Mapa ekologické sítě v České republice

Ekologická síť je již dlouhodobě nedílnou součástí strategie ochrany přírody a krajiny ve většině vyspělých a v mnoha rozvojových zemích. Může mít nejrůznější názvy a být různě široce pojatá. V některých evropských státech je jedním ze základních nástrojů územní ochrany přírody. V České republice je doposud často vnímána jako synonymum územního systému ekologické stability. To je však zúžený pohled.

Ekologická síť bývá charakterizována jako soustava dostatečně velkých (reprezentativních) jádrových území („ostrovů“ či „biocenter“, obvykle se zvýšenou biodiverzitou, zejména druhovou bohatostí a rozmanitostí biotopů), vzájemně funkčně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny („stepping stones“, menšími územími, které svým charakterem umožňují dočasný výskyt druhů i mimo jádrová území a umožňují tak jejich přesun krajinou). Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, které zajišťují uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i ekosystémů a v nich probíhajících procesů, včetně stability krajinné struktury a udržitelnosti obnovitelných přírodních zdrojů.

Uvedený výklad je blízký definici územního systému ekologické stability, který je doposud často chápán jako ekvivalent takové sítě v našich podmínkách. Toto vnímání je třeba hodnotit jako zúžené, neboť nevyužívá současné ekonomické ani legislativní nástroje (případně jim neodpovídá). Tím samozřejmě není zpochybněno, že ÚSES bude v ČR vždy tvořit základ (páteř) ekologické sítě.

Ochrana přírody a krajiny a územní plánování v České republice vyniká širokou paletou vhodně se doplňujících nástrojů, které jsou již dnes k vytváření a udržování sítě fakticky využívány. Bohužel však většinou odděleně. Tyto nástroje, které jsou při celostním vnímání důležitými součástmi ekologické sítě, mají různé funkce i význam.

Samostatnou otázkou je funkčnost těchto nástrojů nejen z hlediska právního ukotvení, ale i z hlediska reálné účinnosti. Napovídáme tím, že k popisu ekologické sítě v podmínkách ČR využíváme všechny již chráněné použitelné prvky po vyhodnocení jejich účinnosti a péče o ně. Více se tedy blížíme přístupu obdobnému v Nizozemsku z počátku 90. let 20. století, který byl jedním z východisek pro formulování konceptu Celoevropské ekologické sítě (PEEN).

Čtěte také: Dopad na životní prostředí Frýdlantsko

Nizozemský přístup staví na ekologické síti zahrnující velkoplošné přírodní rezervace i jednotlivé maloplošné útvary až po polní meze; ekologickou síť tedy tvoří biologická infrastruktura (ekologicky stabilizující prvky) všech úrovní s diferencovanou ochranou a péčí. Takto vnímaná ekologická síť zahrnuje z většiny také skladebné části navrženého konceptu Celoevropské ekologické sítě, a to včetně významné plochy zón zvýšené péče o krajinu.

Co vše tvoří ekologickou síť

Páteří celostně uvažované mnohovrstevné ekologické sítě v České republice zůstává s uplatněním ekostabilizačního přístupu vytvářený ÚSES, významnou složkou je většina částí soustavy chráněných území (ZCHÚ všech kategorií, lokality soustavy Natura 2000), většina VKP, ale i vybrané přírodní parky a liniové i plošné prvky nelesní zeleně (interakční prvky ÚSES).

Podle biogeografického významu je ekologická síť na místní (lokální) úrovni tvořena místním ÚSES, VKP (zejména vodními toky a jejich nivami, vybranými lesními komplexy a rybníky) a liniovými prvky nelesní zeleně, na regionální úrovni především regionálním ÚSES, většinou chráněných území a přírodních parků, na nadregionální (celostátní) a vyšší úrovni pak nadregionálním ÚSES a vybranými (většinou velkoplošnými) chráněnými územími a několika přírodními parky.

Ekologickou síť tedy tvoří soustava vzájemně propojených území, kde chráníme a hodnotíme ekologicko-stabilizační funkce (z různých pohledů podle předmětu ochrany konkrétního segmentu) a zajišťujeme či podporujeme diferencovanou péči. Jejím základem je ÚSES. Ekologická síť je nejdůležitější součástí zelené (přírodní) infrastruktury (zahrnující dále i nepropojená území a přírodě blízké uměle vytvořené plochy nepodílející se na ekologické stabilitě krajiny, ale plnící další ekosystémové služby).

Jsme si vědomi toho, že jednotlivé prvky mají různou míru priority (VKP je z hlediska předpokládané kvality prostředí, míry ochrany i péče nesrovnatelný např. se ZCHÚ) nebo jsou z hlediska své kvality různorodé. Avšak pouze od takto celostně pojímané ekologické sítě můžeme očekávat plnění veškerých ekosystémových funkcí.

