Mincovna stříbrné michnové emise: historie

Krušnohorský Jáchymov se stal na začátku dvacátých let 16. století synonymem pojmů stříbro, bohatství a především tolar. Pro ražbu této nové těžké stříbrné mince v Jáchymově se rozhodli hrabata Šlikové proto, aby dokonale využili rudného bohatství krušnohorských nalezišť objevených na panství, jež měli tou dobou v zástavě od České koruny.

Jejich tolary (i násobky a díly) vycházely z mincovny ve statisícových emisích a byly určeny zejména pro lipské výroční trhy. Do roku 1528 lze odhadnout produkci Šlikovské mincovny na 3 miliony tolarů! Ústředním motivem Šlikovských tolarových mincí byl český lev na líci a postava sv. Jáchyma na rubu. Ač se tedy na první pohled zdá, že Šlikovské mince reprezentovaly v zahraničí úspěšně český stát, bylo přece jejich mincování v rozporu s královským regálem.

Od okamžiku, kdy se českého trůnu po tragickém pádu Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 ujal jeho švagr Ferdinand I. Habsburský, začal i v zemích Koruny české uplatňovat svoji nekompromisní finanční politiku. Jejím cílem bylo soustředění všech zemských mincoven v rukou krále a následná unifikace vydávaných mincí. Ferdinandova pozornost se proto obrátila nejprve k jáchymovské mincovně, která v roce 1528 spadla pod správu tehdy nově zřízené královské komory.

Dalším problémem bylo sjednocení měny ve všech zemích spadajících pod Ferdinandovu vládu. Nejdříve se mu to podařilo v alpských zemích, kde realizace rakouského mincovního řádu z roku 1524 zavedla guldiner - zlatník o průměrné hmotnosti 28,82 g a jakosti 0,895. Jáchymovská mincovna produkovala tolarové mince v ohromujícím množství. Byla však dlouho jedinou v celém království. Až v roce 1539 začala pracovat o rok dříve zřízená mincovna v Praze, jejíž tolarová produkce byla nízká. Mincmistr Konrád Sauermann razil v Praze i velmi vzácné pražské groše a dukáty.

Kutnohorská mincovna se dlouho úspěšně bránila zaražení tolaru, až v roce 1543 byla nucena ustoupit královskému nátlaku. Nicméně stále je to především královská mincovna v Kutné Hoře, která emituje valnou většinu zemské drobné mince - tradiční pražské groše (od roku 1533 [výjimečně již 1527] opatřené na rubu letopočtem), bílé a černé peníze. Upravené pražské groše - tzv. S decentralizací české mincovní výroby souvisí zavedení mincmistrovských značek na mincích.

Čtěte také: Emise stříbrných mincí

Povinnost každého úředníka mince spočívala v umístění instrukcí mu určené značky - většinou části rodového erbu - zřetelně na každé minci, která byla za jeho úřadování v mincovně vyražena. Centralizační snahy Ferdinanda I. vyvrcholily zavedením tzv. augšpurského mincovního ediktu v roce 1559, jehož prostřednictvím uvedl do říšského mincovnictví zlatník v hodnotě 60 krejcarů podle rakouské reformy z roku 1524. V Čechách si realizace Ferdinandových záměrů vyžádala ještě dva roky jednání, až konečně vstoupila ustanovení augsburského mincovního řádu i zde v platnost v roce 1561. Vládní mincovny začaly vybíjet tzv.

Obraz Ferdinandových tolarových mincí se stává do jisté míry konvencí pro výtvarnou náplň oněch ražeb následujících téměř čtyř století. Líc tolarů zpravidla nese poprsí krále a opisy vyjadřují jeho jméno a tituly. Ferdinandovy mince předvádějí panovníka ve zbroji s královskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Právě v říšském jablku lze později spatřit jediný vnější rozdíl mezi tolarem a zlatníkem, když u zlatníku a jeho dílů je v něm uvedena nominální hodnota mince (60, 30, 10).

Lícní opis: FERDI ° I ° D ° G ° RO ° IMP ° S ° AV ° GER ° HVN ° BO ° REX je zkratkou: FERDInandus I. Dei Gratia ROmanorum IMPerator Semper AUgustus GERmaniae HUNgariae BOhemiae REX, což v překladu vyjadřuje: Ferdinand I. z Boží vůle římský císař, vždy vznešený (Semper Augustus se někdy překládá i jako „po všechny časy rozmnožitel říše“) německý, uherský a český král.

