Kruh pro environmentální dějiny: Co to je?

České moderní dějiny jsou protknuté příběhy kolaborantství. Až jednou někdo sepíše dějiny české kolaborace, ukáže se, že naši předkové bohužel ve velkém kolaborovali s Habsburky, s nacisty, se stalinským režimem v padesátých letech, se sovětskou okupační mocí po roce 1968, s mafiánským kapitalismem pod taktovkou ODS. A dnes už mnozí kolaborují s oligarchií.

Po pondělním jmenování motoristického ministra životního prostředí Igora Červeného rozeslal Zelený kruh - asociace zaštiťující české ekologické organizace - tiskovou zprávu, ve které „vítá“ nástup motoristického ministra Igora Červeného. Jako by ekologické organizace nevěděly, že strana, ze které „plnohodnotný“ ministr Červený pochází, už před Vánoci začala pracovat na destrukci celého ministerstva. Nové vedení ministerstva připravuje seznam lidí, které chce odvolat z vedení národních parků a dalších institucí ochrany přírody. Ministerstvo propouští klíčové úředníky a nahrazuje je bývalými lobbisty Rosatomu. Vedle toho se náměstkem stal i popírač změn klimatu Jaromír Wasserbauer. Petr Macinka ohlásil likvidační škrty v rozpočtech napříč celým ministerstvem, které nelze vykládat jinak, než že mají za cíl celou instituci ochromit. Doslova řekl, že má téct „zelená krev“.

Destrukce klíčové instituce ochrany přírody je v zájmu sponzorů Motoristů sobě. Ministerstvo má například dohlížet na špinavý byznys uhlobarona Pavla Tykače. Za ministra Petra Hladíka aspoň bránilo tomu, aby si Tykač vzal zpět miliardu určenou na rekultivace dolů. Uhlobaron si zřejmě výhodně předplatil služby Motoristů tím, že v roce 2024 začal finančně podporovat Institut Václava Klause, z něhož přední postavy bizarní krajně pravicové strany pocházejí. Podobně tomu je u podnikatele Františka Fabičovice. Jde o přítele Petra Macinky a sponzora Motoristů sobě, který dlouhodobě vystupuje proti existenci Chráněné krajinné oblasti Soutok. Nakonec však rozklad ministerstva hraje do karet i Andreji Babišovi.

Přes zcela zjevné kroky nepřátelství ze strany představitelů nové vlády však část ekologických organizací sama sobě i veřejnosti nalhává, že s Babišem a Motoristy lze „spolupracovat“. „Zelený kruh je připraven s novým ministrem konstruktivně spolupracovat a nabídnout odbornou expertizu svých pětadevadesáti členských organizací. Příroda a zdravé životní prostředí jsou společným zájmem všech občanů,“ píše Zelený kruh v závěru své tiskové zprávy.

Snad nejtruchlivější na poníženém postoji ekologických organizací je jejich domněnka, že o spolupráci s nimi vůbec někdo na ministerstvu stojí. Nový ministr Červený při nástupu do úřadu volal po „konci zelené ideologie“. Přitom je třeba podtrhnout, že přebírání úřadu Motoristy není nic, co by se dělo proti zájmům Babiše či Agrofertu. Ekologické organizace už na podzim absurdně apelovaly na Babiše, ať zváží přidělení ministerstva životního prostředí Motoristům a raději nominuje kandidáta hnutí ANO. Jako důvod organizace uvedly, že Babišův ministr Richard Brabec, bývalý ředitel jedné z chemiček Agrofertu, prosadil řadu opatření ochrany přírody, a vládu ANO chválily, že „stabilizovala“ ministerstvo po předchozí vládě ODS.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí v Praze

