Patříte mezi kutily, kteří s prací nikdy nejsou spokojeni, pokud ji neudělají sami? Na tom rozhodně není nic špatného, pokud ovšem víte, co děláte. Pokud jde o koupelny, musíte mít vše naplánované předem, a to do posledního centimetru. Před začátkem veškerých stavebních úprav by měl mít každý majitel koupelny přesně rozvržené, kam jednotlivé vybavení umístí. Vše už pak záleží jen na vaší fantazii. Pokud nejste znalci v oboru vodoinstalatérství, tak je konzultace s odborníkem rozhodně na místě.
Běžně používaný odborný pojem Technická Zařízení Budov (TZB) zahrnuje skupinu všech činností, které se podílejí na stavu vnitřního prostředí domu a mají tedy zásadní vliv na funkční i uživatelský standard. Bez technických zařízení svého domu si nenapustíme vodu a neumyjeme se, nedojdeme si na toaletu, neohřejeme se, ani v interiéru neudržíme vhodné klima. Dnes už do TZB patří nejen kanalizace, vodovod, plynovod, vedení elektřiny a vytápění, ale i centrální vysavače, tepelná čerpadla a klimatizace.
Technická zařízení objektu jsou samozřejmě součástí projektové dokumentace (dle zákona č. 360/1992, který stanoví podmínky pro zpracování dokumentace). Projektovou dokumentaci zpracovávají projektanti, dodávku a realizaci sítí zase zajišťují specializované firmy. Platí, že už zpočátku a v předstihu je nutné vyřešit nároky na prostor a vůbec veškeré požadavky technického vybavení budov.
Nedejte na rady všeumělů, kteří se do projektu snaží zabudovat i technická zařízení, aniž by znali aktuální normy. Stejně tak je velmi nevhodné a později se prodraží, pokud byste z důvodu jakýchsi úspor chtěli projektování technických zařízení budovy obejít, vynechat či minimalizovat. Jde o plíce, srdce, játra a trávicí soustavu objektu.
Kanalizaci rozeznáváme venkovní a vnitřní. Venkovní kanalizaci tvoří soustava takzvaných stokových sítí pro veřejnost a kanalizačních přípojek (dle zákona č. 274/2001 Sb. a ČSN 75 6101). Vnitřní kanalizace je kanalizace ve vlastnictví vlastníka objektu (dle vyhlášky č. 137/1998 Sb., ČSN EN 12056-1 - 5 a ČSN 75 6760). Odvod dešťové vody z budov a z pozemků musí být proveden tak, aby bylo zabráněno riziku zaplavení. Přitom je dešťovou a splaškovou vodu nutné odvádět do ležatého potrubí potrubím zásadně odděleným. Vodorovné vedení pro jednotnou kanalizaci se vypočítává vzorcem Qm = Qs + Qr (l/s - litry za sekundu). Kanalizační potrubí dál členíme na svodné potrubí odpadní vody a svodné potrubí vody dešťové, potrubí odpadní a odpadní potrubí dešťové vody, sběrné potrubí, přípojky, potrubí větrací, nehořlavé a těžko zápalné.
Čtěte také: Normy pro výšku umyvadla
Jako trubní materiál se používá kamenina, beton, litina, ocel, PVC, tvrzený PE, PP, litina bez příruby a v případě přípojek a nehořlavých potrubí je stále ještě uváděna i olověná trouba. Svodné potrubí je potrubím vedoucím od spojení poslední odbočky kanalizace, která je umístěna v zemi či základech staveb, až po připojení na kanalizační přípojku. V místě, kde toto svodné potrubí opustí vystavěný objekt, musíme zabránit zamrzání.
V případě kanalizace se stejně jako u jiných sítí nevyhneme výpočtu, v tomto případě výpočtu potrubí. Zásadní je zde pro celkové množství odtoku především četnost používání kanalizace. Vypočítáme jak potrubí ležatá, tak potrubí odpadní (ta odvodíme od zvoleného systému větrání) a dále návrhové průtoky k jednotlivým zařizovacím předmětům, které jsou v domě instalované (od umyvadel, mycích stolů, bidetů, pisoárů a záchodů, až po sprchové kouty a vany).
Pomineme-li nyní používané materiály, je potrubí kanalizace tvořeno mnoha různými díly. Od jednotlivých kusů s hrdlem, přírubou, hrdlem a přírubou a odbočkami, až po kolena, odskoky, tvarovky, oblouky, rozbočky, křížové T kusy, redukce, zátky, víčka, slepé příruby a zápachové uzávěry.
Kanalizační potrubí se realizuje z materiálů plastových a neplastových. Do neplastových řadíme ocel, litinu a olovo (kovy) a kameninu, vláknocement a beton (nekovové materiály). Tyto materiály se nejčastěji používají pro kanalizaci vnější (venkovní). Pro kanalizaci vnitřní nejčastěji používáme plasty a pokud ne, používá se hlavně litina a kamenina, jelikož tyto dva materiály mají minimální teplotní roztažnost a mnohaletou trvanlivost.
