Komunismus a ochrana přírody v Československu před rokem 1989

Před rokem 1989 témata ochrany přírody a životního prostředí nepatřila mezi ty, která by zásadně rezonovala v tehdejších médiích nebo mezi širokou veřejností. A to přesto, že viditelné negativní dopady těžkého průmyslu, povrchové těžby nerostů, případně odvodňování krajiny byly čím dál patrnější. Avšak plnění plánů všech odvětví průmyslu bylo důležitější, než čistý vzduch třeba na Ostravsku.

Dvě podoby ochrany přírody

Přesto ale už třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století existovala, vedle státní ochrany přírody také občanská ochrana, která se dotýkala také tehdy velmi mladé Chráněné krajinné oblasti Šumava. Ta ochrana přírody měla dvě podoby v podstatě jako dneska. Měla jednu státně organizovanou a jednu spolkovou. Ta byla postavená na nějaké konstruktivní pomoci té státní, protože kdo by prosazoval zájmy proti socialismu, proti linii jedné strany, tak by nemohl fungovat. Takže hnutí Brontosaurus, Tis a podobně se snažila něco pro přírodu dělat, ale nebyla to konfrontační záležitost, spíš hledání řešení v takových mantinelech.

Státní ochrana přírody byla naprosto svázaná s tím aparátem a stačí se podívat do časopisu Šumava ze sedmdesátých let, jak vypadaly úvodníky. Bylo potřeba aplikovat závěry sjezdu KSČ a přiměřeně je přenést na ochranu přírody. A bralo se to tak, že ochrana přírody ano, je fajn, ale nemůže bránit soběstačnosti Československé socialistické republiky třeba v potravinách a podobně. Plánované socialistické zemědělství, zvyšování produkce jak v rostlinné, tak i živočišné výrobě, se postupně dostávalo i na Šumavu. Stávalo se to, co by v dnešní chráněné krajinné oblasti vůbec nebylo možné.

Byly to spojené nádoby. Zastavovala se úrodná půda u Prahy, za to se hledaly náhradní restituce, takže se zúrodňovaly bažiny na Šumavě, odvodňovaly se, sela se tam kukuřice.

Dopady komunismu na životní prostředí

Čtyřicet let komunismu se krutě podepsalo, kromě jiného, i na stavu životního prostředí. Komíny hutí a elektráren chrlily zplodiny, protože musely plnit plány pětiletek na 150 % a socialistický člověk se dusil. Rozorání mezí v dobách kolektivizace zemědělství navždy poznamenalo zdejší krajinu, stejně jako megalomanské stavby. S důsledky hnojení při intenzifikaci zemědělství se potýkáme dosud v podobě znečištěných řek a přehrad. Přesto až do konce 80. let u nás neexistoval žádný ústřední státní orgán, který by se o životní prostředí staral.

Čtěte také: Odpadkový koš komunismus: Analýza

Pro ilustraci stavu životního prostředí v Československu na konci 80. let připomeňme několik tehdy běžných pojmů. Pojem "pohřebné" znamenal, že pokud člověk žil v severních Čechách a umřel, tak dostal dva tisíce korun na pohřeb, takže to byl jakoby důvod lákání lidí do severních Čech, uhelné prázdniny, z toho už je zřejmé, že stav ovzduší byl takový, že se vyhlásily nucené prázdniny pro školy a pracující, takže všichni museli povinně odjet třeba do Krušných hor nebo úplně mimo severní Čechy a dalším třeba lákadlem pro občany, aby bydleli v severních Čechách, byly levné byty nebo lékaři, měli vysoké platy, aby tam léčili.

Velké znečištění ovzduší v severních Čechách vyvolalo už před listopadem vlnu demonstrací. Ani jinde v republice ale nebyla situace o moc lepší. Lidem už nestačily aktivity tradičních organizací jako byl Český svaz ochránců přírody nebo Brontosaurus, který působil pod Socialistickým svazem mládeže. V různých městech začaly vznikat nové radikálnější organizace.

