Koncentrace látek v ovzduší: Normy a limity v České republice

Tento článek se zaměřuje na normy a směrnice týkající se kvality ovzduší v České republice. Zvýšené riziko ohrožení zdraví vzniká při překročení úrovně znečištění stanovené imisními limity, vyhlášenými pro ochranu zdraví lidí a uvedenými v Příloze č. 1 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší.

Imisní limity a mez tolerance

Přípustnou úroveň znečištění ovzduší určují hodnoty imisních limitů, meze tolerance a četnost překročení a hodnoty cílových imisních limitů pro jednotlivé znečišťující látky. V případě troposférického ozonu je přípustná úroveň znečištění ovzduší určena cílovými imisními limity a dlouhodobými imisními cíli. Imisní limit nesmí být překročen více než o mez tolerance a nad stanovenou četnost překročení.

Národní programy snižování emisí

Ministerstvo vypracovává ve spolupráci s příslušnými ústředními správními úřady návrhy národních programů snižování emisí těch znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin, pro které byly stanoveny emisní stropy nebo redukční cíle a lhůty k jejich dosažení s cílem zlepšení kvality ovzduší dosažením imisích limitů jednotlivých znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin. Návrhy národních programů vypracované podle odstavce 2 a předložené ministerstvem schvaluje vláda usnesením, s výjimkou národního programu snižování emisí ze stávajících zvláště velkých spalovacích zdrojů, který vydává vláda svým nařízením.

Krajský úřad je povinen zpracovat pro své území krajský program snižování emisí znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin a obecní úřad může zpracovat pro své území místní program snižování emisí znečišťujících látek nebo jejich stanovených skupin, s cílem zlepšení kvality ovzduší zejména dosažením imisních limitů jednotlivých znečisťujících látek nebo jejich stanovených skupin. Kraje a obce v přenesené působnosti vydávají nařízením krajské a místní programy snižování emisí. Informace o krajských a místních programech snižování emisí musí být uvedeny na úředních deskách příslušného kraje a příslušné obce spolu s oznámením, kde lze do nich nahlédnout, a tyto programy se zveřejňují v elektronické podobě ve veřejně přístupném informačním systému.

Sledování kvality ovzduší

Ministerstvo zajišťuje sledování kvality ovzduší na celém území České republiky. V zónách a aglomeracích, na jejichž území se nacházejí oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší, zajišťuje ministerstvo sledování kvality ovzduší způsobem podle § 6 odst. V zónách a aglomeracích vypracují krajské úřady a obecní úřady obcí s počtem obyvatel nad 350 000 programy ke zlepšení kvality ovzduší pro znečišťující látky, u kterých na jejich území došlo v předchozím kalendářním roce k překročení imisního limitu a meze tolerance, nebo imisního limitu, pokud není mez tolerance stanovena. Účelem programu je plnění limitních hodnot ve lhůtách stanovených prováděcím právním předpisem.

Čtěte také: Jednotky měření v ovzduší

Smogové situace

Smogová situace je stav mimořádně znečištěného ovzduší, kdy úroveň znečištění oxidem siřičitým, oxidem dusičitým, částicemi PM10 nebo troposférickým ozonem překročí některou z prahových hodnot (dle § 10 odst. 1 a přílohy č. 6 zákona o ochraně ovzduší). Příčinou smogových situací jsou obvykle špatné rozptylové podmínky, což zapříčiní kumulaci znečištění ze zdrojů znečišťování ovzduší v dané oblasti. Vznik a ukončení smogové situace vyhlašuje ČHMÚ na základě pověření MŽP.

Pro případy vyhlášení smogové situace mohou obce přijmout tzv. regulační řád, který krátkodobě omezuje dopravu s cílem zmírnit mimořádný stav znečištění (dle § 10 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší). Krajské úřady pro případ překročení regulační prahové hodnoty vkládají do povolení provozu významných stacionárních zdrojů zvláštní podmínky provozu (dle § 10 odst.

Dopady znečištění ovzduší

Znečištění ovzduší je jedním z faktorů, který může významně ovlivňovat lidské zdraví. Tyto účinky mohou mít formu akutních problémů, ale i problémů, které se vyskytují až při dlouhodobé expozici. Mezi nejčastěji se vyskytující problémy patří onemocnění dýchací a oběhové soustavy, některé látky pak mají karcinogenní účinky.

