Podkarpatská Rus: Charakteristika přírody

Ukrajina je po Rusku druhým největším evropským státem. Její poloha na styku ruské a evropské kultury, příznivé klima, úrodné půdy i tranzitní poloha z ní učinily významnou základnu ruské expanze do Evropy, ale i tragickou oběť dvou světových válek. Její odtržení znamenalo pro Rusko velkou ztrátu, s daleko většími problémy se ale potýká samotná Ukrajina, která si dodnes hledá své místo mezi evropskými zeměmi jak v ekonomické, tak i v politické oblasti. Navíc část území poškodila jaderná katastrofa v Černobylu, jejíž likvidace stále zatěžuje i hospodářství země.

Přírodní poměry Ukrajiny

Ukrajina je státem, který je přímořský (Černé moře), ale zároveň má silné kontinentální rysy. Povrch tvoří většinou nížiny nebo mírně zvlněné roviny, na severu místy zbahněné (Polesí). Výraznější pohoří jsou pouze na západě země, kde na Ukrajinu zasahuje pásmo Karpat (max. Hoverla, 2 061 m n. m.). Tato panenská, civilizací jen málo dotčená krajina, byla v minulosti součástí našeho státu jako tzv. Podkarpatská Rus. Na jinak plochém pobřeží Černého moře ční mohutné vápencové pásmo Krymských hor (max. Roman Koš, 1 545 m n.m.). Zbytek země vyplňují monotónní táhlé nížiny vyplněné vesměs suchou, travnatou a úrodnou stepí. Hlavní řekou je Dněpr, který protéká i hlavním městem Kyjevem.

Podnebí je mírné a suché. Má velice výrazné prvky kontinentality (horká a suchá léta a mrazivé zimy plné sněhu). Jen v úzkém pásu na jihu země (především na Krymu) vládne teplé středomořské klima.

Přírodní bohatství Karpat

Karpatské krajiny jsou mladé, neboť mladý je jejich reliéf. Spolu s Alpami patří Karpaty k nejmladším částem evropské pevniny. Před sto padesáti miliony let začalo alpínské vrásnění a teprve na konci třetihor ustoupilo moře z okolních nížin a pánví, obklopujících vyzdvižená karpatská horská pásma. Nastoupily doby ledové a po jejich skončení se z jihoevropských refugií do stále ještě mladých a nezarovnaných karpatských pohoří s výraznými vrcholy a strmými svahy postupně stěhovaly rostliny a živočichové a vzniklo nedozírné moře karpatských lesů.

Lesní společenstva se odlišují podle vegetačních stupňů, odrážejících rozdíly výškového a expozičního klimatu. V nejteplejších a nejsušších polohách vznikly doubravy s lesostepními polankami, kam ještě pronikly některé druhy okolních černomořských a uherských stepí. V pěti dalších vegetačních stupních se významně uplatňuje buk. Udává ráz lesních společenstev bukodubového, dubobukového, bukového, jedlobukového a smrkojedlobukového stupně, postupně se střídajících tak, jak se vzrůstem nadmořské výšky klesá teplota a zvyšuje se množství srážek. Z rozlehlých karpatských bučin vystupují v nejvyšších polohách některých pohoří černé smrčiny smrkového vegetačního stupně, tvořící stromovou hranici.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Pro člověka a jeho hospodářskou činnost od pradávna poskytovaly nejpříznivější podmínky především karpatské kotliny. Dodnes jsou v kotlinách soustředěna velká města a sídelní aglomerace a plochý reliéf kotlin je intenzivně zemědělsky využíván.

Vliv valašské kolonizace

Karpatské horské krajiny výrazně ovlivnila valašská kolonizace. Valašští pastevci postupovali se svými stády karpatským obloukem od východu k západu, odlesňovali oblé hřbety a mírnější svahy hor, v mnohých pohořích přitom trvale snížili lesní hranici. V moři karpatských lesů tak vznikly často rozlehlé, souvislé komplexy travinobylinných společenstev, po staletí udržovaných pastvou a kosením, které zabraňovaly návratu lesa.