Ta je však podmíněna výrobcem, výrobky musí být kvalitní. Oproti potrubím z plastu však mají tyto materiály mnohem větší hmotnost a také větší pracnost při spojování jednotlivých dílů (hrdlo + provazec + zálivka), pokud nejsou použité moderní roury, které mají hrdlové či bezhrdlové spoje těsněné těsnícím kroužkem.
Čtěte také: Tipy pro čištění umyvadla od lepidla
Z plastových materiálů nejčastěji používáme PVC (polyvinylchlorid), PE (polyetylen), PP (polypropylen) a ABS (terpolymer akrylonitril-butadien-styren). Pokud se pro venkovní kanalizaci použijí plasty, konkrétně do kanalizačních stok velkých průměrů, použijeme nejčastěji polyesterové pryskyřice, plněné skelnými vlákny (GPR, GFK). U vnitřních rozvodů, které nás v našem seriálu zajímají nejvíc, použijeme nejčastěji PVC, PP a PE.
Plastová potrubí odolávají korozi a inkrustaci, snadno se montují a jsou lehká. Nevýhodou je jejich malé tlumení hluku, proto se používají i speciální zvukově izolační potrubí z ABS. Dalšími nevýhodami jsou velká teplotní délková roztažnost spojená s malou odolností proti požáru.
Konkrétně platí, že pro svodná potrubí odpadní a dešťové vody se nejčastěji používá kamenina, litina a litina bez příruby a PVC (DIN 91534). Pro odpadní potrubí se nejčastěji používá litina, ocel, PVC (DIN 19531), tvrzený PE, PP a litina bez příruby. Pro sběrná potrubí a přípojky se používají stejné materiály jako pro potrubí odpadní. Pro větrací potrubí nepoužíváme pouze kameninu, beton, PVC (DIN 91534) a olovo.
Odpadní vody se dělí na splaškové (odpad z kuchyně, koupelny, záchodu, bidetu, pisoáru, …), dešťové (veškerá voda, co odtéká ze střech, komunikací a jiných odvodňovacích systémů a ploch) a další (průmyslové, infekční, …). Splaškové vody jsou obecně ty vody, které jsou kontaminované látkami biologického či chemického původu a nesmí se před vyčištěním volně vypouštět do přírody, aby nepoškodily podzemní vody či vodní toky a plochy.
Můžeme-li svůj dům napojit na kanalizaci pro veřejnou potřebu, máme vyhráno. Jednodušší forma odvodnění objektu neexistuje, a proto je vhodné na tuto kanalizaci napojit všechny objekty, u kterých je to vůbec technicky možné a kde odpovídá i kapacita stokové sítě. Dle zákona č. 274/2001 Sb. je kanalizace pro veřejnou potřebu souborem staveb a zařízení, která zahrnují kanalizační stoky, které odvádějí odpadní a srážkové vody, a to včetně čistíren odpadních vod.
Čtěte také: Chromovaný kruh na umyvadlo
Vždy jde o vodní dílo, které podléhá vodoprávnímu úřadu. Veřejné kanalizace vlastní buď obce, nebo je jejich provozování obcemi svěřeno soukromým firmám. Veřejné kanalizační stokové sítě jsou budované buď jako jednotné, nebo oddělené. Jednotné sítě odvádějí zároveň vodu splaškovou i srážkovou až do čistírny odpadních vod. Oddělené kanalizační sítě odvádějí dešťové a splaškové vody odděleně. Pro každou z těchto vod je vedeno samostatné potrubí a vody pak navzájem nelze míchat.
Jelikož je venkovní kanalizační systém někým spravován, opravován, rozšiřován a je nutné i investovat a udržovat v provozu čističky odpadních vod, platí se za užívání této sítě takzvané STOČNÉ.
Pokud však v dané lokalitě kanalizace pro veřejnost vybudovaná není, je nutné likvidovat odpadní vody přímo na vlastním pozemku, na náklady majitele nemovitosti. Vodu dešťovou likvidujeme vsakováním. Je tedy svedena na vhodné místo pozemku, kde se vsakovat může. Je dokonce velmi vhodné, zůstane-li tato voda na pozemku, čili se na vhodném místě pozemku vsákne do země.
Stejně tak je kromě vsakování vhodné vyřešit i způsob schraňování srážkových vod, které pak můžeme použít k zalévání záhonů s květinami, užitkovými rostlinami a k zalévání dřevin.
Vodu splaškovou můžeme schraňovat pouze v nepropustných jímkách, které jsou pravidelně vyvážené (žumpy), případně můžeme zainvestovat do malé domovní čistírny odpadních vod (ČOV). Dříve se používaly i takzvané bilogické septiky, kde odpadní voda prochází fázemi usazování a vyhnívání a postupně je do přírody vypouštěna. Pro svou malou účinnost se však dnes tyto septiky už nepovolují.
