Příroda jako téma v české filosofii

Filosofie je v logickém pořadí druhým ze dvou pro Evropu nejdůležitějších, přímo základních myšlenkových vynálezů starých Řeků (první místo je třeba přiznat vynálezu pojmů a pojmovosti, neboť bez systematické práce s pojmy nelze žádnému myšlení přiznat filosofičnost). V mnoha příručkách a učebnicích se nejstarší filosofové označují za „přírodní filosofy“: téměř všem totiž tradice notoricky připisuje sepsání díla, nesoucího název PERI FYSEÓS, což se běžně překládá „O přírodě“.

Tento překlad však zavádí, protože dnes má pro nás slovo „příroda“ značně posunutý význam, srovnáme-li jej s významem, jaký mělo slovo FYSIS u starých Řeků. (A to musíme zatím nechat stranou posuny, k nimž došlo již u nich; Aristotelés např. už nesdílí Hérakleitovo pojetí FYSIS a zcela se mýlí ve svém chápání třeba Thaleta, Anaximena a dalších, když je charakterizuje jako „hylozoisty“.) V našem dnešním chápání slova „příroda“ se už vytrácí povědomí o jeho kořenech, které napovídají, že tu jde o významnou souvislost s rozením.

Tato souvislost se v češtině ztrácí dokonce i tam, kde mluvíme o „přirozenosti“ a o tom, co je „přirozené“: přirozené nám znamená asi tolik co samozřejmé a pochopitelné, přirozenost chápeme jako povahu, a „přirození“ jsme redukovali na jeden z vnějších znaků pohlaví. Pokud podnikneme výlet „do přírody“, neděláme rozdíl mezi „přírodou“ živou a neživou, takže vysokohorská turistika nám stále ještě spadá pod toto pojmenování, stejně jako do „přírody“ zahrnujeme i podzemní jeskyně a vůbec celou hmotu naší planety.

A nejen to: přírodou je nám také celý obrovský vesmír, o jehož oživenosti mimo Zemi (eventuelně sluneční soustavu) nemáme zatím žádných dokladů. „Příroda“ je pro nás tedy - alespoň jak se zatím ukazuje - převážně neživá, život v ní je jakousi výjimkou, anomálií. Kořeny těchto posunů významu slova „příroda“ (a to nejenom v češtině, která se vlastně pokouší napodobit řeckou FYSIS i latinskou natura - docela stejně je tomu v naprosté většině evropských jazyků) nejsou ovšem nahodilé ani libovolné, ale mají svůj původ a svou motivaci ve filosofii, jak se od samých svých počátků ustavovala, organizovala a rozvíjela (jde zejména o elejské umrtvení ARCHÉ, jež byla původně chápána jako oživená: zatímco ARCHÉ je to, co je první a co vládne, STOICHEION je pouhá nižší složka, prvek, pouhé „písmeno“, které už nevládne, ale musí být pořádáno).

Proto také jakýkoli moderní (a ovšem i postmoderní) pokus o nějakou „filosofii přírody“ může být jen s velkou opatrností a s výhradami řazen do nějaké tradice „myšlení o přírodě“, protože shoda tu je pouze v užití slova, tj. termínu „příroda“, zatímco jinak jde nejenom o odlišné pojmy, jimiž je téma onoho myšlení vymezováno, ale zejména o často zcela odlišně vymezovanou (míněnou, myšlenou) skutečnost. Jen jako příklad lze uvést známou Filosofii přírody Nicolaie Hartmanna (byla napsána před více než půl stoletím a vyšla 1950), kterou tento autor zařadil do série svých „ontologických spisů“ a kterou pojal jako „speciální nauku o kategoriích“, tedy jako disciplínu zabývající se kategoriemi dimenzionálními (prostor-čas), kosmologickými (dění, kauzalita, zákonitosti, rovnovážné stavy) a organologickými (organismy).

