek certifikovat. Certifikaci stanovených výrobků provádí podle zákona č. 22/1997 Sb., autorizovaná osoba (ÚNMZ). "Zařazení mezi stanovené výrobky vyžaduje certifikaci a udržovací poplatky, což je dost nákladné a samotný proces trvá dlouho," vysvětlil na semináři Ing. Kvítek. "V konkrétním případě, na kterém jsme pracovali, trvalo zdokumentování a dokladování VP několik měsíců a stálo zhruba 200 tisíc korun."

Firmy se často snaží odpadní produkt zpracovat na "nestanovený výrobek". Ten en nemusí mít certifikaci a je zde možnost vyjmout produkt z evidence dopadů. "Je otázka, zda se to podaří a jestli produkt i jeho výrobce projde kontrolami České inspekce životního prostředí a České obchodní inspekce takříkajíc bez ztráty květinky," komentuje Ing. Kvítek. U nestanoveného výrobku si technické podmínky výroby dává sám výrobce (díky tomu je snadno splní). I nestanovený výrobek může být dobrovolně certifikován. Vše, co se uvede v certifikaci, se však stává pro výrobce závazné.

Vyplatí se převedení vedlejšího produktu mezi výrobky? "Není pravda, že nakládání s výrobky je jednodušší než s odpady a VP. Jakmile věc zařadíte mezi výrobky, hrozí vám zařazení do REACH, kde certifikace jednoho výrobku stojí okolo 23 tisíc euro," upozorňuje Ing. Kvítek. "Nakládání s odpady je zatím několikanásobně levnější než nakládání s výrobky."

ZAVEDENÍ POJMU VEDLEJŠÍ PRODUKT V EURONOVELE:

• Movitá věc, která vznikla při výrobě, jejímž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci, se nestává odpadem, ale je vedlejším produktem, pokud:
  • a) vzniká jako nedílná součást výroby,
  • b) její další využití je zajištěno,
  • c) její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, a
  • d) její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede l nepříznivým účinkům na životní prostředí anebo lidské zdraví.

HRANICE, KDY ODPAD PŘESTÁVÁ BÝT ODPADEM

• Některé druhy odpadů přestávají být odpadem, jestliže poté, co byl odpad předmětem některého ze způsobů využití, splňuje tyto podmínky:
  • a) věc se běžně používá ke konkrétním účelům,
  • b) pro věc existuje trh nebo poptávka,
  • c) věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky, a
  • d) využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí anebo lidské zdraví.

tags: #kdy #se #z #odpadu #stane #výrobek

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické pytle do domácnosti
• EKO bydlení v Nymburku
• Tolerance na stezkách
• Chladničky s mrazákem a klimatická třída SN-T
• Fakulta životního prostředí ČZU