Příroda jak šel čas: Změny v přírodě

Jak šel čas a do temných lesů zavítali lidé, měnila šumavská krajina svou tvář. Jizvy zanechala nejenom lidská činnost, ale i přírodní katastrofy. Velké i malé změny postupně utvářely šumavskou krajinu tak, jak ji známe dnes. Vývoj stále pokračuje a za 100 let bude vypadat zase trochu jinak. Jak? To záleží i na ochranných opatřeních a postupech prováděných v tomto období.

Klimatické změny a jejich dopady

Klimatické změny vymažou z přírody lední medvědy. Připraví je o loviště. K této truchlivé předpovědi dospěli vědci ve studii magazínu Nature Climate Change. V zimě za tuhých mrazů sice mořský led kolem severního pólu pořád narůstá, rozšiřuje se, zatímco v létě taje a ustupuje. Tento opakující se rituál se však nevrací do výchozího bodu.

Z klimatických modelů dostupných na webu Geophysical Reserch Letters vyplývá, že led ustupuje výrazně. Severní pól bude do tří desítek let pod vodou, i kdybychom se na hlavu stavěli a bezuhlíkovou ekonomiku zavedli okamžitě. Lze přitom předpokládat, že leckdo bude mít z Arktidy bez ledu radost. Třeba těžaři ropy a plynu, kteří získají přístup k novým ložiskům. Radovat se však z nové situace nebudou lední medvědi, kteří z ledu útočí na kořist, nejčastěji tuleně.

Lední medvědi snesou teplejší podnebí, dokážou se mu přizpůsobit. Dokazují to ti z nich, kteří jsou chováni v zoologických zahradách. Nejsou ale schopni změnit své lovecké návyky. Nyní žije v přírodě na 25 tisíc ledních medvědů. Jejich populace rok co rok klesá. Autoři studie ve zprávě píšou, že na sklonku století bude pro medvědy v podstatě nemožné uživit se (a pro samice mít mléko pro mláďata) jinde než na ostrovech Královny Alžběty. Biologové si posteskli, že se s tím vlastně nedá nic dělat.

Červené seznamy ohrožených druhů

Ze skandinávských zemí si Švédsko stále drží vedoucí pozici v implementaci praktických nástrojů ochrany přírody (ačkoli během dvou posledních volebních období, kdy je u moci pravicová koalice, se prostředky vkládané do některých oblastí ochrany přírody snížily zhruba o třetinu). Pokud by měl člověk jmenovat jednu věc, která se v tomto kontextu opravdu povedla, budou to bezesporu Červené seznamy ohrožených druhů. V praktické ochraně přírody, v komunikaci s veřejností, v prezentaci potřeby chránit biologickou rozmanitost - ve všech těchto důležitých aspektech jsou jak samozřejmou pomůckou profesionálních ochranářů v každodenní práci, tak nástrojem pro argumentaci navenek. Plány, jak nakládat s nově vznikající verzí Červeného seznamu pro rok 2015, jdou ještě dál. Proč zrovna Červené seznamy?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Z auly Švédské zemědělské univerzity (Sveriges lantbruksuniversitet, SLU) v Uppsale odchází v družném hovoru na šedesát převážně postarších pánů a dam. Právě skončil dvoudenní seminář, který odstartoval tzv. ostrou fázi tvorby Červených seznamů. Je začátek září 2013 a další Červený seznam bude vydán v roce 2015. Bez nadsázky se dá říct, že se tu na dva dny sjela odborná špička Švédska přes nejrůznější skupiny organismů.

Jinými slovy něco přes polovinu členů tzv. Expertních komisí, kteří se právě v době tvorby seznamu intenzivně setkávají a v rámci svých skupin organismů budou posuzovat ohroženost druhů, tedy tvořit tzv. hodnotící část seznamu podle kriterií IUCN. Program semináře se samozřejmě točí okolo tvorby Červeného seznamu a souvisejících témat. Je třeba informovat o tom, jak si stojí okolní země - v současné době jsou seznamy vydávány v Norsku, Dánsku i Finsku (každá země má ale jiný časový plán).

