Ladislav Vodička: Příroda je příroda a její význam

Ladislav Vodička (*10, leden 1931 - 7. března 1999) byl rodilý pražský kluk, slavný jako český Johnny Cash. Vybojoval titul strojního inženýra ČVUT v roce 1955 a prošel dlouhou řadu profesně zajímavých povolání. Celých dlouhých patnáct let vytrvale hrál na housle v různých skupinách, včetně tříletého angažmá v Lounské filharmonii.

Pěveckou dráhu začal v roce 1961 se skupinou a o pět let později jej angažoval pianista Jiří Brabec jako zpěváka svého Country Beatu. Začínali v divadle Sluníčko, ale záhy se stali členy tehdy mimořádně populárního Semaforu. Byl dokonale sběhlý ve všem co mělo cokoli společného s tehdejší country muzikou a mimořádně zajímavá barva jeho hlubokého "pedálového" basu je přímo…

Jeho gramofonovou dráhu otevřely originální verze zámořských country hitů jako "Big City", "Operatin X" and "Silver Rails" na prvním albu Country Beatu v roce 1969. V průběhu následujícího roku podstoupil těžkou mozkovou operaci, byl nucen přerušit spolupráci v nabitém koncertním programu s Country Beatem a nakonec, po řadě nedorozumění s Jiřím Brabcem, skupinu opustit.

V roce 1986 vydal Supraphon audio kazetu 1923 4018 s písněmi v interpretaci Ladislava Vodičky - toto je její digitální podoba. Z původní sestavy kazety bohužel chybí skladba Příroda je příroda (You Are What I Need /Flesh And Blood/), neboť její českou verzi originální nakladatelé nepovolili.

Měla jsem možnost navštívit ten romantický skalnatý kraj, zvaný Roverské hory, projít se stezkami značenými i neznačenými, přespat pod převisy. Také jsem měla možnost zhlédnout dva díly pořadu Nedej se! Nechápu, že může někdo tvůrce kempu Mamuťák nazvat kazisvětem…také tvůrce kempu Mrtvý dítě, Jezevec, Brloh….

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Ty a pár dalších jsem viděla na vlastní oči a co mi v mysli zůstalo, je především dojem, že tady v těch místech se potkali lidé a příroda v jakémsi pokusu o souhru, jako kdysi lidé pravěcí, hledající úkryt v jeskyních a pod skalními převisy. Jsem od mládí tulák, mám ráda divočinu a umetené cesty mezi stánky občerstvení rychle opouštím, pohybuji se přírodou v každé roční době, v každém počasí, ve dne i po nocích, se stanem i bez stanu.

Pohostinné vybavení navštívených převisů mne překvapilo, uhrabaný písek, uložené nářadí, zelená větvička na ohništi… podle těchto znaků jsou to místa, která má někdo velmi rád, stará se o ně, chrání si je.

Tramping býval naší světovou raritou - i když v dnešní době je to již dohasínající uhlík hrstky lidí, kteří tuto formu života vyznávají a praktikují. Ne každý je samotář, lidé jsou přece smečková zvířata, potřebují spolu sdílet i radost a pohodu.

Smůla je, že ta úžasná přírodní útočiště se nacházejí v oblastech, které vzal stát pod svou ochranu, ohradil je paragrafy s mnoha zákazy a nařízeními. Chápu, že ochrana přírody, jak je u nás koncipována, je konzervativní ochranou především proti lidem, kterým je příroda jen zdrojem příjmů, případně hezkou pomíjivou kulisou pro jiné atraktivní činnosti.

Pobytové stopy pod převisy Roverek jsou proti tomu korkovou zátkou v myší díře, něčím drobným, z mého hlediska krajináře málo podstatným. Ochranář chrání a snaží se konzervovat stav… ale člověk v přírodě žije tisíce let, kdysi opravdu žil s přírodou v souladu, protože mu nic jiného nezbývalo, respekt a životní svázanost byly jejich hlavní spojnicí.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Ale trampové tak úplně ne - táhne je to do skrytých míst, často velmi romantických až tajemných, chtějí tudy nejen projít, ale i pobýt, stát se jejich součástí aspoň na chvíli. Je to věčná touha tuláků, procházet krajem a hledat místa, kde hlavu složit a případně si je tak trochu „ochočit“. Nevidím na tom nic špatného.

