Dobráci od přírody: Hledání kořenů morálky

Z historie lidstva známe jen málo událostí, jejichž děj je do nejmenších podrobností pravdivý. Mnohem více událostí je totiž zkreslených anebo nepravdivých a kromě nich ještě známe bezpočet legend, bájí a mýtů, které jsou pouhým výplodem tvořivé lidské představivosti. Při srovnávacím studiu pravdivé i nepravdivé historie a rozmanitých fantazijních představ si přitom nelze nepovšimnout, jak obrovský podíl v nich mají popisy závisti, žárlivosti, zloby, nenávisti a násilí, počínaje rodinami (mikrostrukturami) a konče celými národy (makrostrukturami).

Kain a Abel: Prastarý příběh závisti

Mezi takové prastaré násilnické mýty patří i biblický příběh Kaina a Abela (Kniha Genesis, kap.IV/3-12) a o pověstném Kainově znamení (kap.IV/15), kterým údajně Bůh Kaina poznamenal za vraždu jeho bratra, aby všem bylo zjevné, že je bratrovrah a osoba zavržená (tzv. znamení hany - signum vituberalis). Co však bylo kořenem Kainova zločinu, jehož děj se již po tisíce let v rozmanitých podobách stále opakuje? Když si pozorně přečtete uvedené pasáže Knihy Genesis (1.Kniha Mojžíšova), snadno zjistíte, že kořenem toho zločinu byly závist a žárlivost, neboť Bůh údajně (a provokativně) přijal zápalnou oběť Abelovu, zatímco obsahově shodnou oběť Kainovu nepřijal, ačkoliv jako vševědoucí musel vědět, jak bude žárlivý, popudlivý a zlostný Kain reagovat.

Závist provází lidstvo již od „nepaměti“. Slavný římský státník a právník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) jako první vyřkl její definici, která je pro svoji výstižnost dodnes aktuální: „Závist je trýznivá představa cizího nezaslouženého dobra.“ Mýtický Kain si tedy (patrně) pravil: „Jak je to možné, že na mne Bůh neshlédl a na Abela ano? Učinil jsem snad něco zlého?“ A po trýznivém pocitu z Abelova nezaslouženého dobra v něm proto okamžitě propukl prudký hněv (zloba), který vzápětí přerostl v nenávist a nakonec vyústil až ve vraždu v nezvladatelném emočním přetlaku (afektu).

Úvodní pasáže archaické Knihy Genesis samozřejmě ještě neobsahují další důsledky závisti, které se ve všech lidských společnostech vyskytují již od pravěku: pomluvy, chamtivost (zejména krádeže a loupeže), touha po moci apod. Závistí, chamtivostí a touhou po moci totiž nepochybně začaly i skončily miliony dalších rodinných sporů - otcovraždy, matkovraždy, bratrovraždy apod. I mýtický příběh Kaina a Abela mohl mít mnohem starší a snad dokonce i pravdivou historickou předlohu, kterou mohla být bratrovražda předdynastického egyptského panovníka Usíra (Osirise). Podle nejstarší staroegyptské legendy totiž Usíra zavraždil a na kusy rozsekal jeho závistivý bratr Seth (Sutech) (což může být pravda), jehož kusy těla pak vyhledala, sestavila a oživila jeho manželka Eset (Isis) (to už je náboženská legenda).

Archaičtí Židé (včetně etnika Hyksósů) totiž žili po dlouhá staletí i v Egyptě, tuto obecně rozšířenou pověst o bratrovraždě nepochybně znali a není tedy vyloučeno, že byli tímto příběhem inspirováni, stejně jako byli inspirováni sumerskou legendou o potopě světa a praotci Utanapištim (v židovském podání Noe). Někteří egyptští historici (např.Abbas Chalaby) pak v souladu s euhémeristickým výkladem dějin předpokládají, že král (faraon) Usír byl zhruba 4500 let př.n.l.

Čtěte také: Cesta do Compostely: Recenze

Za pozornost ovšem stojí, že zatímco podle Knihy Genesis Abel neměl děti, které by zdědily jeho dobré vlohy, Kain si po jeho smrti odněkud přivedl ženu (věřící nevědí, kde se náhle vzala, když kromě Evy žádná jiná žena být neměla) a s tou měl syna Enocha. Z početných Enochových potomků pak měl pocházet i dvojnásobný vrah Lámech (Kniha Genesis, kap.4/23, důvod těchto vražd nebyl zaznamenán), takže sklon ke zlu, násilí a vraždě měl být v Kainově rodě geneticky zachován. Autoři Knihy Genesis nám tímto legendárním příběhem ve skutečnosti naznačují, že všichni lidé jsou potomci Kaina a právě proto mají onen nepochopitelný, avšak přirozený sklon ke zlu.