Začalo se ekologickými problémy, ale ti lidé docházeli k tomu, že to životní prostředí nelze řešit izolovaně, že je potřeba opravdu změnit ten systém a dosáhnout, aby se o těch problematických projektech veřejně diskutovalo a ti lidé se toho mohli účastnit a možná, že pokud by nedošlo k té listopadové revoluci, tak ta ekologie by byla hnacím motorem dalších změn. Vzpomenu-li na nějaké výzkumy veřejného mínění, tak na začátku 90. let údajně 83 % obyvatel považovalo stav životního prostředí za prioritní a někde dál za tímto tématem byly třeba svobodné volby nebo něco takového. Takže to životní prostředí lidi pálilo čím dál tím více.

Zatajování informací

Základním problémem ochrany životního prostředí v totalitě bylo zatajování informací státními orgány. Ten problém spočíval v tom, že se utajovaly informace, které měly sloužit k tomu, aby se ten stav nějakým způsobem zlepšil. Asi ten rozdíl mezi Českou republikou a západoevropskými zeměmi je nejlépe ilustrovat na jednom příkladě. Zhruba počátkem 70. let v Německu začali zjišťovat chřadnutí lesů, v České republice také a bylo zjištěno, že to je z velkých zdrojů znečištění ovzduší, především oxidem siřičitým čili z velkých elektráren. V Německu v průběhu 70. A 80. let všechny elektrárny byly vybavené odsiřovacími zařízeními, na území České republiky to odsiřování začalo až v 90. letech a dnes, zaplaťpánbůh, jsou všechny elektrárny odsířené.

Na konci 80. let se životní prostředí stalo tématem i pro vládní moc. Na starost je dostal ministr vnitra. Na nižších stupních státní správy byla ovšem ochrana životního prostředí stále velmi roztříštěná. Například na krajském národním výboru spadala ochrana přírody pod odbor kultury, ochrana vod zase pod odbor lesního a vodního hospodářství. Tam se skrývala jakási možná hrozba proti tomu bývalému režimu, že pokud by se tyto otázky neřešily, tak nespokojenost lidí by byla čím dál větší, čili tehdejší politici si uvědomili, že chtě nechtě musí tyto věci řešit i institucionálně, takže v roce 86 bylo na krajském národním výboru na odboru územního plánování zřízeno pracovní místo referenta pro životní prostředí.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Jeho náplní práce bylo dávat dohromady informace o ochraně životního prostředí a koordinovat pracovníky v této oblasti na různých odborech různých úřadů. Úřady tehdy skutečně některé informace před veřejností tajily. Tehdy se poodhalilo jenom to, co bylo z jejich pohledu nezbytně nutné a co si lidé vyžádali, že chtějí vědět, anebo co uniklo prostřednictvím lidí, kteří na těch orgánech pracovali a kteří naznali, že by se o tom mělo vědět. To znamená, ten únik informací tady samozřejmě byl, ale oficiálně tam byla skutečně velká bariéra.

Na odboru památkové péče a ochrany přírody na krajském národním výboru se říkalo středisko namátkové péče, což tak trochu charakterizovalo tu situaci, kdy se stát tvářil, že se stará o ochranu životního prostředí a přírody, ale moc velká aktivita vyvíjena nebyla. Ta atmosféra v tom krajském středisku byla poměrně liberální. Mohli jsme dělat skoro, co jsme chtěli, ale nesměli jsme samozřejmě se dotknout tehdejší moci a také pravomoci, které tehdy ta krajská střediska měla, byly mizivé. Pro mne to byla velká zkušenost, protože hnedka po škole jsem měl za úkol starat se o vyhlášení nových chráněných územích, a to byla jedna z věcí, která byla tehdy mnohem jednodušší než dnes, protože tehdy vlastnická práva neznamenaly vůbec nic a tím, kdo rozhodoval o tom, jestli můj návrh na vyhlášení chráněného území projde nebo ne, byl okresní výbor KSČ. Pokud těm to nic neříkalo, nebo neměli žádné námitky, tak ten návrh prostě prošel jak nůž máslem a chráněné území existuje do dneška a teprve po revoluci majitelé těch pozemků zjistili, že to území je chráněné a v podstatě tu ochranu musejí respektovat, přestože samozřejmě majetkově nikdo nezpochybňuje, že jim to patří.