Je pravda, že všechno má mít svoji míru a všeho moc škodí. Co je málo a co moc, o tom je třeba vést diskusi, nikoli stát na direktivním stupínku a autoritativně rozkazovat. Zákony tvoří lidé, nemohou tedy být dokonalé a postihnout celou barevnou mozaiku života - naštěstí.

Myslím, že pan Brezina mnohdy předkládá situaci zjednodušeně a svoji pravdu až příliš často opírá o sbírku paragrafů, která se nazývá zákonem o ochraně přírody a krajiny, zákonem o lesích, o vodě atd. Ale život si nese také vlastní zákony a v tomto ohledu mi nepřijde, že by stavitelé kempů ve skalách nějak výrazně narušovali přírodní řád - nikde jsem neviděla pozůstatky lesního požáru, žádné rozházené odpadky… tam, kde jsem měla možnost zavítat, jsem viděla snahu o nějaký řád, dýchala tu láska k místu, často až kultovní.

Naše zvěř si musela zvyknout na mnohem horší projevy lidské přítomnosti v krajině - do daleka se nesoucí neustálý, i v noci nepolevující hukot dálnic, rachot ohňostrojů všech možných oslav, zářící města narušující přirozenou tmu, reflektory nočních automobilistů…další a další činnosti známe všichni.

A najednou vadí zpívání v záři ohně, které je slyšet na pár metrů… Oheň na písku pod převisem - bezpečnější místo těžko pohledat, snad uprostřed řeky na kameni.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Nadchl mne panem Brezinou tolik kritizovaný Mamuťák - zůstane mi v paměti jako místo, které působí jako stará svatyně - tak mohl kdysi vypadat pohanský areál dávných obyvatel skalního města. Myslím, že bude velkým hříchem tak citlivě a zajímavě vybudované místo zničit, žádná srnka ani jezevec to neocení, je jim to jedno, mají jiná místa k životu, ale zmizí neopakovatelná ukázka vyjádření úcty a lásky k přírodnímu místu způsobem až mystickým.

Máme pořady, které nám ukazují památná místa naší země, náboženské stavby v odlehlých místech, kde převládá příroda… představují je k obdivu a uznání. Kemp Mamuťák a třeba i jednoduché Mrtvé dítě nebo přítulný Brloh jsou označeny za díla kazisvětů, opovržení hodná, nevkusná, hanobící… Jaká kritéria jsou vlastně používána pro taková hodnocení?

Především vždy subjektivní - ostatně tady objektivita ani není možná. Každému se líbí něco jiného, kdo je rozsoudí? Pan Brezina mne jistě poctí nějakým peprným komentářem, který si za rámeček nedám, nicméně přestože jsou moje estetické preference jiného ladění, shledávám zde jistý soulad a ten ve svých úvahách respektuji.

Jsem krajinná architektka, 30 let vykonávám tuto práci, celý život se pohybuji krajinou a vnímám ji v celém kontextu přírodních daností i lidského působení. Těžká pozice pro lidi, kteří chtějí v přírodě žít chvíli přirozeně, bez hluku oficiálních kempů, jejich světel, aut, chatek a špinavých sociálek.

Vzorem by nám mohly být severské země, kde je zakotveno nezpochybnitelné právo člověka na přírodu, na volný pohyb i pobyt. Máme se co učit. Myslím, že by je umně zbudovaný a s láskou udržovaný kemp pod skálou neurazil… Jistě by si jich nenastavěli stovky, jistě by udrželi svůj vkus a výjimečný cit pro harmonii přírodního prostředí.

Na závěr bych chtěla nabádat ke konstruktivní diskusi, oproštěné od emocí a se snahou poctivě probrat pro i proti v záležitosti skalních příbytků. Rozhodně je třeba nastavit nějaká pravidla pro počet a také vzhled těchto míst, ale postavit věc systémem „buď - anebo“ poukazuje na neschopnost naslouchat lidem s jiným názorem, na neoprávněnou nadřazenost (ani služba zákonu nezadává právo na nadřazené jednání) a nedostatek nadhledu.

