Ohrožení populace losa evropského v České republice

10.12.2025

Los evropský (Alces alces) je největším žijícím zástupcem čeledi jelenovitých (Cervidae). Žije v lesích severní Evropy, Asie a Ameriky. Patří mezi původní živočišné druhy rovněž ve střední Evropě, kde byl však člověkem vyhuben v průběhu 15. století. V posledních desetiletích se do české přírody znovu vrátil, přičemž největší populaci vytvořil na Šumavě.

Předky losů můžeme sledovat díky fosiliím až do miocénu. Avšak losa tak, jak jej známe dnes fosilní záznam obsahuje až z období čtvrtohor. Paleontologické nálezy nejstarších losů pocházejí ze Sibiřského Jakutska, odkud se tato zvířata rozšířila až do Evropy. Na konci poslední doby ledové, po překonání Beringovy úžiny, obsadili posléze i Severní Ameriku.

V současné době je los na území Evropy rozšířen téměř po celé Skandinávii, v Pobaltí, Rusku, Bělorusku na Ukrajině a v Polsku. Západní hranice rozšíření probíhá Polskem a Ukrajinou a na jihu zasahuje až k Černému moři. Migrující jedinci se objevují i v jiných zemích, jako je Dánsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko. Zaznamenány jsou také malé stálé populace o několika jedincích v horním Rakousku a Bavorsku na hranicích s Českou republikou a na území Oravy na Slovensku nedaleko hranic s Polskem. Východně pak losi zasahují až po řeku Jenisej na Sibiři.

Los je nejpočetnější na území Ruska, kde se jeho populace odhaduje na 435 tisíc jedinců. Ve Švédsku jich žije na 200 tisíc, v Norsku 125 tisíc a ve Finsku 90 tisíc. Ve střední Evropě byl los evropský vyhuben během 16. století. Později docházelo k opětovnému rozšiřování jeho areálu, obě světové války však populaci losa vždy výrazně zredukovaly.

Na území České republiky vymizeli losi mezi 12. a 15. stoletím. Některé prameny uvádějí jako rok ulovení posledního losa letopočet 1570. V roce 1957, téměř po 400 letech, byl v severních Čechách nedaleko Ústí nad Labem zaznamenán výskyt mladého migrujícího samce z Polska. Díky rostoucí polské populaci pak losi na naše území přicházeli ve třech migračních vlnách.

Čtěte také: Jelen evropský: Trofeje

Výskyt losa evropského v ČR

V České republice losi vytvořili dvě hlavní populace. První je na Třeboňsku, která je součástí jindřichohradecké populace, a druhá na Šumavě na pravém břehu Lipenské vodní nádrže. Na pravém břehu přehrady žije dlouhodobě maximálně 15 losů evropských, řekl ČTK mluvčí šumavského národního parku Jan Dvořák. Proto na Třeboňsku zůstávali. V současnosti nemůžeme vyloučit, že se tam občas objeví, ale spíš jen procházejí a pokračují do Rakouska.

Od 90. let se však stavy losů začínají opět snižovat. Po odstranění hraničních zátarasů na rakouské hranici los začal migrovat do Rakouska. V Rakousku ale los není na seznamu chráněných živočichů, protože tam nežil, a je tedy loven a v důsledku toho došlo k úbytku jeho početnosti i na našem území. Dalšími příčinami úbytku losů u nás jsou pytláctví a dopravní nehody na silnicích a železnicích.

V Česku se ještě donedávna považovalo Třeboňsko a Šumava za hlavní oblasti výskytu losa evropského na našem území. Dnes už to s jistotou podle odborníků můžeme říct jen o té šumavské. „Poslední skutečně věrohodný údaj o výskytu losa na Třeboňsku je z roku 2019, kdy byl sražený na silnici kousek od Českých Velenic. Nejvíc údajů bylo v 80. a 90. letech. Po revoluci se jejich mikropopulace, která původně vznikla díky migrační bariéře, postupně úplně rozpadla,“ řekl zoolog Správy chráněné krajinné oblasti Třeboňsko Jiří Neudert.