Jako dobrovolník působil ve Svazu ochránců přírody. Byl v redakční radě ekologického časopisu Veronika, který vychází dodnes. Osobně jsem žádný disident nebyl, nicméně vzpomínám si, že jsme tady měli organizace, třeba Kaménka v kamenné čtvrti, která vysloveně byla takovým souborem disidentů, kteří neměli možnost jinou v tý době, tak hledali tu platformu nebo prostě základnu tady ve Svazu ochránců přírody. Přece jenom tady bylo trošku svobodnější klima, než v nějakých jiných organizacích, třeba Svaz žen nebo Svaz zahrádkářů, který byly skutečně velmi zkostnatělý a takový socialisticky naladěný, tak tady byla přece jenom touha trošku se projevovat svobodně, ale že by se tady připravovala revoluce, to si skutečně nevzpomínám.

Změny po roce 1989

I po listopadu 89 bylo možné začít tím, co bylo nezbytně potřeba. Vzniklo ministerstvo životního prostředí, první český ministr životního prostředí Bedřich Moldán, dnes senátor, vznikla federální komise pro životní prostředí, první federální ministr Josef Vavroušek a ti se velice připraveně postarali o to, aby tady vznikly vlastně první zákony o životním prostředí. První zákon o životním prostředí na území Československa je až z roku 1990. Obdobně se podařilo v roce 92 přijmout takřka dokonalý zákon o ochraně přírody a krajiny.

Ale řada těch nástrojů není využívaná tak, jak by měla, to znamená, nejsou ty zákonné prostředky uplatňovány především orgány státní správy. Hodně bývají problémy v té sféře nižších správních úřadů, které jsou vlastně propojeny se samosprávou. To znamená, úřad z obce nebo města vykonává státní správu v přenesené působnosti, to znamená v tom jednom úřadu, že se prolíná státní správa a samospráva. A mnohdy úředníci státní správy drží linii té samosprávy a mnohdy se to dostane, když ne přímo do středu, tak na hranu toho zákona.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Informování obyvatel o životním prostředí se podle Rokose jednoznačně zlepšilo, ale i dnes orgány veřejné správy mají tendenci říkat jenom to, co je nezbytně nutné, a pokud člověk přímo po těch informacích nejde, i třeba s využitím zákona o právu na informace, tak se prostě ty věci nedozví. Částečně některé věci jsou dohledatelné a lidé třeba jenom neví, kde ty věci hledat, ale hodně informací je skryto třeba ve správních řízeních nebo v takovýchto procesech, které nejsou vždy zcela veřejné, takže v současné době je tam snaha určité informace, když ne zatajovat, tak aspoň je neříkat iniciativně a každému, kdo by o to mohl mít zájem. No a druhá věc, která samozřejmě v dnešní době hraje velikou roli, jsou peníze. Investoři, kteří jsou zase často podporováni zcela přirozeně samosprávou, tak sem směřují záměry, které se dost často dostávají do střetu se zásadami, které my se snažíme držet. Hodně se to promítá v problémech ochrany zemědělského půdního fondu. S tím my bojujeme dnes a denně, že se snažíme bránit, aby nebyla zabírána nejkvalitnější zemědělská půda na stavbu logistických center, skladů a podobně. V poslední době naše ministerstvo se dostává trošku do schizofrenní situace, protože na jedné straně podporuje rozvoj obnovitelných zdrojů energie, na druhé straně malé vodní elektrárny bývají na tocích, které bývají dost často posledními přirozenými úseky toku, a pokud tam vznikne malá vodní elektrárna, tak samozřejmě charakter toku se změní, větrné elektrárny krajinný ráz ptačí oblasti, čili tady my se často pohybujeme v docela neřešitelných situacích a snažíme se hledat nějaké kompromisní řešení, které by umožnilo jak rozvoj těch obnovitelných zdrojů, tak zachování těch základních hodnot, kvůli kterým tady vlastně jsme.