Je třeba projít kritéria IUCN, aktuální pojmy a témata jako riziko vymírání druhů, vlajkové druhy ochrany přírody, doporučená opatření na záchranu druhů, a také si v pracovních skupinách zkusit vlastní hodnocení druhů podle kritérií IUCN. Další bloky jsou věnovány souvisejícím tématům. Jednou ze stěžejních oblastí jsou databáze a digitální aplikace, které s tvorbou seznamů úzce souvisí - ve Švédsku jsou v současné době tři (PrintObs, EVA, Dyntaxa) a bude o nich řeč později. Švédi berou také velmi seriózně propojení tvorby seznamů s reportingem pro Evropskou komisi (respektive monitoringem druhů soustavy Natura 2000, zpracováním dat atp.), takže bylo třeba projít aktuální (letošní) reporting a možné využití dat pro hodnocení stavu biotopů u jednotlivých druhů.

Aby bylo možné pochopit, jakou pozici Červené seznamy ve Švédsku mají, je dobré vzít to od začátku a ohlédnout se o pár let zpět. Moderní historie Červených seznamů začíná v roce 2000. Tehdy byl vydán první Červený seznam, který obsahoval všechny skupiny organismů najednou. Hodnocení a následné zařazení druhů do příslušné kategorie proběhlo již podle moderních kritérií IUCN. Od té doby je co pátý rok sestaven další Červený seznam. S každým vydáním je aktualizován nejen seznam druhů, nýbrž jsou zároveň přibírány další a další složky, které tento seznam doplňují, rozvíjejí nebo problematiku druhové ochrany rozebírají podle potřeb společenské objednávky.

V souvislosti s vydáním Červeného seznamu 2005 bylo například provedeno kompletní shrnutí dostupných dat a pro hodnocení byla připravena podpora IT. Před dalším vydáním v roce 2010 byla zase zpracována veškerá dokumentace k jednotlivým druhům (jako podklad pro hodnocení) a konsolidovány podklady pro další témata, která jsou v seznamu prezentována.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Záštitu nad organizací a celým procesem tvorby Červených seznamů má instituce Švédské druhové centrum (ArtDatabanken) při uppsalské Sveriges lantbruksuniversitet (SLU). Instituce má do jisté míry podobnou roli jako naše AOPK ČR s tím, že je striktně odbornou organizací (nemá tedy správní funkci).

Ukázka z výsledkové části Červeného seznamu 2010: Změny mezi roky 2000-2005 jsou způsobené postupným ustalováním procesu hodnocení a mezi roky 2005-2010 vyšším počtem hodnocených druhů, nelze je tedy brát jako reálné změny v přírodě.

Za jádrovou částí, tedy vlastním seznamem druhů s příslušnými kategoriemi IUCN, stojí výše jmenované Expertní komise. Jejich hlavním úkolem je projít všechny druhy a zařadit je do příslušné kategorie IUCN. Celkově jich je 14 a jejich volba samozřejmě do jisté míry odráží aktuální stav poznání, respektive počet expertů ve Švédsku v jednotlivých skupinách organismů. Jmenování či doporučení se děje se záměrem mít akceschopnou a různorodou směsici lidí (vědce, amatéry, odborníky ze státních institucí, neziskovek, různých regionů atp.).

V tomto tkví deviza švédského pojetí, například Noři do svých komisí jmenují pouze pracovníky vědeckých institucí a výběr je tedy ochuzen o terénní pracovníky nebo amatéry, kteří jsou velmi často uznávanými kapacitami na danou skupinu. Činnost Expertních komisí je ponejvíce čestnou a prestižní záležitostí. Členové dostávají malou částku jednou za rok, kdy je komise činná, je to však opravdu spíše symbolické vyjádření poděkování za práci v komisi (v případě setkání je ovšem hrazeno ubytování, jídlo a doprava). Každá komise má svého koordinátora ze Švédského druhového centra, jenž zde zároveň pracuje jako národní koordinátor pro danou skupinu.

