Příroda je dilema vesmíru: Co to je?

Když se člověk stal člověkem, přestal zároveň být ryze přírodní, přirozenou bytostí. Můžeme pochopitelně jen tušit a spekulovat, jak to prožíval a co to pro něho znamenalo subjektivně. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že byl zděšen, vykolejen, že se cítil znejistěn, zmaten a pln úzkosti, jakou dosud nikdy přírodní bytost nepoznala.

Stále častěji jej zrazovaly jeho přírodní, přirozené opory, hlavně pudy a instinkty, přestávaly fungovat akční systémy, na které si navykl se spoléhat. A zároveň se stále víc probouzelo jeho vědomí, které fungovalo jako zesilovací systém. Právě díky vědomí, které je s to si samo sebe uvědomovat, jsou lidské radosti i starosti větší, takže sahají od frenetického nadšení až po nejhlubší úzkost a děs.

Ani extatické nadšení, ani ničivý děs a hrůza nejsou přírodní ani přirozené, ale přírodu i přirozenost nechávají za sebou a podstatně ji přesahují. Člověk sice do jisté míry stále ještě přírodní bytostí zůstává a zejména v jeho těle se obrovské množství procesů a změn odehrává „přirozeně“, ale ona přírodnost a přirozenost se stala pouze jednou stránkou lidské bytosti vcelku. Byla většinou zatlačena do pouhé rutiny, aby se v člověku uvolnily tvořivé síly pro způsob chování, jednání i uvažování, který s přirozeností a přírodností sice počítá, ale zapojuje ji do strategií, které přírodu a přirozenost radikálně přesahují.

Nepřirozená stránka lidského tvora

Jedním takovým fenoménem, který vyjevuje onu nepřírodní a nepřirozenou stránku lidského tvora, je humor a smích, jiným je hravost a hra. Vysvitne to zejména v konfrontaci se smrtí. Všechny živé bytosti (snad s výjimkou těch nejnižších jednobuněčných) jsou smrtelné, ale s výjimkou člověka žádná o své smrtelnosti neví.

Jediný člověk disponuje vědomím, které je s to si nejenom pamatovat minulé zážitky a nejenom odhadovat bezprostředně budoucí vývoj příští, ale dovede se vztáhnout i k tomu, co jeho individuálnímu životu předcházelo, a také k tomu, co po něm asi bude následovat. I když to je něco podobného pohledu do propasti, člověk je s to si představit svět, v němž sám ještě nežil nebo v němž už žít nebude. Člověk tak dovede odhlížet sám od sebe, a dovede odhlížet také od své smrtelnosti a vidět svou vlastní smrt z odstupu, z distance. A nejen to: člověk je bytost, která sice ví o své smrti, ale navzdory tomu se může a dokáže smát, dovede nebrat svou smrtelnost a svou osobní smrt a tím vlastně ani sám sebe s poslední vážností. Člověk se vzdaluje své přírodnosti a vlastně své původní zvířeckosti právě tím, že přestává být zvířecí vážný.

Čtěte také: Článek o přírodě, vesmíru a umění

Postavení člověka ve světě

Tak se ukazuje, že být člověkem znamená zvládnout roli té bytosti, která nevztahuje všechno jen k sobě a ke své subjektivitě, ale která svou subjektivitu prolamuje, aby se naopak sama vztáhla mimo sebe ke skutečnostem jiným, nejenom takovým, které se od ní odlišují a jsou od ní odděleny, ale především ke skutečnostem, které jsou opěrnými body lidské orientace ve světě.

Jakmile si člověk začne uvědomovat svět a to, že je jako aktivní bytost postaven doprostřed světa, musí se začít tázat, jaké je jeho postavení v tomto světě a jaké je jeho poslání. Zajisté se k plnému uvědomění této své specificky lidské situace a situovanosti nemůže hned vztáhnout plně, a zejména každý člověk musí touto cestou projít sám, a tedy pokaždé znovu, ale ti druzí mu v tom vždycky nějak buď správným směrem napomáhají, anebo jej ruší svými falešnými představami a předsudky, které se pak on sám naučí sdílet anebo se jim naopak vzepře a zkouší hledat způsoby jiné. A zde právě platí, že jak do světa, do vesmíru voláš, tak se ti vesmír ozývá.

Analogii mezi člověkem a vesmírem

Vlastně od nejstarších počátků se filosofové pokoušeli vidět analogii mezi člověkem a veškerenstvem, kosmem. Aristotelés cituje Démokrita, který člověka označil za „malý svět“ (MIKROS KOSMOS - De respir. 4). Také sám Aristotelés srovnává to, co se děje v mikrokosmu a co v makrokosmu (EN MIKRÓ KOSMÓ, EN MAKRÓ KOSMÓ - Fys. VIII, 2, 252b 26). Pro Mikuláše Kusánského je člověk „parvus mundus“; Paracelsus píše: „Makrocosmus et homo unum sunt.“ Leibniz dovršil tuto myšlenku tím, že nechal každou monádu reprezentovat celý svět na základě univerzální harmonie. Fichte označuje lidského ducha za mikrokosmos, Schelling tak označuje celého člověka.

O dějinách pojetí člověka jako mikrokosmu ve vztahu k makrokosmu byly napsány celé knihy. To vše svědčí o tom, že filosofové odedávna chtěli rozpoznat a uvidět místo člověka ve světě, ve vesmíru, v přírodě jako náležité, patřičné, se světem hluboce a smysluplně spjaté, tj. chtěli vidět svět jako legitimní domov člověka. Mezi kosmem a člověkem, lidstvem, panoval v jejich představě jakýsi základní souzvuk, shoda, ano příbuzenství.