Rub se stává nositelem státního znaku - zpočátku štítu s česko - uherskými poli a středním rakouským štítkem, později (1538 / 40) se tento štít stává prsním štítkem Habsburského orla. Rubní opis je pokračováním lícní legendy: INF ° HIS ° ARCHID ° AVST ° DVX ° BVR ° a letopočet - v celém znění: INFant HISpaniae ARCHIDux AUSTriae DUX BURgundiae, což přeloženo: infant Španělska, arcikníže rakouský a kníže burgundský podává ucelený přehled o vladařových državách.

Ve čtyřicátých letech 16. století došlo k zaražení tolaru i v jiných zemích Koruny české. Nejprve v Kladsku, kde Jan z Pernštejna (1537 - 1548) vydává v letech 1540 až 1544 tolarové mince s rodovým znakem zubří hlavy s houžví v nozdrách. Rovněž Ferdinand I. vydává v té době ve slezské Vratislavi dnes vzácné tolary a půltolary. V roce 1561 zavedený zlatníkový systém neměl v Čechách dlouhého trvání.

Čtěte také: Discover the Štramberk Coin from the Czech Mint

Odpor obyvatelstva k počítání na „německé krejcary“ byl tak silný, že už nástupce Ferdinanda I. král Maxmilián II. (1564 - 1576) byl v roce 1573 stavy přesvědčen pro návrat k tolarovému systému. Hlavní mincovní jednotkou se stal znovu tolar o váze 28,93 g a jakosti 0,895. Do nově se ustavujícího peněžního systému se úspěšně začlenila po delší přestávce opět grošová mince v podobě bílého groše (váhy 2,005 g a ryzosti 0,422) a později i její polovina - malý groš (1,055; 0,391). Zemský sněm v r. 1577 zavedl malý groš (v hodnotě sedmi malých peněz) ve snaze předejít nedostatku drobné mince.

Zajímavé je především jeho výtvarné zpracování. České slovní označení nominálu nemělo předtím ani dlouho potom na mincích obdoby. Doba vlády Rudolfa II. (1576 - 1612), tolik významná pro českou historii, přinesla mnoho nového i na poli mincovního vývoje zemí Koruny české. Osmdesátá léta 16. století se stala odrazovým můstkem pro časté emise zlatých dukátových mincí. Razily se nejen tradiční dukáty o váze 3,5 g a jakosti 0,986, ale i jejich deseti, pěti, čtyř, tří a dvojnásobky.

Některé z nich byly realizovány jako odražky tolarových, půl a čtvrttolarových razidel do zlata, pro jiné ryli zlatníci speciální kolky s celou postavou panovníka ve zbroji na líci a se znakem monarchie na rubu. Nebývalý rozvoj zlaté ražby v pražské mincovně umožnily především dodávky mincovního kovu od soukromých osob (často Židů). Mezi nimi výrazně vynikl norimberský kupec Bartoloměj Albrecht. Působení mnoha věhlasných umělců u císařského dvora v rudolfínské Praze nezůstalo bez odezvy ani v mincovnictví. S ním je nerozlučně spojeno jméno Antonia Abondia (+1591).

Abondio vedle nesčetných medailí navrhl i nové, netradiční pojetí císařského znaku, oproštěné od heraldické strnulosti tolik příznačné pro jiné mince té doby. Císařské tolarové mince mají od roku 1578 na rubu obraz letícího říšského dvouhlavého orla. Na prsou orla je říšské jablko s rakouským štítkem, u pravého spáru se mu volně vznáší meč a u levého žezlo. Už za doby Ferdinanda I. byly zavedeny početní groše - speciální měděné žetony - účelově využité při účetních pracích.

Nejčastěji se můžeme setkat s početními groši Rudolfa II.. Početní peníze se pokládaly na linky početního prkna (početní tabulky) tak, že groš položený na linku určoval násobky linkové hodnoty a groš mezi linkami reprezentoval polovinu hodnoty vyšší z linek. Takže celková hodnota zaznamenaná v našem příkladě je 712 kop, 81 grošů a 2 denáry (bílé peníze). Své početní groše si v té době vydávaly i mnohé soukromé osoby, zejména úředníci královských mincoven a horních úřadů.

