Knižní recenze: Žena, příroda a blesk v literatuře

Tento článek se zabývá recenzemi různých knih, které se dotýkají témat žen, přírody a blesků v literatuře.

Zpívám já a hora tančí

Žánrově těžko uchopitelná kniha katalánské autorky Irene Solà (nar. 1990) je vystavěna z osmnácti kapitol vyprávěných různými hlasy, které si nenásilně předávají štafetu. Přitom se jedná o zástupce velmi rozmanitých světů - vyprávějí houby, dávno mrtvé ženy i děti, nalezený srneček, současní obyvatelé vesnice poblíž Camprodonu i jejich předci. Ostatně celý text zahajuje vyprávění mraků.

Informace o mluvčích nám přinášejí jejich vnitřní monology, které povětšinou udržují koherentní narativ - netěkají a neubíhají stranou. Přírodniny jako mraky, houby, hory mnohdy vyprávějí v plurálové formě („Připluly jsme bachraté. Rozbolavělé až k prasknutí“, s. 19) a díky tomu působí jako antický chór, pozorující a komentující mimo jiné i lidské počínání. Zde však je zprostředkovávána i zkušenost samotných fyzikálních jevů, jejich prožitek: „V tu chvíli jsme se po ohromných kapkách, velkých jako mince, rozlily“ (s. 19).

„Výš a výš. Tuny a tuny kamene a půdy, žuly, ruly a kalcitu. Až k nebi, z hlubin jsme se zvedly až k samému nebi.“ (s. 107) Orogeneze Pyrenejí je podána jako živoucí pocit, jako vytržení země ze spánku.

Plurálové přírodní hlasy se bohužel postupně vytrácejí a převládají ty lidské - příznačné je, že posledním nelidským vypravěčem je fenka Luna, tedy domestikované zvíře, i svým jménem na půli cesty mezi divočinou a civilizací. Podobně se ztrácejí některé příběhové linie, zůstávají pouze načrtnuty, jako by kolem centrálního tragického domu Matavaqes jen splétaly hustou, tu a tam se lehce dotýkající síť osudů. Kapitoly jsou nicméně vnitřně provázané především prostorem.

Čtěte také: Cesta do Compostely: Recenze

Hlavní figurou a tématem jsou svým způsobem hory - samy v knize vystupují, lidé v nich žijící jsou specifičtí stejně jako krajina, rostliny a zvířata. Současně se stávají zdrojem metaforiky („Stařena tě pokládá na mámino nafouklé břicho, mezi dva prsy jako hory“, s. 121). Města jsou jen párkrát mimoděk zmíněna jako zcela jiný, zrychlený, špinavý a nesrozumitelný svět. Proti němu působí hory jednoznačně, ve smrti i lásce. Co se stane, nedá se odestát; je třeba přijmout přicházející štěstí i neštěstí, protože tak je to dáno.

Tomu odpovídá i modelování postav - ve vyprávění není žádná záporná figura, nikdo není zlý, a pokud se lidem stává něco špatného, pak je to jen souhrou okolností a náhod (do Domèneca uhodí blesk, Hilari zemře nešťastnou chybou kamaráda, Eva přijde o nohu při bombardování, Oriol ztratí oko kvůli náhodnému výstřelu z pistole). Tento redukovaný obraz světa odpovídá útěšnému obrazu hor - Irene Solà je turisticky neidealizuje, zachycuje sice tragické události, ale jako by zde žili pouze lidé dobří a více či méně nešťastní. Intriky, závist, majetek, to vše jako by bylo záležitostí vzdálených metropolí.

Pokud by kapitoly, z nichž se text skládá, vyšly jako samostatné časopisecké povídky, vynikly by sevřeností i jazykem. V knize však musí působit ve společného souhře. Řeč každého z mluvčích krouží kolem vlastního jádra, podle toho, co ho trápí a zajímá. Perspektiva je pochopitelně pokaždé jiná, ale jazyk a způsob zachycování myšlenek je v podstatě stejný, melancholicky metaforický a plynulý. Hilari se sice vyjadřuje svou poezií, ale ta se tolik neliší od zachycených myšlenkových pochodů jeho matky či Ricarda. Samozřejmě, že na ves odlišně nahlížejí turista a její stálý obyvatel, ale styl vyprávění a obraznost jsou stejné. I proto hlasy poněkud splývají. Tato monotónnost nicméně v konečném vyznění knihy nemusí být na škodu - ve všech hlasech jako by zněla ozvěna hor. Kniha Zpívám já a hora tančí získala v roce 2020 jako první katalánsky psané dílo Cenu Evropské unie za literaturu.

