Ohrožený vývoj dítěte: Příznaky a reakce na trauma

Psychické trauma lze definovat jako zážitek krajního ohrožení spojený s intenzivním strachem, se kterým se dítě nebo dospělý nedokáže v krátké době vyrovnat. Vznik psychického traumatu souvisí s aktivací tzv. systému přežití (survival system). Základními prvky v nich jsou vývojově staré části mozku, takzvaný „plazí mozek" čili amygdala a talamus. Tyto mozkové struktury po zaznamenání hrozby spouštějí prostřednictvím příslušných hormonů rychlou reakci a tak jedinci zajišťují přežití.

Základními typy reakcí na bezprostřední hrozbu jsou v chování celého organismu útok, útěk nebo tzv. zamrznutí. Systém reakce na hrozbu je nastaven tak, aby potřebné „záchranné chování" začalo co nejrychleji. Pokud vnímaný podnět odpovídá schématu hrozby, spouští se poplach pro celý organismus a ten má přednost před vším, což až dosud poutalo pozornost nebo řídilo chování. Po vyhlášení poplachu se až se zpožděním mohou do hodnocení ohrožujících podnětů zapojit další, vývojově mladší, vyšší struktury mozku. Vstupem do nich je také talamus.

U člověka se aktivují nadřazené oblasti mozkové kůry - oblast senzorická, prefrontální a temporální -, ve kterých se s malým zpožděním vyhodnocují vnímané podněty v kontextu dostupných zkušeností. Dodatečné posouzení instinktivního „alarmu" vyššími částmi mozku může prvotní reflexivní reakci zastavit nebo změnit.

Polyvagová teorie je model nervové regulace autonomního nervového systému. Bloudivý nerv (nervus vagus), nejdelší a nejkomplexnější hlavový nerv, představuje jakýsi most mezi mozkem a vnitřními orgány. Má dvě větve. Systém sociální komunikace, který se aktivuje v situaci pociťovaného bezpečí, je spojen s fungováním myelinizovaného vagu, který tlumí vlivy sympatiku na vnitřní orgány a tím posiluje stav klidu. Nemyelinizovaný vagus (nazývaný také vegetativní vagus) je spojen s fungováním sympatiku a spouští fylogeneticky nejstarší systém reakce na hrozbu, tzv. zamrznutí. Vedle tohoto okruhu existuje ještě další obranný systém ovládaný sympatickou částí autonomního nervového systému prostřednictvím vyplavování adrenalinu z nadledvinek - ten připravuje organismus na boj nebo útěk.

Lidé mají různé vrozené dispozice ke vzniku reakcí na hrozbu, mají i nestejné schopnosti tlumit instinktivní reakce nižších úrovní mozku. Oslabení vlivu vyšší úrovně na nižší úrovně mozkových struktur může vyvolat i nepříznivá zkušenost, například traumatická zkušenost. Při aktivaci traumatu podnětem, který připomíná nezpracovanou traumatickou situaci, příp. Když je mozek traumatickými zkušenostmi opakovaně aktivován, ukládají se do paměti jen neintegrované vzpomínky, které jsou připomínkou ohrožení.

Čtěte také: Rizika mobilních aplikací a Wi-Fi

Traumatické události mohou ovlivnit činnost další specifické mozkové struktury - parietální oblasti mozkové kůry. Ta vyhodnocuje poměr „příležitostí" a „rizik". Nezpracované trauma může zkreslit vnímání do té míry, že člověk vnímá rizika i v situacích, kde mu žádná nehrozí. Omezuje pak své aktivity, vyhýbá se neznámému.

Děti a traumatizace

Děti jsou traumatizací ohroženy více nežli dospělí, protože se rodí (ve srovnání s jinými savci) jako bytosti „nehotové" a tím pádem dlouho a komplexně závislé na péči dospělých. Rodiny se miniaturizují, děti jsou konfrontovány s rozvody svých rodičů, dětem se v úloze rodičovských osob může střídat více dospělých. Traumatem pro dítě ale samozřejmě může být válka, přírodní katastrofa, požár, autonehoda, ale i jeho vážná nemoc, omezující nebo s bolestivými zákroky spojená zdravotní péče.