Čtěte také: Imisní zátěž lesů: Aktuální stav

V posledních letech se začíná v ČR při dotváření ekologické sítě uplatňovat bioekologický přístup, reprezentovaný například migračními trasami velkých savců, kdy cílem je propojení izolovaných lokalit výskytu ohrožených druhů a umožnění migrace, disperze a přesunů mezi těmito lokalitami. Uvedené kroky jsou potřebné pro vytvoření funkční sítě, podporované současnými nástroji jak v oblasti druhové, zvláštní, tak i obecné ochrany přírody.

Významná část výše uvedených segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. Často se jedná o území určená k ochraně biodiverzity, přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních a přírodních léčivých zdrojů, ochranné lesy, protierozní prvky nebo rekreační plochy. I proto je nutné síť chápat celostně, protože jen jako ucelená síť vzájemně se podporujících prvků plní veškeré své funkce.

Dále zmiňujeme jednotlivé části, prvky nebo nástroje sloužící k vymezení a ochraně ekologické sítě v ČR, seskupené podle jejich institucionalizace a funkcí, které v rámci sítě plní.

Územní systém ekologické stability krajiny

Koncepce územního systému ekologické stability byla vytvořena již v průběhu 70. a 80. let 20. století jako jedna z vůbec prvních koncepcí ekologické sítě na světě. Kombinuje přírodovědecký přístup (biodiverzitu, reprezentativnost, prostorové parametry), na nadregionální úrovni zdokonalený využitím biogeografického členění ČR, byť s jistými aplikačními problémy, s tvorbou kulturní, hospodářsky využívané krajiny, tedy s územně plánovacím přístupem.

Postupně se ÚSES podařilo zakotvit v ZOPK, v procesech územního plánování a komplexních pozemkových úprav. Kostra ÚSES je tvořena segmenty (skladebnými částmi) účelně rozmístěnými na základě funkčních a prostorových kritérií tak, aby systém přispíval k zachování biodiverzity a zachování přírodních procesů, příznivě působil na hospodářsky využívaná a obydlená území a podporoval mnohostranné využívání krajiny.

Čtěte také: Kde najít kontejnery na tříděný odpad?

Na území ČR bylo dosud vymezeno přibližně 50 tisíc biocenter a 85 tisíc biokoridorů nadregionálního, regionálního a místního významu na celkové ploše 21 525 km² (z toho nadregionální ÚSES 12 612 km², regionální 5 867 km² a místní 3 046 km²).

ÚSES je jedním z nejsilnějších zákonných nástrojů ochrany přírody a krajiny. Umožňuje na třech v prostoru vhodných měřítcích vytvořit propojenou síť přírodních či přírodě blízkých ekosystémů a pečovat o ni. Je však třeba konstatovat, že tento potenciál, navíc podpořený povinností úřadů územního plánování zapracovávat ÚSES jako nezbytný podklad do územně plánovací dokumentace, není doposud dostatečně využíván.

I když je takřka stoprocentně vymezený, z významné části není dosud realizován. Příčinou jsou majetkoprávní vztahy, malá motivace hospodářů a obcí k žádoucí správě, ale i nedostatky v metodickém vedení orgánů ochrany přírody a orgánů územního plánování.

ÚSES není sám schopen zajistit ekologickou stabilitu krajiny a uchování biodiverzity, zůstává však páteří ekologické sítě v ČR. V zachovaných oblastech s kvalitní kostrou ekologické stability je nástrojem k diferenciaci intenzity územní ochrany a péče. V oblastech, kde kostra ekologické stability téměř chybí, představuje jediný nástroj k vytvoření účelně propojených segmentů s přírodě blízkými ekosystémy. ÚSES dotváří územní ochranu přírody v ČR ve skutečnou síť.

Soustava zvláště chráněných a mezinárodně významných území

Zřizování chráněných území má v České republice více než stopadesátiletou historii. O soustavě CHÚ se však začíná uvažovat až mnohem později. Zásady pro budování „sítě chráněných území“ byly v ČR definovány v roce 1961, kdy také započalo hodnocení reprezentativnosti do té doby vyhlášených území a definování návrhů na doplnění soustavy o chybějící reprezentativní geobiocenózy.

Následovalo několik vln prověřování a hodnocení stavu vyhlášených ZCHÚ a návrhů na vyhlášení nových. V 90. letech došlo přijetím nového ZOPK a přenesením kompetence ke zřizování nových přírodních památek a přírodních rezervací na úroveň okresních úřadů a správ CHKO k realizaci významné části závěrů a doporučení z tzv. „prověrek“ maloplošných ZCHÚ, prováděných v 70. a 80. letech 20. století.