Nad tím je třeba položit si otázku, k čemu vlastně máme ekologické organizace, které se účastní propagandy vlády složené ze tří krajně pravicových stran. Vždyť tu lichotivě mluví o ministrovi, který se systematicky snažil křivit vyšetřování katastrofy na řece Bečvě, za pomoci České inspekce životního prostředí, kterou předtím zčásti rozvrátil, zčásti ochočil. Brabec také ignoroval unijní klimatickou politiku, zdržoval legislativu komunitní energetiky nebo podporu čistých zdrojů energie. Vzpírání se faktu, že vláda Andreje Babiše ústy Motoristů vyhlásila válku přírodě, má zřejmě prozaický důvod. Ekologické organizace chtějí v hrůze z chystaných „potoků zelené krve“ zachránit alespoň některé své aktivity financované ze státního rozpočtu.

Smutnou pravdou je, že řada ekologických organizací se stala na příspěvcích ze státního rozpočtu existenčně závislá. A teď přichází účet za to, že česká občanská společnost - včetně organizací působících v ekologické oblasti - udělala pramálo pro to, aby své zdroje stabilizovala a učinila je nezávislými na libovůli politiků v dobách, které pro ni byly příznivější. Je to vizitka i bývalých, zčásti progresivních ministrů životního prostředí od Martina Bursíka po Petra Hladíka, že tu nemáme fond, který by ekologické hnutí štědře financoval a na který by politici nemohli sáhnout. Až tu jednou bude ministr, kterému opravdu bude na roli ekologického hnutí ve společnosti záležet, pozná se to podle toho, že takový fond vytvoří.

Debatou pro dnešek je naopak otázka, co za přilnutím řady ekologických organizací k indiferentní či vyloženě nepřátelské státní moci leží. Jedná se o hlubší problém chybného chápání role ekologického hnutí v dnešní společnosti. Ekologická, zelená a klimatická hnutí měla - jako všechna emancipační sociální hnutí v dějinách - sílu jen tehdy, pokud hledala způsoby, jak reprezentovat co nejširší základnu lidí a byla ochotná ke konfrontaci, včetně akcí občanské neposlušnosti. To ukazuje historie ekologických demonstrací v listopadu 1989, polistopadové hnutí občanské neposlušnosti proti jaderné energetice, stejně jako příběh Fridays for Future.

V českém ekologickém hnutí se po roce 2000 prosadila zcestná teorie změny. Podle ní mají ekologické organizace nabízet expertní poznatky a ministři i korporace jim budou naslouchat a uvádět jejich expertízy do praxe. Povídali, že mu hráli. Proti každému lobbistovi ekologických organizací může fosilní byznys postavit padesát svých. A organizací, které se nechaly ochočit za sponzorské příspěvky státu či greenwashingové spropitné naoko zelených korporací, se nikdo nebojí, nikdo je nemá důvod brát vážně. A nikdo si jich nakonec nebude vážit. Ostatně právě v této souvislosti vzpomeňme na surové, každým coulem vylhané útoky předsedy lidovců Výborného na Hnutí Duha po loňských povodních. Mohl si to dovolit, protože kdo se tehdy ochránců přírody vlastně zastal? Naše noviny ano. Petr Hladík či kdokoli jiný z tehdejších poslanců nikoli.

Ekologické organizace byly nadšeny z lidoveckého ministra, který přitom v zásadě prostě dělal standardní politiku a v mnoha věcech neuspěl či ustoupil. Ale ekologické organizace přece musí chtít mnohem víc. Pokud si ekologické organizace budou namlouvat, že musí brát v potaz jakési abstraktní politické reálie, že se musí ony samy domněle „pragmaticky“ či snad „strategicky“ pohybovat v mezích takzvaně možného, jež si pro sebe definuje fašizující se česká stranická politika, samy tím prostor toho, co je skutečně možné, zužují. Takováto mentalita přizpůsobování se myšlení straníků na ministerstvech, podepřená zcela naivní představou, že vše se dá vylobbovat a že s mocnými se musí jít nakonec dohodnout, dnes končí v tragikomické snaze o kolaboraci s úhlavními nepřáteli přírody i ekologického hnutí. Protože principiálně konfrontační přístup už si naše ekologické organizace ve své většině ani nedokáží představit.