Stepní a lesostepní společenstva

Nejnižší polohy okrajových jiho- a východokarpatských pohoří, náležející do dubového vegetačního stupně, byly součástí pravěké ekumeny, oblasti souvisle osídlené neolitickými zemědělci již před více než 7 000 let. Tam, kde karpatské pahorkatiny a vrchoviny začínají stoupat z okolních teplých a suchých nížin a pánví, vznikla tisíciletou pastvou na jižních osluněných svazích stepní a lesostepní společenstva. Jejich zbytky patří dnes ke klenotům sítí chráněných území, neboť se vyznačují neobyčejně velkým bohatstvím teplomilných a letní sucho snášejících rostlinných a živočišných druhů.

Typický zbytek stepi se zachoval na východním okraji Karpat, v rumunské rezervaci Valea lui Davidii, kde botanici na necelých padesáti hektarech napočítali více než 500 druhů vyšších rostlin. V květnu jsem si zde připadal jako v biblické rajské zahradě, kvetl totiž kavyl Ivanův (Stipa joannis), jehož dlouhé osiny s pérnatými chlupy se stříbřitě vlnily ve větru a mezi nimi ještě dokvétal katrán tatarský (Crambe tataria) s bílými květy na více než metr vysokých rozložitých rostlinách, zdálky připomínajících pasoucí se ovce. Step kvete od časného jara až do počátku léta květy všech barev spektra, v letním suchu rostliny vadnou a step žloutne. Na počátku podzimu se katrán tatarský stává „stepním běžcem“. Kulovitá nadzemní část rostliny se oddělí od kořenů a větrem hnána stepí roztrušuje cestou semena. Z východoevropských stepí doputoval katrán tatarský a s ním další stepní druhy rostlin a živočichů až do Středomoravských Karpat na západním okraji karpatského oblouku.

Bukové lesy Karpat

Erbovním stromem karpatských lesů je buk lesní (Fagus sylvatica). Na samotném začátku Karpat, na jejich jihozápadním okraji leží pohoří Devínska Kobyla u Bratislavy, jedna z nejvýznamnějších evropských biogeografických křižovatek, kde se stýkají vlivy bioty panonské a karpatské a kde se Karpaty nejvíce přibližují k Alpám. Na Devínské Kobyle můžeme obdivovat prastaré buky s krátkými kuželovitými kmeny, rostoucí na okraji lesů lemujících zdejší slavné lesostepní stráně. Buk je ve zdejších bukových doubravách na samé hranici možností růstu.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Na strmých svazích vzniklých na horninách karpatského flyše a dalších středně bohatých substrátech vzniká unikátní lesní společenstvo, kde ve stromovém patře naprosto dominuje buk. Zcela ojediněle do tohoto království buku pronikají jiné dřeviny, nejčastěji jedle bělokorá (Abies alba) a javor klen (Acer pseudoplatanus). Někdy se jedná o opravdové bukové monocenózy, unikátní lesní společenstva tvořená pouze jediným druhem. Profesor Alois Zlatník, velký znalec karpatských lesů, je nazval Fageta paupera, chudé bučiny, bývají nazývány také holé či nahé bučiny.

Holé bučiny připomínají gotické katedrály. Dlouhé, rovné, válcovité, stříbřitě šedé kmeny buků se jako sloupy tyčí vzhůru, dosahují výšky až 48 metrů, jejich rozložité koruny se dotýkají a vytvářejí klenbu, kterou takřka neproniknou sluneční paprsky. Pralesovité holé bučiny jsou překvapivě stabilní.

Karpatské bučiny mají z hlediska evropské přírody nesmírný význam. Jejich existence je jedním z důvodů, proč celosvětová ochranářská organizace WWF zařadila koncem 20. století karpatský oblouk v programu Global 200 do souboru dvou set nejdůležitějších přírodních území naší planety.

Charakteristika a význam rezervace Rozsutec

Ze všech krásných karpatských hor, které znám, považuji za nejkrásnější Velký Rozsutec (1 610 m n.m.) v severní části Kriváňské Malé Fatry. Snad proto, že bílé stěny vápenců a dolomitů tvořících vrcholový příkrov Malého i Velkého Rozsutce ční nad nekonečnými pásmy lesnatých hřbetů západokarpatských pohoří tak, že je za jasných dní můžeme obdivovat na vzdáleném východním obzoru až z vrcholů Moravskoslezských Beskyd. Nebo proto, že se na svazích Rozsutce v nadbytku vyskytují dekorativní vápnomilné druhy rostlin jinde vzácných.