Čtěte také: ČNB a emise stříbrných mincí

Rokem 1608 se počíná psát novověká historie soukromého mincování olomouckých biskupů a arcibiskupů. Když se obrátil toho roku biskup a kardinál František z Dietrichsteina (1599 - 1636) na císaře Rudolfa II. se žádostí o potvrzení téměř již zapomenutého středověkého mincovního privilegia, bylo mu vyhověno. V roce 1613 pak vyšly z kroměřížské mincovny, kam bylo přeneseno biskupské mincování z již neexistujícího hradu Podivína, první mince. Biskupská mincovna v Kroměříži se v průběhu následujících 150 let výrazně podílela na emisích zemského oběživa.

Z období vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše II. (1611 - 1619) jsou známy z českých mincoven tzv. tolary 3 císařů. Zvláštní tolarové mince byly určeny památce císařů Maxmiliana I., Karla V. a Ferdinanda I.. Za Matyáše II. se vrací nakrátko na české dukáty naposledy v historii i obraz sv. Václava. I Matyášův nástup na český trůn byl doprovázen zvláštní událostí. Přinesl s sebou první české korunovační mince. Byly to speciálně pro příležitost korunovace ražené žetony ze stříbra, které se u příležitosti korunovačního průvodu rozhazovaly mezi přihlížející lid.

Vedle nich se razily i větší korunovační mince ze stříbra i ze zlata (někdy jako násobky i díly oběžných mincí), kterými byli podarováni oficiální hosté, nebo jich bylo užito jako obětin. Druhá pražská defenestrace 23. května 1618 a následující osudové události jsou spojeny s radikálním řezem v českém mincovnictví. Zatímco ještě před půl stoletím se čeští stavové bránili přijetí krejcarového (zlatníkového) mincovního systému, uvádějí jej nyní sami do hospodářského života země. Takový krok si vynutila především potřeba přiblížit co možná nejvíce zemskou měnu situaci, kdy bylo třeba vyplácet zahraniční žoldnéřské vojsko, uvyklé z německých zemí na počítání v krejcarech.

Po výtvarné stránce se stavovské mince snažily navázat na tradici symbolu samostatného českého mincování - pražského groše. Na líci byla proto vyobrazena královská koruna a na rubu český dvouocasý lev. Za stavovského povstání se konečně po dlouhých snahách dočkaly vlastních zemských mincoven i vedlejší země Koruny. Ve Slezsku se sice mincovalo i v předchozím období, avšak jen ve skromné míře ve Vratislavi. Symbolika moravských stavovských mincí se lišila od českých.

Lícní obraz představoval zemský znak - šachovanou moravskou orlici a na rubu jehlan ověnčený vinnou révou společně s opisem: UNIO TE STANTE VIREBO (volně přeloženo: stojíš-li se mnou, budeš silný) vyjadřoval ambice moravských stavů. Zatímco z českých mincoven neznáme žádný vyšší nominál než 24 krejcar, z moravských se zachovaly osmačtyřicetikrejcary i vzácný tolar a násobky dukátu. Zimní král Fridrich Falcký (1619 - 1620) razil v českých zemích mince v souladu se stavovským mincovním řádem z 28. června 1619.

Navíc vybíjel 48 krejcar (váhy 15,34 g a jakosti 0,563) i vzácné tolary a dukáty. Na jeho mincích můžeme spatřit znaky všech sedmi zemí náležejících tehdy k České koruně - Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice, Falce a Lucemburska. Stavovská mince zahájila neodvratný úpadek státních financí, jenž vyvrcholil za Ferdinanda II. (1617 - 1637). Vydávání mincí zlehčených na zrnu (obsahu drahého kovu) dosáhlo vrcholu, když vítězný král Ferdinand svěřil mincování v Čechách, na Moravě a ve Slezsku za nájemné ve výši 6 000 000 zlatých do rukou tzv. de Wittského konsorcia smlouvou z 18. ledna 1622.

Sdružení vlivných šlechticů a bankéřů (královský místodržící v Čechách kníže Liechtenstein, vojenský velitel Prahy Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, Jakub Baševi, Jan de Witte a další) tak získalo monopol na veškerou mincovní produkci v zemích Koruny a krátce nato i v Rakousích. Za necelého jeden a půl roku dokázali vydáváním mincí, v nichž přísada převládala nad stříbrem, ožebračit všechny vrstvy obyvatelstva i státní pokladnu. Za tzv. Dnem 2. června 1623 skončilo vydávání „dlouhé mince“ a o měsíc později bylo obnoveno vydávání kvalitní mince dobrého zrna.

