Jan Scotus Eriugena a Rozdělení Přírody

Jan Scotus Eriugena (810-875) byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů raného středověku a spolu se svatým Augustinem a Anselmem z Canterbury patřil mezi přední autory píšící v latině. Eriugena byl irského původu a i díky ochraně Karla Holého, synovce Karla Velikého napsal řadu důležitých děl.

Stejně jako je tomu u většiny středověkých filozofů, ani o Eriugenově životě nemáme mnoho informací. Jméno Scotus v jeho době znamenalo nejen skotský, ale také irský či galský. Přízvisko Eriugena si zvolil dle své vlasti: znamená zrozen Irskem. Na pozvání Karla Holého přišel po roce 845 do Francie, kde snad zůstal až do své smrti.

Ve Francii byl Eriugena požádán biskupem Hinkmarem z Remeše o vyvrácení Gottšalka, německého mnicha, jenž vyhrotil myšlenku predestinace a popíral svobodnou vůli. Eriugena se úkolu rád ujal, nicméně příslušný spis De divina praedestinatione zaskočil dobovou ortodoxii svou spekulativností a sylogistickou formou, přestože se odvolává na samého Augustina a jeho rané dílo De libero arbitro.

V době, kdy Eriugena překládal Dionysia, měl již rozepsáno vlastní hlavní dílo, spis Periphyseon (z řec. peri fyseón - o přírodě/přirozenosti), který je však známý spíše pod latinským názvem De divisione naturae.

Eriugenova teologie a "O rozdělení přírody"

Eriugenova teologie, resp. onto-teologie se vyznačuje do té doby nevídaným využitím dialektiky. Její principy irský myslitel ztotožňuje s pojmy proodos a epistrofé, (vycházení a návrat), známé z novoplatónské tradice. Tak jako se Bůh zjevuje, tj. vychází ve svých teofaniích, tak se celek jsoucího dělí na rody a druhy a následně se vrací. Vše je stopami Boží přirozenosti; Eriugena dospívá k pojetí Boha, který (slovy L. Karfíkové) „se děje a je tvořen v procesu světa.

Čtěte také: Třídění odpadu v České republice

O Eriugenovi bylo řečeno, že „píše latinsky, ale myslí řecky“ a že je posledním plodem onoho ramene antické filozofie společné pohanům a křesťanům (J. Jolivet); to znamená, že pokračuje v christianizaci platónismu (či v platonizaci křesťanství), čímž je blízký např.

Jan napsal i komentáře k textům Dionýsia Areopagity a k Janovu evangeliu, z něhož však máme dnes k dispozici jen zlomky. Eriugenova homilie na čtrnáct prvních veršů prologu k Janovu evangeliu nazývaná podle svého incipitu také Vox spiritualis („Duchovní hlas“, přesněji „Hlas duchovního orla“) je velmi pravděpodobně vánočním kázáním při třetí mši na svátek Narození Páně, kdy se čte tento evangelijní text. Jan se v ní zabývá vztahem víry a intelektu při poznávání Boha, přičemž rozebírá způsoby dvojího zjevení Božího slova v Písmu a ve stvořené přírodě. Evangelistu Jana vyzdvihuje jako vzor dokonalého nahlédnutí božského tajemství. Rozjímá jeho koncepci stvoření skrze Boží Slovo a rozvijí vztah Boha Otce a Syna.

V období vrcholného středověku (1210, 1225) byl Eriugena posmrtně obviněn z panteismu a jeho učení zakázáno.

Kontext Eriugenovy Filosofie

Ve středověku se filozofie dlouho chápala jako prostředek náboženského, křesťanského myšlení. Křesťanství sice vzniklo v židovském prostředí, brzy se však dostalo pod silný vliv řecké kultury, která právě ve filozofii převládala. Z filozofických proudů pozdní antiky je ovlivnil asketický kynismus, stoicismus a později hlavně novoplatonismus. Ve vrcholném středověku převládl vliv Aristotelův, zčásti zprostředkovaný arabskými islámskými mysliteli, od 14. století opět Platón.

Patristika, období církevních otců , tj. trvalých křesťanských autorit, je také období, kdy se v obranách (apologiích) a později na sněmech a ve sporech s heretiky zpřesňovalo křesťanské učení (dogma), zejména nauka o Trojici, o Božských osobách, o hříchu a vykoupení a o povaze církve. Zároveň se pozvolna odděluje západní (latinská) větev od východní řecké, která zpočátku dominovala. Pro západní (latinskou) patristiku je to Justin Mučedník, Tertullianus, Ambrosius (Ambrož), Hieronymus (Jeroným), sv. Augustin, Boëthius, Lev I. Veliký, Beda Ctihodný (Venerabilis), Isidor ze Sevilly, Řehoř Veliký (Gregorius) a Jan Scotus Eriugena, který už představuje přechod ke scholastice.

Čtěte také: Rozdělení přístřešků v přírodě

Scholastika čili „školská filozofie“ souvisí se vznikem škol a univerzit ve vrcholném středověku, s potřebou vyučovat a diskutovat. Opírá se o autoritu Bible a velkých starověkých filozofů, i když je také kritizuje. Cílem není originalita ani výmluvnost, nýbrž jasnost a určitost stanovisek. Scholastika si vyvinula vlastní metodu disputace (diskuse), jež se na anglických a amerických univerzitách dodnes pěstuje.

Chronologický přehled středověké filosofie:

• Patristika (1. - 8. století)
• Scholastika (9. - 15. století)
  • Raná scholastika (9. - 12. století)
  • Vrcholná scholastika (13. století)
  • Pozdní scholastika (14. - 15. století)

Čtěte také: Faktory ceny lakování

tags: #o #rozdeleni #prirody #jan #scotus #eriugena

Oblíbené příspěvky:

• Hlubší Spojení s Přírodou
• Průvodce likvidací komunálního odpadu v ČR
• Objevování tajemství přírody
• Výroba bioplastů z odpadu
• Šetrná péče o pleť a přírodu s ekotampony