Zcela neoddiskutovatelně se zlepšila třeba kvalita ovzduší. Teď už si nikdo skoro nevzpomíná, že v okolí cementárny Mokrá byly listy dřevin pokryty hustou vrstvou vápencového popílku. Složitější je situace s čistotou vod. Tam především takové ty plošné zdroje znečištění, které jsou ze zemědělské výroby z hnojiv, ale také znečištění z pracích prášků, eutrofizace vod, tak to přetrvává, a to bude problém, který Českou republiku ještě bude trápit hodně dlouho. Brňané to znají nejlépe z té situaci kolem brněnské přehrady. Co se významně zlepšilo, to jsou takzvané územní systémy ekologické stability, čili tvorba biocenter a biokoridorů, které se především v té intenzivně využívané zemědělské krajině se vytváří a dnes na území Jihomoravského kraje je asi 256 nových biocenter a biokoridorů. To si myslím, že je na těch 20 let poměrně dost.

Na demokracii oceňuje Mojmír Vlašín svobodu slova i rozvoj ekologické výchovy. Na druhou stranu zmínil úpadek dobrovolné práce, protože lidé mají zkrátka více možností, jak se realizovat. Ochráncům přírody přibyli i noví nepřátelé: Boj proti rozhodnutí ústředního výboru KSČ byl složitý a řekl bych i rizikový, ale zdaleka nebyl tak beznadějný, jako boj proti velkým penězům. Dnes, když někdo má veliké peníze a chce něco prosadit, tak má sice neideologickou pozici, ale za to velmi výhodnou, protože ty peníze, jak se mně zdá, dokážou zlomit úplně všechno.

Ať je ten režim totalitní, demokratický, tak státní prostředky jsou samozřejmě tvrdě vynucovací. Rozdíl je samozřejmě v tom, jaké máte možnosti. V totalitním režimu nemůžete získat informace, nemůžete se svobodně sdružovat, nemůžete podávat nějaké námitky, účastnit se nějakých rozhodovacích procesů. V současné době samozřejmě tyto možnosti máme. Podobné je samozřejmě to, že ty vaše názory nemusí někdy být vyslyšeny nebo na ně reagováno.

Počátky ochrany přírody v Česku

Historie ochrany přírody v Česku byla, asi jako všude ve světě, řízená potřebami panovníků. Války, zemědělská výroba a těžba dřeva poměrně zpustošila divokou přírodu, a i když ještě na světě nebylo zdaleka tolik obyvatelstva, infrastruktury a dalších vymožeností moderní doby, krajina, fauna a flóra už značně utrpěly. Žofínský prales, první, a tedy nejstarší národní přírodní rezervace a zároveň jedna z nejstarších rezervací v Evropě letos slaví 185 let. Nachází se v Novohradských horách, jižně od Českých Budějovic a poblíž hranic s Rakouskem. Obě tato místa prohlásil v roce 1838 za chráněnou lokalitu tehdejší majitel panství Nové Hrady hrabě Jiří František August Buquoy.

V jejich čele stál generální konzervátor Rudolf Maximovič a výkonnými orgány ochrany přírody byly v té době dva památkové úřady: v Praze a v Brně. Práce těchto konzervátorů pomohla utvářet nové přírodní rezervace, jejichž počet se v průběhu 14 let zvýšil z 20 na 160 chráněných území. Za socialismu nebylo jednoduché vyvinout jakoukoliv aktivitu bez zásahu politického systému. I přesto v roce 1969 vznikl TIS - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, který se v následujících deseti letech zasadil o mnohá zlepšení v oblasti ochrany přírody. Výrazným seskupením se v 80. letech 20. století stalo hnutí Brontosaurus, které se dostalo až do nejpopulárnějšího mládežnického časopisu Mladý svět a motivovalo další zájmové organizace. Bohužel ani to, ani předpisy nezastavily mizení vzácných druhů rostlin, živočichů a zvěře. Pákou na pytláky se stal zákon České národní rady č. 65/1986 Sb., tzv. sankční dodatek, který poprvé umožnil udělovat sankce a pokuty za poškozování přírody.