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Nemusíme se ani dotýkat dalších aspektů, aby bylo zřejmé, že příroda (respektive její kategorizace) je tu chápána v podstatně rozsáhlejším významu než jako „živá příroda“. Má-li proto někdo v úmyslu tento rozšířený úzus opustit a chce-li se filosoficky zabývat přírodou v onom zmíněném „původním“ smyslu (či přesněji v některém z původních způsobů pochopení, neboť v nejstarší filosofii nedocházelo, stejně jako v dnešní filosofii nedochází a nemůže docházet k žádné nadále pak vynucované unifikaci pojetí přírody - ostatně ani jakéhokoliv jiného pojetí -, ba ani k žádnému podstatnějšímu konsensu), pak musí poněkud redundantně zdůraznit, že mu jde právě o „živou přírodu“.

Jinak by mohlo dojít ke snadnému nepochopení a omylu, neboť dnes by snad už nikomu nepřišlo na mysl, že „neživá příroda“ je něco jako hranatý kruh. Právě proto nadepsal Zdeněk Kratochvíl, přednášející na Přírodovědecké fakultě UK filosofii přírodních věd, svou nedávno vyšlou, obecně v několika směrech i evropsky, ale zejména v naší domácí literatuře zcela ojedinělou knížku Filosofie živé přírody. Název je tak nutně poplatný úpadku jazyka (přesně: evropských jazyků), a především úpadku (evropského) myšlení, které nedokáže vymezit svůj pojem „přírody“ a přijatelně zdůvodnit četné konfuze, které užívání slova „příroda“ provázejí.

Zasvěcenější čtenář bude mít proto (přes eventuelní výhrady) jisté porozumění pro autorovo na počátku vyslovené přesvědčení, že „téma samo vylučuje precizně formální přístup“ (toto i další viz s. 7), ale přinejmenším zalituje, že se autor přece jen nepokusil o „přísné a přesné“ vymezení svého pojmu „přírody“. Přísnost a přesnost totiž nespadá vjedno s „formálností“, neboť jde vždy „k věci“, zatímco formálnost sama o sobě se „věcí“ nezabývá. Kratochvíl deklaruje hned v prvních řádcích (neoznačené předmluvy) úmysl „postupně budovat souvislosti významů“, a tedy (snad) nezačínat přesným pojmovým vymezením, jako by takové vymezení znamenalo něco jiného než určité „ustavení souvislosti významů“ (vždyť pojmy přece vznikají nasouzením a „budovat souvislosti významů“ bez nasuzování pojmů a potom bez další myšlenkové práce s pojmy již nasouzenými prostě není pro evropskou současnost možné).

Kratochvíl přesto mluví o „významech, které se ukazují při odkrývání fysis“. Co tím má na mysli, vysvitne teprve z dalšího. Na tomto místě totiž není jasné, co chce odkrývat a jak zabezpečí, aby při „odkrývání fysis“ neodkrýval omylem třeba něco jiného. Kromě toho není jasné, zda chce odkrývat „samu fysis“, či spíše její pojem, či různé významy slova fysis (a jeho překladů), dokonce významy ještě předfilosofické, atd. Kratochvíl ovšem ví, že leckterý „případný čtenář“ bude netrpělivě hledat, o čem předložená knížka tedy vlastně bude pojednávat, aby autora přichytil při jeho myšlenkové práci.

Právě proto jej autor žádá „o tu laskavost, aby své právo (nebo povinnost) chytat filosofický text za slovo užíval s šetrným ohledem na postupně budované souvislosti významů“, jak už jsme zčásti citovali. Mám za to, že kritik musí být již pro svou profesi vyvázán z tohoto autorova požadavku, který však je navíc třeba poněkud modifikovat. Filosofická kritika nemůže autora jen „chytat za slovo“; to by bylo málo a nebylo by to dost filosofické. Jednak platí pro každého člověka, že musí být ochoten „vydat počet“ z každého svého slova, jednak jde o poněkud nepřesnou formulaci, že má být posuzováno vskutku pouze (každé) slovo.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Smysl oné formule ukazuje totiž jinam: posuzována musí být myšlenka, a ne pouhé slovo. Autor tedy musí být „chytán za myšlenku“, nikoliv za slovo. Slova sama mohou být kritizována, protože jsou velmi různá (viz např. všechny Halasovy charakteristiky), ale konkrétní autor může a má být kritizován pouze za jejich užití v určitém smysluplném kontextu. Kratochvíl nás sám upozorňuje na nutnost sledovat „souvislosti významů“ (dodává, jak už víme: souvislosti „postupně budované“, rozumí se myšlenkově budované). Proto se musíme zastavit hned na počátku oněch „postupně budovaných souvislostí významů“; ten počátek je totiž zarážející.