Podobně má znečištění ovzduší negativní vliv i na ekosystémy, kdy se jedná především o oxidativní stres (způsobený O3), acidifikaci (SO2) a eutrofizaci (NOx). Tyto vlivy řeší především Ministerstvo zemědělství.

ČSN normy pro měření kvality ovzduší

Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, cituje v části D Přílohy č. 3 několik českých technických norem (ČSN), které mají být používány při měření vdechovatelné, zejména respirabilní frakce polétavého prachu. Níže je uveden přehled norem, které lze využít i pro měření a hodnocení inhalační expozice látek přítomných v dýchací zóně ve formě plynů, par a aerosolů (část C téže Přílohy č. 3).

Čtěte také: Imise a kvalita ovzduší

• ČSN EN 481 (83 3621) Ovzduší na pracovišti. Definice velikosti částic pro měření vzdušných částic.
• ČSN EN 482 (83 3625) Ovzduší na pracovišti. Všeobecné požadavky na postupy měření chemických látek.
• ČSN EN 689 (83 3631) Ovzduší na pracovišti. Návod k posouzení expozice vdechováním chemickým látkám pro srovnání s limitními hodnotami a strategie měření.
• ČSN EN 1232 (83 3627) Ovzduší na pracovišti. Čerpadla pro osobní odběr vzorků látek. Požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN 12919 (83 3610) Ovzduší na pracovišti. Čerpadla pro osobní odběr vzorků látek s objemovým průtokem nad 5 l/min. Požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN 838 (83 3632) Ovzduší na pracovišti. Difusní sondy k odběru vzorků pro určení plynů a par. Požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN 1076 (83 3633) Ovzduší na pracovišti. Odběrové trubice pro stanovení plynů a par. Požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN 1231 (83 3626) Ovzduší na pracovišti. Zařízení pro krátkodobé měření detekční trubicí. Požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN 1540 (83 3610) Ovzduší na pracovišti. Terminologie.
• ČSN EN 13205 (83 3634) Ovzduší na pracovišti. Hodnocení účinnosti cyklonů.
• ČSN EN 14530 (83 3623) Ovzduší na pracovišti. Stanovení tuhých částic emitovaných dieselovými motory.
• ČSN EN 14042 (83 3615) Ovzduší na pracovišti. Návod k aplikaci a používání postupů pro posuzování expozice chemickým a biologickým činitelům.
• ČSN EN 13890 (83 3616) Ovzduší na pracovišti. Postupy měření kovů a polokovů v poletavém prachu.
• ČSN EN 14583 (83 3629) Ovzduší na pracovišti. Objemová odběrová zařízení pro bioaerosoly. Požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN 45544-1 (83 3635) Ovzduší na pracovišti. Elektrické přístroje používané pro přímou detekci a přímé měření koncentrace toxických plynů a par. Všeobecné požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN 45544-2 (83 3635) Ovzduší na pracovišti. Elektrické přístroje používané pro přímou detekci a přímé měření koncentrace toxických plynů a par. Požadavky na funkční bezpečnost přístrojů používaných pro měření expozice.
• ČSN EN 45544-3 (83 3635) Ovzduší na pracovišti. Elektrické přístroje používané pro přímou detekci a přímé měření koncentrace toxických plynů a par. Požadavky na funkční bezpečnost systémů.
• ČSN EN 45544-4 (83 3635) Ovzduší na pracovišti. Elektrické přístroje používané pro přímou detekci a přímé měření koncentrace toxických plynů a par. Návod pro výběr, instalaci, používání a údržbu.
