Lesní Ekosystém: Zástupci a Druhy

Les je provázaný ekosystém. Od zrnek půdy až po koruny stromů slouží jako útočiště a zdroj potravy pro celou řadu živočišných druhů. Les, jakožto domov volně žijících zvířat, můžeme přirovnat k obytnému domu, který je od sklepa až po půdu obýván nejrůznějšími obyvateli. Pojďme si společně přiblížit nejrozsáhlejší komunitní bydlení na světě, kterým je právě les.

Kořenové Patro

Začněme od sklepních prostor lesa, které se odborně nazývají kořenové nebo půdní patro. Půdní patro je protkáno kořeny rostlin a stromů a obýváno ohromným množstvím půdních bakterií, které hrají zásadní roli při rozkladu organických látek.

Na ploše 100 metrů čtverečních najdeme až čtvrt milionu žížal. Žížaly provzdušňují půdu. Žížaly se prokousávají vrstvou organických látek, které pak vylučují v podobě humusu. Žížaly žijící u nás běžně dorůstají délky několika centimetrů. Také stonožky mají rády vlhkou lesní půdu a stejně jako žížaly produkují čerstvý humus, který obohacuje půdu o živiny. Stonožky se mohou pyšnit velkým počtem nohou, ale málokdy jich mají přesně sto. Existují druhy, které mají pouze 16 končetin, objeven byl však také exemplář s rekordním počtem 680 nohou.

Mechové Patro

Ze suterénu se přesuneme do přízemí, na povrch lesní půdy, který je utvářen mechy, lišejníky, ale také spadaným jehličím a listím. Žije zde velké množství pavouků a hmyzu.

Obzvláště významní jsou mravenci, kteří hrají nepostradatelnou roli při šíření semen rostlin. Mravenci šíří semena rostlin. Jejich domovem jsou mraveniště, která jsou díky své dokonalé vnitřní organizaci právem označována za samostatné mravenčí státy.

Čtěte také: Lesní zákon a stavby

Roháč Obecný

Pro lesní ekosystém je roháč velmi užitečným tvorem. Kde žije roháč, tam je les zdravý. Kusadla na jeho hlavě připomínající paroží vypadají hrozivě - z roháče však strach mít nemusíte, není vůbec nebezpečný. Roháče mezi našimi brouky jen tak nepřehlédnete - dorůstá délky až osm centimetrů. Populace tohoto jedinečného tvora se však v našich lesích neustále snižuje. S odstraňováním mrtvého dřeva z lesa totiž mizí i přirozené prostředí a zdroj obživy tohoto brouka. Roháč obecný byl proto zařazen na světový seznam ohrožených druhů. V Česku i ve světě roháčů ubývá.

Plazi a Obojživelníci

Povrch lesní půdy obývají také plazi a obojživelníci. Nejhojněji zastoupeným obojživelníkem v Česku je ropucha obecná. Svou potravu nacházejí tito živočichové ve svém bezprostředním okolí - živí se pavouky, hmyzem nebo plži. Právě plži obzvláště oceňují vlhké a stinné lesní klima. Mlok skvrnitý je středně velký ocasatý obojživelník. Domov plazů a obojživelníků.

Savci

Počty jelenů v českých lesích se stále zvyšují. Jelen je majestátní zvíře, jehož váha dosahuje až 250 kg, z čehož přibližně 8 kg váží jeho paroží. Bylinné a keřové patro obývá také srnčí zvěř a prasata divoká. Přítomnost prasat často prozradí rozrytá místa v lesních porostech - prasata rytím v půdě vyhledávají žaludy a bukvice, pochutnají si při tom také na hmyzu a menších obratlovcích.

Stromové Patro

Nakonec nahlédneme do nejvyšších pater našich lesů - pomyslnou střechu představuje stromové patro. Ve volné přírodě se na území Česka vyskytuje až 400 druhů ptáků. Datel patří k nejhlasitějším obyvatelům lesa. Sova je noční živočich. Svým zobákem bubnuje do kmene stromu až dvacetkrát za sekundu a přehluší tak všechen ostatní ptačí orchestr.