Projekt optimalizace maloplošných ZCHÚ, realizovaný v letech 2003-2005, navrhuje úpravu soustavy tak, aby chránila dostatečně reprezentativně všechny z hlediska ochrany přírody významné typy biotopů. Jeho výsledky převzaly některé krajské úřady do svých koncepcí ochrany přírody.

Na počátku 90. let dochází k významnému doplnění soustavy chráněných krajinných oblastí. V následujících deseti letech byla několikrát vyhodnocována reprezentativnost soustavy CHKO a přijata řada doporučení, mj. zahrnutých i do Státního programu ochrany přírody a krajiny ČR. Realizoval se však pouze jejich zlomek v podobě rozšíření CHKO Český Ráj a vyhlášení nové CHKO Český les. Několik prioritních území (Dokesko, Doupovské hory, Soutok, Krušné hory ad.) tak dodnes čeká na vyhlášení.

Zásadní kvalitativní změnu soustavy chráněných území v ČR přináší naplňování směrnic Evropské unie o ptácích a o stanovištích, tedy postupné vytváření soustavy Natura 2000 na území ČR.

Podle Ústředního seznamu ochrany přírody, vedeného AOPK ČR, bylo k 31. 12. 2011 v České republice vyhlášeno 2 301 zvláště chráněných území o celkové ploše 12 486 km² a 41 ptačích oblastí o celkové ploše 7 034 km². V národním seznamu je zahrnuto 1 082 evropsky významných lokalit o celkové ploše 7 857 km². Území ZCHÚ překrývají lokality soustavy Natura 2000 ze 61 % (překryvná plocha činí 6 704 km²).

Podrobnější statistiku chráněných území uvádí tabulka Chráněná území v ČR.

Ustanovení směrnice o stanovištích již nyní vybízejí členské státy k tomu, aby zlepšily ekologickou soudržnost lokalit soustavy Natura 2000 vzájemnou prostorovou provázaností. Tím se nemá na mysli vyhlašování dalších lokalit tak, aby byly prostorově spojité, ale zajištění takových funkcí krajinné mozaiky, aby současné lokality mohly vzájemně „komunikovat“.

V praxi to znamená především zajištění komunikace populací druhů mezi lokalitami tak, aby nebyly jen izolovanými refugii jejich výskytu. Lze říci, že v současnosti jsou v ČR pro vzájemné propojení lokalit ve významné míře vytvořeny legislativní, částečně i ekonomické nástroje. Jejich uplatňování však zůstává stále nedostatečné.

Kromě území začleněných do soustavy Natura 2000 (EVL a PO) se na území České republiky nachází 6 biosférických rezervací UNESCO, 12 mezinárodně významných mokřadů a 75 botanicky významných území. S výjimkou významné části biosférické rezervace Dolní Morava a několika botanicky významných území se všechna tato mezinárodně významná území překrývají se ZCHÚ.

Soustava chráněných území (včetně lokalit soustavy Natura 2000) je ve své současné podobě nejdůležitějším aktivním a konkrétně cíleným nástrojem ochrany biodiverzity v ČR. Její výhodou je definice účelu jednotlivých území, a tím i předpokladu zachování či zlepšení jejich ekosystémových funkcí. Uvedená skutečnost dává dostatečný prostor k aktivnímu plánování péče a zajištění dobrého stavu. Míra schopnosti tento nástroj využívat je však logicky závislá na dostatečném zapojení vlastníků a hospodářů a také na finančním zajištění.

Významné krajinné prvky

Významné krajinné prvky tvoří plošně nejvýznamnější součást ekologické sítě v ČR. Jde o ekologicky, geomorfologicky či esteticky hodnotné části krajiny utvářející její typický vzhled a přispívající k udržení její stability. Zákon o ochraně přírody za VKP přímo prohlašuje všechny lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy a chrání je před poškozováním a ničením. Využíváním VKP nesmí dojít k narušení jejich obnovy, aby nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce.

ZOPK rovněž umožňuje příslušným orgánům ochrany přírody registrovat jako VKP další cenná území, např. mokřady, skalní výchozy, stepní trávníky či slaniska.

VKP prohlášené zákonem zaujímají v současné době v České republice plochu přibližně 30 337 km², z toho VKP lesy tvoří 28 640 km² (cca 37 % rozlohy státu), vodní toky a jejich nivy 1 000 km² (cca 1,3 % rozlohy státu), rašeliniště 193 km² (cca 0,2 % rozlohy státu), jezera a rybníky 500 km² (cca 0,65 % rozlohy státu).

Data o stavu ekosystémů z hlediska zachovalosti a významu v evropském kontextu vycházejí z celorepublikového mapování biotopů. Aktualizace vrstvy segmentů biotopů a relačních databází (biotopy, taxony) probíhá v pravidelných cyklech. Frekvence cyklů aktualizace je plánována jako 12letá. Aktualizace byla zahájena v roce 2007. Ve vrstvě a tabulkách jsou aktualizované a neaktualizované záznamy (pole ROK_AKT).