Čtěte také: Postupy pro odvoz odpadu Jilemnice

Všichni přitom víme, že ekologická krize má fatální parametry a soustavně se dramaticky prohlubuje. Právě z toho faktu přece musí vycházet politický realismus každé ekologické organizace, která si chce vážit sebe sama, které by si mohla vážit i veřejnost. Nedokáží si představit, že by se před ministerstvo posadili a vstup do něj blokovali vlastními těly. Jenomže právě to by tu bylo adekvátní reakcí na nástup krajní pravice do vedení rezortu. Ostatně byly to právě demonstrace některých ekologických organizací, nikoliv falešnými lichotkami protkané přemlouvání Andreje Babiše, co zásadně přispělo k jasně odmítavému postoji většiny české společnosti vůči Filipu Turkovi a Motoristům sobě.

Ekologické organizace se domnívají, že dělají politiku. Ve skutečnosti se lísají k těm, kteří jim chtějí zakroutit krkem. Ztrapňuje je to před každým, kdo rozumí tomu, že k politice kromě ideálů nedílně patří budování moci a její následné uplatňování. Je jasné, z čeho pramení moc Motoristů sobě: je to fašistická strana sloužící zájmům oligarchie. Z čeho pramení moc ekologických organizací?

Seriál Přepište dějiny: Zdá se, že opisujeme kruh ve vztahu k podílu mladých lidí na budoucnosti. Sotva se mezi zvolenými poslanci a poslankyněmi objevili mladí lidé, začalo zpochybňování jejich kompetencí i zkušeností. Je to stará situace a není specificky česká. Ti, kteří ovládli veřejné funkce, média a rozhodovací procesy, nechtějí pustit do hry především ty, kteří by ustálené mechanismy rádi změnili. Jenže ta část populace, která se hodlá aktivně projevovat, nebude čekat dlouho. Když se neprosadí v politice, najde si prostor jinde.

Už za minulého režimu si ekoložka Hana Librová povšimla, že tam, kde vládne úpadek občanského a společenského života, uchylují se mladí lidé k ekologii, životnímu prostředí a krajině, aby se mohli aspoň nějak angažovat. Aby se mohli realizovat v tom, co jejich budoucnost přímo ovlivňuje. Jistě, realita politické diktatury dnes neexistuje, ale to neznamená, že zapouzdření systému nenese pro mnohé mimo něj znaky totálního zabetonování bez náznaku ochoty k diskuzi. V zásadě konzumní vztah ke krajině a přírodě byl v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do velké míry tradiční. Jednalo se o výrazně průmyslové regiony, které od devatenáctého století krajinu spíše plundrovaly, než že by o ni pečovaly.

Ekologické organizace a jejich cíle

Ekologické organizace a hnutí se snaží prosadit, hájit a uskutečňovat veřejný zájem na zdravém prostředí pro život a na ochraně přírody. Usilují o legislativní změny, které povedou k ochraně zdraví všech lidí před znečištěním, pečují o vzácné části přírody, budují a provozují naučné stezky, zajišťují ekologickou výchovu a vzdělávání a spolupracují s obcemi při zavádění ekologicky šetrných projektů.

Čtěte také: Chromovaný kruh na umyvadlo

Historie ekologického hnutí v ČR

V druhé polovině 80. let patřilo ekologické hnutí k nejaktivnějším proudům probouzející se české občanské společnosti. Vedle Hnutí Brontosaurus při Socialistickém svazu mládeže, Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a Českého svazu ochránců přírody vznikají také nové organizace jako Ekologická společnost, Severomoravský ekologický klub, Pražské matky a těsně před listopadem 1989 Děti Země a Hnutí DUHA.