V rezervaci Rozsutec (734,74 ha), která je dnes součástí první zóny národního parku Malá Fatra, se vyskytují snad všechny formy typického krasového reliéfu - závrty, kaňonovitá údolí s vodopády a obřími hrnci, škrapy, skalní věže a jeskyně. Vyskytuje se zde více než 2 000 druhů živočichů, jen motýlů je více než 700 druhů. K největším zážitkům patří vždy pozorování zedníčka skalního (Tichodroma muraria), který patří k nejvzácnějším ptákům hnízdícím na Rozsutci.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Anemo-orografický systém a bohatství rostlinstva

Součinností reliéfu a větru v anemo-orografickém systému vysvětlil profesor Univerzity Karlovy Jan Jeník neobyčejné druhové bohatství rostlin v ledovcových karech Krkonoš a Hrubého Jeseníku. Anemo-orografický systém se skládá z vodícího návětrného údolí, zrychlující hřebenové oblasti a závětrné oblasti, kde se vítr zpomalí a kde se ukládá sníh, částečky půdy a semena rostlin. Tak vznikla proslulá Krakonošova zahrádka v Úpské jámě v Krkonoších nebo Cimrmanova zahrádka ve Velké Kotlině v Hrubém Jeseníku. Závětrné ledovcové kary patří mezi nejpestřejší místa horské přírody.

Anemo-orografický systém funguje i ve Východních Karpatech, v pohoří Maramureš, tvořícím ukrajinsko-rumunskou hranici. Dlouhé návětrné údolí Bílého potoka vede vítr až k hřebeni masivu, kde pod horou Pop Ivan Maramurešský (1 640 m n.m.) vytvořil ledovec amfiteátrovitý kar i s malým plesem. A právě zde vzniklo společenstvo alpínských holí, připomínající na prahu léta pestře kvetoucí zahradu. Nejnápadnější jsou více než metr vysoké hořce žluté (Gentiana lutea), ony slavné „enciány z Popa Ivana“.

Karpatské krajiny jako spojnice

Karpatské krajiny jsou neopakovatelné, v tom spočívá jejich ráz i svéráz karpatské přírody. Oblouk karpatských pohoří je jedinečný tím, že i když často rozděloval a dosud rozděluje státy, pro lidské kultury a také pro živou přírodu působil vždy spíše jako důležitá spojnice.

Fungování Karpat jako evropsky významného biokoridoru dokládá šíření celé řady druhů živočichů. Díky karpatským hvozdům přežívá ve střední Evropě rys, medvěd a vlk.

Změny v lesních společenstvech

Při srovnání se Zlatníkovými výzkumy se do vyšších nadmořských výšek posunul buk i smrk. Vzrostl počet buků a klesl počet ostatních dřevin (smrku, klenu a jedle). Charakteristický je vývoj lesa tam, kde byl uzavřený prostor výrazně narušen např. vichřicí, sněhem, žírem či lidskou činností.

Bývalé poloniny (např. na Popu Ivanu) rychle zarůstají smrkem a nezabrání tomu ani nepříznivé klimatické podmínky. Při polomech byl více zasažen smrk než buk (např. na Popu Ivanu). V mladé generaci dnes výrazně převažují buky.

Přirozená role lýkožrouta smrkového

Přirozenou roli lýkožrouta smrkového (Ips typographus) lze seriózně zkoumat jen ve skutečném pralese. Lýkožrout je přirozeným obyvatelem všech pralesů s významnějším podílem smrku. Zejména nejstarší porosty pomáhá rovnoměrně prosvětlovat a rozvolňovat, a tím příznivě přispívá k obnově pralesa.

tags: #podkarpatská #rus #příroda #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Člověk a příroda v Česku
• Poplatek za znečišťování ovzduší v ČR
• Klíč k efektivnímu zemědělství
• Nerezové odpadkové systémy – instalace
• Princip fungování výfukové soustavy