• ČSN EN ISO 16017-1 (83 5741) Vnitřní, venkovní a pracovní ovzduší. Odběr vzorku těkavých organických sloučenin sorpčními trubicemi, tepelná desorpce a analýza kapilární plynovou chromatografií. Část 1: Metoda s čerpadlem.
• ČSN EN ISO 16017-2 (83 5741) Vnitřní, venkovní a pracovní ovzduší. Odběr vzorku těkavých organických sloučenin sorpčními trubicemi, tepelná desorpce a analýza kapilární plynovou chromatografií. Část 2: Difúzní vzorkování.
• ČSN ISO 4225 (83 5001) Kvalita ovzduší. Obecná hlediska. Slovník.
• ČSN ISO 4226 (83 5011) Kvalita ovzduší. Obecná hlediska. Jednotky měření.
• ČSN ISO 7708 (83 5004) Kvalita ovzduší. Definice velikosti částic pro měření vzdušných částic.
• ČSN ISO 8756 (83 5010) Kvalita ovzduší. Teplota, tlak a vlhkost.
• ČSN EN ISO 10882-1 (05 0680) Ochrana zdraví a bezpečnost při svařování a příbuzných procesech. Odběr vzorků poletavých částic a plynů v dýchací zóně svářeče. Část 1: Odběr vzorků poletavých částic.
• ČSN EN ISO 10882-2 (05 0680) Ochrana zdraví a bezpečnost při svařování a příbuzných procesech. Odběr vzorků poletavých částic a plynů v dýchací zóně svářeče. Část 2: Odběr vzorků plynů.
• ČSN EN 14412 (83 4751) Kvalita vnitřního ovzduší. Difúzní vzorkovací systémy pro stanovení plynů a par. Požadavky a zkušební metody.
• ČSN EN ISO 15011-1 (05 0681) Ochrana zdraví a bezpečnost při svařování a příbuzných procesech. Laboratorní metoda pro vzorkování dýmu a plynů. Část 1: Stanovení emisního faktoru pro dým z svařování obloukem, za použití odběrového zařízení.
• ČSN EN ISO 15011-2 (05 0681) Ochrana zdraví a bezpečnost při svařování a příbuzných procesech. Laboratorní metoda pro vzorkování dýmu a plynů. Část 2: Stanovení emisního faktoru pro plyny z svařování obloukem, za použití odběrového zařízení.
• ČSN EN ISO 15011-3 (05 0681) Ochrana zdraví a bezpečnost při svařování a příbuzných procesech. Laboratorní metoda pro vzorkování dýmu a plynů. Část 3: Stanovení emisního faktoru pro dým z svařování obloukem a pro plyny, za použití komory.
• ČSN EN ISO 15011-4 (05 0681) Ochrana zdraví a bezpečnost při svařování a příbuzných procesech. Laboratorní metoda pro vzorkování dýmu a plynů. Část 4: Stanovení koncentrace dýmu z svařování obloukem v dýchací zóně svářeče za použití komory.
• ČSN CEN ISO/TS 15011-5 (05 0681) Ochrana zdraví a bezpečnosti při svařování a příbuzných procesech. Laboratorní metoda pro vzorkování dýmu a plynů. Část 5: Stanovení emisního faktoru pro dým z svařování obloukem a pro plyny, za použití odběrového zařízení s přímým měřením hmotnostního průtoku.
• ČSN EN 50270 (37 8360) Elektromagnetická kompatibilita. Elektromagnetická kompatibilita pro elektrická zařízení pro detekci a měření hořlavých plynů, toxických plynů nebo kyslíku.
• ČSN EN 50270 ed.2 (37 8360) Elektromagnetická kompatibilita. Elektromagnetická kompatibilita pro elektrická zařízení pro detekci a měření hořlavých plynů, toxických plynů nebo kyslíku.
• ČSN EN 50271 (37 8380) Elektrická zařízení pro detekci a měření hořlavých plynů, toxických plynů nebo kyslíku. Požadavky a zkoušky pro zařízení využívající software a/nebo digitální technologie.
• ČSN EN 50402 (37 8381) Elektrická zařízení pro detekci a měření hořlavých nebo toxických plynů nebo par nebo kyslíku. Požadavky na funkční bezpečnost stabilních systémů detekce plynů.