Diskuse pod jeho příspěvky je místy až vulgární, bohužel se zjednodušených a nevhodně emotivních formulací dopouští i samotný autor, což jistě nepřispívá ke konstruktivnímu rozebírání problematiky. Zkusme zahájit diskusi o věci v širším pojetí. Jednoduché je ničit ve jménu nějaké myšlenky - příkladů v historii najdeme nespočet - ale je takový přístup hodný demokratické společnosti 21. století?

Super paní Škrovová, tak nějak mi mluvíte z duše. Vyjádřila jsem se v minulé diskuzi, ač to místo neznám. Vaše fotky a popis míst jsou trochu jiné než v článku p. Breziny, a vaše slovo krajinné architekty by mělo platit, trochu jsem o tom i psala v minulé diskuzi. Takže to vypadá, že se SCHKO ničeho zlého nedopustila.

Přesně, ve Skandinávii a nejen tam jsou sruby pro přespání a zásoba dřeva, kterou má ten, kdo ji použil, doplnit. WC a koše by opravdu neskodily minimálně u každého parkoviště, nevidím nic zlého na lavičkách kolem cest v lesích. Není pochopen duch zákona, když se staví proti pár tulákům, hospodářům nebo někomu, kdo si chce postavit malou chatu, ale klidně povolí degradaci krajiny OZE.

Tak to cítí srdce, zákon, dokonce zdvojený, je ovšem problém. Takový malá technická ... pokud by si někdo chtěl postavit malou chatu, nebo klidně i velkou, tak by to chtělo v prvé řadě souhlas majitele pozemku, na kterém by ta chata měla stát ... což mám pocit. že na tom Kokořínsku zrovna standard nebude. No, ano. Zákon nepopírám, ale ten nemyslí na všechno, a řešit se dá různě, dá se i tolerovat a vo tom by to mělo být! O tom je článek.

Dříve lesáci ani pak SCHKO neprotestovali, tedy v rámci pravomocí souhlasili s neškodícími dřevěnými chatičkami? Právo na to asi měli. Jó, a bylo nás víc, kteří se podivovali debi...u rušení hajných. Dnes jsou beztak jen digitální, čili nanic.

Ony hlavně na Kokořínsku nejsou standardem chaty, jak podsouvá p. Brezina, ale jen upravená ohniště a kládami ohraničená místa na spaní pod převisy. Zajeďte se tam podívat a udělejte si názor na vlastní oči.

Do Roverek jezdím dlouhý roky a to, co ty popisuješ se děje jenom velmi okrajově. Osobně jsem na kempech byla mnohokrát, třeba Mrtvý dítě je můj oblíbený kemp a NIKDY jsem na něm nezažila nepořádek nebo nějaké igelity.

Jak už tu zaznělo, dokud jste jejich polohu nezačal zveřejňovat, chodili tam lidé, které tam někdo vzal (a "zaručil" se tím, že je naučí dodržovat pravidla) nebo se toulali krajem a procházeli roklinky, aby našli nová místa, což obvykle bylo projevem citu pro přírodu. Bordelem trpělo jen pár kempů lehce dostupných od silnice nebo na turistických cestách, kam holt občas zavítali i návštěvníci, co přírodou moc nežijí.

Chápu zboření srubů, ty tam nejsou potřeba, ale to ostatní vnímám jako "vylévání vaničky s dítětem" a projev Vašeho egoismu. Trampské osady patří k naší kulturní krajině už druhým stoletím. Roverky prochodili naši rodiče, my jsme prochodili jak za dob SŠ a VŠ studií, tak i teď po letech s dětmi. Kempů jsme navštívili nižší desítky, ale nikdy nikde nebyl nepořádek.