Rozdíl mezi „dlouhou mincí“ a mincí „dobrého zrna“ byl vyrovnán největším státním úpadkem v dějinách - tzv. kaladou - ze dne 28. 12. Nové tolarové mince se lišily od starých na první pohled. Zatímco staré nesly na líci portrét panovníka a pod ním v závorce hodnotu mince v krejcarech (tolary o 120, 140, 150 krejcarech, půltolary o 60, 70, 75 kr., etc.), nové tolary a jejich díly předváděly celou postavu Ferdinanda II. ve zbroji. S obnovením ražby plnohodnotného tolaru přišla ke slovu i nová hmotnostní mincovní jednotka.

Emise nových plnohodnotných mincí, které musely v co nejkratším čase nahradit v oběhu „dlouhou minci“ zajišťovaly královské mincovny v Praze, v Kutné Hoře, v Jáchymově, v Brně, v Olomouci, ve Vratislavi, v Nise, v Hlohově, v Opolí a v Ratiboři. Sklonek třicetileté války a doba vlády Ferdinanda III. (1637 - 1657) je význačná opět zvýšeným objemem ražby zlata. Období zahajuje jičínské mincování zlata pro Albrechta z Valdštejna a vrcholu dosahuje právě za Ferdinanda III. a na počátku vlády Leopolda I. (1657 - 1705), kdy zejména z pražské mincovny vycházejí v hojném počtu i pěti a desetinásobky dukátů.

Ke korunovaci Ferdinanda III. za českého krále v roce 1627 byly dokonce raženy padesáti a stodukáty (1629). K nim ryl razidla známý medailér Donát Starck (v Praze 1626 - 1636). Doba třicetileté války přinesla rozklad státních financí. Sotva se ale Habsburská monarchie stačila vzpamatovat a upevnit vnitřní hospodářství země přihlásila se další válečná vydání na turecké a francouzské frontě i na potlačení vzpouzející se uherské šlechty.

I zvýšená potřeba peněz investovaných v touze po okázalé barokní nádheře přispěla k náhlému nedostatku mincovních kovů i k dalšímu finančnímu úpadku, jenž měl roku 1659 za následek snížení zrna tolaru (o 1 kvintlík = 1/64 vídeňské hřivny, tj. V důsledku omezování mincovní produkce postupně zanikají kdysi tak slavné české mincovny jáchymovská (1671) a o půlstoletí déle i kutnohorská (1727). Obě mincovny byly zařízeny především na ražbu důlního kovu, narozdíl od pražské mincovny, která pracovala hlavně s pagamentem (neplatné mince a rozlámané šperky).

Vliv na jejich zrušení proto měla upadající těžba českého stříbra zatlačená do ústraní levným kovem z Nového světa, který už v předchozím období zaplavoval evropské trhy. Zároveň k tomu svým způsobem dopomohla od poloviny 16. Stopy zavedení válcovacích razících strojů v pražské a kutnohorské mincovně můžeme pozorovat na nádherných barokních mincích Leopolda I. v podobě esovitě prohnutého střížku mincí. Od sedmdesátých let 17. Během druhé poloviny 17. století vlivem vydávání drobných mincí se sníženým obsahem drahého kovu i za přispění špatné mince cizí pozvolna opět narůstá peněžní krize.

Ta roku 1693 vyústila v přiznání nového státního úpadku, jenž byl tentokrát před veřejností přísně utajován. Jeho výsledkem byla 25% devalvace všech druhů mincí. Významné je slezské mincování Leopolda I.. Leopoldovy mince zde vycházejí ze tří mincoven: Vratislav, Opolí a Břeh. Po krátké období byla v činnosti mincovna v Kladsku, která vybíjela především drobnou minci (15 kr. - 1 kr.). Skladba oběžných mincí ze slezských mincoven je přibližně táž jako v Čechách, navíc přibývá slezská specificky zemská mince - grešle, lidově zvaná trojník v hodnotě 3/4 krejcaru.

Snaha o sjednocení mincovního obrazu na všech mincích vydávaných v Habsburském soustátí, patrná již od konce 17. století, se odrazila v založení vídeňské rytecké akademie za Karla VI. (1711 - 1740). Ta obstarává od dvacátých let 18. Počátkem 18. století dochází k obnově těžby zlata v Jílovém u Prahy a pražské mincovně se pak dostává za úkol zmincovat tamní zlato na duká...

tags: #mincovna #stribrne #michnova #emise #historie

Oblíbené příspěvky:

• Tipy a projekty pro ekologii ve škole
• Zajímavosti o české divočině
• Sklápěč Piaggio – parametry
• Střední školy s přírodovědným zaměřením
• Metody redukce emisí vozidel