Vrstva obsahuje hranice segmentů přírodních biotopů a biotopů silně ovlivněných nebo vytvořených člověkem z aktualizace základního mapování biotopů. Znalost rozšíření biotopů silně ovlivněných nebo vytvořených člověkem není plošná, vrstva poskytuje informace o rozšíření nepřírodních biotopů pouze na malé části území ČR. Data z mapování biotopů neposkytují vyčerpávající informaci o vegetaci, resp. biotopech daného území.

Mapování je metodicky nastaveno na celostátní úrovni, a především efemérní biotopy tak může pominout. V lokálním měřítku proto představuje pouze zjednodušený podklad. Pro detailnější informaci je třeba vyhledat jiné datové zdroje. Základní mapování bylo provedeno v letech 2001-2005. Klasifikace biotopů viz CHYTRÝ, M.; KUČERA, T.; KOČÍ, M. (eds.) et al. (2010). Katalog biotopů České republiky. 2.upr. a rozš.vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. 445 s. ISBN 978-80-87457-03-0. Popis charakteristik biotopů a segmentů viz platná metodika mapování biotopů (Portál ISOP/Mapování biotopů).

Vrstva obsahuje jednoduché prvky (Singlepart Features), kardinalita vztahu tabulek je 1 : N. Biotop vybraných druhů (vlk, rys, medvěd, los) vymezený v rozsahu nutném pro zachování jejich existence na území ČR. Směrnice Rady 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (čl. 4.1) a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES, o ochraně volně žijících ptáků (čl. 4.3) ukládá členským státům EU předkládat Evropské komisi informace o soustavě Natura 2000 na svém území prostřednictvím formátu SDF (definován rozhodnutím Komise 2011/484/EU).

Standardní datový formulář (SDF) obsahuje mimo jiné základní údaje o lokalitě (lokalizace, vyhlašovací předpisy), předmětech ochrany (populace, rozloha a kvalita stanoviště), ochraně a vlivech působících na lokalitu. SDF za Českou republiku zpracovává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Ekologické informace, které jsou obsahem této datové sady, jsou informace o populaci druhů a rozloze a kvalitě přírodních stanovišť, předmětů ochrany. Od roku 2020 probíhá aktualizace těchto údajů - u stanovišť ve vazbě na aktualizaci mapování biotopů a u druhů na podkladu údajů z Nálezové databáze ochrany přírody za 6leté období (aktuálně 2013-2018).

Podrobná bezešvá vrstva krajinného pokryvu dělící území ČR do 40 kategorií. Sestaveno v rámci Integrovaného projektu LIFE Jedna příroda (LIFE17 IPE/CZ/000005). Tato vrstva navazuje na předchozí verze KVES 2013 a 2021. Hlavní rozdíly mezi KVES 2021 a KVES 2022: aktualizace dat. Odstranění podzemních toků z vrstvy. Odstranění nevýznamně malých polygonů. Kategorie “Hospodářské louky” je změněna na kategorii “Degradovaný travní porost”.

V roce 2000 byl zahájen projekt Mapování biotopů ČR. Hlavním smyslem ÚSES je působit jako základní prvek ekologické sítě, posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.

Interakční prvky jsou hierarchicky na nejnižší úrovni a nemusí být propojeny s ostatními skladebnými částmi ÚSES. Jedná se o krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES (biocenter a biokoridorů) na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti.

Interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky (vedle řady druhů rostlin některé druhy hmyzu, drobných hlodavců, hmyzožravců, ptáků, obojživelníků atd.). Rozlehlé ekologicky významné krajinné celky a oblasti s min. plochou alespoň 1000 ha. Ekologicky významné krajinné celky s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha. Menší ekologicky významné krajinné celky do 5 - 10 ha.

Vyhláška 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. Metodická pomůcka pro vyjasnění kompetencí v problematice územních systémů ekologické stability (Věstník MŽP č. Metodika vymezování územního systému ekologické stability (MŽP, 2017). AOPK ČR má k této metodice zásadní výhrady shrnuté v článku časopisu Ochrana přírody č. Při realizacích a údržbě skladebných částí ÚSES lze využít dotačních programů MŽP, MZe a MMR. Ochrana přírody 2012 - 21. 4.

tags: #mapa #ekologické #sítě #ČR

Oblíbené příspěvky:

• Zelená oáza Bělé pod Bezdězem
• Dřevostavba Instinkt: Proč si ji vybrat?
• Recenze škol v přírodě Most
• Recyklace odpadů
• Neobnovitelné zdroje energie