V předmluvě jsme se seznámili s autorovým ne zcela průhledným úmyslem „odkrývat fysis“. Na počátku první z jedenácti kapitol pak čteme hned tuto větu: „Chceme filosoficky myslet přírodu a přirozenost.“ A aby nebylo pochyb, sám nadpis kapitoly hlásá: Filosofický pojem přírody - přirozenosti - fysis. (9) To není omyl a nedostatek vzdělání: autor programově rozostřuje významy a posouvá je tak, aby se (přinejmenším zčásti) překrývaly (nepochybně s možným odvoláním na dějiny významu užitých termínů). Připusťme, že tu důvodem mohla být (třeba odůvodněná) nedůvěra v tradované významy těchto tří různých slov: autor chce předvést něco ze zmatku, který v myšlení „přírody-přirozenosti-fysis“ vládne. Chaos však musí být pořádán a tak překonáván.

Na základě čeho se Kratochvíl pokouší zavádět pořádek do onoho několikanásobně hybridního označení tématu „příroda“? Říká to zase hned na začátku: pokouší se o „sestup na nejistou a bohatou půdu zkušenosti přírody - na půdu přirozené zkušenosti“ (7). Opět další rozostření: odkud je vyvozována přípustnost a platnost ztotožnění zkušenosti přírody s přirozenou zkušeností? Kratochvíl klade hned na samém počátku otázky, které mají sice pro každé filosofické zkoumání dalekosáhlý význam, ale které nejsou nikterak specifické právě pro filosofické zkoumání přírody. Táže se: „Je zkušenost přírody a přirozená zkušenost převoditelná na pojmový systém pravdivých výpovědí?“, a hned odpovídá: „Mnohdy budeme muset […] hledat a zkoumat spíše vztahy mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním.“ (9)

Tady má každý kritický (a za kritického se sebevědomě považující) čtenář příležitost chytit autora ne pouze za slovo, ale vskutku za myšlenku: může být zkoumání vztahů mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním ještě považováno za filosofické, vzdá-li se úsilí převést „přirozenou zkušenost“ (ať už ji chápeme jakkoliv) na cosi pojmového, resp. pojmově zpracovaného? Je ještě nějaké filosofické zkoumání možné, je vůbec filosofie možná, začneme-li pochybovat o možnosti pojmového zpracování „přirozené“, ergo předpojmové a mimopojmové zkušenosti? A zase se čtenář přesvědčuje, že ani zde se Kratochvíl nehodlá nechat nijak snadno zaplést do průhledných rozporů; upozorňuje hned, že sama myšlenka „přirozené“ zkušenosti je problematická: „naše údajná ‚přirozená‘ zkušenost je vždy už nějak preformována nějakou myšlenkovou strukturou…“.

Bere však sám tuto problematičnost dost vážně? To by přece znamenalo, že - přinejmenším pro evropského člověka - nic takového jako „přirozená zkušenost“ dávno neexistuje. Kratochvíl to hned dává do souvislosti s tzv. lidským odcizením přírodě a táže se: Znamená to, že jsme odcizeni i své přirozenosti? (10) A tak se dostává zpět ke svému tématu. A formuluje s letmým poukazem na dosavadní historii dvě zcela základní otázky: Co se to stalo s filosofií? Co se to stalo s přírodou? (11) Teprve poté ukazuje, jak se filosof může dotazovat samotného jazyka (čili jak může a musí filosofovat z jeho hloubky), a dotazuje se proto zejména řečtiny.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Vyjadřuje se někdy poněkud nevhodně, jako když slovo FYSIS charakterizuje jako „předfilosofické“, jako by to neplatilo o naprosté většině všech slov. Výjimku přece představují jen slova uměle vytvořená a ražená filosofem. Nicméně něco významného tím přece mělo být řečeno: slovo FYSIS je staré, a proto si ještě i ve filosofických kontextech zachovává některé mytické konotace. Podle Patočky je mýtus „smyslem nevyčerpatelný“; v souladu s tím upozorňuje Kratochvíl na „dávný obraz fysis jako čehosi, co vyrůstá z propasti, do které žádný nástroj nedosáhne“ (20).