Také týrání a zneužívání dětí má vysoký traumatogenní potenciál. Má ho tělesné trestání, zvláště když je pro dítě nesrozumitelné, když ho dítě vnímá jako nezasloužené a když je spojeno s fyzickým zraněním dítěte. Také psychické týrání může dítě traumatizovat, například když je dítěti vyhrožováno tím, že bude z rodiny vyhoštěno, jsou mu ukládány úkoly, které jsou nad jeho síly, a je striktně vyžadováno jejich plnění, je popouzeno proti rodiči v rozvodové situaci, je izolováno, je mu odmítána podpora v situaci, kdy má vysokou potřebu opory od pečující osoby, apod.

Během prvního roku života dítěte se vyvíjí pro něj klíčová vazba na primární pečující osobu. Pokud u dítěte kontakt s pečující osobou vzbuzuje očekávání, že budou uspokojeny jeho potřeby, mozek dítěte aktivuje jiná spojení než v případě, kdy kontakt s touto osobou bude přinášet frustraci, nebo dokonce hrozbu. Mozkové spoje posilované blízkostí pečující osoby se při dalších kontaktech s ní vždy aktivují přednostně. V případě reakce dospělého, která je dostatečně sladěná s potřebami dítěte, bude dítě svými naučenými reakcemi posilovat jistou vazbu mezi sebou a pečující osobou, v případě netečného nebo agresivního dospělého bude u dítěte automaticky spouštěno obranné chování.

Dítě, které vyrůstá v bezpečném prostředí, se učí regulovat své emoce a řešit nesoulad svých potřeb s očekáváním dospělých. V této regulaci mu pomáhají dospělí tím, že dávají najevo pochopení pro jeho stavy a přizpůsobují své chování možnostem dítěte. Když dítě vyrůstá v prostředí, které není bezpečné a chápající, je pro ně hlavní obrana. Obranné reakce se pak v psychice dítěte spouštějí „preventivně", a to i v situacích, kdy újma nehrozí.

Čtěte také: Ohrožení orangutani: Podrobná analýza

Zdrojem traumatizace mohou být také vrstevníci dítěte. Šikana ve školním kolektivu obvykle představuje pro oběť trauma. Incest mezi sourozenci může být spojen s traumatizací jednoho dítěte. Agresivně se chovající sourozenec může v rodině traumatizovat několik dětí, obvykle mladších. Zdrojem traumatu mohou být dospělí, kteří nejsou primárními pečujícími osobami, přesto se s rodinou stýkají.

Paměť a trauma

Hodnocení míry traumatizace není možné opírat o paměťové stopy traumatu. Ziegler rozlišuje dva typy paměti, tzv. paměť implicitní a explicitní. Implicitní paměť se ukládá v emocionálních oblastech mozku, v limbickém systému. Do ní se ukládají mimo jiné i traumatické zážitky z dětství, které jsou později nesnadno vybavitelné. Explicitní paměť zahrnuje vědomě uložené vzpomínky (na místa, osoby, situace a souvislosti). Ta se naplňuje postupně během dospívání dítěte.

Když jde o vzpomínky spojené s traumatem, je explicitní paměť také málo spolehlivá, protože je ovlivňována aktuální situací a také aktuálními zájmy. U menších dětí snadno podléhá „programování" od dospělých, jehož účelem může být zahladit vzpomínky na traumatizující chování programujícího dospělého, resp. navodit falešné vzpomínky na traumatizaci chováním jiného dospělého. Není výjimečné, že si dítě idealizuje osobu, jež s ním špatně zacházela, což je druh psychické obrany - vytěsnění příliš traumatických zážitků.