Čas vos

Trauma, bolest a způsob, jakým lidská zloba dokáže naprosto zničit budoucnost spokojené rodiny, zkoumá v příběhu nazvaném Čas vos jedna z nejčtenějších českých autorek Alena Mornštajnová. Audioknihu přináší vydavatelství OneHotBook.

Knihovnice středního věku Bára se vrací do rodného města, odkud musela její rodina před lety potupně utéct. Vyhnanství však nepomohlo zachránit pochroumané vztahy. Chapadla toho, co se tehdy v Brodu odehrálo, dosáhla i do míst, kam rodiče s mladičkou Bárou utekli a rodina se stejně rozpadla. Co přesně se stalo, se posluchač dozvídá postupně, s ubíhajícím časem.

Čtěte také: Werther – kniha o přírodě

Vosy z názvu hrají v příběhu podstatnou roli. A to nejen coby žluto-černý bodavý hmyz, ale i ty v lidské podobě, které umí nevinnému člověku rozmetat život na kusy. Alena Mornštajnová ráda nechává své postavy prožívat bouřlivé dějinné zvraty, jimž nemůžou vzdorovat. Tentokrát však jde o příběh komorní, o lidské drama rozehrané ve specifickém prostředí maloměsta, které by se mohlo stát v jakékoliv době a politickém režimu. Zároveň se snaží odpovědět na otázku, nakolik nás ovlivňují kořeny, naši předkové a jejich traumata.

Průvodcem na cestě za pomstou či vykoupením je Báře introvertní Ptáčník, člověk, který si sám nese takové rány na duši, že se lidem obvykle spíše vyhýbá.

„Zatím jsem se neodhodlala navštívit místo, kde se ta zlá hra odehrála. Místo, kde podle předem připraveného a promyšleného scénáře kdosi chladnokrevně rozehrál partii, která skončila naším útěkem z města, maminčiným zhroucením a rozpadem mé rodiny. Nepokusila jsem se zjistit, jestli strůjci a herci toho představení ještě žijí a diváci si z něj něco pamatují. Zapadla jsem do spokojených kolejí nového života a nechtěla jsem do něj pouštět temnotu a zášť. Jenomže pak Ptáčník vyslovil to jméno a myšlenka číhající ve stínu vykoukla na světlo. Teď už musíš něco podniknout, našeptávala mi. Oslovil tě osud,“ říká hlavní hrdinka.

Audiokniha je poměrně krátká. Doprovázet vás budou hlasy Heleny Dvořákové, známé třeba jako komisařka ze seriálu Kriminálka Anděl, a Jana Vlasáka.

Drahý Aarone

„Drahý Aarone, jmenuju se Ruby Santosová a přidělili mi tě přes nadaci Pomoc vojákům.“ Ruby přesně ví, do čeho jde, když se přihlásí jako dobrovolnice pro dopisování s vojákem v zámoří. Jasné jako facka. Není to poprvé, co si takhle s nějakým vojákem píše. Co by ji tak asi mohlo překvapit?

Čtěte také: Knihy o technikách přežití: recenze

Celým knižním světem se šíří zpráva, že Mariana Zapata je považována za královnu slow burn romantiky. Hodně dlouho už jsem na ni měla políčeno, ale teprve nyní se mi do ruky dostala její nejnovější přeložená kniha Drahý Aarone.

Hlavní hrdinka Ruby je švadlena a přihlásila se do projektu Pomoc vojákům. Jako dopisovatelka je přidělena Aaronovi, který je právě na misi v Iráku. V zápalu psaní si ani neuvědomují, že se vzájemně stávají nepostradatelnou součástí života toho druhého. Pro Ruby tak není vůbec složité se zamilovat, a to i když je to do muže, o němž ví vše, jen ne jak vypadá. Sundat si růžové brýle a přenést se přes city, které ji drží v zamilovanosti, by nemuselo být tak těžké - zprávy postupem času vymizí a ona bude moct zapomenout. Jenže to by nesmělo přijít pozvání na Floridu, kde se mají osobně setkat.

Po knize jsem sahala s obrovským očekáváním. Pravidelní čtenáři Zapaty slibovali atmosféru, romantiku a chemii. Bohužel jsem ani jedno nedostala v takové míře, jakou bych si představovala. Pro poznání postav výborné, ale osobně jsem se nemohla začíst. Přelouskala jsem tedy polovinu knihy, a čekám co bude dál. Jenže ouha, zase jsem se netrefila. K Ruby jsem si nevybudovala žádný vztah, jen Aaron to trochu vyvažoval, tudíž ani její vyprávění mě nebavilo. Spousta myšlenek, vztah se nijak nevyvíjel. Teprve posledních třicet stránek mě trochu uklidnilo, to co přišlo bylo jako blesk z čistého nebe. Najednou to jiskřilo a byl to naprostý kontrast k předchozím čtyři sta dvaceti stránkám. Ale i na tam mi něco chybělo. Celkově jsem z knihy zklamaná. Jak už jsem vám několikrát řekla, mám ráda, když má kniha neotřelí nápad. Tohle určitě kniha Drahý Aarone splňuje.