Ta pseudokauza je známá, a co se tak šeptá, má úplně jinou příčinu. Někteří prý tvrdí, že nějakému „aktivistovi“ někdo kdysi možná šlápl na kuří oko. Ať už ho nevzali do osady pro jeho nekamarádské povahové vlastnosti nebo ho nějaká trampka odmítla, to je jedno - prostě se začal mstít.

Zveřejnil na sítích mapu kempů, aby tam začali chodit i ti tzv. masňáci (ti samozřejmě po tom, co si udělají na ohni buřty, ohniště neuklidí a nedají na něj větvičku, jak je u trampů pravidlem). Kamarád z ústecka mi dokonce říkal, že na jednom kempu nedaleko Úštěku byla v jedné mezeře nastříkaná montážní pěna, mysleli si, že to tam udělali kluci z nedaleké vesnice, kteří tam občas chodí spát.

Přijdeš v pátek večer pod převis a tam nová patnáctka vrut. Který samozřejmě bez nářadí nevyndáš. A pak se čirou náhodou objeví taková prasárna jako „dokumentace“. A lidé, kteří mají oblast na starost, a pro které jsou trampové ti opravdu poslední, kteří by přírodě škodili a které by museli řešit, musí na desítky těch zbytečných podnětů pak reagovat, i když by raději dělali opravdu důležité věci.

Ano, je velmi pravděpodobné, že ty panem Brezinou publikované detaily necitlivých stavebních úprav byly realizované účelově. Zajeďte se tam podívat a udělejte si názor na vlastní oči.

Jste skvělá paní Škrovová. Paní Škrovová hlavně formuluje pohled té normální, lidské strany. Trampové vadili vždy jen temné straně, ať už to byli nacisté nebo komouši. Pro ty první to bylo nebezpečí českého odboje, pro ty druhé příliš svobodomyslný způsob života.

Potom, co byl zrušen Junák, spousta skautů pokračovala neorganizovaným trampingem. I proto se jej nikdy nepodařilo zločinným orgánům zrušit, protože nemůžete zrušit něco, co nemá organizační strukturu a funguje na bázi jednoduchých, nepsaných pravidel. Můžete trampy akurát tak prošacovat na nádraží, případně nějakého praštit obuškem. Ty doby jsou naštěstí už pryč, ale jak vidno, jsou zde individua, kterým staré „pořádky“ chybí.

Pindáte blbosti. Tato kauza se táhne již delší dobu a nejde o skauting, ale nepovolené zásahy do přírody (to snad skauti nedělají). Výstavba přístřešků, chat, zakopaných ležení atd. je ten problém, zejména kopání poškozuje historie.

Mluvíte jako památkář. Pro ně je také nejdůležitější vše staré zakonzervovat a za žádnou cenu nenechat rozbujet současnou vrstvu a to je prý jediný správný a nezpochybnitelný přístup, jelikož je naše současnost masová a tedy nehodnotná a může se projevovat jenom někde - tam, kde nám to striktně vymezí příslušné zákony.

Ohniště pod převisem bylo bez problémů možné po většinu existence lidstva - od neandrtálců až před období, kdy si krajinu plně přivlastnilo panstvo, církev, totalitní vláda nebo různí ochranáři. Od té doby je to čím dál větší problém. Na obyčejný lid je třeba přísnost a dráb, který je ochoten se po lidech vozit a plnit agendu vrchnosti, se vždy nějaký najde. Co na tom, že to jsou banality a z vůle úřední se dějí mnohem závažnější a skutečně ničivé procesy.

Připomíná mi to kauzu, kdy před časem v Broumovských stěnách kvůli těžbě dřeva neskutečně odporným způsobem ubourali kus pískovcového masivu a správa CHKO se tvářila, že je to ok. Když dojdou argumenty, tak druhá strana je napadána. jo jasně, argumentem je totální ochrana toho, co mohli v zemi po sobě zanechat naši předci. Vznešená myšlenka, ale poněkud umrtvuje existenci nás samých.

tags: #priroda #je #priroda #ladislav #vodicka #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné Balení: Průvodce
• Boj o přírodu v Česku
• Ekologie Živočichů: Průvodce
• Udržitelnost v kožedělném průmyslu
• Odpadkové koše: Design a praktičnost