Digitální nástroje pro tvorbu Červených seznamů ve Švédsku

V souvislosti s tvorbou seznamů jsou využívány tři aplikace: PrintObs, EVA a Dyntaxa. Všechny byly vytvořeny a jsou spravovány Švédským druhovým centrem.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

• PrintObs slouží k prezentaci nálezových databází, zobrazuje výskyt druhů.
• EVA je interní aplikace na zobrazování podrobných informací o červených druzích s možností různých filtrů, importu a exportu dat i map.
• Dyntaxa je taxonomická databáze švédských druhů. Je veřejně přístupná. V současné době obsahuje všechny švédské mnohobuněčné organismy, cílem je mít kompletní přehled druhů.

Jedním z produktů určených pro digitalizaci je tzv. Druhový list. Je to veřejně přístupný informační text, který je v současné době vytvořen pro všechny druhy Červeného seznamu, a který lze stáhnout ve formě pdf. Jsou v něm podrobná fakta o vzhledu, rozšíření, biologii, stavu poznání, stupni ohrožení, příčinách ohrožení a postupně jsou ke všem druhům také doplňována doporučená ochranná opatření.

Vydání příštího Červeného seznamu s sebou přinese další kroky směrem k uživateli. Seznam už nebude celý vydáván knižně, nýbrž bude vytvořena verze kapesního formátu do terénu, která bude obsahovat pouze vlastní seznam druhů. Moderní konzument bude moci využívat Červený seznam na webu ze svého počítače i mobilního telefonu (bude vytvořena verze pro smartphony). Dokumentace a tzv. Druhové listy budou dále k dispozici na webu, stejně jako aplikace na vyhledávání informací o druzích seznamu.

Samotné vydávání nebo existence seznamu ohrožených druhů samozřejmě nezaručí fungující státní správu, mezioborovou spolupráci nebo angažovanost veřejnosti. Kritéria IUCN navíc při hodnocení například znevýhodňují převážnou většinu hmyzích druhů oproti ostatním skupinám organismů. Odpověď je v komplexnosti: celý proces funguje dobře jak dovnitř (společná práce expertů z celé země na jednom projektu; podklad pro odlišné skupiny - státní správu, vědce, NGO; odhalení nízkého stavu poznání o druzích), tak navenek (srozumitelné vysvětlení problémů ochrany přírody pro veřejnost; jasná argumentace pro jednání s partnery z oborů jako je zemědělství, lesnictví, průmysl atp.). A také je to proces, který sleduje společenskou objednávku, poslouchá a reaguje na impulzy zvenčí.

Vnímání přírody skrze zvuk

Jsme více kulturou oka, než kulturou ucha. Naše vnímání klade víc důraz na vizuální vjemy a svět zvuků je pro nás trochu upozaděný. Zvukové krajiny (soundscapes), které nás obklopují na každém kroku, hrají v našich životech velmi důležitou roli, aniž si to někdy plně uvědomujeme. Přitom právě sonický, zvukový svět, nám může názorně ukazovat stav zdraví naší planety jedinečným způsobem. „Otevřeme“ uši a bedlivě poslouchejme.

Posledních deset let se věnuji nahrávání zvuků v přírodě. Zachycuji zpěvy probouzejícího se lesa, magické chóry obojživelníků v okolí mokřadů nebo noční volání cvrčků. Postupně, právě díky svým nahrávkám lesa, jsem si všiml, že začínám své okolí a přírodu sluhově vnímat jinak, bedlivěji. Začal jsem o této zkušenosti mluvit se svými přáteli, na přednáškách a besedách. Díky tomu jsem si na sobě i svých posluchačích všiml, jak terénní nahrávky a povídání o nich může inspirovat. Jak dokáží "probouzet" naše uši, a inspirovat k bedlivému naslouchání a k vnímání přírody.

Zvuk jako médium umí zprostředkovat jedinečné poznání. Přináší exaktní, měřitelné informace na straně jedné, a na straně druhé vzbuzuje silné emoce. A to je něco, co může být velice prospěšným a nenahraditelným pomocníkem při debatách o ekologických tématech i pro porozumění tomu, co se děje s naší planetou v souvislosti s klimatickou krizí. Jsem přesvědčen, že chápání a naslouchání zvukovým krajinám podporuje naši ekologickou bdělost.