Následující tabulka shrnuje důležité milníky v historii ochrany přírody v Česku:

Rok 1838 představoval z hlediska historie prvopočátek ochrany přírody v Česku pro další generace. V dalších letech se označení měnila. Mohli jsme se setkat s pojmenováním státní přírodní rezervace, chráněný přírodní výtvor nebo chráněný park a zahrada.

Kategorie chráněných území

• Národní parky (NP) - značnou část území zaujímají přirozené nebo člověkem jen málo ovlivněné ekosystémy. Rostliny, živočichové i neživá příroda zde mají velkým význam pro vědu a výchovu, a to na národní i mezinárodní úrovni.
• Chráněné krajinné oblasti (CHKO) - harmonicky utvářená krajina, na níž se z velké části nachází přirozené lesní a travní ekosystémy a někdy také dochované historické památky.
• Národní přírodní rezervace (NPR) - území s velkou přidanou hodnotou, tedy něčím jedinečné nebo významné v národním či mezinárodním měřítku.
• Národní přírodní památka (NPP) - významný přírodní útvar, který formovala příroda nebo člověk a který slouží jako památka pro příští generace.
• Přírodní rezervace - ekosystémy typické pro příslušný region nebo oblast.
• Přírodní památka - obdobné území jako NPP, jen regionálního významu.

Druhová ochrana přírody spočívá v ochraně a nedotknutelnosti ohrožených nebo vzácných druhů rostlin a živočichů. Úplný seznam chráněných organismů lze nalézt ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/92 Sb.

Životní prostředí v 80. letech

V současnosti, kdy si kdykoliv můžeme zjistit či ověřit data a informace o mnoha aspektech životního prostředí, se zdá být neuvěřitelné, že komunistický režim měl v 80. letech zájem nejen před veřejností podobné informace tajit, ale dokonce špičky vládnoucí strany tyto informace zcela ignorovaly. Devastace životního prostředí a znečištění ovzduší v 70. a 80. letech 20. století doléhaly na zdraví občanů tehdejšího Československa. Komunisté si uvědomovali, že selhávají v tom, co bylo jejich cílem, a sice zvyšovat kvalitu života. Režim proto záměrně lhal a zamlčoval veřejnosti informace o skutečném stavu životního prostředí, aby neposkytoval lidem argumenty, s kterými by se následně mohli proti vládnoucí straně obrátit.

Ekologické hnutí v 90. letech

Stav životního prostředí patřil bezprostředně po sametové revoluci mezi největší potíže, které první demokratické vlády musely řešit. V občanské společnosti zároveň kvasily nové aktivity se silnými environmentálními tématy doby: demolice Libkovic, Nové Mlýny, Temelín, Šumava, prolomení těžebních limitů v Horním Jiřetíně. Postupně však začal na síle nabírat proud ekonomického pragmatismu, který aktivity environmentálních hnutí odsuzoval jako extremistické, a ochrana životního prostředí se kvůli vládám V. Klause a M. Zeman snížila na jednu z mnoha priorit. Vytěžit maximum hnědého uhlí bez ohledu na životní prostředí, na lidská sídla, bez ohledu na lidi samotné. Za komunistického režimu propaganda hlásala: „Lidé si spočítali, že pod domy je něco cennějšího než tohle organizované sešlé kamení“. Touto logikou padly v severních Čechách desítky vesnic a měst, vystěhovány byly desítky tisíc lidí. Jizvy na krajině, v lidských vztazích i duších se nehojí dodnes.

Devastace životního prostředí před rokem 1989 přinutila společnost po sametové revoluci se těmito otázkami zabývat. Staly se v porevolučním Československu prioritou a naladění společnosti k řešení environmentálních problémů k tomu přispívalo. V mnoha ohledech se obrat k lepšímu zacházení s přírodou podařil.

