Motivy očí v přírodě: Popularizace a ochrana

Společným jmenovatelem všech přednášek je popularizace a ochrana přírody, obecně řečeno. Přírodu však nedokážeme chránit, aniž bychom si k ní vytvořili OSOBNÍ VZTAH. Jak toho docílit? Učím své posluchače vnímat krásy přírody a tvorů v ní žijících - CTÍT ŽIVOT. To je podle mého názoru velmi důležité. Současně je také nezbytné, aby posluchači získali přiměřené vědomosti a našich sousedech, poznali je i sama sebe. Mé osobní motto: NEJSME NA ZEMI JEDINÍ, KDO MILUJE, PEČUJE, CÍTÍ, ČI PŘEMÝŠLÍ.

Přednášky obvykle kombinuji s výstavami nebo s promítáním krátkých tematických filmů z mé dílny. Jejich délka se odvíjí dle potřeby zadavatele. Obecně se ale osvědčují časy do jedné hodiny s jednou krátkou přestávkou. V závěru přednášek dávám prostor k diskuzi, jejímž prostřednictvím lze nahlédnout „pod pokličku“ tvůrčí dílny fotografů a filmařů divoké přírody. Prostor je samozřejmě i pro otázky rozvíjející dané téma.

V případě třídních kolektivů mají mé přednášky POPULÁRNĚ-VZDĚLÁVACÍ charakter a jsou vedeny formou řízené diskuze za použití heuristických metod. Jsem zvyklý lektorovat, takže nemám problém přednášet celé dopoledne i pro několik tříd. Třídy však obvykle nespojuji (max. v rámci jediného ročníku).

Podmínky pro zajištění přednášky

K samotné přednášce potřebuji pouze vhodný sál nebo místnost a vnímavé posluchače. V případě, že v sále není dostačující akustika, je nezbytné dodat též mikrofon (jsem schopen zajistit).

V případě přednášky spojené s promítáním je nezbytné mít k dispozici tmavou místnost, promítací plátno dle velikosti místnosti, dataprojektor s potřebnou kabeláží (propojovací kabel, prodlužovací kabel 220 V atd.) a připojení pro notebook (internet). K tomu malý stolek (ne nízký) situovaný v uprostřed místnosti naproti plátnu.

Čtěte také: Chateau Mcely a Botanique Hotel Praha – příklady ekologického hotelu

Témata přednášek

Oblíbená populárně-vzdělávací cestovatelská přednáška:

Motivační otázka: Co nám dává divočina - proč je pro nás důležitá?

Přibližně PATNÁCT EVROPSKÝCH ZEMÍ jsem se svým fotoaparátem navštívil (většinou opakovaně), abych byl blíž divočině a později se také mohl i s Vámi podělit o její křehkou krásu, krásu, kterou nám EVROPSKÁ PŘÍRODA nabízí. Nesnažím se o pouhý výčet tvorů, kteří na území Evropy žijí. Nejspíš si říkáte, že je těžké HLEDAT DIVOČINU a její divoké obyvatele právě na území druhého nejlidnatějšího světadílu. Zkusme to ale SPOLU!

Právě Evropa totiž nabízí velké množství často až velmi kontrastních biotopů, což úzce souvisí s jejich biologickou rozmanitostí. Najdeme zde - například v Norsku - biotopy charakteristické pro NEJNIŽŠÍ ÚROVEŇ MOŘÍ a oceánů obývané útesovými ptáky či delfíny, ale i VYSOKOHORSKÉ ŠTÍTY ve španělských a francouzských Pyrenejích, kde kraluje kozorožec a vzácný orlosup, nebo jim podobné slovenské a rumunské Karpaty, které jsou domovem svišťů, kamzíků a největší evropské populace medvěda hnědého. Nalezneme zde VYPRAHLÉ PORTUGALSKÉ STEPI či maďarskou pusztu, ba dokonce POUŠTĚ, obývané dokonale adaptovanými druhy jako je například ouhorlík či sysel, ale i NEKONEČNÉ BAŽINY severního Polska hustě „osídlené“ losy a FINSKÁ JEZERA, která jsou domovem mnoha druhů ryb i vodních ptáků.