Evropská norma EN13779

Evropská norma EN13779 vznikla za účelem předcházení zdravotním problémům, u lidí pohybujících se v nebytových budovách, způsobených znečištěným vzduchem. Účelem této normy je učinit vzduch uvnitř budovy zdravějším a dosáhnout lepšího pohodlí pro osoby pohybující se v prostorách se systémy pro očišťování vzduchu při optimálních nákladech na používání takového systému. Od doby této publikace byla tato norma již ratifikována ve všech zemích Evropské unie jako státní norma.

Informace o kvalitě ovzduší

Souhrnnou informaci o kvalitě ovzduší za uplynulý rok zpracovává MŽP. ČHMÚ sleduje všechny znečišťující látky, které jsou uvedeny v Příloze č. 1 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší a ve vyhlášce MŽP č. 330/2012 Sb. Na stránkách ČHMÚ jsou uvedeny ty znečišťující látky, které se měří kontinuálně a podávají informaci o průměrných hodinových koncentracích. Jsou to oxid siřičitý, oxid dusičitý, oxid uhelnatý, prachové částice frakce PM10 a PM2,5 a troposférický ozon.

Suspendované částice

Jako suspendované částice frakce PM10 označujeme částice, které projdou velikostně selektivním filtrem, vykazujícím pro aerodynamický průměr 10 µm odlučovací účinnost 50 %. Suspendované částice se dělí na primární a sekundární. Primární částice jsou emitovány přímo ze zdrojů, sekundární vznikají druhotně v atmosféře z plynných prekurzorů (jako jsou oxidy síry, dusíku a amoniak) v důsledku fyzikálních a chemických procesů.

Naměřené koncentrace PM2,5 mohou být v některých případech vyšší než koncentrace PM10, a nejedná se o chybu. Je třeba brát v úvahu i nejistoty měření, zejména při nižších hodnotách. Častěji než v minulosti tak dochází k situaci, kdy jsou ve stejné hodině hodinové koncentrace PM2,5 vyšší než koncentrace PM10.

Index kvality ovzduší

Výpočet indexu kvality je založen na vyhodnocení hodinových koncentrací oxidu siřičitého oxidu dusičitého, ozonu, suspendovaných částic frakce PM10 a osmihodinových klouzavých koncentrací oxidu uhelnatého. Je v něm zohledněn možný vliv imisí na zdravotní stav obyvatelstva.

Čtěte také: Koncentrace mikroorganismů v ovzduší

Každý může bezprostředně přispět ke zlepšení aktuálního stavu kvality ovzduší tím, že se zdrží činností, které ovzduší znečišťují. Jedná se například o používání vhodných paliv a topenišť v domácnostech, zamezení spalování domovního odpadu v domácích topeništích, zamezení rozdělávání otevřených ohňů pod širým nebem v době špatných rozptylových podmínek (spalování zahradního odpadu, domácí grilování).

Doporučení pro smogové situace

V případě, že je vyhlášena smogová situace letního typu, se osobám s chronickými dýchacími potížemi, starším lidem a malým dětem doporučuje zdržet se při pobytu pod širým nebem v odpoledních hodinách zvýšené fyzické zátěže, spojené se zvýšenou frekvencí dýchání. Po vyhlášení varování se osobám s chronickými dýchacími potížemi, starším lidem a malým dětem doporučuje v odpoledních hodinách omezit pobyt pod širým nebem.

Rozptylové podmínky a inverze

Rozptylové podmínky jsou určeny stavem meteorologických prvků a veličin, které rozhodujícím způsobem ovlivňují přenos a rozptyl znečišťujících látek v ovzduší. Jedná se zejména o rychlost větru, teplotní zvrstvení atmosféry (průběh teploty s výškou). Při špatných rozptylových podmínkách (bezvětří nebo slabý vítr, přítomnost teplotní inverze) je nutno očekávat vysoké znečištění ovzduší.

Inverze, která v oblastech s výskytem zdrojů znečištění ovzduší způsobuje hromadění škodlivin, bývá spojena s poklesem teploty a kondenzací vodní páry, tedy se vznikem mlhy, a ve vrstvě pod inverzí se hromadí nejen škodliviny, ale i vodní pára.

Legislativní změny

Se začátkem roku 2017 vstoupila v platnost novela zákona 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Ta kromě jiného přinesla nová pravidla fungování Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) podle návrhu ČHMÚ a MŽP. Nejvýznamnější změnu pravidel doznalo vyhlašování smogových situací a regulací pro suspendované částice PM10, které byly podle starých pravidel často vyhlašovány i s více jak dvoudenním zpožděním oproti skutečnému nárůstu koncentrací nad prahové hodnoty a zůstávaly v platnosti i po jejich poklesu pod tyto hodnoty.

Nově se budou při překročení zákonem stanovených hodnot regulovat ty stacionární zdroje znečišťování, jejichž vliv je na ovzduší významný - tyto zdroje budou mít stanovena regulační opatření přímo v povolení provozu, a dále budou moci řešit smogovou situaci obce svými regulačními řády.

Český hydrometeorologický ústav provedl v letech 2017 až 2018 testování přenositelných senzorů na detekci konkrétních znečišťujících látek. Konkrétně se jednalo o senzory Cairclip...