Tato slova byla napsána ve 25.stol.př.n.l. a tehdy ono slovo „navěky“ znamenalo, že hněv a s ním nezbytně související závist a nenávist nejenže musely v tehdejší rodící se lidské společnosti trvat nepředstavitelně dlouho (tj. od „nepaměti“), ale musely být i soustavným zdrojem napětí, neklidu a násilí. Ostatně i celá řada dalších sumerských básní obsahuje stesky ukřivděných lidí a podobně tomu bylo i v Egyptě v 1.přechodném období mezi 23.-20.stol.př.n.l., kdy došlo k hladomoru a sociálním bouřím.

Je člověk od přírody dobrý?

Pokud je mi známo, pak v historii lidstva se vyskytli pouze dva filosofové, kteří zastávali názor, že člověk je od přírody dobrý, pouze okolnosti jej kazí. Prvním z nich byl čínský konfuciánský filosof Meng-c´(asi 372-289 př.n.l.), tím druhým byl francouzský humanista Jean-Jacques Rousseau (1712-1778).

„Mistr Meng tvrdí, že přirozenost lidská je v základě dobrá, bez toho, aby vstal a v životě to dokázal a vyzkoušel. Sedí si na rohožce a teorie hlásá! Kdyby však vstal a do života vyšel své teorie dokázat a ověřit, jistě by to více nehlásal. „Přirozenost lidská je v základě zlá. „Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud - že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad to dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci.

Teprve po přečtení všech těchto dávných slov se dostáváme ke kořeni problému mýtického Kainova znamení hany. Buďme poctiví a otevřeně si přiznejme, že naprostá většina lidí je na Zemi i v přírodě rušivým a krajně nebezpečným prvkem. Země je totiž přelidněna závistivými, zlostnými, chamtivými, mocichtivými a nenávistnými blby, kteří v sobě stále nesou stopy (geny) pradávného zla, které si v sobě sami vypěstovali a opakováním jej stále posilují, aby snadněji přežili a byli úspěšnější než opovrhovaní neprůbojní dobráci. Nejenže se tedy nechovají podle přírody a dokonce ani podle obecně stabilizačních mravních principů (tj. harmonicky), ale už po tisíce let přírodu ničí, přírodní rovnováhu porušují a navíc škodí i jiným (tj. chovají se disharmonicky). Jejich zlé a násilnické sklony tedy nejsou nutným svárem upevňujícím přirozenou přírodní i sociální harmonii (v tom se Hérakleitos mýlil), ale je svárem všeobecně škodlivým a disharmonickým.

Čtěte také: Werther – kniha o přírodě

Pokud bychom připustili možnost, že příroda jako celek si za miliony let vypěstovala vlastní inteligenci a sama vůči sobě se chová rozumně a přiměřeně (typickým příkladem je evoluce druhů podle konkrétních přírodních podmínek), pak lidstvo jako celek žije ještě příliš krátce na to, aby si vypěstovalo smysluplnou kolektivní inteligenci. Je totiž možné, že inteligence na celé planetě je konstantní veličinou, pouze lidí neustále přibývá. Obdivuhodné myšlenky starověkých filosofů tuto domněnku opodstatňují.

Znamení zla a kolektivní vina

Znamení zla postihuje nejen jedince, ale i celá etnika a národy. Je totiž pouze málo etnik anebo národů, které mají mravně bezvadnou minulost i současnost, prostou závisti, zloby, nenávisti, chamtivosti, kořistnictví a nespravedlivého násilí. Některé národy se sice úporně snaží svoji neblahou minulost vylepšit (eticky nevyspělá etnika to stále ještě nepochopila), avšak na mnohých z nich stále ještě lpějí prastaré, nedávné i současné zlé skutky a dočasně anebo i natrvalo poškozují jejich pověst.

Pomyslný zákon odplaty (akce a reakce) funguje nezávisle na lidské vůli. Žádný jedinec, etnikum ani národ proto neuniknou vlastním zlým skutkům a znamení zla je bude věčně provázet. Ještě ve 21.století si to však jen málokdo uvědomuje (včetně politiků odpovědných za zlé činy svých spoluobčanů), přestože historické zkušenosti se zlem v lidských myslích jsou každodenně potvrzovány. Příroda patrně myslí, ale o lidech se to rozhodně říci nedá.

Dobráci od přírody: Evoluční kořeny morálky u primátů

Rozhled Franse de Waala dalece přesahuje hranice zoologie, a proto mají jeho díla - o tomto magnum opus to platí obzvlášť - výrazně mezioborový dosah. „Dobráci od přírody“ hledají evoluční kořeny morálky u našich primátích bližních; zejména u lidoopů a opic (autorovými modelovými zvířaty jsou šimpanzi, malpy, makakové rhesus a makakové medvědí); z poloopic mu pak dodali jednu kazuistiku lemuři. Kromě zmíněné interdisciplinarity bych vyzvedla přístup v etologii, kterého je de Waal průkopníkem.