Komunistický režim a katastrofální stav životního prostředí

Pohrdání životním prostředím se mísilo s nerespektem k jednotlivým krajinným složkám. Režim také zamlčoval lidem informace, které se úzce dotýkaly jejich zdraví. Stavu ovzduší navíc nepřispívaly ani geografické charakteristiky české kotliny.

Kritika československého normalizačního režimu se většinou soustředí na zločiny státní bezpečnosti, justice, či na otázky nesvobody projevu či pohybu. Devastace životního prostředí zůstává poněkud na okraji zájmu. Vodní dílo Nové Mlýny vzniklo těsně před rokem 1989 na místě původních vesnic a lužních lesů s cílem vytvořit zavlažovací zemědělskou síť, jež nebyla nikdy realizována. Přehrada ukazuje radikální proměnu krajiny, turisticky nešetrnou megalomanii a celkově střet společenských hodnot. Životní prostředí bylo jedním z neuralgických bodů komunistického státu. Všem šlo jen o ekonomiku a plnění „pětiletek“ - a tak se v oblastech, jako byly severní Čechy, severní Morava, východní Slovensko nebo Praha, nedalo žít, občas ani dýchat. Československo se stalo předmětem kritiky, a to i té mezinárodní. Nejen ze Západu, ale své výhrady nám důrazně sdělovali i sousedé a soudruzi z východního bloku.

„Když se řekne ochrana životního prostředí, každému se vybaví legendární nevládní organizace TIS, která měla heslo Poznej a chraň. Byli to ochránci přírody, kteří fungovali při Národním muzeu v Praze. „Ve stejném roce vznikl Český svaz ochránců přírody, který měl už jen komunistickou zkostnatělou představu o ochraně prostředí. Organizace nadlouho zakonzervovala náš přístup k životnímu prostředí, podle kterého máme být rádi, že můžeme chránit každé mraveniště na lokální úrovni, do velké politiky se ale plést už nemáme.

Pražské matky

Až v roce 1988 založilo několik žen neformální sdružení Pražské matky.„Označení Pražské matky bylo nátlakové. Protože jsme chtěly ukázat, že jsme matky, které mají obavy a strach o své děti, a že jsme z Prahy a že nás zajímá konkrétně tento problém. Obracely jsme se tak na úřady a zdravotníky a tím jsme ukazovaly, že nemáme žádný jiný politický záměr,“ vzpomíná jedna z nich Anna Hradílková. Jednou z prvních akcí Pražských matek byl otevřený dopis adresovaný představitelům města a odborníkům z oblasti hygieny.

Odezva na konkrétní úrovni nebyla žádná. Politická moc k nim přistupovala shovívavým způsobem: maminy se přišly zeptat, moc tomu nerozumějí, ale my jim to vysvětlíme,“ uvádí historička Olšáková. Ovšem s tím se Pražské matky nespokojily a 29. května 1989 svolaly protestní korzo maminek s kočárky.

Další akcí, na které se Pražské matky spolu s uskupením České děti podílely, byla demonstrace za záchranu Stromovky, kde se měla stavět radiála a padnout mělo víc než tři tisíce stromů. V tomto případě už byli estébáci aktivní. Další plánovanou akcí měla být demonstrace 27. listopadu - to už ale probíhala generální stávka a komunistický stát se hroutil.

Na otázku pořadu, jestli matky s kočárky zasáhly do dění v socialistickém Československu, historička Doubravka Olšáková odpovídá:„Zasáhly a dokázaly, že požadovat zcela normální věci jde i v nenormálním prostředí komunistického režimu. Jediné, co k tomu potřebujete, je odpovědnost za vlastní život. Měly svým způsobem štěstí, protože režim nedokázal na jejich akce zareagovat.“

tags: #komunismus #a #ochrana #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Třídění odpadu v Lučanech
• Recenze ekologických zápisníků s reklamním potiskem
• Zajímavosti o mužském přirození
• Informace o nádraží v Příboře
• Přečtěte si recenzi odpadkového koše Simplehuman