Rostliny

Plavuně, kapradiny a přesličky patří mezi cévnaté rostliny (mají pravé cévní svazky, které rozvádějí po jejich těle látky). Plavuně jsou evolučně původní skupinou cévnatých rostlin. Většinou mají jednoduché čárkovité listy. Velké množství druhů plavuní žilo v prvohorách (zejména v karbonu), v této době dosahovaly i stromovitého vzrůstu (např. Lepidodendron). Biomasa těchto plavuní (a dalších rostlin) se ukládala v močálech, díky čemuž postupně vzniklo černé uhlí. Kapradiny jsou obvykle byliny, v tropických oblastech rostou i stromovité druhy. V Česku žijí zejména na stinných místech či v blízkosti vody. Některé druhy však mohou žít i ve vodě či přichycené na jiných rostlinách (jako epifyty, zejména v tropech). Nejběžnější kapradiny patří do řádu osladičotvaré. Jejich mladé listy bývají spirálně zkroucené. Výtrusné kupky (a) naspodu listů jsou kryté ostěrami (b), obsahují více výtrusnic (c). Výtrusy jsou z výtrusnic vymršťovány. hasivka orličí (d) - Největší kapradina na území Česka, roste po celém světě (kosmopolitně). Cévní svazky na příčném řezu řapíkem listu připomínají rakouskou orlici. Roste např. Přesličky mají přeslenitě větvené stonky, na nich se nacházejí drobné šupinovité listy.

Čtěte také: Horská lesní ekologická cesta k niternosti - recenze

Ekosystém

Projevy života na naší planetě jsou pozorovány ve všech prostředích mimo souvislý, nenarušený horninový masív. Ode dna oceánů až po nejvyšší vrstvy atmosféry jsou živé organismy nebo materiální doklady jejich existence všudypřítomné. Vzniká tak souvislý objem v rámci planety obsahující život a stopy jeho pobytu, tzv. biosféra, oživený prostor planety Země. zároveň shrnuje soubor veškerých živých organizmů v tomto prostoru. Biosféra se v globálním měřítku prolíná s ostatními faktory prostředí, převážně fyzikálního a chemického rázu, tj. geobiocenóza, zahrnující horninové prostředí planety, pedosféra, půdní pokryv. a různým uspořádáním rostlinných a živočišných společenstev.

Živá hmota a její projevy jsou studovány v rámci celé řady specifických vědních oborů. Lze tak postupovat od úrovně makromolekul přes struktury membrán, buněčných organel, jednotlivých buněk, pletiv a tkání, orgánů, jednotlivých organismů, jejich populací, společenstev až po úroveň ekosystémů a geosystémů. Na každé z těchto úrovní probíhají interakce mezi živými strukturami a jejich fyzikálním a chemických prostředím, popřípadě i mezi živými strukturami navzájem.

Ekologie, jako specifická vědní nauka, se pak interakcí živých soustav a jejich prostředí začíná zabývat až od jistých vyšších úrovní, zpravidla od úrovně komplexity organizmů. Tomu odpovídá starší pojetí ekologie, kdy převažovalo ryze biologické zaměření studií (Bormann - Likens 1979) na jedince, populace, druhy, skupiny druhů (např. V posledním období není předmětem zájmu ekologie pouze živá složky či její části a vztah k okolí, ale i vztah jednotlivých individuí a jejich populací, popř. se zabývá fyziologickými pochody (mj. ekosystému. V nejobecnější rovině je možno uvažovat každou soustavu, obsahující i jeden živý prvek, nebo soubor všech životních forem a jejich projevů probíhajících v uvažovaném období a topograficky vymezeném prostoru. relativně trvalý dynamický systém souboru organizmů a jejich prostředí (ekotopu) vytvářející určitou stabilitu danou potravními vazbami, resp. V evropských podmínkách byly definovány alternativní pojmy. byla popsána V.N. definovaná A.