Jakýmsi unikátním i svérázným „modelem“ divočiny pak může být pro nás, Evropany, ruská KAMČATKA. Je to země, kde ČLOVĚK NENÍ PÁNEM TVORSTVA, zejména zde nestojí na vrcholu potravního řetězce, země, kde žije přes 15 000 MEDVĚDŮ z nichž největší váží přes 700 kg. Jádrem jejich výskytu je fenomenální Kurylské jezero. KAMČATKA je ale také země, která patří mezi čtyři VULKANICKY NEJAKTIVNĚJŠÍ oblasti světa! Domy, a to včetně kostelů, jsou zde často železobetonové a uvnitř některých je ještě navíc zodolněno i „bytové jádro“, aby prý odolalo zemětřesení 7 stupňů Richtera. Z přibližně 30 sopek na územní Kamčatky je dodnes 29 aktivních.

Čtěte také: Pohodlí ve vaší ložnici s lnem

Ukázka z přednášky:

„…náhle vycházíme z tajgy na volné prostranství. Obloha před námi se ještě více rozjasnila. Jsme u jezera. Konečně! Jako ve snu procházíme první řadou elektrických plotů, které chrání osádku výzkumné stanice i návštěvníky. Vlevo si všímám „slavného“ mostu, kde je umístěno zařízení pro sčítání táhnoucích lososů. Je neuvěřitelné, že tímto místem protáhne v necelých pěti měsících až 8 MILIONŮ LOSOSŮ!

Rozkoukáváme se. Je to skutečně pravda? Skutečně jsme na místě, o kterém jsme tolik slyšeli a snili o něm? Ano! Tentokrát to všechno kolem nás už není jen sen. Objevují se první skuteční medvědi. Zvolna se vynořují z šera budící se tajgy. Přichází ledabyle, jako bychom tady ani nebyli. Ale jsme!

Po chvíli jsou všude kolem nás. V tichosti míří rovnou do jemných vlnek jezera. Začíná lov. Scenérie, kterou toto místo zná možná i tisíce let. Pravidelný tep přírodního koloběhu - tření lososů a příchodu medvědů - nedoznal za celou tu dobu snad žádných změn. “…mohutné plíce matičky Země zde vydechují syčící sloupy páry. Bublají tu nesčetné bahnité tůňky i křišťálově čistá voda, která mnohdy vyvěrá snad jen pár desítek centimetrů od nich. To, co jsem říkal o barevnosti zdejšího kraje, to zde platí dvojnásob. Každým krokem se mění podloží, po kterém se pohybujeme - je mazlavé i drolivé, nosné i hrozivě nestabilní. Barevný rej kolem nás je jakýmsi karnevalem chemických prvků a chemických procesů.

Interaktivní přednáška zaměřená na environmentální tematiku

Motivační otázka: Myslíte si, že je důležité, učit se lásce k přírodě a ctít ji? Samozřejmě. Neobejdeme se bez ní!

Tato přednáška se adresně „obouvá“ do antropocentrismu a materialismu dnešní doby. „Moderní“ společnost je dnes silně materialisticky zaměřená. Většina lidí se klaní především výdobytkům civilizace, tedy věcem a je k tomu vedena. Jedním dechem nutno dodat - aniž by o tom mnohdy nevěděla. OTEVŘEME TEDY SVÉ OČI.

Čtěte také: Přírodní šablony pro PowerPoint ke stažení zdarma

Díky našemu převládajícímu jednostrannému pohledu na svět vnímáme, a to k naší velké škodě, jen jeho nepatrnou a málo důležitou část. Většina paralelních světů NÁM vlastně UNIKÁ, ač jsou od nás na dosah, nebo JSME přímo JEJICH SOUČÁSTÍ.

