Knihy o ekologických systémech Šumavy: Průvodce fascinujícím regionem

Šumava - malebná krajina plná hustých lesů, klidných jezer a romantických vesniček láká výletníky i dobrodruhy svou mystickou atmosférou a pohnutou historií plnou příběhů. Díla s označením Šumava jsou mezi čtenáři populární díky své schopnosti přenést atmosféru tohoto fascinujícího regionu. Knihy s tímto tématem často přinášejí příběhy o lidech, kteří se zde setkávají s přírodou, historií a tradicemi.

Šumava v literatuře: Rozmanité pohledy na krajinu a její obyvatele

O Šumavě bylo napsáno mnoho knih, které se věnují různým aspektům tohoto regionu. Některé z nich se zaměřují na přírodní krásy a ekologické systémy, jiné na historii a život místních obyvatel. Mezi autory, kteří se Šumavou inspirovali, patří například:

• Aleš Palán: Známý jako Ten, který mluvil se samotáři, zavedl čtenáře do Šumavy k smíchu prostřednictvím rozhovorů, esejů i románu.
• Emil Kintzl: Na Šumavě strávil celý život a neúnavně sbíral příběhy míst, která se už ztratila z mapy.
• Karel Klostermann: Slavné a méně známé vánoční i novoroční povídky Karla Klostermanna se odehrávají v drsných podmínkách sněhem a mrazem zkoušené Šumavy.
• Josef Váchal: Svérázná osobnost, významný český grafik, malíř a spisovatel, kterému se v posledních letech dostává zasloužené pozornosti.

Josef Váchal a jeho Šumava umírající a romantická

Velký ohlas vzbudilo vydání jeho monumentální knihy Šumava umírající a romantická. Zásluhou nakladatelství Paseka tak bylo konečně zpřístupněno jedno z nejvýznamnějších děl českého moderního umění široké veřejnosti, jež byla donedávna odkázána pouze na příležitostné skromné ukázky barevných dřevorytů ve výstavních síních.

Původní kniha váží okolo 20 kilogramů a Josef Váchal ji na začátku 30. let 20. století vytiskl v několika exemplářích - s vlastnoručně zhotovenými literami a zejména s víc než sedmdesáti barevnými dřevoryty, které nemají ve světové grafice obdoby. Kromě obdivuhodného technického provedení vynikají dřevoryty nebývalou barevností (použito 544 barev!), vícerozměrností a hloubkou, kontrastem třpytu světla, sněhu a divoké vody s temnotou a těžkopádností tlejícího materiálu. Právě ona obava z umírání Šumavy a přírody obecně, kterou Váchal vyjádřil jednoznačně v samotném textu, je dokonale ztvárněna v expresívně melancholických obrazech, které text doprovázejí. Už samotná forma dřevorytového zpracování má přitom velký význam - jako by se užitím dřeva uzavíral tématický kruh díla.

Výtvarný esejista Jiří Olič o něm ve své stati Německá důkladnost Váchalovy Šumavy napsal: „Síla Váchalovy vize Šumavy není v alegorických kompozicích, ale v obrazech přírody, v personifikaci proplétání, rašení, tlení, bujení, klíčení a zániku. Výtvarnost je na prvním místě. Ale na začátku let třicátých pouhé umění Váchalovi nestačilo. Být umělcem už bylo málo. Váchal chce být hlasem volajícím na poušti. Tvoří výtvarné vize, v nichž dominuje zánik a zmar. Šumava mu je velkou metaforou, proroctvím ekologických katastrof ... Jistě neměl na mysli pouze krásnou knihu, ale ani komplexní gesamtkunstwerk - ukázku, kolik uměleckých druhů ovládá.

Čtěte také: Cesta do Compostely: Recenze

Váchalova Šumava samozřejmě obsahuje víc vrstev uměleckého sdělení, v rovině environmentální je však pro dnešek každopádně velkým apelem. Už v umělcových pamětech se na mnoha místech dočteme o Šumavě. Jako malý chlapec - kromě toho, že tehdy i po celý následující život miloval zvířata - často hleděl na šumavské kopce ze zahrady domu v Písku, kde byl vychováván svými prarodiči. Vzpomínal, že už tehdy ho Boubín lákal a vtahoval do svého pralesa.

Poprvé se Váchal dostal na Šumavu v roce 1905, kdy se, už jako začínající výtvarník pobývající v Praze, vypravil se svým malířským náčiním na téměř 300 kilometrů dlouhou pěší cestu z Prahy přes brdskou oblast na Vimpersko, Sušicko a Klatovsko. V té době podnikl ještě řadu dalších úctyhodně dlouhých a fyzicky náročných pěších cest do okolí Prahy, na Křivoklátsko apod., během nichž se u něho prohlubovala láska ke krajině a vnímání barev v ní, výtvarná paměť a imaginace. Kvůli lepšímu soustředění a otevřenosti očí i srdce vůči okolí přitom dával přednost putování o samotě.

Po smrti své manželky Máši v roce 1922 začal Váchal pravidelně se svou novou družkou jezdit na Šumavu. Prošel ji během četných návštěv křížem krážem, navázal přátelský vztah s majitelkou prášilské papírny paní Eggerthovou (od ní později odebíral papír pro svoje dílo), naslouchal vyprávění místních obyvatel a často za jakéhokoli počasí bloudil těžko přístupnými místy centrální Šumavy. Nejdelším pobytem bylo „101 krásných dní“ v roce 1929. Nejdřív o Šumavě napsal strašidelnou povídku Očarovaná Šumava, kolem roku 1927 se pak definitivně rozhodl stvořit o ní velké dílo.