I tam je ale pravděpodobné, že počet jedinců klesá, jak uvádí zpráva z monitoringu na území NP Šumava a CHKO. „Počet celkových záznamů v průběhu losích roků 2020, 2021, 2022 a 2023 ukazuje na poměrně řídce zaznamenávaného živočicha. Ze záznamů v meziročním srovnání je dále patrná sestupná tendence.“

Popis losa evropského

Samec losa evropského dosahuje váhy 220 až 450 kilogramů, výjimečně i přes 500 kilogramů. Délka těla je 240 až 310 centimetrů, výška v kohoutku 180 až 235 centimetrů. Tělo losa je poměrně krátké na vysokých nohách. Má protáhlou, na konci jakoby uťatou hlavou s přečnívajícím horním pyskem, širokými nozdrami a zvláštním hrbolem na čenichu. Na spodní straně krku vyrůstá kožovitý lalok pokrytý dlouhou srstí. Zbarvení losů je většinou jednobarevně tmavohnědé, šedé až černé se světlou lysinou na hlavě a s bělošedými končetinami.

Čtěte také: Zapojte se do recyklace baterií

Široká a roztažitelná kopyta umožňují pohyb v měkké půdě nebo bažinatém terénu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 kilometrů v hodině. Stopa losa je největší z našich kopytníků. U losího býka dosahuje délky 12 až 16 centimetrů, šířky okolo 11 centimetrů. U krávy je to o něco méně. I stopa telete je ale větší než stopa jelena.

Paroží mají pouze samci losa. Paroží losího býka bývá mohutné, s hmotností až 20 kilogramů a rozpětím 160 centimetrů. Rekordní paroží mělo rozpětí až 206 centimetrů. Paroží losů má lopatovitý tvar, u nás žijící losi mívají ale zpravidla jednoduché parohy bidlovitého typu. Nejmohutnější paroží mají samci ve stáří od osmi do dvanácti let.

Losi mají slabý zrak a pouze černobílé vidění. Díky postavení očí po stranách lebky jen obtížně odhadují vzdálenosti. Naopak sluch a čích mají výborný. Sliznici s čichovými buňkami mají 200 krát větší než člověk a 4 krát větší než německý ovčák. Navíc mají losi speciální sliznici s čichovými buňkami nazývanou Jakobsonův orgán, jímž jsou schopni zachytit a rozpoznat molekuly extrémně slabých pachů. Losí uši jsou velké a pohyblivé, což jim umožňuje vnímat zvuky z různých stran a slyšet je až do vzdálenosti tří kilometrů.

Losi i losice žijí samotářsky. Samice s mláďaty se v zimním období mohou výjimečně sdružovat do malých skupinek. Říje losů probíhá od srpna do října, obvykle v září. Samci se při ní ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých nevytvářejí losí býci harém samic, ale páří se s několika samicemi postupně.

Samice rodí po 35 až 38 týdnech obvykle jedno mládě, při dostatku potravy se mohou narodit dvě, maximálně tři mláďata. Mládě má po narození hmotnost okolo 14 kilogramů. Samice je kojí do čtyř měsíců, přičemž mládě u ní zůstává až po dobu těsně před dalším porodem.

Čtěte také: Význam recyklace baterií

Dospělosti dosahuje losice ve dvou letech. Samci dospívají ve třech letech věku, přestože jsou mladí býci schopni reprodukce již ve věku jednoho roku, avšak tato výsada patří samcům starším. Samci dosahují svého vrcholu v 5 až 6 letech. Přirozeným nepřítelem losa je v Evropě vlk nebo medvěd.

Způsob života a potrava

Los evropský je druh, který se přizpůsobil životu v chladnější tajze. Obecně je los adaptovaný na mozaikovou krajinu vytvořenou přírodními disturbancemi a zvláště pak dává přednost mladým sukcesním stadiím. Na našem území, které je součástí jižního areálu jeho výskytu v Evropě, se los ve vegetačním období zdržuje především na podmáčených místech s keřovými porosty a bohatou mokřadní vegetací.

Los evropský je typický okusovač, který se živí mladými letorosty listnatých dřevin a dvouděložných bylin, zvláště vodních, a v zimě větvičkami a kůrou listnáčů a jehličnanů. Dřeviny představují podstatnou část potravy losa, ve vegetačním období je to více než 50 procent a v zimním období dokonce přes 90 procent. Nízkou trávu los nespásá, neboť ji jednak nemůže uchopit horním pyskem, ale také není přizpůsoben k trávení hrubé vlákniny.