Upozorňuje, že u moderního člověka došlo k „zasutí smyslu pro fysis“, „zasutí smyslu pro přirozenost“, a chce se svou prací pokusit „o filosofické znovuodkrývání smyslu pro fysis“, přičemž chce čerpat „z vlastní přirozené zkušenosti; ze staré a hlavně nejstarší přírodní filosofie; z fenomenologických, strukturalistických a poststrukturalistických analýz novověké přírodovědy; ze soudobé filosofie“ (21). Odtud je už zřejmé, že Kratochvílův projekt daleko přesahuje každý pokus o navázání na nějakou minulou tradici přírodní filosofie (např. na německou naturfilosofii), ba dokonce o pouhé navázání na staré řecké „přírodní filosofy“.

Ale Kratochvíl jde ještě dál a hloub: nehodlá zůstávat jen u filosofie přírody, ať jakkoliv zakotvené v předfilosofickém (mytickém) myšlení, ale poukazuje na to, že „filosofická zkoumání přirozenosti marginalizují tradiční protiklad přírody a kultury i novověký protiklad objektu a subjektu“ (167); teprve v této perspektivě platí, že „antropologická témata by se mohla stát prostorem obnovy filosofie“.

Podniknout obnovu filosofie v prostoru antropologické tematiky je v jistém smyslu dobrý tah, protože odpovídá tendencím nejlepších tradic pohegelovské filosofie, počínajíc Feuerbachem, dnes však reprezentovaných hned několika proudy filosofického zdůrazňování personality, resp. osoby „toho druhého“. Ani Feuerbach nechtěl přece redukovat či „snížit“ theologii na „pouhou“ antropologii, ale naopak povýšit antropologii na úroveň, která byla dosud vyhrazena pro theologii.

Specifičnost Kratochvílova pokusu však spočívá v tom, že tuto disciplínu by v jeho perspektivě měla nahradit filosofie přírody, a to „pokusem o odkrytí přirozenosti, který atributy fysis staví nad takovou ‚přirozenost‘, která je pouhým synonymem racionality extrapolující své postupy daleko mimo rámec jejich původního určení“ (169). Je tedy zcela zřejmé, že nejde o žádnou analogii ke Spinozově ztotožnění „deus sive natura“, jak to může napadnout někoho, kdo neumí pořádně číst filosofický text, ale zůstává jen u naučených asociačních reakcí (tedy u „psích“ reflexů) na slova.

Z toho také nutně vyplývá, že filosofie přírody v Kratochvílově pojetí nemůže mluvit „o“ Bohu, ale z důvodů, jejichž platnost po mém soudu nelze omezit na filosofii přírody, ale naopak je třeba rozšířit na celou filosofii, tj. na filosofii jako celek (jako ostatně každá filosofická subdisciplína, tedy také filosofie přírody, musí vždy zůstávat celou filosofií). Kratochvíl mluví také na jiném místě, že „oborem filosofie je bytí samo“, přičemž se neprávem, protože nepřesně odvolává na Aristotela, jako by ten první filosofii redukoval na ontologii (byť takto teprve mnohem později pojmenovanou).

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Zdá se, že pojem přírody je nejen vágní, ale také deformovaný. V novějších filosofických a naučných slovníků šíří či důrazem na jinou oblast. Příroda je např. učebnic a příruček filosofie chápána jako prostředí či samozřejmý základ a prostor pro rozvoj kultury. Fakt, že kultura neodpovídá poznatkům dnešní vědy, neodpovídá skutečnosti, vede k nalezení cesty k jeho vyřešení.