Fotografie nám otevírá oči, nahrávky nám otevírají uši. Bedlivé naslouchání životnímu prostředí prohlubuje naše poznání a zvyšuje zájem o něj. Proto chci pomocí terénních nahrávek probouzet zájem o zvukové krajiny. To, že mají pro nás obrovský význam dokládá i existence oborů, které se na předních zahraničních univerzitách studují. Jsou to například akustická ekologie nebo bioakustia. Právě tyto oblasti bádání mohou velmi dobře sloužit k tomu, aby velmi věcně a srozumitelně podporovaly diskuse o vážnosti klimatických proměn planety. Negativní změny životního prostředí se právě ve zvukových krajinách projevují velmi významně, měřitelně a se silným emocionálním nábojem.

V přírodě záleží na každém detailu. Myslím tím detail pozitivní, tedy jakoukoli maličkost, kterou člověk udělá pro přírodu. Pokud svou zahradu pojmeme tak, že je živočichům a ptactvu nakloněná, okamžitě nás odmění svou přítomností. Ta je radostí pro oko i ucho. Naslouchání přírodním, křehkým zvukům je něco, co nás přirozeně povznáší, uklidňuje a má na nás také pozitivní psychický dopad. Pojem zastřešuje zvukové prostředí, ve kterém žijeme. Dělíme jej do tři kategorií. Geofonie, biofonie a antropofonie. Geofonii tvoří přirozené zvuky nebiologického původu, například vítr ve větvích stromů, bublající voda v potoce, mořské vlny, sopečné erupce apod. A antropofonie je souborem zvuků vytvářených lidmi.

Kalendář věků

Jedinečný půdní profil s vrstvami zachycujícími vývoj krajiny během posledních sta tisíc let. Odborně řečeno jde o stratotyp svrchního pleistocénu. Na odkrytém půdním profilu lze rozeznat různě zbarvené vrstvy půdy a každá pochází z jiného období. Ty jsou dobře viditelné na očištěném sprašovém profilu, vlivem povětrnostních podmínek se rozdíly mezi vrstvami časem ztrácí.

Vrstvy se od sebe neliší jen zbarvením. Jde také o to, co půda v nich obsahuje. Důležité je chemické složení, jejich další fyzikální vlastnosti, ale i ulity plžů nebo pylová zrna. Kalendář věků začíná zaznamenávat změny krajiny od poslední doby ledové, tj. jdeme-li v kalendáři od nejsvrchnějších vrstev až k té poslední, vrátíme se v čase o přibližně 100 000 let.

U jednotlivých vrstev se podařilo přesně rozpoznat, v jakém období vznikly a pomáhají tak určit stáří nálezů z jiných lokalit prostým srovnáním složení půdy z okolí nedatovaného nálezu se složením půdy ve vrstvách Kalendáře věků. V blízkém okolí opuštěné cihelny proběhl v roce 2000 speleologický průzkum, který se zaměřil na mapování sprašového pseudokrasu. O pseudokrasu mluvíme tehdy, když typické krasové jevy (jako jsou například jeskyně) vznikají v horninách nekrasových - v tomto případě ve spraši. Při tomto průzkumu byla mimo jiné důkladně zmapována rozsáhlá podzemní prostora, která byla nazvána Netopýří jeskyně. V rezervaci odstraňujeme náletové dřeviny, zejména akáty.

Environmentální gramotnost a vztah k přírodě

Michal Bartoš (*1964), zakladatel a ředitel Centra ekologických aktivit Sluňákov v Horce nad Moravou, strávil kvůli orkánu ve vlaku z Olomouce do Prahy sedm hodin. Nerad používám slovní spojení environmentální gramotnost - zní to, jako kdybychom někoho odsuzovali, že je negramotný. Rád mluvím o vztahu k přírodě, a ten je proměnlivý. Dává možnost, aby se lidé k přírodě vztahovali různě. Znám člověka, který staví dálnice. A staví je s láskou.