Pořádají se brigády a kulturní akce, organizované ekologické protesty mají čím dál výraznější politický náboj. Pozornost veřejnosti strhnou také Ropáci, za které režisér Jan Svěrák získává studentského Oscara. Rudé právo reaguje na rostoucí tlak zdola a na podzim 1989 vycházejí články o ekologické problematice skoro v každém vydání. Pár dní před 17. listopadem se opakovaně demonstruje proti smogu v Teplicích, a když se po zásahu na Národní třídě začínají plnit ulice a náměstí, volá se také po dýchatelném vzduchu, čistých řekách a jiném vztahu ke krajině.

Environmentální hnutí je jedním z hybatelů revolučního kvasu a Zelený kruh, který dodnes zastřešuje ekologické nevládní organizace v České republice, vzniká už 26. listopadu 1989.

Současné výzvy a diskuse

Letos v září pořádal Zelený kruh na Kaprálově mlýně programovou konferenci Nadechnutí 2014 a do Moravského krasu se sjeli environmentalisté a environmentalistky ze všech koutů republiky. Kdo by však dvacet pět let od Listopadu čekal sebevědomé poplácávání po ramenou, byl by zklamaný.

Podle publicisty a aktivisty Jakuba Patočky se od Sametové revoluce proměnil veřejný obraz ekologických aktivistů „z hrdinů v párie“. Příčina podle něj spočívá především v povaze doby, v níž se ekologie nevyplácí a tudíž environmentální agenda putovala na okraj zájmu politiků i médií. České ekohnutí také podle Patočky poškodilo politické působení otevřeně antienvironmentalistického Václava Klause a vládní spolupráce Strany zelených s Občanskou demokratickou stranou. Neúspěch ekologického hnutí však podle autora leží mimo hnutí - to si „nemá mnoho co vyčítat, na ztrátě svého vlivu a nepříznivé proměně svého postavení nenese prakticky žádnou vinu“.

Také socioložka Hana Librová konstatuje, že „Češi zjevně nemají zelené aktivisty rádi“. Může za to podle ní jak podezíravost vůči občanským iniciativám, která byla české společnosti vštěpována během normalizace, tak média vstřícná k mocenským strukturám. Největší pozornost věnuje autorka „kondelíkovské“ povaze českého národa - střízlivosti, pragmatismu, toleranci, apolitičnosti, sklonu k obyčejnému a vlastně trochu maloměstskému způsobu života.

Jiří Koželouh, programový ředitel Hnutí DUHA, se domnívá, že autorka křivdí ekologickým aktivistům i většinové společnosti: „V průzkumech veřejného mínění opakovaně vedou starostové a ekologické organizace jako ti, co dělají nejvíc pro ochranu životního prostředí.

České ekohnutí čelí ofenzívě politiků a médií dlouhodobě. Pro připomenutí stačí zalistovat archivem anket Ropák roku nebo Zelená perla - ochrana přírody a životního prostředí byla terčem zpochybňování, zlehčování i zesměšňování již v první polovině 90. let. Už tenkrát šlo o kritiku ideovou, kritiku samotných hodnotových kořenů environmentálního hnutí.

Společenský a morální aspekt environmentální krize ustupuje ve veřejné komunikaci do pozadí a ekologické nevládní organizace kladou čím dál větší důraz na odbornou dimenzi eko-problematiky - věcná, konkrétní a konstruktivní řešení.

Antienvironmentalisté upevňují své politické, ekonomické a mediální pozice a neváhají ve své kritice zpochybňovat samotné právo ekohnutí na existenci, zatímco environmentálně publikujících intelektuálů a intelektuálek ve veřejné debatě ubývá.

Vychází méně knih i článků, pořádá se méně přednášek i besed, lidé jsou méně zasvěcovaní do dějin environmentálního myšlení, do příběhů zeleného hrdinství, do půvabu a úskalí dobrovolné skromnosti, do dilemat environmentální etiky.

Přibývajících trhlin ve vztahu veřejnosti k environmentálnímu hnutí využívají čeští antienvironmentalisté, kteří hledají způsob, jak vrazit klín mezi ekologické organizace a zájmy veřejnosti.