Pachové látky (Odoranty)

Zápach je nepříjemný čichový vjem, před kterým se lze těžko bránit. Stížnosti na znečišťování ovzduší zápachem jsou běžné nejen v ČR, ale i v ostatních vyspělých státech. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako "stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody". Pachovými látkami (odoranty) se rozumí látky anebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované evropskou pachovou jednotkou, nazývanou EROM. Pachové látky zpravidla nebývají natolik zdraví škodlivé jako u znečišťujících látek a jejich přímé negativní působení na organismus je méně markantní, přesto však mohou způsobit vážné obtíže jako nauzea, bolesti hlavy, dýchací či psychické problémy.

K ochraně ovzduší se vztahují zákonná a normativní ustanovení, která jsou povinni dodržovat ty subjekty zodpovědné za provoz zdrojů, emitujících pachových látek do ovzduší. Ustanovení pro ochranu ovzduší je ošetřeno Zákonem č. 201/2012 Sb., Vyhláškou MŽP č. Pachové látky je možné měřit čtyřmi způsoby, a to plynovou chromatografií, olfaktometrickým měřením, terénním průzkumem nebo statistickými metodami.

Pachové látky neboli odoranty, jsou chemické sloučeniny emitované z různých zdrojů do volného prostředí, kde se rozptylují a podléhají chemickým změnám. Jsou to látky, které vyvolávají pachový vjem (pach, zápach či smrad) u člověka. Pachové látky vnímáme za podmínky, kdy pachové molekuly jsou dostatečně malé (menší než 300-400 relativní molekulové hmotnosti - Mr) a těkavé, takže mohou dosáhnout k nosu a tam se rozpustí v hlenu. Pach lze definovat jako lidský pocit, který vychází z recepce čichového podnětu smyslovým orgánem.

Vlastnosti pachu:

• Intenzita - subjektivní síla vjemu různých stupňů vnímaný člověkem - od velmi slabého až po nesnesitelný.
• Hedonický tón - pach příjemný, nepříjemný. Tento tón se může s intenzitou vnímání měnit od příjemného k nepříjemnému. Příjemné pachy jsou všeobecně označovány jako vůně, nepříjemné jako zápach.
• Nízké mastné kyseliny, aldehydy, ketony, merkaptany, terpeny apod.
• Těkavé organické sloučeniny (VOC - Volatile Organic Compaund) - zápach který je velmi intenzivní, charakter zápachu se může měnit, zápach se drží v ovzduší relativně krátkou dobu.
• Látky rychle reagující v atmosféře - např. spalinové plyny, ozon. Tyto plyny velmi rychle mění strukturu vlivem vlhkosti v atmosféře, slunečního záření a dalších fyzikálních vlivů.

Pachové látky nepředstavují natolik zjevné nebezpečí pro lidské zdraví a životní prostředí jako jsou škodlivé látky např. oxid uhelnatý, azbest, rtuť či olovo. Z hlediska obyvatelstva jsou ale pachové látky často mnohem větším problémem než některé znečišťující látky, a to zejména proto, že o přítomnosti některých škodlivých látek v ovzduší nejsou lidé včas informováni (nejčastěji proto, že se provozovatelé zdrojů někdy snaží úniky znečišťujících látek zatajit) a lidé sami nejsou schopni je detekovat. Naopak přítomnost pachových látek není třeba nijak oznamovat, ačkoliv jejich obtěžující vliv je značný. V České republice se pachové látky a přípustná míra obtěžováním zápachem staly předmětem právní úpravy podle zákona o ochraně ovzduší (zákon č.

Sledování emisí pachových látek na základě právní úpravy ochrany ovzduší je pouhým začátkem řešení problematiky pachových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší. Dosavadní praktické zkušenosti ukázaly, že současně je nutné sledovat i druhou důležitou veličinu, a to celkový tok pachových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší. Emisní koncentrace není pro určení vlivu zdroje na kvalitu ovzduší postačující a v některých případech může být i zavádějící.

Evropská referenční pachová jednotka se rozumí fyziologická reakce respondentů vyvolaná dávkou 123 mikrog n-butanolu rozptýleného v 1 m3 neutrálního plynu za standardních podmínek. Tato rovnice definuje návaznost jednotky koncentrace libovolné pachové látky na jednotku koncentrace referenční pachové látky.

tags: #koncentrace #látek #v #ovzduší #normy #a

Oblíbené příspěvky:

• Jika Lyra Plus WC kombi šikmý odpad
• Oxid siřičitý a jeho vliv
• Děkani Fakulty veterinární hygieny a ekologie
• Ohrožení albatrosa stellerova
• Přechod na ekologii