Ekosystémy mohou být uspořádány hierarchicky, tj. Lze tak postupovat z planetární, globální úrovně na úroveň kontinentální, regionální (na ploše měřitelné zhruba tisíci km2), chorickou (plocha tisíců ha, krajinná úroveň) a topickou (jednotlivé lokality). Je možno definovat subekosystémy, jež jsou součástí ekosystémů vyššího řádu (rákosina v rámci ekosystému rybníka, smrkový porost v rámci lesního komplexu), popřípadě supraekosystémy, zahrnující naopak ekosystémy nižšího řádu (ekosystém krajiny zahrnující lesní porosty), jejich ohraničení bývá přitom z hlediska jejich určení jako systémů otevřených často obtížné (pozvolné, difúzní). typů ekosystémů. Jeho typickým příkladem je lesní plášť. Každý ekosystém je charakterizován souborem abiotických a biotických faktorů jež určují do značné míry jeho možnosti, především z hlediska produkčních možností autotrofních organismů a tím dávají předpoklady pro počátek potravních řetězců a potravních zdrojů pro organismy heterotrofní (alespoň u terestrických ekosystémů), čili konkrétní stanoviště. , tj.

Změny probíhaly a probíhají v různých časových rozměrech, čili časových horizontech, s časomírou staletí a tisíciletí a geohistorické s časovým určením desetitisíců či miliónů let. Některé změny jsou náhodné, označované jako ekologické fluktuace. Biosféra Země se nevratně vyvíjí a spolu s ní procházejí vývojem i ekosystémy různé úrovně a komplexity, konstantní nebo s pravidelným kolísáním. Je-li dosahován v podmínkách působení rušivých faktorů, je projevem ekologické stability.

Čtěte také: Ekosystém lesa

Obecně se ekosystémy vyznačují tendenci bránit se vnějším vlivům vedoucím k jejich vnitřním změnám, vykazují větší či menší stabilitu, minimální změnou za působení rušivého vlivu (rezistence - tzv. spontánním návratem do výchozího stavu (rezilience - tzv. Ekosystémy se tedy většinou nacházejí ve stavu dynamické rovnováhy. Přes obměnu složek ekosystémů, růst, vývoj a odumírání organizmů i přes značné energetické, látkové a informační toky ekosystémy zůstává struktura a funkce na zhruba stejné úrovni, nebo prochází v určitých periodách předpovídatelnými a vyrovnanými cykly. Popis struktury a funkce ekosystému je záležitost vysoce komplexní a komplikovaná, zatím v úplné podrobnosti neproveditelná. nastává v případě, že jistý proces v ekosystému vede přímo nebo nepřímo k jeho zesílení. Jako příklad lze uvést rozvoj rašeliníku a zamokření lokality. Kladná, pozitivní zpětná vazba je spojena s dynamickým růstem systému, jež se ovšem po dosažení limitů prostředí může zhroutit.

Bývá považována za základ regulace systémů při jejich udržení v rovnovážném stavu - tzv. homeostáze. Jedná se o případ, kdy určitý jev či proces v ekosystému vede při určité intenzitě k podpoře faktorů, potlačujících zpětně daný proces - např. je definována (Míchal 1994) "jako soubor principů vedoucích v živých systémech na základě získaných informací ke kompenzaci odchylek vnějšího prostředí, a tím k dynamické rovnováze vnitřního prostředí, které tak nabývá relativní neodvislosti vůči vnějšímu prostředí". Působí-li na ekosystém vnější vliv a tento přesahuje obvyklé rozpětí, ekosystém přejde k mobilizaci obranných a nápravných opatření a nachází se ve stavu stresu. Soubor vnějších podmínek ekosystému se může měnit i způsobem, jež neumožňuje jeho existenci v dosavadní podobě. Dochází pak k vývoji ekosystému, k sukcesi.

