Maurice Ravel: Život a dílo milovníka přírody

Před sto padesáti lety se narodil Maurice Ravel, Francouz s baskickými předky, virtuózní skladatel komponující hudbu blízkou impresionismu a jedinečným způsobem současně i neoklasicismu. Když v roce 1918 zemřel Claude Debussy, začal být Ravel přece jen být považován za nejlepšího žijícího francouzského skladatele.

Maurice Ravel, Francouz s baskickými předky, píšící hudbu různého charakteru - symfonickou, baletní, operní, komorní i klavírní, blízkou impresionismu a jedinečným způsobem současně i neoklasicismu - se zajímal o barokní autory, o španělský folklór i o ruskou hudbu.

V kompozici, zejména v mistrovské instrumentaci, se Maurice Ravel stal skutečným virtuosem. Tak to slyšíme v jeho Boleru, ve skladbě pro housle a klavír s názvem Tzigane, v baletní hudbě Dafnis a Chloe, v písních Šeherezáda, v taneční básni La Valse, v jeho klavírních koncertech, v jemně, perlivě a náladově znějících sólových klavírních opusech, ve skladbách až exoticky zabarvených španělskou inspirací … i v Musorgského Obrázcích z výstavy. Instrumentoval je pro orchestr a řadu dalších upravovatelů stejného klavírního cyklu v celosvětové symfonické koncertní praxi v pomyslné soutěži zcela převálcoval.

O Ravelovi, o generaci starším mistru stojícím nad jasně vymezenými styly, napsal Bohuslav Martinů, že se jeho hudba dostává k hranici rafinovanosti, ale že má vybroušenou formu a že jde vždy o čistý, jasný a přesný projev. Byla to výstižná charakteristika.

Inspirace a vlivy

Ravela skutečně zajímali jak francouzští clavecinisté, tedy François Couperin a Jean-Philippe Rameau a další barokní autoři hudby pro klávesové nástroje, tak na druhé straně třeba španělský kolorit. Dotýkal se rovněž impresivního vyjadřování jemných nálad a zvukových barev, ale byl v tom vždy určitější než jeho o něco starší současník Claude Debussy. A nezůstal úplně uchráněn ani před vlivy jazzu.

Čtěte také: Milovník přírody - řešení křížovky

K Pyrenejskému poloostrovu se vztahuje i první z jeho dvou oper: Španělská hodinka, komedie odehrávající se v osmnáctém století v hodinářském krámku v Toledu. A zcela jasná je inspirace k orchestrální suitě Španělská rapsodie. Vyjadřuje dusnou atmosféru horkého večera plného barvitých zvuků, odkazuje k typu flamencového tance z jižní provincie Málaga, evokuje smyslný pulzující tanec Habanera a zachycuje oslnivou karnevalovou náladu.

Za války napsal ve formě barokní suity skladbu Le Tombeau de Couperin. Francouzský titul přitom nemusí nutně znamenat „náhrobek“, i když se tak v tuzemsku tradičně a zaužívaně překládá; spíše jde podle hudební terminologie ze 17. století o pomník, památník, poctu, vzpomínku… Přeneseně tedy o typ skladby, kdysi především loutnové, upomínající - podobně jako nápisy na náhrobcích - na významnou zesnulou osobnost.

Ravel Couperina nenapodobuje, pouze vzdává čest jeho umění a reflektuje ducha barokních tanců. Ostatně, melodika a některé pikantní harmonie plně odpovídají dvacátému století… Avšak v pozadí skladby stojí ještě jeden autorův záměr: každá ze šesti částí nese věnování některému z přátel, kteří zahynuli na bojištích první světové války.

V roce 1920 složil orchestrální fantazii nazvanou La Valse, která je holdem vídeňskému valčíku. Zamýšlel takovou kompozici už dříve jako symfonickou báseň vyjadřující radost z tance a ze života, ale záměr z roku 1906 nakonec vyplnil až na základě podnětu od Sergeje Ďagileva. Impresário Ruského baletu, souboru působícího v Paříži a Monte Carlu, stál jako inspirátor a objednavatel za řadou hudebních děl: Stravinského Svěcením jara i Petruškou a Ptákem ohnivákem, za Debussyho Hrami, za Třírohým kloboukem Manuela de Fally, Respighiho Fantastickým krámkem, Poulenkovými Laněmi nebo za Skytskou suitou a dalšími partiturami Sergeje Prokofjeva. Ravel už pro něj v roce 1912 napsal balet Daphnis a Chloé.

Choreografická báseň La Valse znázorňuje velký taneční sál osvětlený lustry na císařském dvoře kolem roku 1855.

Čtěte také: Dovednosti pro milovníky přírody v Sims 4

Pařížská šestka

Když ve stejném roce 1920 napsal pařížský kritik Henri Collet článek Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie, měl na mysli petrohradskou Mocnou hrstku, tedy Musorgského, Balakireva, Kjuje, Borodina a Rimského-Korsakova. V Paříži dal v článku dohromady skupinu francouzských skladatelů tvořících na Montparnassu a vymezujících se nejen vůči německému wagnerismu, ale i proti domácímu impresionismu. I když se jejich temperamenty a osobnosti lišily, měli mnoho společného - znali se navzájem, byli kamarádi, objevovali se ve stejných programech. A spojovala je, i když ne tak hluboce, umělecká východiska dotýkající se nové věcnosti a civilnosti, která se ve svobodném světě vynořila jako reakce na uzavřenou válku.