Někomu chybí, někomu třeba ne, avšak především děti, ale i nejrůznější umělci, se umí dívat - CHTĚJÍ ŽASNOUT. A teprve tehdy, když se naučíme ŽASNOUT a OBDIVOVAT, naučíme se i přiměřené a dostatečné úctě ke všemu živému, nejen ke světu lidí. Jsem přesvědčen, že je nutné, abychom si stále připomínali, že NA SVĚTĚ NEJSME SAMI a i k tomuto účelu snad poslouží moje výstava/přednáška.

Ukázka z přednášky:

„…teprve tehdy, když jsem sám, daleko od domova, mám čas promlouvat SÁM SE SEBOU. Stále častěji mi dochází, že ŽIVOTNÍ MODELY volně žijících tvorů jsou pro mě významnou školou - každý vnímavý návštěvník divoké přírody, nejen já , v ní může nalézt základní a jedině důležité životní motivy. Díky přírodě se tedy také učím chápat skutečné potřeby a hodnoty lidí. Jak jen jsou vzdáleny těm, které dnes mylně považujeme za své?

HLUBOCE SE KLANÍM životu. Mezi skutečné hodnoty patří především LÁSKA A ÚCTA K ŽIVOTU. Každé dítě přírody má svou pečující matku. To se o nás, o lidech, bohužel někdy říci nedá. Orlí samice často celá zapadne sněhem, aby ochránila svá mláďata před mrazem. Za urputných veder je zase zastiňuje.

Anebo SVOBODA! My, fotografové přírody, bychom neměli zapomínat na to, kde jsme své snímky pořídili a komu za ně vděčíme. Jsme jen prostředníky - tlumočníky, či pošťáky, kteří přinášejí obrazy a zprávy ze světa, jemuž druzí ještě nestačili přijít na chuť a porozumět mu.

Interaktivní přednáška s environmentální tematikou

Motivační otázka: Kam se ztrácí voda, kam se ztrácí rozum lidí?

Téma „VODY V KRAJINĚ“ - téma stále ještě NEDOSTATEČNĚ DISKUTOVANÉ. Jakoby nám, současným dospělým, bylo jedno, v jakém stavu PŘEDÁME životní prostředí NAŠIM DĚTEM. Vždyť my s tím přeci NIC NEMŮŽEME DĚLAT.

Je to tak, nebo se mýlím? Přesto se díváme jiným směrem pokaždé, když se hovoří o vodě. Vědci o problémech s vodou hovoří desítky let. My ale zřizujeme „komisi pro vodu“ až v roce 2019!

Avšak od vody a s ní souvisejících procesů se odvíjí perspektiva naší existence na planetě. Proč se nás to jakoby NETÝKÁ?

Ukázka z přednášky:

…pořekadlo „sytý hladovému nevěří“ se dá aktuálně parafrázovat na „napojený žíznivému nevěří“. Ano, je to tak. Když, jsme na dovolených v Řecku, Bulharsku, či v jiných jižních státech, vnímáme především nádherná letoviska, upravené pláže a snad i pamětihodnosti. Kdo si ale všimne vyschlých koryt potoků a řek? Málokdo. Na svých cestách s fotoaparátem za divokou přírodou a jejími dětmi vždy HLEDÁM VODU. Když ji najdu, teprve pak můžu najít i ŽIVOT a fotografovat. Stále častěji ale vidím, že VODA DOCHÁZÍ. Zatím ještě ne tolik u nás, v ČESKU, i když ta doba již KLEPE NA DVEŘE. Nám zatím dochází „jen“ lesy. Ale za to prý může kůrovec, řekl by každý druhý u nás v Česku. Smrk však miluje vodu a když ji má, umí se bránit, třeba i kůrovci, tedy když mu v tom člověk nebrání svým „hospodařením“.