České environmentální hnutí je tak dodnes - i přes opakované vysvětlování - odsuzované za blokování stavby obchvatu Plzně, prodlužování stavby dálnice přes České středohoří nebo fotovoltaický boom.

V reakci na neopodstatněné obviňování z ekoterorismu se dnes v ekohnutí objevuje volání po skutečné radikalitě. Snadné je pochopit únavu zelených duší z kompromisů, kterými je život v dnešní společnosti sešněrován. Přesto je potřebné trvat na názoru, že by to neměla být radikalita rebelských gest, bezúčelné vzdorovitosti a jediného správného názoru.

Defenzíva hnutí je však zřejmá a nic na tom nemění ani to, že ekonevládní organizace ve výzkumech veřejného mínění bodují mezi těmi, kdo se činí pro životní prostředí nejvíc.

Už jen samo označení „ekolog“ či „ekoaktivista“ se dnes používá v České republice spíše jako cejch. Když byla Pavlem Drobilem a Tomášem Chalupou devastována resortní ochrana životního prostředí a ekonevládky platily za politického nepřítele, mlčeli skoro všichni - opoziční strany, média i veřejnost.

Veřejnost se jednou za čas podaří vybudit ke klikání na internetu a podepisování on-line petic, ale pokusy o větší zapojení jsou znovu a znovu neúspěšné. Ekologická odpovědnost českých domácností zpravidla začíná (nedůsledným) tříděním odpadů, a také tam většinou končí.

Strana zelených se v posledních letech pohybuje kolem tří procent a zelený či nazelenalý program byl v říjnových komunálních volbách nejúspěšnější tam, kde vystupoval pod jinou značkou.

Ekonevládní organizace tak v současné době ze všeho nejvíc připomínají generály bez vojska. Spíš než hnutí tvoří skupinu think tanků.

Do jednání s politickou reprezentací tak vstupují ekonevládní lobbisté a lobbistky jako zájmová skupina, která prakticky není schopna mobilizovat veřejnost na podporu svých požadavků, a tak zkouší přesvědčit politickou garnituru odborností argumentů. To málokdy stačí.

Jak získat zpět vliv

Svůj vliv může české environmentální hnutí získat nazpět tehdy, pokud dá přednost lidem před politickou garniturou. Ve své agendě, ve svých argumentech, ve své rétorice. Protože bez lidí se to stejně vyhrát nedá.

Je proto potřeba konfrontovat politickou reprezentaci, ne veřejnost. S ní je naopak důležité jednat s respektem k různým názorům a životním stylům, s oceněním za každou drobnost, kterou pro životní prostředí dělají.

Je potřeba mluvit přirozeným jazykem lidí, formulovat ekologická témata tak, aby lidé cítili, že odpovídají jejich myšlení a zájmům.

Právě to je myslím největší hrozbou pro české „ropáky“: že se podaří oživit hlavní myšlenku udržitelnosti a české zelené hnutí bude do veřejné debaty vstupovat s agendou, která propojuje environmentální, sociální i ekonomické přínosy.

Pro budování živého českého ekohnutí jsou potřeba dvě věci: starat se o jeho vnitřní život a otevírat jej navenek. Silné hnutí potřebuje pevné kořeny.

Důležité je také pěstovat ideové podhoubí hnutí, vydávat knihy a psát články, pořádat setkání a diskuse, které by usnadnily lidem v hnutí sledovat aktuální informace o environmentálních problémech, inspirovat se trendy v zahraničí, uvažovat o širších společenských a politických souvislostech environmentálních otázek, vést debaty o komunikaci zelených témat s veřejností, řešit etická dilemata oboru.

Otevřou-li se při debatách spory mezi různými odstíny zelených, je potřeba neopouštět vzájemný respekt a připomínat si, že skuteční oponenti ekohnutí jsou jinde. Charta 77 také měla tři mluvčí: zástupce křesťanského proudu, ex-komunistů a kulturní opozice. Podobně čím více odstínů zelené hnutí má, tím více lidí dokáže zapojit.