Mně se zdá, že vůbec nic… Po roce 1989 se dalo daleko snadněji o problémech mluvit a všichni měli chuť se dohodnout. Svitla naděje, že životnímu prostředí a konceptu přírody porozumíme a pustíme se do složitějších témat. Dnes však do společnosti přicházejí z mého pohledu nedemokratické rysy: víc se hádáme, uzavíráme se do svých výkladů světa a přestáváme se navzájem vnímat. A tím nám uniká také příroda. Protože s tím, jak odchází demokratický duch společnosti, uniká i pestrost krajiny. Vědomý vztah k přírodě je upozaděný. Proto se dnešní civilizace hádá o méně podstatných věcech, přitom existují důležitější témata, než je ohrožení islámem. To nemá na naše zdraví takový vliv jako to, že jíme kontaminované potraviny.

Co to znamená? Smysl pro přírodu je dnes zasutý. O tom jsem přesvědčený. Odkrývání tohoto smyslu je velmi důležité. Myslím si, že nikdy v minulosti nebyli lidé tak vzdělaní jako dnes. Ale co nemáme zažité, je vnímání kontextů a jejich prostřednictvím opravdové porozumění přírodě. Dá se vůbec přírodě opravdu porozumět? Myslím, že je dobré se o to neúspěšně snažit. Mě složitost přírody baví. Je to svět, který mě vždycky překvapí.

Lidé si někdy představují přírodu jako něco, kam musí dojít, jako les za městem. Přitom všichni máme přírodu hned za humny, na vlastní zahrádce, ve svém obydlí, v sobě. Já beru člověka jako nedílnou součást přírody, vybavenou mozkem a rozumem, a to je veliký dar. Zvláště když je rozum použitý k tomu, aby nám umožnil prožít pocity díky vjemům v přírodě. My často možnosti mozku a rozumu omezujeme tím, že si k sobě nic dalšího nepustíme. A proto je podstatné, aby k nám mohla příroda promlouvat. Nemá náš jazyk, nemluví na nás jasně ani srozumitelně.

Myslím si, že je to jednoduché: jakýkoliv kontakt s přírodou - ať už je to květina vypěstovaná v květináči, zelí na zahradě nebo procházka parkem - je vždy dobrý. Je to vidět na dětech. Vzdělání by mělo upozorňovat na to, že jsme součástí světa, který je na nás nezávislý. Podle mě se to spoustě lidí sdělovat daří. Kupodivu často těm, kteří působí mimo ochranu přírody.

Říká: „budiž, svět není můj; já jeho ale jsem“. Mě z nejtěžších životních situací - zmíním třeba úmrtí tatínka - vždy dostala procházka krajinou. Řád složitostí, které se v přírodě dějí. Příroda je něco, co se utváří na základě tolika vazeb a tolika vztahů, že si to ani nedovedu představit. Nikdy ji nebudu moct obejmout. Vždy, když jsem v lužním lese, tak mi unikají hory. Když jsem v buňce, tak mi unikají vztahy mezi organismy. Když jsem ve vesmíru, uniká mi to, co se děje na Zemi.

Ekologické hnutí je vnímáno tak, že ochraňuje život. Ale život je založený na neustálé smrti. Porozumění přírodě se neděje přes mikroskopy, ani přes dalekohledy, ani ve virtuálním prostoru - děje se v přirozeném světě. Příroda je někdy hezká a někdy strašná. Co je život? Smíření se s blížící smrtí. Lidé často smrt vytěsňují. A v důsledku toho má celá civilizace problém s přírodou. Opravdu není špatné vzít přírodu jako konečnou. Představit si, že je možné, aby skončila. V tu chvíli skončí člověk. V opačném případě skončí jenom člověk, a příroda ne.

Myslí si většina našinců, že je zdejší životní prostředí v pořádku? Asi bych nenašel moc těch, kteří by řekli, že je v pořádku. Ale je dost lidí, kteří by řekli, že starost o životní prostředí není velký problém. Domnívám se, že k tomuto pohledu přispěly i naše elity. Řada osobností se často vyjadřovala tak, že ekologické problémy nejsou nebo nejsou tak vážné. Naše civilizace se také čím dál víc uzavírá do umělého a virtuálního prostředí. V něm si nějak odžíváme svou pestrost, hravost a tělesný kontakt s přírodou mizí. Jsem přesvědčen, že se nám tím příroda vzdaluje.