Maurice Ravel byl v Paříži současníkem, ale nikoli členem Šestky. Patřili k ní však neformálně pianista a skladatel, výstřední ironik Erik Satie a básník, grafik, divadelník a filmař, antiromantický, stručný a neuctivý Jean Cocteau. Právě jeho publikace aforismů Kohout a Harlekýn pomohla odstartovat vznik Pařížské šestky. Jako oslava poezie všednosti se stala jejich manifestem.

Klavírní koncerty

Ravel napsal dva klavírní koncerty. Koncert D dur pro levou ruku z roku 1931 byl určen pro pianistu Paula Wittgensteina. Rakouský umělec během první světové války přišel o pravou ruku, ale nechtěl skončit s koncertní kariérou. Aby dosáhl co nejplnějšího zvuku, vynalezl nové postupy s využíváním pedálu. A z jeho popudu postupně vznikla řada děl pro levou ruku. Skládali pro něj Britten, Hindemith, Korngold, Prokofjev, Richard Strauss a další. Nejznámějším se však v jeho novém repertoáru stal Ravelův koncert, pro který autor podnikl obsáhlá studia a rešerše. Jednovětá skladba vyniká bohatostí členění, temp, metra a rytmů. Existuje i úprava díla pro klavír na obě ruce, za kterou stál pianista Alfred Cortot.

Koncert G dur s baskickými hudebními motivy, vědomě se nesnaží o velkou hloubku, vznikl pak jako standardně koncipovaná brilantní skladba vyzdvihující virtuozitu. Premiéru měl v roce 1932 v Salle Pleyel pod autorovou taktovkou, v podání Orchestre Lamoureux a pianistky Marguerite Long - oddané interpretky Debussyho a Faurého hudby. Hrála už v roce 1919 jako novinku Ravelovu suitu Náhrobek Couperinův, obsahující mezi dedikacemi přátelům, kteří zahynuli na bojištích první světové války, i vzpomínku na jejího manžela.

Počátky a uznání

Počátky neměl Maurice Ravel lehké. Jednak vystoupil na veřejnost v době, kdy se proměňoval hudební sloh, jednak byl docela originální osobností - a ty to mají těžké v každé době. Neúspěchů si užil už během studia na konzervatoři. Pětkrát se pokusil získat stipendium zvané Římská cena. Ta by pro něj byla zajímavá po hmotné stránce, ale také by posílila jeho skladatelské renomé. Dostal však jen druhou cenu.

Čtěte také: Personalizované tisky s přírodní tematikou

Byl žákem Gabriela Faurého, pedagoga a ředitele Pařížské konzervatoře, který patřil mezi žáky Camilla Saint-Saënse a který působil jako asistent varhaníka Charlese-Marii Widora u sv. Sulpicia a následně jako varhaník a sbormistr v kostele Madeleine. Faurého hudba spojuje končící romantismus s modernismem druhé čtvrtiny 20. století. Byl zakládajícím členem Société Nationale de Musique, Národní hudební společnosti, která vznikla v únoru 1871, aby propagovala novou francouzskou hudbu. Mezi její další členy patřili Georges Bizet, Emmanuel Chabrier, Vincent d’Indy, Henri Duparc, César Franck, Édouard Lalo a Jules Massenet…

Svým žákům předával Fauré smysl pro harmonickou citlivost, lásku k čistým liniím i k nečekaným a barevným modulacím. Nedával jim však takové recepty, aby skládali podle jeho stylu. Umožnil jim hledat a nacházet vlastní cesty. Sám podnikal výpravy do zahraničí, aby viděl opery Richarda Wagnera, které obdivoval.

Současníci zmiňují v pamětech Ravelovu plachost. Ale byla to spíše obezřetnost. Ve skutečnosti ho doopravdy neznali ani nejbližší přátelé. Navenek se projevoval ironicky. O skladbách, veřejností s nadšením přijímaných, se vyjadřoval sarkasticky. A o skladbách, které naopak propadly, mluvil jako o banalitách - jako kdyby se ho neúspěch netýkal. Poznámky, kterými znevažoval sám sebe, však jen skrývaly pravou povahu…

Ravel se neoženil, celý život prožil v osamění. Za svou milenku označoval hudbu. Komponoval po čtyři desetiletí, od Groteskní serenády pro klavír, která byla jeho prvotinou a nebyla vydána, až po poslední tři písně s titulem Don Quijote Dulcineji z roku 1932. Poté žil ještě pět let s hudbou a mnoha tématy v hlavě, ale pro nemoc už je neztvárnil. Zemřel v Paříži 28. prosince 1937 ve věku 62 let.

tags: #milovnik #života #v #přírodě #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické aspekty CETRIS® desek
• Původce odpadu v ČR
• Historie a současnost lázní v Dolní Lipové
• Současné ekologické problémy Egypta
• Praktické tipy pro život