Protože jsou prakticky všechny environmentální problémy spojeny s otázkou komunikace, bez vykročení z vlastního světa a oslovení „těch druhých“ je změna nemožná.

Jelikož však českým ekonevládkám chybí zkušenosti z přímé komunikace s lidmi i znalost podrobných dat, která by jim uvažování české společnosti přiblížila, lámou si často hlavu, jak s veřejností o environmentálních problémech mluvit.

V České republice však přibývá organizací, které začínají věnovat čím dál více pozornosti sociologicko-psychologickému porozumění veřejnosti (například Hnutí DUHA, Greenpeace).

Empirický výzkum vytvoří podrobný obrázek cílové skupiny, kterou chce kampaň oslovit, jejích hodnot, názorů, chování i vkusu. Právě to umožňuje nehrát si s veřejností na slepou bábu, ale hledat průnik mezi ekologickými tématy a preferencí dané cílové skupiny.

Před zahájením „horké“ části kampaně stojí za to vyžádat si od zástupců veřejnosti zpětnou vazbu, jaká kreativní varianta kampaně jim sedí nejvíc. Často se ukáže, že není dobré lpět na jediné správné barvě zeleného hnutí, že je lepší vyhnout se obvyklým klišé a že každá cílová skupina má svůj jazyk, který není snadné odhadnout.

Některé neziskové organizace dnes hledají inspiraci v marketingu a public relations. Proč ne, pokud tak činí s vědomím, že lidé prožívají koupi nového kartáčku na zuby, věrnost značce auta nebo sjednání penzijního připojištění diametrálně psychologicky jinak než klimatickou změnu nebo vymírání druhů.

Významné organizace a iniciativy

• Hnutí DUHA: Zabývá se především udržitelným hospodářstvím, čistotou ovzduší, ochranou lesů, obnovitelnými zdroji a odpadem.
• Děti Země: Jejich cílem je chránit životní prostředí a nenásilnými prostředky upozorňovat na jeho poškozování.
• Zelený kruh: Zastřešuje ekologické nevládní organizace v České republice.
• Hnutí Brontosaurus: Propojuje smysluplnou dobrovolnickou práci se zážitky a zkušenostmi na celý život.
• Agentura GAIA: Občanské sdružení, které vzniklo v roce 1997.

Citáty podporovatelů NESEHNUTÍ

• Jiří Knihaherec: “Pro mě je Nesehnutí občanská angažovanost. Nutí mě přemýšlet. Dává otázky, informuje, nekřičí, debatuje. Dík Nesehnutí a podobným se můžu učit jak se reálně zapojovat jako občan, už pouhou podporou. Rozvíjí společenskou aktivitu. Být občanem vnímám jako opak být ovcí nechající se zlákat na vlastní porážku.”
• Václav Vaškůfotograf: “Jsem hrdý na to, že můžu spolupracovat s nevládkou, která bojuje za lidská práva. Za tím si stojím. Kdybych se za to měl stydět, zpochybnil bych tím ideály, kterými žiju a systém hodnot, které vyznávám.”
• Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., socioložka: “Představuji si pohádkový úkol: Najít v Brně lidi nezkažené postmoderním názorem, že všechno je vlastně jedno a nic nestojí za námahu. Vůbec bych neváhala, ukázala bych na Nesehnuté. Když se náhodou připletu do situace, v níž jde o něco vážného a nepohodlného, mohu si být jista, že Nesehnutí jsou už u toho.”

tags: #kruh #pro #environmentalni #dejiny #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Kritéria pro zařazení památek
• Průvodce uzamykatelnými odpadkovými koši
• Příčiny zápachu jimky
• Havárie v Černobylu a její dopad na životní prostředí
• Akvárium pro Tetraodon Nigroviridis