Ztráta a opuštění

Ztráta může být relativní - například z každodenního kontaktu dítěte s otcem se kvůli rozvodu stane kontakt v délce dvou dnů jednou za dva týdny. Ještě menší kontakt mívá dítě s rodičem, který si odpykává trest odnětí svobody ve vězení; v takovém případě dítě nemusí rodiče vidět i roky. Někdy se rodič vzdálí od dítěte na dlouhou dobu kvůli pracovním povinnostem. Někdy je rodič díky nemoci dlouhodobě hospitalizován.

Nejhůře se dítěti zpracovávají ztráty v případech, kdy vztah k osobě, které zmizela, nebyl pozitivní a šlo o osobu přímo o dítě pečující. Nejlépe se zpracovávají ztráty, které byly spojeny s úlevou, s řešením neúnosné situace. U dětí opuštěných přímo pečující osobou jsou běžné projevy vývojové regrese.

Čtěte také: Jak se chránit při práci s křovinořezem

Oplakávání zmizelé pečující osoby má u dětí podobné projevy jako u dospělých; jde o dlouhodobý proces začínající obvykle protestní reakcí nebo popíráním ztráty a přecházející do smutku a zoufalství, přičemž tyto fáze vyrovnávání se se ztrátou nejsou ohraničené a mohou se prolínat.

Jistá vazba na blízké pečující osoby je v současnosti pokládána za nezbytnou podmínku zdravého psychického vývoje. U dětí traumatizovaných v blízkých vztazích se proto ve vztahu k pečujícím dospělým vyskytuje nejčastěji vazba vyhýbavá a vazba odporující, což jsou typy nejistých vazeb.

• Vyhýbavá vazba (avoidant attachment) spočívá v tom, že dítě potlačuje citové projevy, na které pečující osoba reaguje negativně. Tím si chce dospělého naklonit, ale za cenu pseudodospělé vyrovnanosti. Současně s tím si dítě zkouší, zda a v kterých situacích by bylo možné se bez opory dospělých obejít.
• Odporující (rezistentní) vazba (resistant attachment) je strategie označující přehánění emočních projevů, čímž dítě chce vyvolat pozornost rodiče nebo jiných lidí. Pokud ji získá, projevuje v dalším kontaktu zdráhavost nebo závislost.
• U těžce traumatizovaných dětí je ještě popisována dezorganizovaná vazba (disorganised attachment), která se typicky vyskytuje u dětí zneužívaných a zanedbávaných, u dětí vyrůstajících v chaotickém prostředí. Ty nenašly konzistentní způsob chování, který by jim umožnil udržet pouto s pečujícím dospělým.

Lidé, kteří měli v dětském věku nepříznivé zkušenosti s dospělými, mají pak v dospělosti prokazatelně více zdravotních problémů, včetně alkoholismu, deprese, užívání nealkoholových drog, je u nich také častější partnerské násilí a sebevražedné pokusy.

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN)

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom „CAN“ = Child abuse and neglect) lze definovat jako soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu, vývoje dítěte a jeho postavení ve společnosti a zároveň v rodině. Vzniká převážně úmyslným ubližováním dítěti, které je nejčastěji způsobeno jeho nejbližšími vychovateli, hlavně rodiči. Extrémní podobou CAN je smrt dítěte.

Dítě je týráno/zneužíváno/zanedbáváno tehdy, jestliže s ním dospělý zachází způsobem, který je v dané době v dané společnosti pokládán za nepřijatelný (podle International Society for Prevention of Cruelty to Children, ISPCC).

V evropských zemí je asi 4-5 % dětí týraných a zneužívaných (a to je pravděpodobně jen „špička ledovce“). Chlapci jsou obecně týráni stejně často jako dívky, podíl dívek je vyšší v případě sexuálního zneužívání. Vyšší riziko týrání je u dětí prvorozených a fyzicky nebo mentálně handicapovaných. Těžkými formami týrání jsou nejčastěji postiženy děti do 2 let věku.