Myslíte si, že se u nás daří lidi ekologicky vzdělávat? Jsem přesvědčen, že naše střediska ekologické výchovy jsou ve světě naprostou raritou. Máme obrovskou svobodu v tom, co můžeme školám nabízet. Střediska ekologické výchovy, Domy přírody a návštěvnická centra obecně hrají ve vzdělávání o vztahu k přírodě velkou roli. Děje se tam svým způsobem propagace přírody, která je však hodně důležitá.

Jaké způsoby vzdělávání a osvěty ve vztahu k přírodě u nás fungují? Nevím. Neznám nějaký výzkum v tomto směru. Mou odpovědí by byla pestrost v přístupech a různorodé oslovování lidí, hledání nějakého srozumění. My se pokoušíme o diskusi, která má jako střet názorů a hledání argumentů v ní vzdělávací význam. Na veřejné besedy zveme zajímavé lidi, kteří dané téma umí poutavě představit.

Myslíte si, že má vzdělávání týkající se životního prostředí probíhat určitými metodami? Určitě si myslím, že environmentální vzdělávání by mělo být promyšlené a učitel by měl dbát o to, aby cítil smysl svého výkladu a také toho, co chce svým žákům říci. Klasická metodika je však právě v případě porozumění přírodě zavádějící. Dle mého názoru se jí staví do cesty spontaneita přírody. Když učíme o přírodě, neučíme přece nějaký návod, jak krok za krokem něco vyrobit, proměnit ke své představě a cílům.

Příroda padá na hubu

Příroda padá na hubu. Žhne. Jedno desetiletí, tolik času si lidstvo vyměřilo, aby sebralo odvahu něco udělat. Výraz „klimatické změny“ prý patří k eufemismům včerejška. Živelnost přírody, sucha, sesuvy půdy, povodně, bouře, požáry, nic z toho nemá obdoby. Dávno tomu je, co čtyři roční období rozlišuje už jen kalendář, protože příroda jaksi vypověděla službu.

Je třeba změnit způsob doručování ekologických zpráv, píše filozof a ekologický myslitel Timothy Morton v knize Ecology Without Nature (Ekologie bez přírody). Druhý způsob neuposlechnutí kategorického imperativu spočívá v jeho odložení na zítřek. Což přesně dělají ty alarmující zprávy, jimiž jsme zavalováni ze všech stran. Co ale udělá člověk vystavený takovémuto trvale udržovanému pseudotlaku? Buď zlhostejní do přesvědčení, že včera bylo pozdě, anebo ještě jednou uvěří, že zítra je ta poslední - ale fakt už poslední - šance přejít k činu.

lidstvu se příroda nevymkla z kontroly. lidstvu se příroda nevymkla z kontroly. Všechna naděje lidstva visí na tom, jak moc jsme vychýlili přírodu z rovnováhy. Pakliže si řekneme, že jsme přírodu „pouze“ vychýlili, pak musí politika vedená ekologickou ideologií nedominance či nepoškozování přírody principiálně stačit. Co je to ale za přírodu bez vnitřní metafyzické tendence k rovnováze? Není tato tendence samou podstatou přírody, metafyzickým jádrem toho všeho kolem, čemu říkáme svět? Bez své přirozenosti není příroda přírodou.

Přirozenost či tendence k harmonii se ukazuje být ideologickou projekcí, kterou si lidstvo vymyslelo k tomu, aby udržovala místo něho okolní svět pohromadě. Aby se člověku svět kolem nezhroutil, zvláště když mu bůh zemřel, upnul se člověk romanticky na přírodu, která mu poskytla metafyzický základ světa, jeho ideologické podloží. Ekologie bez přírody není defenzivní oproti dosavadní ekologii. Nepředpokládá nic jako přírodu, které člověk nemá dominovat a má ji nechat volně být (jako trh). Ekologie bez přírody je naopak veskrze ofenzivní, neřkuli totalitní. Z chaosu utváří jeden svět.