V lesních ekosystémech lze vylišit složku nadzemní části vegetace, podzemní části vegetace, v rámci které můžeme rozlišovat složku dřevinnou (stromovou, keřovou) a bylinnou. Dále se vylišuje složka nadložního humusu, vzdušného prostředí a půdy, eventuálně i složka živočišná. Přístupů je několik a výsledkem je např. vylišení jednotlivých složek, etáží a vrstev (v korunové části lesního ekosystému). Zahrnuje veškeré živé organismy jako součást ekosystému. konzumenti, heterotrofní organismy (živočichové, houby, protista, saprofytické a parazitické rostliny, prokaryota), mezi kterými je možno dále vylišovat např. herbivory, živící se rostlinnou potravou (jinak konzumenti 1. řádu), predátory, živící se živočišnou potravou (konzumenti 2. tzv., který je součástí všech fungujících ekosystémů. tzv. Tyto řetězce se týkají především biomasy (do které patří i mrtvé části živých organismů - dřevo, chlupy, drápy...), ale i nekromasy, ze které jsou pomocí reducentů uvolňovány živiny, které se tak mohou vracet zpět do koloběhu.

Populace jsou přitom označovány biotické systémy vytvářené vzájemně podobnými jedinci téhož druhu, kteří si ve společném prostoru a ve společném čase při pohlavním rozmnožování předávají společné znaky. Podle životních forem, specializace odborníků a systematických skupin lze pak hovořit o fytocenózách, bryocenózách, mykocenózách a zoocenozách. Strukturu společenstev je možno členit i s ohledem na podobnou životní strategii - synusie, na stáří - kohorty, popřípadě na nároky na potravní zdroje - guildy.

Určují dostupnost vody, živin - chemických prvků nezbytných pro život organismů, dostupnost energie charakterizující okolní prostředí ale i potravní zdroje. Sluneční záření má dvě základní formy, které ovlivňují výrazněji charakter a fungování ekosystémů a které z těchto důvodů odlišujeme. a tím zprostředkovaně potravním zdrojem všech živých organismů v ekosystému. Teplo rovněž ovlivňuje produkční možnosti rostlin a možnosti přežití a aktivity živočichů a to i půdních. Rozklad organické hmoty v půdě, jako součást koloběhu živin, je určován především podmínkami pro možnosti života mikroorganismů. určující optimální podmínky pro chemické procesy v půdě a jeho extrémy ovlivňující zvětrávání matečné horniny. Proudění větru je dáno pohybem vzdušných mas na základě rozdílných teplot. Z hlediska hodnocení tohoto faktoru v ekosystému jsou sice důležité průměrné roční teploty, délka slunečního svitu, ale především kolísání těchto hodnot, jejich výkyvy a rozdíly mezi dnem a nocí a mezi jednotlivými částmi roku, nebo vegetační doby. z hlediska světelného záření pak dostupnost světla především v konkurenci rostlinných druhů. a tepelného vyzařování místa i atmosféry (roční, sezónní, cirkadiánní periodicita) a proměnlivé sluneční aktivity. Ekologický význam záření a jeho jednotlivých složek může být dosti rozdílný.

Přímé a příliš intenzivní záření jim může i škodit. i záření ultrafialové, má letální účinky z hlediska poškození citlivějších tkání živých organismů i genetické informace buněk. Na zemský povrch ho proniká jen malá část, i ta však některé formy života značně ohrožuje (ochlupení, vosková vrstva). Je důležité pro udržení pro život příznivého rozmezí teplot. celé škály vyzařované Sluncem, tj. v rámci celého slunečního spektra. roli v energetické bilanci živočichů, zejména teplokrevných, jež přijaly energii jiných vlnových délek, energii organických vazeb, jakož i naprosté většiny dalších ekosystémů. a na radiační bilanci lokality (absorpce) a část proniká listy a korunovou vrstvou (transmise), záření využitelné pro další fotosynteticky aktivní orgány a organizmy, značně sníženo a je změněna jeho vlnová délka (chybí především modrá a červená část spektra), příliš nemění, porostech lesních dřevin, což má vliv na celý ekosystém lesa, uvolněný prostor rychle zaplní. Množství světla v porostech lesních dřevin (Klimo et al. u stálezelených je tento efekt podstatně menší, u opadavých listnáčů pohybuje okolo 60-80% intenzity mimo porost. a typu asimilačního aparátu, než toho, zda se jedná o dřeviny listnaté, nebo jehličnaté.