Týrání dítěte je trestný čin. V trestním zákoně je ustanoven jako „Týrání svěřené osoby“ nebo „Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“. Neoznámení nebo nezabránění trestnému činu týrání svěřené osoby je trestným činem. Oznámení o podezření na týrání svěřené osoby je nutné podat policii ČR nebo příslušnému státnímu zástupci.

Formy týrání

• Citové týrání - zahrnuje takové podněty, které mají vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte. Projevy: depresivní ladění, lítostivost dítěte, poruchy příjmu potravy, nadměrná anxieta, apatie, bezdůvodná agrese; obtížné navazování kontaktů s vrstevníky, ale dobrá komunikace s dospělými, až abnormální vstřícnost k lékařům a ošetřovatelskému personálu („hlad po hlazení“).
• Sexuální zneužívání - Nepatřičné vystavování dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti i chování. Zahrnuje jakékoliv pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče anebo kýmkoliv, kdo dítě zneužívá. Takovou osobou může být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník či cizí osoba.
• Tělesné týrání - neuspokojování základních tělesných potřeb dítěte.
• Syndrom třeseného dítěte (shaken baby syndrome či shaken infant syndrome) je soubor symptomů, které jsou způsobeny agresivním třesením kojence. Osoba drží kojence pevně za trup nebo paže, hlava přitom vykonává pohyb od prudké flexe do násilné hyperextenze.
• Ze strany prostředí - diskriminace např. hematomy na těle - zejm. zlomeniny - zejm. nutkavé nebo neurotické návyky.

Terapeutická práce

Terapeutická práce je realizována v širokém záběru sahajícím od jednorázové krizové intervence (spojené s diagnostikou) přes krátkodobou individuální, skupinovou či rodinnou terapii, až k dlouhodobé formě psychoterapie, kdy je potřeba několikaměsíční péče. Důležitou složkou terapie je i forma socioterapie, kterou rozumíme terénní prací v podobě kontaktu s rodinou v jejím přirozeném prostředí.

Primární prevence syndromu CAN vyžaduje: informování veřejnosti o syndromu, spolupráci s obcí a její samosprávou a spolupráci s důvěryhodnými nestátními organizacemi. CAN je problém, kterého terapie vyžaduje interdisiciplinární spolupráci.

Psychické problémy u dětí jsou jistě něčím, co rodičům přidělává vrásky. Kromě toho, že mají o své děti strach, často si nechtějí přiznat, že jejich dítěti se může něco takového stát, protože by to znamenalo připustit si, že někde udělali chybu. Rozhodně to tak být nemusí, ale především o vinu za chybu vůbec nejde. Jde o to, že každý projev problému je tu od toho, aby nás na problém upozornil a umožnil nám s tím něco dělat. Chyby dělá každý a bez nich bychom stáli na místě. My i naše děti. Ať už je to o tom, že je chyba v nějakém postupu rodiče, nebo se děje něco úplně jiného. To je jedno, podstatné je hledat řešení a nový směr, který bude ku prospěchu dítěte.

Jak poznat, že je s dítětem něco v nepořádku?

Rodiče i učitelé se často ptají, zda existuje nějaký seznam projevů, kterých si mají všímat, aby včas rozpoznali, že je s dítětem něco v nepořádku, že se mu něco děje. I tady platí, že není ideální zobecňovat, protože co je u jednoho dítěte norma, je u druhého výjimka. Snad každý rodič toto dokáže přirozeně rozeznat a v tomto duchu nabízíme dále v textu základní souhrn projevů, které mohou signalizovat, že se v dítěti něco děje, a podle terminologie tedy může jít o zárodek nějaké psychické poruchy.