Znovu opravňuje položit starou otázku: Jaké je postavení Země ve vesmíru? Aspekt prostorový, tj. evoluční. Postavení Země je planetou Slunce, tj. hvězdy II. a nevýznamnou součástí kosmu, který jako celek, tj. okolní kosmická hmota však není oživena, dosud poznaný vesmír je mrtvou hmotou. Přesto, nemůže být ani cílem jeho evoluce, musíme uznat její jedinečnost. Země má i skutečné nevratné dějiny v čase, nepřerušený vývoj a samoorganizace. Vznik života souvisí s naší sluneční soustavou, tj. Země je reaktor - naše Slunce a existence kultury.

Z hlediska evolučně ontologického je Země originálem, jehož podoba se vytvářela po téměř čtyři miliardy let. Proces kultury existenčně závisí na biosféře, která je biotickým celkem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. organismy. Biosféra je důležitou "protokolní knihou" minulosti a záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek. Neopakovatelnost vývojových podmínek a délce přirozené evoluce dokazuje, že biosféru už nikdy, pokud ji zničíme, nevytvoříme znovu. Výstižně vyjádřil podstatu problému C. Fried. von Weizsäcker, když zdůraznil jedinečnost života a kultury v dosud poznaném vesmíru.

Tyto závěry rovněž logicky vyplývají z našeho evolučně ontologického hlediska. Musíme si uvědomit, že biosféra je pozemským organismem, jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Biosféra obsahuje značnou část rozptýlené genetické informace dnešní biosféry a primitivní paměťové struktury kulturní. Proto je ekologická krize v celé naší historii nejvážnější. Nemůže-li se bránit silou, brání se slabostí. Dnes je zřejmé, že mezi nejsložitější formy života patří bohužel i člověk, a na něm, jak víme, závisí kultura.

Kultura je organizovanou, a proto silnější a vůči biosféře destruktivní. Kultura je výsledkem emancipačního úsilí jednoho živočišného druhu. Člověk je sice součástí přírody, ale z přírodního řádu jakoby vyřazuje. Kromě informace přirozené (genetické), koneckonců pochází z přírody, potřebuje i informace umělé, kulturní. Usilujeme o to, aby lidská kultura byla přírodě přiměřeným založením. Kultura se zaměřuje na makroskopické předměty a systémy neživé i živé přírody na věci a jejich vztahy, na tzv. technosféru. Technosféra je biosféry protipřírodním procesem kultury. Dostáváme se k jádru problému.

Genetická informace je zapsána v molekulách DNA, a v nich je přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace. Většinu této informace jsme dosud nepřečetli a nepochopili. Proto nemůžeme mít náležitou představu o zvláštní "duchovní kultuře biosféry". Potřebujeme proto techniku a materiální kulturu kompatibilní s přírodou. Pochopení smyslu, její jedinečnosti a hodnoty, může zmírnit ekologickou krizi.

Technika a věda, nebylo by civilizace. Nebýt toho, mohlo být všechno jinak. Důležité je, že ekologické poznání nemohlo vzniknout dříve, ve vzdálenější minulosti. Nebylo dostatečného ekologického poznání, hodnot a regulativů. Je třeba proto, abychom přírodě vrátili její ontologický statut, její přehlíženou jedinečnost a hodnotu. To je úkol, který musí filosofie, i když abstraktní, v dnešní ekologické krizi vykonat. Je třeba usilovat o sjednocení kultury a přírody, v jednotě se zájmy ostatních živých bytostí. Arne Naess, vůdčí osobnost tzv. hlubinné ekologie, zdůrazňuje, že se musíme s přírodou identifikovat.

A. L. Kroeber a C. Kluckhohnem zdůrazňují, že definice kultury čítá více než 300 definic, podstatu její opozice vůči přírodě nejen neodhaluje, ale dokonce zakrývá. Tempo rozmachu kultury není adekvátní přírodě. Ani v běžném povědomí není pojem kultury chápán adekvátně, tj. kategorie ontologická a ekologická. Je třeba si uvědomit, že kultura není jen výsledkem či souhrnem lidských činností, ale také ji nelze pojímat samostatně, tj. nezávisle na celku kultury. Kultura má také všudypřítomnou informační kostru kultury, tzv. "dědičnou informací" kultury. V důsledku toho se devastuje jedinečná planeta Země a prohlubuje se globální ekologická krize.