Změny šumavské krajiny v průběhu času

Během období středověku Šumavou vedly trasy mezinárodního obchodu. Kolem těchto cest později vznikala zemědělská stavení lidí, kterým se místní krajina zalíbila. První nálezy zlata přilákaly i další obyvatele, kteří se pouštěli do rýžování s vidinou pohádkového bohatství. Právě rýžování a dolování zlata za sebou zanechalo štoly, šachty a sejpy okolo říčních toků. Některé stopy jsou patrné až dodnes.

Později od 17. století se rozvíjela železářská a sklářská činnost. Jenže obě tyto technologie vyžadovaly poměrně hodně energie, kterou představovalo dřevo. A šumavské pralesy byly skvělým zdrojem. Lesy tak začaly postupně ustupovat a krajina začala měnit svou tvář. Na vyklučených rozsáhlých mýtinách vznikaly osady a vesnice. Šířilo se hospodářství, které dále ubíralo z rozsáhlé lesní plochy. Postupně tak na dřívějším území nespoutaného pralesa a okolních cenných biotopů vzniká kulturní krajina.

Poptávka po dřevě byla za období rakouské monarchie velká, takže bylo potřeba těžbu ještě zintenzivnit. A tak ubývaly další krásné lesní komplexy. Spolu s těžbou šlo ruku v ruce i budování kanálů pro splavování dřeva, jak je patrné například v okolí Srní. Vlivem rychlé a intenzivní těžby tak krajina pocítila citelnou změnu v podobě zmizení kompaktních původních pralesů. Zachovaly se pouze zlomky této překrásné a nespoutané krajiny.

Další rozvoj zemědělství byl spojen i s těžbou vzácných rašelinišť. Řada přírodně cenných lokalit tak poznala lidskou sílu a utrpěla citelné ztráty. Některá území byla úplně ztracena, ale u jiných se daří pomalá záchrana. Dnes je těžba rašeliny v Národním parku Šumava zakázána a všechna rašeliniště jsou brána jako výjimečná přírodní území s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů.

Po rozvoji zemědělství přišla velká rána pro osídlenou a kulturní krajinu Šumavy. Poválečný odsun Němců a uzavření hranic vytvořilo pás, ve kterém zanikly vesnice a osady. Příroda tak znovu získala vládu nad kusem území, kde na polích a loukách opět pomalu vyrostl les.

Ti, kdo se tam vydají, mají rozporuplné pocity. Jedni zažívají zejména hrůzu a zděšení z pohledu na mrtvé a suché stromy polámané vichřicí a doničené kalamitou lýkožrouta smrkového. Jiný úhel pohledu najdete, když se podíváte pod staré uschlé stromy, odkud pomalu vyrůstají a každým rokem se zvětšují nové smrky, jeřáby a buky. Vlivem přirozené obnovy krajiny tak můžeme v přímém přenosu pozorovat úžasnou změnu. Les se pomalu znovu sbírá a během toho nabízí prostor růžově kvetoucí vrbce a dalším květinám, které hostí motýly a další druhy hmyzu. Vlivem zdánlivé přírodní katastrofy dostaly prostor druhy raně sukcesních stádií, které by jinak v hustém lese neměly šanci.

Pestrá mozaika nejrůznějších ekosystémů, přírodní a kulturní krajiny je typická pro celou Šumavu. I přesto, že historie osídlení není příliš stará, zvládlo lidstvo zcela přetvořit krajinu k obrazu svému. Jak je však vidět i na přirozené obnově, stačí dát přírodě trochu prostoru a vezme si zpět to, co je její. Národní park Šumava s klíčovými bezzásahovými oblastmi I. zóny je jedinečnou památkou, kterou stojí za to chránit. Ponechat přírodě alespoň kousek prostoru pro přirozené změny bez zásahu člověka. Stačí jenom pozorovat a budeme zírat, co všechno krajina dokáže a jak se umí změnit v horizontu několika desítek let.

tags: #příroda #jak #šel #čas #změny #v

Oblíbené příspěvky:

• Je výrobní stroj nebezpečný odpad?
• Budoucnost automobilového průmyslu
• Výklad přírody
• Test ekologických plen
• Dokument o ničení přírody