Cesta po Jávě nabízí nespočet zážitků a překvapení. Od barevných slumů v Malangu, přes dechberoucí vodopády Tumpak Sewu, až po majestátní sopku Bromo. Pojďme se podívat na některé z nich.
Při vjezdu do Malangu návštěvníky ohromí čtvrť domečků vybarvených ve všech barvách duhy. Na druhé straně mostu jsou pro změnu vidět výhradně azurově modré fasády. Ukazuje se, že to bývala nejhorší čtvrť, ale pak někoho napadlo to takhle nabarvit a udělat z toho turistickou atrakci. A minimálně na oko to pomohlo.
Po ubytování v Inni Homestay, kde se nacházelo krásně nově zařízené horní patro domu hostitelky Irene, se začal plánovat program na další dny. Irene s tátou pomáhali s plánováním výletů. Nakonec přichází s nápadem, že z toho zítra uděláme rodinný výlet a pojedou oba s námi jejich autem. A na další den nám vyjednává výlet na sopku Bromo. Senzace! Máme fakt štěstí.
Naše čtveřice autem vyráží směr jihovýchod. Po vymotání se z městské ranní špičky se krajina i silnice začínají vlnit. Další bezmála tři hodiny projíždíme klikatými cestami lemovanými džunglí. Konečně přijíždíme k ceduli “Air Terjun Tumpak Sewu” (v javánštině “Tisíc vodopádů”), od které dostatečně zásobení vodou pokračujeme pěšky. Dneska je opravdu vedro a už se nemůžeme dočkat, až se zchladíme pod vodopádem.
Nejen s nemravy to ale místní myslí vážně - každých pár desítek metrů míjíme odpadkový koš. Přemítáme, kdo to odsud do toho kopce vynáší.
Čtěte také: Odpadkový koš KIS Chic Bin 10l - recenze
Docházíme k prvnímu vodopádu s mnoha menšími kaskádami, kde se cesta rozdvojuje. My nasazujeme gumové boty do vody, které nám půjčili naši skvělí hostitelé, zajišťujeme batohy proti namočení, a vyrážíme za tatínkem Irene vzhůru přímo proudem vodopádu!
Zastavujeme v mělkém rybníčku pod jedním z útesů, na jehož vrcholu se nachází Goa Tetes, doslova přeloženo “jeskyně kapek”. Stoupání sedmimetrovou vápencovou stěnou proti valící se vodě je naprostá lezecká lahůdka! Nahoře nás za odměnu čeká jeskyně s křišťálově čistým jezírkem po pás a nekonečným deštěm. Polední sluníčko atmosféru dotváří duhovými efekty. Fantazie.
Konečně jsme dole u hlavního koryta a pokračujeme pohádkovou krajinou podél bezpočtu vodopádů valících se z desítky metrů vysokých útesů. Ještě lepší je, že jsme v celém údolí sami.
Po improvizovaném mostku překračujeme řeku a o pár kroků dále se nám za velkým balvanem naskytne opravdu neskutečný pohled. Před námi je kruhovité údolíčku, do kterého po celém jeho obvodu spadají stodvacetimetrové vodopády.
Na zápraží jednoho z domků si dáváme oběd - kuře s rýží, tempehem, tofu a zeleninou. Táta Irene ještě na rozloučenou prohodí pár slov s farmáři v javánštině, která je v této odlehlejší oblasti ostrova rozšířenější. Je to vhodné gesto úcty vůči místním obyvatelům.
Čtěte také: Odpadkový koš Flip Bin: Recenze a výhody
Budík zvoní o půlnoci po necelých dvou hodinách spánku. Loučíme se s Irene, od které ještě na cestu dostáváme svačinku, a už tady máme odvoz. Auto nás prázdnými nočními ulicemi vyváží do v tuto hodinu prázdné restaurace za městem, kde spolu s další desítkou lidí vyčkáváme.
Spolu s dvojicí zahalených dívek se naloďujeme se do džípu, ve kterém je sezení uspořádáno klasicky do dvou dlouhých sedaček proti sobě. Za volantem sedí Timas, kterého jsme později prohlásili nekorunovaným králem místních řidičů.
Rozbitá cesta vede v zatáčkách do kopce a pak pro změnu strmě dolů, kde vyústí do rozlehlé prašné savany, která vyplňuje několikakilometrovou kalderu sopky, která zde kdysi vybuchla. Při opětovném výjezdu z kaldery v 30-stupňovém stoupání, ve 180-stupňové úzké serpentině, v plné rychlosti a v černočerné tmě předjíždí poslední džíp.
Za pomoci rukou a google překladače se dohadujeme o čase návratu a pak už kolem stánků s čajem, suvenýry a dekami míříme na vyhlídkový vrchol Penanjakan, který se ve výšce 2700 metrů tyčí nad právě překonanou kalderou. Na planině hluboko pod námi se míhají světla džípů, z nichž jsme některé pravděpodobně cestou míjeli.
Obloha z černé přechází do oranžové a nám se začíná odhalovat jedno z nejtypičtějších panoramat Jávy - sopky Bromo a Batok rozkládající se uvnitř rozhlehlé kaldery Tengger. V dálce za nimi se jako na stráži tyčí majestátní masiv sopky Semeru. Se svými 3676m je nejvyšším vrcholem Jávy a zároveň aktivní sopkou, o čemž svědčí obláček kouře, který si každých 20 minut odfrkne (jako důsledek malinké erupce).
Čtěte také: Šedé koše - recenze a hodnocení
Na šestou se vracíme k džípu a sjíždíme do kaldery, kde absolvujeme povinný fotoshoot na kapotě. Poté písečným terénem vyrážíme k nedaleké sopce Bromo. Místo je sice turisticky neskutečně profláklé, nicméně návštěvy rozhodně nelitujeme. Nahoře s respektem hledíme do útrob aktivní sopky a pomalu nám dochází, kde že to vlastně stojíme!
Sbíháme zpět k džípu, který nás odváží do vesničky Cemoro Lawang ležící hned nahoře na okraji kaldery. Nejprve se ale stavujeme na oběd v malinké místní jídelně, kterou by na Západě okamžitě zavřeli (i s jejím provozovatelem). Rýže je docela fajn, zato maso je tuhé jak podrážka. Nejdůležitější ale bylo, že to zasytilo a nic nám po tom nebylo.
Nádhernou krajinou plnou zelených kopců a ostrých hřebínků sjíždíme směrem k moři. Jsme fascinováni, na jak příkrých srázech jsou místní schopni obhospodařovat políčka.
Náš řidič praktikuje vytříbenou techniku jízdy “brzda-plyn”. Na kvalitní, ale bohužel jen jednoproudé silnici se těsně nalepí na vůz před námi, kraťoučkým zdvořilostním zatroubením mu oznámí svůj úmysl, při předjetí ho mine s rezervou pár centimetrů (jednou nebo dvakrát si ohnul zrcátko), dupne na plyn a rozjede to na stovku a stejně rychle zase dupne na brzdu za dalším autem. Z téhle jízdy se nám po třech hodinách dělá špatně od žaludku.
tags: #odpadkový #koš #courier #savanna #recenze