Viděl jsem POLOPRÁZDNÉ PŘEHRADY ve Španělsku a Portugalsku už v dubnu! Že je to jejich věc - my s tím nemáme nic společného? Máme! Tamní voda putuje do potrubí na zavlažení tisíců hektarů skleníků, ve kterých rostou rajčata PRO NÁS, lépe situované Evropany. Nelze je už zavlažit z místních zdrojů. Voda je do nich dopravována stovky kilometrů…

Že nás to potkat nemůže? Potká, pokud nezměníme své myšlení. Tentokrát jeden příklad od nás, když pominu, že i naše přehrady už zvolna vysychají, i když zatím převážně „jen“ v létě. V naší kulturní krajině jsem mnohdy svědkem velmi necitlivého CHOVÁNÍ LIDÍ, kteří s krajinou hospodaří. Tráva je dobytkem vypásána až na holou zem. Stejný farmář, ale jezdí den za dnem k nedalekému potoku a s poloprázdnou cisternou popojíždí od jedné tůně ke druhé, aby přivezl svým kravám vodu. Nebere ohled na to, že jsou to poslední útočiště pro ubohé obyvatele vysychajícího potoka. A jindy opět ten stejný farmář, který na jaře obdělává své polnosti, nikdy neopomena najet kolem svého traktoru do jedné z posledních bažin na „své“ půdě, aby ji vytvořeným „korytem“ odvodnil. Že je zde poslední útočiště čejky chocholaté? To jej netrápí. Hlavně, že bude oseto více půdy. Čím ale zapijeme onen chléb?

Motivační otázka: Kde lze spatřit anděla, kdo se s ním už setkal?

Každý kluk, ale i leckterá děvčata se touží stát hasičem. Když spatříte záchranáře za nevlídného počasí na silnicích, sklánějící se nad trpícími zraněnými v havarovaných automobilech, či u rozbouřených řek nebo u hořících domů, budete o nich a jejich práci vědět najednou zas o něco víc. POCHOPÍTE ale především, že všichni mají jedno společné. Upřímnou snahu POMOCI ČLOVĚKU v nesnázích - bližnímu svému. Žádná z médií nejsou schopna reagovat tak pružně, jako sami hasiči a být u samého počátku událostí. Fotografující hasiči pak „nabízí“ neotřelé snímky, ze kterých dýchá OPRAVDOVOST a SYROVOST hasičské profese. V tomto ohledu lze připodobnit důležitost fotografické dokumentace například k snímkům z válečné fronty. Bez nich bychom si dnes rovněž už jen stěží dokázali představit, jak to vypadalo za světových válek. Vojáci, pamětníci, stejně tak jako spousta hasičů, samozřejmě ví, jaká ATMOSFÉRA za jejich snímky (vzpomínkami) skutečně stála.

Ukázka z přednášky:

„…úloha hasičských fotografů je nelehká. Vlastně ani většinou neumožňuje pořizováni vysloveně „uměleckých záběrů“, a to hned ze dvou důvodů. Jedním z nich je samozřejmě skutečnost, že hasiči musí především profesionálně, a tudíž i bez časového prodlení zasahovat. Nemají tedy tu možnost, jako například měli váleční fotografové, že by se věnovali výhradně dokumentaci, i když rizika jsou zde samozřejmě přeci jen menší. I přes tuto skutečnost je jakási úvodní fotodokumentace hasičů žádoucí, jelikož může být velmi důležitá například při zjišťování příčin vzniku jednotlivých událostí či jejich následném rozboru.

Při pohledu na některé mé snímky lze postřehnout, v jak nepřehledných situacích se po svém příjezdu na místo události hasiči ocitají! Hasiči tráví TŘETINU svého ŽIVOTA na hasičské stanici, či u zásahů. Hasiči se v mundúru žení, v mundúru mnohdy hekticky odjíždějí do porodnic a za jinými rodinnými záležitostmi a někdy také bohužel v mundúru umírají. I to je dnešní krutá realita.