Mladá holka se přihlásí do programu, který jí přidělí nějakého vojáka, se kterým si má dopisovat. Amerika, no. Z psaní s neznámým se stane psaní s kamarádem, přítelem až se z něj nakonec stane nejlepší přítel, kterému může svěřit svá tajemství.

Oceňuji, že psaní mezi hlavními postavami probíhalo měsíce a dalo se tak snadno uvěřit, že jejich sympatie postupně měnily svou podobu. Bohužel nebudu knihu pouze chválit - vadila mi až místy velmi silná nezralost hlavní hrdinky, které bych odhadovala spíše 19 let. Zklamal mě také závěr, pokud se autorka propracovává k odhalení citů 400 stran, nemůže ten konec takto z mého pohledu zrychleně odfláknout. Kniha byla mou první knihou od této autorky a já i přes zklamání v závěru řadím autorku mezi mé oblíbence. Kniha mě vtáhla do děje už od první stránky a když se konečně potkali, chtěla sem bouchat šampaňské. Často jsem viděla, že čtenářům této autorky vadí sprosté výrazy, až nechutnosti. A co vy? Mariana Zapata je bestsellerovou autorkou New York Times a USA Today a v roce 2016 dosáhla sedmého místa na žebříčku nejprodávanějších autorů na Amazonu. Její knížky jsou plné romantiky, ale také ostrého humoru a silných slov. Své první literární pokusy spáchala už v dětství a na internetu dodnes někde existuje stránka s její boy band fanfiction. Mariana žije v malém městečku jménem Pagosa Springs v Coloradu se svým manželem a nejlepším přítelem Chrisem Letchfordem a jejich dvěma dogami, Dorianem a Kaiserem.

„Autorčin čtivý styl psaní se nezapře ani tentokrát a její pomalý rozjezd je opět natahován až do krajních mezí. Vaše zvědavost tak sílí s každou další přečtenou stránkou a nic na to nemění fakt, že dějová osa je lehce předvídatelná.

Kulový blesk

Divoce imaginativní scifi román od autora bestsellerové trilogie Vzpomínka na Zemi. V den oslavy svých čtrnáctých narozenin se Čchen namísto šťastného sfouknutí svíček na dortu stane svědkem smrti obou rodičů. Přímo před jeho očima je zabije kulový blesk, přírodní jev, jímž se dodnes zabývá mnoho vědců. Čchen se zatvrdí a rozhodne se zasvětit zkoumání kulového blesku celý svůj život. Čím víc toho Čchen ví, tím silněji si uvědomuje, že kulový blesk je jen špičkou ledovce úplně nových obzorů fyziky. Samotářský a odhodlaný vědec se díky svému úkolu setkává se spoustou lidí, kteří jsou stejně jako on hnáni kupředu nějakou posedlostí. Román Kulový blesk vznikl ještě před vydáním Liou Cch’-sinovy slavné ságy Vzpomínka na Zemi a lze jej číst nejen jako samostatné dílo, ale také jako předmluvu k této trilogii.

Nikola Tesla

Mladý Nikola Tesla, obklopený velikány jako Thomas Alva Edison, či George Westinghouse, mohl mít idylický a téměř nekomplikovaný život, jenže to by nesměl potkat Guglielma Marconiho. Nejlepšího přítele a zároveň nebezpečného soka, který mu zkříží cestu a zásadním způsobem ovlivní nejen jeho život. Tesla, přinucen okolnostmi, se musí rozhodnout. Nechá vše tak, jak to je? Nebo se pokusí s osudem bojovat a vše napravit? Jenže kdosi již rozhodl za něj. První díl historické trilogie o geniálním vědci a jeho ne příliš známém životě v Praze přináší úvod k příběhu, prodchnutému tajemstvím, vynálezy a blesky. Velmi dobře psaná kniha, která má spád a trochu napětí. Ze začátku jsem se bál, ale kniha se velmi dobře rozvíjela. Prochází se v temných, křivolakých uličkách, jež brázdí kola kočárů a osvětlují plynové lampy. Studuje, pracuje, vynalézá.

tags: #kniha #žena #příroda #blesk #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Řešení odpadů při rekonstrukci
• Činnost AOPK v CHKO Beskydy
• Domácí kompostování krok za krokem
• Stížnost na pálení odpadu v ČR
• Plánování toalety