Miláno a životní prostředí: Pohled na přírodu a udržitelnost

28.03.2026

Zimní olympijské hry Milano Cortina 2026 otevřeně mluví o tématech, která ještě před několika lety stála na okraji sportovní debaty.

Výstava Broken Nature v Miláně

Dvaadvacáté Triennale di Milano akcentuje schopnost designu nabídnout působivý a přesvědčivý pohled na klíčovou otázku naší doby: na životní prostředí a přírodu. A také se nevyřčeně ptá, kdy přijde konec lidské existence.

Přestože lidská populace nyní zabírá na naší planetě zhruba setinu procenta z celkové váhy všeho živého, dokázala za poslední desítky let Zemi zásadně změnit. Hlavní výstava milánského Triennale, které trvá do 1. září, tematizuje revoluční sílu lidské představivosti a její touhu po zlepšování anebo využívání prostředí. Od mikrobiomu až po vesmír. Od malých komunit až po celé lidské kultury.

Expozice Broken Nature už názvem prozrazuje své vyznění: příroda, která se vyvíjela miliony let, byla lidstvem za posledních několik století změněna k nepoznání. Je nalomená a pohled na ni často bolí. Dokumentuje to například působivá vstupní instalační místnost nazvaná The Room of Change, jejíž stěny lemuje třicetimetrová datová tapisérie mladé umělecké skupiny Accurat.

Ilustruje, jak se v uplynulých stoletích změnily aspekty našeho životního prostředí, jak se mění nyní a jaké jsou předpovědi. Kombinuje několik různých zdrojů dat zobrazujících svět jak z globálního, tak lokálního pohledu. Vrství chování lidí v souvislosti se vztahem k přírodě a k životu v ní. Akcentuje to, do jaké míry je změna všudypřítomná.

Čtěte také: Příroda v Lombardii

Podle kanadské umělkyně Kelly Jazvac, geoložky Patricie Corcoran a oceánografa Charlese Moora, kteří na Triennale vystavují, to je plast. Například se zde uvádí, že na pláž Kamilo na Havaji se za rok vyplaví tuna plastického odpadu, který se, stejně jak to známe u trilobitů nebo mušlí, otiskuje do jedné ze zemských vrstev. „Plastiglomeráty jsou fosilie budoucnosti,“ tvrdí autoři ironické antropocentrické instalace.

Ke slovu v Miláně přicházejí i umělci, kteří se snaží přetvářet negativní důsledky lidského chování. Americký návrhář Scott Bodenner vyrábí látky ze zbytků kazetových pásků, které už nikdo nepoužívá. Kosuke Araki, japonský designér, zase dlouhodobě sbírá zbytky jídla a využívá je k výrobě odlehčených talířů a dalšího nádobí.

Ital Mancuso se snaží poukázat na velmi důležité obyvatele naší planety, kteří zabírají 81 procent z celkové váhy toho, co na Zemi sídlí. Totiž na rostliny. Podle Mancusa se nabízí způsob, jak se vyhnout katastrofické budoucnosti lidstva - totiž přijmout radikálně nový přístup k rostlinám a využít je nejen k tomu, co nám mají nabídnout, ale také k tomu, co nás mohou naučit. Právě ony, jak dokazují na milánské prezentaci časosběrná videa nebo textové poznatky, se dokáží díky své absolutně zredukované mobilitě přizpůsobit životu a přežít i v nejnehostinnějších podmínkách. Překvapivě rovněž dokáží nacházet efektivní řešení a hlavně vzájemnou komunikaci. Takovou, která ochrání celý ekosystém.

Triennale di Milano bolí. Říká zhruba toto: jako lidstvo jsme toho hodně špatného napáchali, přírodu jsme nalomili, ale ona si svoji cestu najde, postaví se na nohy.

Udržitelnost a Zimní olympijské hry Milano Cortina 2026

Nedílnou součástí zimního sportu je jeho prostředí - hory, sníh a led. Právě proto je otázka budoucnosti zimních olympijských her citlivá.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Na letošních hrách je až 100% sněhu vyrobeno uměle. Když denní teploty neumožňují efektivní zasněžování, výroba se přesouvá do nočních hodin; pokud nepřicházejí přirozené srážky, řeší se dostupnost vody, zásoby a logistika distribuce sněhu. Ani Milano-Cortina není vyjímkou. Technický sníh je vždy také vodní otázka.

Zasněžování a udržení ledových ploch znamená vyšší spotřebu el. energie. A ta je dnes nejen náklad, ale i emisní položka. Klimatická nejistota se u velkých sportovních akcí promítá přímo do finančního řízení projektu.

Environmentální rozměr olympijských her nevznikl v posledních letech. Na úrovni kandidatury Milano-Cortina je tento posun patrný už v původním kandidátském dokumentu (tzv. dossier), tedy oficiálním podkladu předloženém Mezinárodnímu olympijskému výboru při ucházení se o pořadatelství. Koncept „New Norm“ a Agenda 2020 jsou zde přímo uváděny jako rámec pro snížení nákladů, zvýšení organizační flexibility a důraz na udržitelnost.

V oficiálních materiálech se opakuje klíčová ambice: vysoký podíl existujících a dočasných sportovišť a minimalizace trvalé nové výstavby. U každé olympiády se nakonec rozhoduje na konkrétních stavbách.

Strategie Milano-Cortina neřeší cirkularitu pouze u odpadů, ale i u dočasné infrastruktury a vybavení pořizovaného pro hry. Organizační výbor deklaruje ambici zajistit, aby dočasné prvky, které jsou přímo v jeho režii (např. Milano-Cortina je geograficky rozprostřená olympiáda (město + horské lokality).

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Pokud člověk zimní sport miluje, nechce z něj dělat laboratorní experiment. Chce, aby byl férový, bezpečný a pořád stejně krásný. Zimní olympiáda nebude nikdy „bezriziková“ z pohledu pořadatele.