Oční skvrny u motýlů

To, že se oční kresba vyvinula nezávisle na sobě u mnoha různých a navzájem nepříbuzných skupin motýlů (okáči, babočky, martináči…), je považováno za důkaz, že svému nositeli přináší nezanedbatelný prospěch. Podle tradičního výkladu plní oční skvrny na křídlech motýlů dvě základní funkce: zastrašení případného útočníka a odvedení pozornosti predátora na okrajové části těla.

Funkce očních skvrn byla prokázána opakovaně i experimentálně. Pokusy sledovaly například reakce predátorů na oční skvrny baboček. Babočkám ze zakrytými očními skvrnami se útoku předejít nepodařilo, kdežto jedinci bez upravených křídel byli ve všech případech úspěšní. Při jiných pokusech byla sledována reakce ptáků poté, co jim byla při krmení náhle rozsvícena některá z atrap očí. Míra úleku a účinnost zastrašení byla pak přímo úměrná propracovanosti oční kresby.

Význam očních skvrn dokládá i to, že jenom pouhé syčení samo o sobě nestačí- baboček se začerněnými očními skvrnami se sýkorky nebály a normálně je žraly, ať syčely sebehlasitěji.

Oční skvrny představují tak podivuhodný fenomén, že se staly i předmětem vyostřeného sporu mezi znepřátelenými tábory evolučních biologů a kreacionistů. Je úžasně zajímavé číst si ty filipiky a polemiky, kdy první tábor zmiňuje oční skvrny jako klasický „předmět a produkt“ přírodního výběru a evoluce, zatímco druhý tábor je uvádí jako typický příklad něčeho, co přírodním výběrem nikdy vzniknout nemohlo.

Křídla baboček mají na své spodní straně krycí zbarvení, takže sedící motýl se zavřenými křídly připomíná uschlý list nebo kousek kůry. Zejména babočky zimující v různých štěrbinách a dutinách jsou prakticky neviditelné. Jestliže je motýl i přesto objeven ptačím predátorem, rozevře (často opakovaně) prudce křídla. Na predátora náhle zírají velké soví oči a ten se většinou vzdálí nebo alespoň zaváhá a dá šanci babočce uniknout.

Umění a příroda

Vztahy člověka k přírodě byly a jsou značně komplikované a někdy těžko nahlédnutelné. Můžeme se na ně dívat skrze filosofické koncepce, sociologické výzkumy, ale třeba i archeologické vykopávky.

Měli bychom být ale do jisté míry opatrní chápat umění jako jakýsi jednoduchý odraz lidských názorů či našeho vnímání. Přesto i na něm můžeme do jisté míry sledovat náš historický vztah k přírodě. Vidíme zde dobře, jak jinak na přírodu hledí věřící monoteista či polyteista, jak jinak člověk 17. století či romantik.

Ornamentika jako odraz přírody

Zajímavou kapitolou využití přírodních motivů, odkazujících k proměňujícímu se chápání přírody (i umění) je ornamentika. Ornament, pokud ho budeme chápat jako nějaký stylizovaný prvek použitý k výzdobě (z lat. ornare - zdobit, krášlit, zpestřit), patří k nejstarším projevům lidské kultury. Vždyť např. rytmizovaný vzor vyrytý do červené hlinky z jihoafrické jeskyně Blombos je datován do doby před 77 000 lety, dlouho před nějakým „napodobivým“ uměním.

Ornament přitom v různých obdobích nebyl jenom nějakou vnější a zaměnitelnou dekorací, ale i hlubším výrazem sil vládnoucích ve Vesmíru, ať již to bylo chápáno jako zákony Boží nebo zákony Přírody.

Výstava "Po stopách moderny"

Jedním z období, které si ornamentu významně hledělo, byl i přelom 19. a 20. století. Tomu je věnována současná výstava o ornamentice s delším názvem „Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880-1930“ v brněnské Moravské galerii.