Závěrem nechme promluvit Váchalovu Šumavu umírající a romantickou: „ŠUMAVA! Valuta ustavičně klesající! Ta tam romantika a kouzlo dovedší strhnouti k nadšení Heyduky a Stiftery, uchvátit realism Klostermanův a Vrchlického k popisné prose. Nyní abys krásu šumavských hvozdů pracně v nejodlehlejších končinách shledával; najdeš-li jednoho léta podobný kousek země, při návštěvě druhé buď jist, že více se s ním neshledáš. Slatě některé a jezera takřka každoročně se zmenšují, vody ztrácejí a lesy mizí. Regulacemi a přehradami, elektrisací a splavněním řek, rationelním obhospodařováním lesů i nahodilými katastrofami živelnými vyzvání staré kráse šumavského kraje zvolna, ale jistě. Kůrovec a turista, vichřice a užitek velkostatkářů nenáleží ještě k zlům největším; ba, takový Schwarzenberk stal se nejedenkráte zdejšímu kraji a jeho panenskému rázu požehnáním; příčinu vůčihledné zkázy dlužno hledati jinde. V dnešní zbahnělé době ničemu velkému, krásnému a ušlechtilému nepřející, jest již odvahou říci, že úpadkem přírodních krás vina je pouze přemnožená lidská společnost. Bezzemci i podnikatelé do vnitra lesů se tlačí a venkovský rázu Našich z Holečka lid, jemuž jako tvoru nábožensky založenému příroda a zvláště les nikdy k srdci nepřirostly, postarali se zejména o dnešní stav a vzhled šumavského kdys ráje. Co dosud velkolepého, jedinečného a typicky krásného na Šumavě, u samých hranic se nachází, ať z té či oné strany, vždy mezi obyvatelstvem německým. Kol osad českých již vše okleštěno a zničeno; kde zrovna nešklebí se suchopár polí, tam střízlivé lesíčky jak u Prahy: pastviny a draha suchá, vody špinavé a zakalený dílem lidským vzduch. Nikoliv, to není ona krásná ŠUMAVA! Šumava mých snů, cíl toulek každého léta a námět k tomuto dílu slovem i obrazem. Těším své srdce jedině na Pláních, od Ostrého po Třístoličník, k Bavorskému lesu dolu a nejseverněji i Javorníku; míjím zúmyslně končiny za Knížecím stolcem jižně a východně položené i hor pod Nýrskem: miluji Pláně nejvíce. Tato slova napsal Váchal začátkem 30. let 20. století.

Šumavská jezera: Zrcadlo minulosti a současnosti

Šumavská jezera a jejich povodí patří k nejzachovalejším koutům původní krajiny na našem území. I jejich přírodní bohatství se lidé v minulosti snažili využívat, zejména v oblasti Železné Rudy pro hutní a sklářské provozy. Přesto se vrcholové partie Šumavy dodnes zachovaly coby poslední zbytky připomínající dávný středoevropský prostor, jaký by zde vládl bez zásahů člověka.

Čtěte také: Werther – kniha o přírodě

Jejich výzkum nám umožňuje pochopit jinde již obtížně sledovatelné přírodní procesy a kvantifikovat koloběhy prvků v systému atmosféra-půda-voda. Právě silná acidifikace šumavských jezer a půd jejich povodí z této oblasti vytvořila celosvětově unikátní vědeckou lokalitu. V sedimentech jezer je totiž uložen archiv historického vývoje celé oblasti v podobě pylu, schránek rozsivek, zbytků planktonních a bentických organismů a chemického složení. Archiv představující neocenitelný „časový“ rozměr pro studie měřící dynamiku probíhajících změn a umožňující porovnat jejich význam s jinými podobnými vlivy z minulosti.

Šumavská jezera jsou důležitá a nenahraditelná pro studium dopadů kyselých dešťů. Pravidelné sledování zahájili již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Ukázalo se, že chemismus šumavských jezer zareagoval okamžitě a kvalita jejich vody se neustále zlepšuje.

Ochrana přírody na Šumavě: Boj proti kůrovci a obnova ekosystémů

Kniha si klade za cíl podívat se na problematiku boje proti kůrovci na Šumavě z hlediska biologie ochrany přírody. Seznamuje čtenáře s obecnými otázkami ochrany přírody se zvláštním zřetelem ke specifickému charakteru Národního parku Šumavy. Přináší nové exaktní vymezení výškové zonace šumavských lesů, jež je zásadní jak pro pochopení jejich funkce a vzhledu v různých nadmořských výškách, tak pro diferenciaci přístupu k jejich ochraně v závislosti na takto určených zónách.

Publikace zároveň přináší řadu konkrétních příkladů z území NP Šumava. Přirozený způsob regenerace je tak do budoucna jedním z nejefektivnějších způsobů opětovného zalesňování kůrovcem postižených horských oblastí.

Čtěte také: Knihy o technikách přežití: recenze

tags: #kniha #ekologické #systémy #Šumava

Oblíbené příspěvky:

• Srovnání systémů vytápění
• Zajištění školy v přírodě
• Červený odpadkový koš 20 litrů - recenze
• Zelená energie: Kdo je nejlepší dodavatel?
• Doteky přírody - recenze