Co je to příroda? Hledání definice a významu

Příroda je mladé slovo, které v češtině zdomácnělo až ve druhé polovině 19. století a od té doby se bez něj neobejdeme. Patří do skupiny slov, která mohou označovat skoro cokoliv. Namátkou další podobná slova jsou krajina, demokracie, život či v poslední době slovo rodina a mnohá další.

Je tedy nutné rozumět kontextu - době, prostředí a povaze přednášejícího a podle toho usoudit, s jakou náplní slova pracuje. Je to poměrně přirozená záležitost, protože něco podobného děláme např. u sousloví „dobré počasí“. Pro zemědělce nastává, když prší, pro rekreanty, když se mohou opalovat. Ale zpět k přírodě.

Většina biologů považuje člověka za biologický druh, za pokračování evoluce, takže málokdo má problém označit třeba smrkovou monokulturu za přírodu. Pro mne osobně je přírodou místo, kde převažují přirozené prvky. Když se rozhlédnu kolem sebe a vidím trávu a stromy, jsem v přírodě a pak teprve mohu diskutovat, nakolik je původní.

Doporučuji proto mít fluidní a intuitivní definici přírody, protože všechny pokusy vědecky definovat život, krajinu, přírodu bývají složité, diskutabilní a mají mnoho výjimek.

Definování přírody je důležité pro vytvoření vztahu a ochrany k ní. Nazírání na přírodu v čase značně variovalo. O přírodě se často hovoří, pro některé představuje ideál, ke kterému je třeba směřovat, pro jiné výzvu ke kultivaci. To, jak je příroda definována vypovídá o společnosti a je důležité i pro její ochranu. Koncept přírody je sociální konstrukt, který se vyvíjel v čase, prostoru i kultuře.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Zároveň s debatou o estetice přírody dochází v novověku rovněž k pokusům o konstrukci přirozeného stavu, Thomas Hobbes přichází se svou tezí ,,člověk člověku vlkem", v níž je člověk sebestředná bytost myslící jen na vlastní dobro. Jean Jacques Rousseau zastává naopak ideu nezkaženého lidství, v jeho pojetí je příroda primární dobro a člověk se kazí teprve kulturou.

Člověk je v této době již z přírody oddělený, může ji zkoumat, dochází k nástupu přírodních věd, příroda je pochopitelná a poznatelná skrze lidský rozum, pokládá tak základní kámen pro osvícenství a průmyslovou revoluci, dochází k odkouzlení přírody, nárůstu instrumentalismu, což posléze umožnilo rozvoj kapitalismu.

S problematikou přírody a jejím chápání souvisí diskurz přirozenosti (v angličtině se pro obojí používá pojem nature). Konkrétně jde o zdání přirozenosti a otázky, co je přirozené a co již není. Anders Hansen poukazuje na fakt, že když něčemu dáme přívlastek, že je to přirozené, tak to slouží jako nezpochybnitelný fakt, který vyvolává dojem nezpochybnitelnosti a normálnosti.

Co je považováno za přirozené je zároveň správné a nezpochybnitelné, nepřirozené pak může být považováno za škodlivé a zároveň vyvolávat snahy o potlačení resp. vrácení do normálního přirozeného stavu. S tím souvisí i definice rizika jako přirozeného či umělého, jak dále rozvádí Giddens (viz článek Riziková budoucnost).

Anders Hansen zkoumal diskurzy přírody a kultury, tak jak jsou prezentovány v médiích, a rozlišil pět základních diskurzů přírody. První je chápání přírody jako dobré, nezkažené (což se často využívá např. v reklamě na bio výrobky). Dalším diskurzivním rámcem, v němž je příroda interpretována, může být zranitelnost (respektive, že přírodě škodíme, je křehká). Oproti tomu vystupuje třetí pojetí přírody jako hrozby (povodně, tornáda a další přírodní katastrofy).

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Je zřejmé, že žádný z těchto diskurzů není pravdivý. Příroda se neustále mění, stejně jako naše nahlížení na ni. Murray Bookchin vystupuje proti vnímání přírody staticky a poukazuje na přírodní dynamiku. Naše představy o přírodě jsou často spíše představami o životním prostředí vzhledem k tomu, že v opravdové přírodě (něčím, co není poznamenané kulturou) se prakticky nepohybujeme.