Inspirace přírodními vědami

Co je příznačné pro ornamentiku druhé půlky století, a proč právě toto téma zmiňuji i zde, je její těsný kontakt s přírodou a přírodními vědami. Výstava dobře ukazuje, jak dalece byli výtvarníci, studující tehdy na houfně zakládaných umělecko-průmyslových školách, inspirováni výzkumy a poznatky v přírodních vědách. Současně na výstavě dobře vidíme, jak studium přírody těmito „průmyslovými“ výtvarníky těsně souviselo s výzkumy tehdejší vědy, ba se s nimi prolínalo.

Na jedné straně se snaží i v oněch proslulých secesních, „belgických“, elegantně se vinoucích liniích zachytit tok této síly v jejích vnějších projevech, jak se objevují v přírodních jevech od toku vody přes vinoucí se kouř až po ženské vlasy.Na druhé straně či současně - v umělci samotném, stejně jako v ostatních lidech - tato síla proudí také a výtvarný projev je v podstatě její zhmotnění. Secesní ornamentika není tedy jenom nějakým vnějším dekorem, ale zachycením toku životní síly v nějakém materiálu.

Vnější vzhled živočichů fascinoval mnohé přírodovědce, takže mu zasvětili celá díla, jako tomu bylo u jednoho z nejvýznamnějších německých přírodovědců vůbec Ernsta Haeckela v jeho Kunstformen der Natur, které se objevují i na výstavě. Ten věřil, že organismy mají jistý ornamentální potenciál, tíhnou k „estetickému“ vyjádření.

Zkoumání zákonitostí přírody, stejně jako zákonitostí našeho vnímání, aplikované na ornament a dekor totiž přinášelo současně i zásadní změny v umění. Zkoumání zákonitostí barevných kontrastů, stejně jako přírodních rytmů vedlo pak ke vzniku abstrakce.

Paradoxně tak detailní a přírodními vědami inspirované zkoumání přírody umělci vedlo - ve zkratce -k opuštění (v Evropě) tradičního chápání umění jako nápodoby smysly vnímané přírody a spíše ke snaze o zachycení podstatnějších, hlubších principů této přírody (a stejně tak vytváření uměleckého díla jako svébytného artefaktu, jehož tvorba se neodvozuje z pouze nápodoby přírody vůbec). Obdobně tento trend vedl k dalšímu zkoumání našeho vnímání.

Malující kameny: Příroda jako umělec

Prvotním inspiračním zdrojem umění byla příroda a prvními malířskými nástroji přírodní objekty. Vzpomeňme na prehistorické malby, kde podložkou byly stěny jeskyní a nástrojem uhlík či hlinky. Jaký však byl význam a funkce minerálů v pozdějších dějinách umění?

Jako „malující kameny“ chápu takové kameny, jejichž přírodní kresba je schopna vyvolat u většiny diváků stejného kulturního okruhu identické asociace s reálným objektem. Z psychologického hlediska mluvíme o pareidolii, tedy schopnosti našeho mozku propůjčovat nejasným nebo nekompletním formám význam a smysl. Divák pak v kameni vidí krajinu, zvířata nebo postavy tak, jako by se jednalo o obraz vytvořený lidskou rukou. V minulosti byly takové minerály považovány za božské dílo, za zázrak, ale nejčastěji za dílo matky přírody.

Malující kameny byly vyhledávány, katalogizovány a často i uměle vyráběny. Římský válečník a filosof Plinius Starší podal ve své encyklopedii přírodních věd Naturalis historia (okolo roku 77) zprávu o jednom takovém nálezu: „Je také pověst o jiném prstenu, a to épeirského Pyrrha, v jehož achátu bylo vidět Apollóna s kitharou a devět Mús, což bylo dílem přírody“.

tags: #motiv #oci #v #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Co s vánočním stromkem
• Instalace odpadu pračky: správná výška
• Hlasový projev bažantů
• Průvodce výběrem vestavného koše Wesco
• Ekologická Zátěž Odpadového Dřeva