Po naplnění odpadní jímky (žumpy) její odpad vyveze fekální sběrný vůz. Jelikož se takový odvoz musí hradit, je nutné mít žumpu dostatečně dimenzovanou, jelikož nejdražší z celého úkonu je práce obsluhy a doprava. Vyplatí se proto, aby musel fekální vůz přijíždět v co nejmenší frekvenci.
Malé biologické čističky odpadních vod jsou v nabídkách firem jako plastové nádrže s průměrem cca 1,5 m a veškeré potřebné zařízení pro čištění odpadních vod už v sobě mají instalované.
Účinnost takových biologických čistíren je až 95%, čemuž septik nemůže konkurovat. Vodu, která je takto pročištěna, pak lze vypouštět do takzvaných vodotečí či vsaků (vsakovat na svém pozemku), nebo ji můžeme akumulovat ve vsakovací jímce a používat k zalévání zahrady. Pokud bychom pak opravdu chtěli cyklus odpadních vod na svém pozemku uzavřít, můžeme vybudovat samostatné potrubí pro odpadní vody, ty ze vsakovací jímky odvádět na WC a použít ke splachování. Samozřejmě jde o dražší, ale velmi ekologické řešení.
Vnitřní kanalizaci dělíme na svislé a ležaté svody (takzvaná ležatá kanalizace, která se pokládá hned po vylití základových spár) a připojovací potrubí od konkrétních zařizovacích předmětů (vany, dřezy, umyvadla, WC, bidety, pisoáry, pračky, myčky, sprchové kouty, …). Svislé svody se lidově (a nevhodně) také nazývají stoupačky. Ležatá kanalizace se pokládá po vylití základových spár a je velmi důležité, jak kvalitně je provedena. V případě porušení nám totiž může podmáčet základy domu. Zapomenout samozřejmě nelze ani na místa pro čištění a revizní šachty ležaté kanalizace.
Vedení kanalizace by mělo být co nejjednodušší, bez zbytečně složitých detailů, kde by se nám potrubí mohlo ucpávat. Vedeme ji v jednoduchých tvarech a pokud možno v jedné nebo ve dvou rovinách. Při realizaci se ve směru toku zásadně připojují větší trubky za menší, opačně to není možné.
Veškeré průměry odpadních trubek vnitřního odpadního vedení jsou dané mezinárodními normami a označené písmeny DN a číslem, které označuje konkrétní průměr konkrétního druhu potrubí (v mm). Průměry připojovacího potrubí jsou závislé na celkovém počtu a druhu zařizovacích předmětů. V žádném případě nemůže být potrubí poddimenzované. Nejmenší průměr může mít připojovací potrubí k malému umyvadlu, konkrétně DN 40 (40 milimetrů).
Zároveň platí pravidlo, že vnitřní průměr svodových trubek má být oproti průměru odpadních trubek o stupeň větší. Pro vnitřní kanalizaci se dříve nejčastěji používané trubky z PVC spojují lepením, dnes však tento materiál nejčastěji nahrazuje tvrzený polypropylen (označený HT), vyznačující se šedou barvou. Ovšem pro ležaté vnitřní svody (ležatá kanalizace) se nadále nejčastěji používají trubky z tvrzeného PVC (označeného KG). Tyto trubky se spojují mechanickým zasouváním a spoje jsou izolované gumovým těsněním (tzv. ´O´ kroužky, umístěnými v drážkách hrdel). Teprve v posledních letech se začala používat a rozšířila se potrubí z vysokohustotního polyetylenu (HDPE).
Jaký průměr odpadního potrubí zvolit?
| Zařizovací předmět | Průměr potrubí |
|---|---|
| Záchodová mísa | DN 100 |
| Úklidová výlevka | DN 100 |
| Kuchyňský dřez | DN 50 |
| Vana, sprcha | DN 50 |
| Bidet | DN 50 |
| Pisoár | DN 50 |
| Pračka | DN 50 |
| Umyvadlo | DN 40 |
Pro vedení odpadních potrubí je nejvýhodnější situování zařizovacích předmětů v jednotlivých podlažích nad sebou tak, aby připojovací potrubí, která musí mít sklon nejméně 3 % byla krátká (do délky 4 m). Vychází - li více připojovacích potrubí delších než 4 m, uvažujeme o navržení dalšího odpadního potrubí. Při rozmísťování odpadních potrubí dbáme, aby zařizovací předměty mající připojení nejníže nad podlahou (záchodové mísy, vany, bidety), byly pokud možno blízko k odpadnímu potrubí.
Norma uvádí minimální sklon 1-2 %, tj. sklon 1-2 cm na 1 m délky KG potrubí, avšak toto bývá v praxi velmi těžko dosažitelné. Proto doporučujeme sklon 3-4 %, tj. 3-4 cm na 1 m délky KG potrubí.
tags: #odpad #pro #umyvadlo #ht #din #rozměry