Paradoxem je, že své primáty zkoumá mimo jiné ve Winsconsinském institutu, jehož zakladatel Harry Israel (Harlow) se proslavil patrně nejbrutálnějšími experimenty na zvířatech v dějinách vědy (mateřská deprivace u makaků). De Waal například studuje dělení o potravu nikoli tak, že jedno z dvojice zvířat nechá vyhladovět na kost, nýbrž tak, že jednomu dopřeje pochoutku. On a jeho spolupracovníci také neváhají zasáhnout do konfliktů v tlupě, jestliže hrozí brutalita, ač si tím kazí podnětnou podívanou.

Čtěte také: Knihy o technikách přežití: recenze

Za druhé nizozemský primatolog uznává, že anekdoty (jednotlivá víceméně náhodná pozorování, tj. nikoli experimenty v kontrolovaném prostředí) mohou mít určitou vědeckou výpovědní hodnotu, zacházíme-li s nimi rozumně. A zatřetí: nepovažuje antropomorfismus za smrtelný hřích, naopak: vždyť nonhumánní zvířata jsou zajisté podobnější člověku než karteziánské mašině. Proto se provokativně, za pomoci výrazně antropomorfního slovníku, rozepisuje o „politice“ u šimpanzů. A právem, protože co jiného než jistý druh politiky to jejich uzavírání aliancí je? Nemluvě o získávání podpory při kandidatuře na alfa-samce redistribucí zdrojů... :D - „Dobráci“ samozřejmě nechtějí být vyčerpávajícím pojednáním o etologii primátů, ale díky nim si čtenář uvědomí, v jakých činnostech nejsme sami.

Když děti při záchvatu vzteku zvracejí, staří Římané a Židé přísahají na své genitálie a matky všech dob kontrolují, jestli přátelé jejich potomků pocházejí z dostatečně „dobré rodiny“, jde vlastně o primátí homologie. Občas jsem měla dojem, že s de Waalem nelze tak úplně souhlasit; například podle mě jako primatolog hodně podcenil kognici u ostatních taxonů, než jsou savci, hlavně u ryb. Mně osobně se moc nezdá ani jeho obraz etické pyramidy, kdy se naše morálka od vrcholku (já + rodina) rozšiřuje přes národ a lidstvo až po bázi (zvířata) - jelikož při budování pyramidy lze těžko přeskočit, přeřadit nebo vyhodit mezipatra, jak to my lidé hojně činíme. Nicméně de Waalův vlastní výzkum i jeho etické podněty pro metodiku studia zvířecího chování jsou prostě k nedocenění. Velký Holanďan byl intelektuálním rodičem několika generací vědců a laskavou otcovskou autoritou moderní etologie.

Frans de Waal je zoolog a etolog, specializující se na výzkum primátů. Je autorem dvou uznávaných knih Chimpanzee Politics a Peacemaking among Primates.V současné době působí v Yerkesově regionálním centru pro výzkum primátů. Kniha Dobráci od přírody se zabývá evolucí morálky a hledá její kořeny mezi našimi nejbližšími příbuznými - vyššími primáty.

Tato přednáška volně navazuje na přednášku Etologie a sociobiologie, jakož i na dvousemestrální sociobiologii a behaviorální ekologii. Zabývá se sociálním chováním člověka. Konfrontuje sociobiologickou teorii s materiálem shromážděným sociální antropologií a fylogenetickými analýzami sociálního chování ostatních primátů.

Témata přednášky

1. Vzájemná příbuznost současných populací a historie osídlení jednotlivých kontinentů.
2. Příklady sociální struktury několika typických společností z Afriky, Ameriky a Oceánie.
3. Biologická evoluce lidského chování, obecné jevy v lidském chování.
4. Pohled sociobiologie na morálku, altruismus a komunikaci, hierarchie bližních.
5. Výskyt polygynie, polyandrie a monogamie. Hypergamie. Infanticida, vraždění dětí v tradičních společnostech, potraty a diferencovaná péče, dvojčata.
6. Vztah zděděného a naučeného v lidském chování, IQ, duševní choroby, osobnost.
7. Experimentální důkazy svědčící ve prospěch evoluční psychologie.
8. Zákony přenosu znalostí a chování ve společnosti, metody hodnocení rychlosti a směru přenosu chování, tradiční a moderní společnosti, misijní versus etnická strategie, přírodní versus kulturní výběr, koevoluce kultury a genů, rovnost versus uniformita, společnosti s oddělenou kulturní a biologickou evolucí, celibát a další nereprodukční strategie.
9. Kladogenese řádu Primates.
10. Sociální a reprodukční systémy u primátů.

tags: #kniha #dobraci #od #prirody #obsah

Oblíbené příspěvky:

• Místní poplatky
• Emise z automobilů a životní prostředí
• Globální ochrana přírody
• Ekologické pelety 6 mm
• Rozbor básně o přírodě