Kulturní systém není kompatibilní se systémem přírodním. Proč není kulturní systém kompatibilní se systémem přírodním? Patrně proto, že způsob založení kultury, tj. technického ovládnutí neodpovídá potřebám přírody. Hodnoty a regulativy kultury jsou zaměřeny na aktuálním potřebám člověka, tj. koneckonců rozvoji jednoho živočišného druhu. Kultura není chápána věcně, systémově, ale hodnotově, axiologicky. Příroda je chápána jen jako jinobytí ideje či jako rodiště a terén činnosti ducha. Člověku se nadále přiznávala možnost tvořit nové struktury, a tím se mu přisuzovala hodnota i smysl.

Příroda má svůj řád, schopnost evoluce a objektivní existenci. Rozpory a jejich překonávání v přírodě jsou determinovány samotnou přírodou. Dnešní technosféra je organizačně složitější a destruktivnější než příroda. Je nutno si uvědomit, že atomová energie je problematická. Je třeba humanizovat přírodu člověkem. Současná ekologická krize zkracuje postupující ekologická krize sama. Je to důsledkem nedostatečné filosofické sebereflexe člověka. Člověk zaujal k přírodě panský postoj. Současný způsob manipulace s přírodními silami je povrchní a nekompetentní. Proto se musíme své vlastní moci nad přírodou obávat.

Je nutné rozlišovat dva druhy tvořivosti: starší způsob přirozený, tj. tvořivost živé a neživé přírody, a jednak relativně mladý způsob umělý, tj. tvořivost kulturní. Kultura je chápána jako parciální tvořivost kulturní. Problémem je i statut kultury. Kultura je chápána jako oddělené zkoumání uspořádanosti přirozené. Musíme si uvědomit, že biosféra je celkem. Zničení biosféry by znamenalo riskovat vyhubení celého rostlinného nebo živočišného druhu. Kulturní úsilím patří dodnes k vysoce hodnoceným aktivitám lidí. Pochopení skutečnosti, to vše je zatím pokládáno za nejvyšší hodnotu. V tom je problém našeho rozhodování.

Máme tedy vůbec nějakou naději, že smíříme kulturu s přírodou? Je jisté, že v pozemské přírodě, v biosféře existuje přirozená uspořádanost biosféry, vytvořená i určující rámec pro rozvoj lidské kultury. Technosféra ekosystémy zatěžuje a poškozuje. Ale to nejpodstatnější je skryto. Biosféra je prostředím pro nejvyspělejší, tj. také nejkřehčí formy života. Je nutné si uvědomit, že ohrožujeme nejen diverzitu biosféry, ale také ohroženou diverzitu kultury.

Optimální kulturní strategie by měla být planetární a přírodě přizpůsobená. Adapivní strategie kultury je typ adaptivní strategie. Kulturu lze zachránit jen radikální ekologizací své duchovní i materiální složky. V tom se musí významným způsobem podílet také filosofie. Jedině kultura poškozuje přírodu a zanikne spolu s ostatními vyššími formami života. Je nutno si uvědomit, že nejsme subjektem a garantem kulturního pokroku, ale bytostí, která kulturou Zemi pustoší.

Jakou roli hraje tedy člověk v dnešní ekologické krizi? Filosofická antropologie zaskočila. Neumíme se smířit s faktem, že svou mateřskou planetu nenapravitelně poškozuje. Osvobození od přírody se v technických civilizacích podařilo uskutečnit. Faktem je, že s námi umírá vysoká diverzita. Není to ovšem tak jednoduché. Zájmy našeho druhu se rozcházejí s perspektivní zájmy našeho druhu. Současná kultura přírodu nenapravitelně devastuje. Polovičatá řešení technologická a malá ekologických opatření, nebude snadné tímto způsobem ekologicky opravovat Zemi. Je nutné si uvědomit odpovědnost a ochotu převzít vinu za poškozenou přírodu.