Teplota je určována do značné míry právě zářením, tj. života průměrné. Průměrná denní teplotaje průměr hodnot teploty vzduchu naměřených v: 7:00, 14:00 a 21:00 hod. Růstově a produkčně jsou rostliny aktivní při teplotách mezi +5 až +40 °C. Existují rozdíly mezi teplotou vzduchu a teplotou rostliny samotné, vyšší než teplota vzduchu, školkách). může docházet k poškozování vnějších pletiv. Průměrná roční teplota v naší republice je zhruba +7-8 °C (v horách +5 °C,v teplých nížinách +10 °C). Průměrná měsíční v nejchladnějším měsíci(lednu) - 2-3 °C, v nejteplejším měsíci (červenec) +18-20 °C. Jako ekologicky významná je např. (průměrná denní teplota je průměr 3 měření v průběhu dne (teplota v 7 hod. +teplota ve 14hod. a 2x teplota ve 21 hod./4), zeměpisnou šířku, tak i pro nadmořskou výšku lokality, obnovu bukem na holé ploše na celé řadě lokalit. Lesní prostředí modifikuje výrazným způsobem teplotní poměry lokality a struktura, v závislosti na jeho hustotě, čím hustší porost, tím nižší jsou v něm kladné teploty ale omezeny jsou i výkyvy teplot (tepla) na půdní povrch, v 10-20 cm hloubce v půdě. V ročním průměru teplot je rozdíl mezi lesem a volnou plochou následující: letní teploty v průměru o 1-6 stupňů nižší, zimní teploty v průměru o půl až jeden stupeň vyšší, a výrazně se snižuje počet dnů s teplotními extrémy. Voda je abiotickým faktorem, který ovlivňuje opět celou biotickou složku... jejich prostředím. Její název je odvozen z řeckého oikos = dům, obydlí, živý organismus, z většího či menšího počtu populací), společenstev synekologie, rostlinami - fytocenóza, dále dělíme na entomocenózy, ichtyocenózy, ornitocenózy apod. populací resp. prostředí (např. zapojení).

Typickými živočichy bučin jsou např. skvrnitý, holub doupňák, strakapoud bělohřbetý nebo lejsek bělokrký (Foto Z. uspořádání můžeme rozdělit biocenózu s jejím biotopem vertikálně a horizontálně, stratocenózy (např. korunové, kmenové, křovinné, bylinné, mechové a hrabankové). vymezené jsou biocenózy i celé ekosystémy stojatých i tekoucích vod, povrchové vodní blanky, členěny na čtyři rybí pásma, na základě výskytu tzv. jeho živočišná složka zooedafon humusu pod zemí.

Tabulka: Zástupci lesního ekosystému

Lesní ekosystémy nejsou jen stromy. Je to složité společenství, kde žije a je svázáno mnohými vazbami množství rostlinných a živočišných druhů.Vedle stromů jednoho nebo více druhů je tu celá škála keřů, bylin, mechů, hub (nejen těch s kloboučkem) a bakterií. Stejně tak v lese nežije jen vysoká, černá a pernatá zvěř, ale i spousty menších savců, ptáci, zástupy hmyzu a dalších drobných, často okem nepostřehnutelných organismů. Vezmete-li smrky, koloucha, trs borůvčí a polštářek mechu, les vám na zahradě určitě nevyroste. Poznávání vazeb v lesních ekosystémech je obtížný proces už proto, že stromy mají delší život než vědci, kteří je zkoumají. Tím se pochopení dlouhodobého vývoje celého lesního společenstva jaksi vymyká běžné lidské zkušenosti. To je ale jenom jedna částečka skládanky, která dohromady tvoří lesní ekosystém, a jen částečně charakterizuje jeho vývoj.

tags: #lesní #ekosystém #zástupci #druhy

Oblíbené příspěvky:

• Životní prostředí: Souhrnný pohled
• Scilla bifolia
• Třídění odpadu v ČR
• Odběr nebezpečného odpadu
• Recepty na ucpaný odpad