Narušení vztahu člověka a vesmíru

Toto pojetí tu a tam už odedávna sláblo, ale opravdu tvrdě bylo narušeno zejména v nové době, kdy se stále více prosazoval a šířil pocit zcela opačný, totiž že mezi člověkem a vesmírem není příbuznost ani blízkost, ale že si jsou navzájem cizí. Silně to vyslovil Pascal: a) důrazem na omezenost člověka, žel v neudržitelném extrému popírajícím jeho schopnost se vůbec nějak vztáhnout k celku světa, b) důrazem na ztracenost člověka někde mezi dvěma nekonečny, totiž nekonečnem krajní malosti přírody a nekonečným množstvím vesmírů. („Myšlenky“, č. 72.)

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Podobně a snad ještě silněji, radikálněji to zaznělo v našem století z úst Jamese Jeanse. Zatímco Pascal ještě člověka považuje za „největší zázrak přírody (s. 42), pro Jeanse už je člověk a vůbec život pouhá náhoda: vesmír nás děsí, zdá se nám být hrozivý, protože se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; skoro bychom řekli, píše Jeans, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. Do takového vesmíru jsme upadli ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. (15) Život je vedlejším produktem přírodního dění bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud. (17) („Tajemný vesmír“, 1930, česky 1936.)

Teilhard de Chardin a místo člověka ve vesmíru

Jeansovými otázkami se cítil být nejen vyprovokován, ale také inspirován Pierre Teilhard de Chardin, jehož hlavní dvě knížky byly přeloženy také do češtiny. Celoživotním dílem se tento autor rozhodl zvednout kdysi Pascalem a před poslední velkou válkou Jeansem hozenou rukavici. Sám Jeans si uvědomoval, jak nejasné a sporné je slovo „náhoda“, které chtěl přisoudit okolnost, že se v tomto vesmíru objevil život a sám člověk, lidstvo, a sám si položil námitku: „Neboť proč by tvůrce vesmíru nevybral zvláštní skupinu zákonů právě proto, že tyto zákony nesly s sebou vznik života? Což byl-li to jeho způsob, jak stvořit život?“ (21) Teilhard vzal vážně tuto možnost, i když ji Jeans odmítal.

Teilhardovým pojetím se tu nebudu příliš obírat. Uvedu jen to, že kriticky upozorňuje na Pascalovo opomenutí třetího nekonečna, totiž nekonečna složitého, resp. složitosti nebo také centro-komplikovanosti, k němuž směřuje vývoj od předživého k živému a potom vývoj organismů, tj. vývoj tzv. přirozených jednotek (či jednot, unitées naturelles). Ve vesmíru neexistuje jen jedno směřování, jeden spád, ale vedle všeobecné entropie existuje také jakýsi protipohyb, celý zejména časově, ale v perspektivě i prostorově významný kosmický proud, který směřuje napříč a přímo proti degenerativnímu entropickému spádu ke stavům stále pravděpodobnějším, aby dosahoval stavů stále nepravděpodobnějších.

Odhalením tohoto podivuhodného proudu se pak dostává člověku zase významného, ba dokonce privilegovaného místa ve vesmíru, neboť se tak objevuje v přední frontě negativně entropického či negentropického směřování, na špičce vesmírného vývoje. Člověk tudíž není ve vesmíru ani omylem, ani náhodou; není dokonce ani jen statickým středem světa, jak to předpokládal geocentrický obraz světa, nýbrž je aktivní, dynamickou osou a špičkou evoluce.

Poslání člověka

Když přijmeme základní myšlenku, že člověk má takovéto výsadní, ale zároveň aktivitou a dynamismem podmíněné postavení v přírodě a ve světě vůbec, staví se před nás otázka, jaké je v tom případě poslání člověka, poslání lidstva. Je-li tomu tak, jak za to má Teilhard, a směřuje-li vesmír po miliardy let k člověku anebo k bytostem člověku podobným, pak se přímo vnucuje myšlenka, že s člověkem má nějaký záměr, anebo jinak, tradičněji, ale také smysluplněji řečeno, že tu je nějaký vesmírný, kosmický zájem na člověku, resp. na inteligentních bytostech, schopných reflexe a přesného i hlubokého uvažování.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Pak to znamená, že člověk není ani omylem přírody, ani náhodou ve vesmíru. A protože čas zatím neskončil a budoucnost stále přichází, aby ponechala nejen nám lidem, ale i samotnému vesmíru čas k dosažení čehosi, o čem nevíme a co - alespoň zatím - nechápeme, zdá se, že tím nejrozumnějším, co v té věci můžeme podniknout, je odpovědné a náročné přemýšlení, uvažování nad tím, co asi může člověk, lidstvo, inteligentní bytosti pro vesmír, pro přírodu udělat.

Nemyslím, že by bylo tak docela od místa, zanechat alespoň někdy žabomyších sporů politických, národnostních, vůbec pozemských, a připustit si docela vážně, že nás čekají úkoly vesmírné. V takovém případě každý, kdo si to nepřipustí, bude stále ještě spíše přírodní tvor, tak trochu živočich, zvíře, kdežto teprve kosmicky orientovaný člověk bude člověkem skutečným. Neboť pak být člověkem bude už trvale znamenat být občanem vesmíru, tak jako vesmír bude trvale domovem lidstva, lhostejno zda pozemského, nebo rozsetého po všech galaxiích.

tags: #priroda #je #dilem #vesmiru #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem kalhot do přírody
• Všichni lidé jsou si rovni
• Vlci a medvědi v Česku
• Pohádka učí děti o ekologii a třídění odpadu
• Zkušenosti ze školy v přírodě ZŠ Štětí