Kultura je svým založením strukturou nebiologickou, protipřírodní. Nelze se vzdát zemědělství, potravinářského průmyslu, zdravotnictví, informací atp. Je nutno si uvědomit, že jsou to nedělitelné celky, založené na primátu antropologie před ontologií. Svět se nutně jeví jako svět člověka a pro člověka. Registrovat je třeba především kulturu: velkolepou strukturu vesmíru, Zemi, biosféru, člověka. To gnozeologicky nepostačuje. Dnešní krizi odvrátit nemůžeme. Současnou situaci je třeba pochopit jako šanci, tj. konečně uznat rozpornou protipřírodní roli kultury na Zemi. Proto je dnešní ekologický bod obratu tak osudový. Současná situace svědčí spíše o naší dominanci destrukce v přirozené evoluci. To vede ke zmírnění a vyřešení globální krize.

Proč nelze ekologický problém vyřešit změnou lidské přirozenosti? Lidská přirozenost už kdysi dávno a je obdivuhodně houževnatá. Člověk, jak se zdá, se tomuto evolučnímu principu nevymyká. Naše biologická výbava nám umožňuje přežít i ovládat velmi rozdílná prostředí. Člověk se stal tzv. "ekologickým generalistou". Lidstvo zajišťuje informace kulturní - vyvíjející se kulturní systém sám. Kultura se zaměřuje se na akcentující jeho nadřazenost nad přírodou. Je nutno si uvědomit hodnotu živé pozemské přírody. Ovšem to ještě platí. Vliv lidského vědomí se zatím omezil na elastickou oblast lidského vědomí. Rozhodující část sociálního chování proběhla pět milionů let před nástupem civilizace. Za to, čím jsme dnes, vděčíme biologicky téměř za nic.

Co tedy musíme pro vyřešení ekologické krize udělat? Musíme se zaměřit na změnu kultury. Ale i to bude tvrdý oříšek. Je nutné omezit geneticky programovaného chování. Musíme objevovat nové cesty a způsoby předkulturních adaptací. Už velmi jednoduché formy duchovní kultury vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci. Lidstvo se snaží o transformace a socializuje v jediné paměťové struktuře. Činností teoretických disciplín usilujeme o poznatků běžného vědomí atp. Se změnou vnější informace musíme změnit jeho informaci. Duchovní kultura je složitým nehomogenním útvarem a současné poznání nezahrnuje všechny hodnoty. Je třeba usilovat o empirické optimalizace nových struktur v průběhu času. Vývoj se vytváří vlastními cestami. Proto je nutná ekologické transformace kultury.

Naštěstí však jistá možnost nevratné pozitivní kulturní změny existuje. Informace je sice nesena všemi tzv. aktuálně žijícími lidmi, ale specializované struktury společenského řízení, např. technicky orientovaných přírodovědců a tvůrčích techniků. Technicky orientovaní přírodovědci mohou převážit vliv vědeckotechnické inteligence. Jde zejména o tvůrčí techniky. Je nutno si uvědomit, že my uživatelé, máme své velké seberealizační příležitosti. Modelovým příkladem je gigantický výrobní podnik. Jak řešit tuto situaci? Je to obtížný a vysoce riskantní úkol pro kompetentní management. Je třeba získat zpět "kulturního dědictví", tj. hodnoty. V opačném případě se ho včas dobrovolně nevzdají sami uživatelé. Je nutné vytvořit tlak v ekologickém bodě obratu a odbornou, tj. také filosofickou, vědeckou a politickou kompetencí.

Fyzika nepochybně teoreticky postihuje stále větší část přírody, ale fyzikální poznání nepostačuje k pochopení skutečnosti. Nelze kulturu na úkor přírody dále rozvíjet.

tags: #priroda #jako #tema #v #ceske #filosofii

Oblíbené příspěvky:

• Měření emisí CO – průvodce
• Příroda a děti: pohled Bc. Evy Hudkové
• Likvidace odpadu v Hořovicích
• Aktuální stav znečištění ovzduší
• Kontejnery na hlínu Česká Třebová