Pokud je u dítěte nějakou dobu pozorujete, neděste se, nejspíš nejde o nic strašného. Rozhodně ale stojí za to kontaktovat dětského psychologa a celou situaci s ním probrat. Nemusíte mít obavy, na první setkání obvykle chodí pouze rodič/e a na základě rozhovoru vám pak psycholog nabídne možnosti dalšího postupu. Stává se i to, že psycholog dítě na návštěvu ani nepozve a postačí rozhovor s vámi. Návštěvou zkušeného psychologa rozhodně ničemu neublížíte, můžete dítěti jen prospět.

Čeho si tedy všímat? (Znovu připomínáme: při posuzování jednotlivých projevů prosím berte v úvahu jak věk dítěte, což nejde zcela zobecnit, tak to, jak ho znáte, jaké je, co je pro něj osobně typické. Zohledněte také situaci, ve které se nachází. Je jasné, že dítě, které zažívá nějakou velkou změnu - například změnu školy, rozvod rodičů, úmrtí někoho blízkého nebo třeba nějaké zdravotní problémy, se může chovat a cítit jinak.

• Dítě se vyhýbá rozhovorům na určité téma (např. o známých).
• U dítěte je patrný výrazný strach z nějaké činnosti, situace, prostředí, osoby.
• Špatně spí, má zlé sny, budí se s křikem a pláčem, je „náměsíčné“, často ve spánku působí vystresovaně.
• Má problémy s jídlem - nemá chuť jíst, jídlu se vyhýbá, odmítá jíst to, co dříve jedlo, bez zjevného důvodu, vyhýbá se společnému jídlu, jídlo schovává nebo vyhazuje, musíte ho do jídla nutit, po jídle je mu špatně.
• Pomočuje se a má problém udržet stolici ve věku, kdy to již není běžné.
• Je nervózní víc než dřív - obecně nebo před některou činností (netýká se běžných zátěžových situací - písemka ve škole, závody, první den ve škole a podobně).
• Projevuje se agresivně, často se účastní rvaček nebo napadání, těžko svou agresivitu ovládá.
• Dítě má problémy ve vztazích s dospělými i s vrstevníky. Kamarádi si na ně stěžují, učitel je zoufalý, vy ho nepoznáváte.

Pokud se u dítěte objeví některé z uvedených projevů, je čas, abyste si uvědomili, že něco není v pořádku. Rozhodně je namístě dítěti věnovat dostatečnou pozornost a zajímat se o něj víc, než je obvyklé. Mluvte s ním, buďte mu oporou, buďte nablízku a dávejte mu pocit, že tu jste pro něj. Nemá cenu mu vyčítat, že je smutné nebo že nechce jít ven s kamarády. Nejdřív si s ním promluvte, dejte mu najevo zájem. Dejte mu zpětnou vazbu, řekněte mu například: „Vidím, že jsi smutný a do ničeho se ti moc nechce. Mám pocit, že tě něco trápí, že se necítíš dobře. Rád/a bych ti pomohl/a.

Pokud má dítě možnost své trápení s někým sdílet, vždycky je mnohem snazší problém vyřešit. Pokud máte pocit, že problém trvá delší dobu (například měsíc a déle) a vaše podpora nestačí, určitě vyhledejte odborníka. Je vhodné nejprve navštívit dětského psychologa, který vám poradí, jestli je problém v jeho kompetenci nebo jestli je lepší, aby dítě vyšetřil psychiatr nebo klinický psycholog.

Kde vyhledat pomoc?

V každém případě si pamatuj, že o problémech se nemá mlčet, o problémech se má a musí mluvit, jinak se nikdy nevyřeší, svěř se tomu, komu opravdu věříš.

Pamatuj si, že dítě má právo požádat, mimo jiné i školy a školská zařízení, o pomoc při ochraně svého života a svých práv. Tyto orgány, právnické a fyzické osoby, jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc.

tags: #ohrožený #vývoj #dítěte #příznaky

Oblíbené příspěvky:

• Biologie bezobratlých živočichů
• Jaderný odpad v ČR a obalové soubory
• Jak fungují WiFi čidla ovzduší?
• Alternativy plastových výrobků
• Ekologické vzdělávání v ČR