Spotřeba potravy je ale různá podle ročního období a podle pohlaví. V zimním období samci přijímají potravu méně intenzivně než losice. Množství potravy je přímo závislé na průběhu zimy. V zimním období s vysokou sněhovou přikrývkou a tuhými mrazy se losi pohybují velmi málo a množství potravy klesá. Díky velké spotřebě potravy může trvale pobývat jen na území, kde jí najde potřebné množství.

Hrozby a ochrana losa evropského

Los je v České republice kriticky ohroženým druhem. Příčinou je především pytláctví, nehody na silnicích a rozšiřováním turistické infrastruktury v oblastech, které do pádu železné opory nebyly pro návštěvníky využívány.

Ke snížení rizika vyhynutí losů v České republice je proto třeba zajistit dostatečný počet nadchodů pro zvěř na hlavních migračních trasách losů a omezit jeho nelegální lov. Střety na silnicích by mohla snížit také instalace dopravní značky „Pozor los!“ na vybraných komunikacích, jejíž zavedení navrhla ochranářská společnost Česká krajina v roce 2015.

Možná opatření k záchraně losa

Zlepšení prevence střetů se zvěří na silnicích, zejména v okolí Šumavy
Apel na rakouskou stranu, aby se snažila zmírnit nebo zastavit represe vůči losům
Repatriace, tedy návrat zvířat do české krajiny, aby se předešlo genetické degeneraci malé populace
Výstavba ekoduktů na migračních trasách

Přerušení migračních tras s Polskem a lov v Rakousku

Losi mají velmi omezenou možnost, jak do Česka migrovat. Jedním z hlavních důvodů je přerušení migračních tras mezi Českem a Polskem. Podle Dostála výstavba dálniční infrastruktury v Polsku znemožnila přirozené přesuny z východu, kde se losům daří podstatně lépe. Česká populace tak zůstává velmi izolovaná. Podle odborníků je bez přísunu nových jedinců a tudíž i s nedostatečnou genetickou diverzitou.

O něco větší šanci mají migrující jedinci z Šumavy směrem do Rakouska. Tam ale narážejí na další problém - los není v Rakousku veden jako chráněný druh a může být legálně loven. Losi, kteří se dostanou za hranice, se tak většinou už nevracejí zpět. „Příchod losů je buď minimální, nebo nulový,“ vysvětlil Dostál. „Lov v Rakousku v kombinaci s přerušením migračních tras z Polska dlouhodobě způsobuje úbytek losů. To může vést k vymizení.“

Podle Dostála bez možnosti přirozeného přísunu nových jedinců z okolních států a bez účinné ochrany v pohraničí se populace losů nemá šanci obnovit. Jedním z kroků k záchraně losa by podle něj mělo být zlepšení prevence střetů se zvěří na silnicích, zejména v okolí Šumavy. „Nějakým způsobem varovat řidiče v příslušných oblastech.“

Dostál zároveň upozorňuje na potřebu mezinárodní spolupráce. „Dalším preventivním opatřením by měl být nějaký apel na rakouskou stranu, aby se snažila zmírnit nebo zastavit represe vůči losům,“ říká Dostál. Jako další možnou cestu zmiňuje repatriaci, tedy návrat zvířat do české krajiny, aby se předešlo genetické degeneraci malé populace. „A posledním opatřením by mohla být výstavba ekoduktů na migračních trasách,“ dodal.

Zachování genetické různorodosti je proto důležitým faktorem v ochraně evolučního potenciálu a propagace dlouhodobé udržitelnosti populací. Pohyb zvířat a následný pohyb genů uvnitř metapopulační struktury může udržovat genetickou proměnu mezi místními podskupinami a omezovat tak negativní vlivy příbuzenského křížení, tzv. inbreedingu.

Informace zde uvedené je nutné také zohlednit při managementu losa na území ČR, které je sice malé, ale poměrně hustě osídlené a protkané sítěmi liniových bariér, které omezují migraci této zvěře, čímž může docházet ke snižování genetické variability a životaschopnosti subpopulací na našem území.