John Barry poté poukazuje na čtyři typy životního prostředí, prvním z nich je divočina (příroda nepoznamenaná kulturou), krajina, zahrada (příroda, v níž se již projevuje kultura, např. venkovská krajina), městská krajina (parky stejně jako problémy krajiny spojené se sídelní kaší) a globální životní prostředí (jenž může být nahlíženo z planetární perspektivy).

Příroda stejně jako životní prostředí jsou kulturně podmíněné pojmy, o jejichž přesnou definici a interpretaci je možné vést spory. Definice jsou často považovány za jakousi intelektuální zábavu. Definování je ale důležité pro pochopení světa - kulturního i přírodního - ve kterém žije.

Příroda je pro člověka přirozeným prostředím, ve kterém se vyvíjel a které potřebuje v mnoha různých ohledech pro svůj život. O to víc je zásadní pro nás skauty, jelikož je součástí naší výchovné metody. Z toho důvodu je dobré s přírodou okolo nás vědomě pracovat a nespokojit se s ní jen jako s kulisou pro program. V přírodě realizujeme velkou část naší činnosti, jezdíme tam na výpravy a tábory. Jak s ní ale pro naše potřeby zacházet?

Příroda a člověk spolu dlouhodobě koexistují, v kontextu Česka ji lidská společnost do velké míry přeměnila. Vznikla kulturní krajina a ta se stále se proměňuje, do ní se s různou intenzitou vpisuje lidská činnost, někdy méně a někdy více harmonicky. Přírodu ale člověk potřebuje, což lze hezky ukázat na konceptu tzv. ekosystémových služeb.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Ty představují přínosy, jež příroda člověku poskytuje. Může to být utržené jablko u klubovny, les zmírňující odtok vody na naše tábořiště při velké bouřce nebo západ slunce na puťáku. Navíc se koncept ekosystémových služeb snaží o vyčíslení hodnoty přírody řečí peněz, což může být pro někoho srozumitelnější.

Ekosystémové služby se dělí na:

• poskytovací - díky přírodě získáváme z ekosystémů např. vodu nebo potraviny;
• regulační - procesy v atmosféře vedoucí ke stabilitě klimatu, koloběh vody, kontrola eroze apod.;
• kulturní - přinášejí estetické, rekreační nebo vzdělávací hodnoty;
• podpůrné - např. tvorba půdy nebo koloběh živin a fotosyntéza.

Tento pohled na přínosy, které nám příroda a krajina poskytují, může být užitečný a návodný pro vědomé rozdělení toho, jak na ně během naší činnosti nahlížíme. V následujících odstavcích jsou popsány možné způsoby, jak k přírodě zaujmout stanovisko - a to buď pasivně, v roli pozorovatele, který na sebe nechává přírodu působit, nebo aktivně, s vlastními zásahy do ní.

Příroda pro nás může být otevřenou encyklopedií a laboratoří. Tábory a výpravy jsou ideální příležitostí pro rozumové poznávání přírody - od rozpoznávání jednotlivých druhů organismů přes pozorování jejich chování, sledování přírodních zákonitostí až po propojování dílčích znalostí, popř. využití kontextu, který příroda nabízí.

Je dobré si klást otázky typu: „Proč se zrovna daná věc děje na tomto místě? Jak krajina vypadala dříve (a z jakého důvodu) a jak to ovlivňuje její současnou podobu?“ Také můžeme bádat a postupně rozkrývat celou síť vztahů a příběhů v krajině nebo v daném ekosystému.

Kromě cíleného poznávání a pozorování jednotlivých druhů lze využít i obyčejnou vycházku. Ta často vede k mnoha dotazům, jež se můžeme snažit společnými silami s oddílem nebo kmenem zodpovědět, nejlépe s povolaným průvodcem, který dokáže navést na správné odpovědi či je přímo poskytnout.

Důležité je nezapomenout i na neživou přírodu a propojit její jednotlivé pomyslné vrstvy (geologická stavba území, půda, reliéf, klima, vliv vody nebo okolní fauny, flóry a člověka) a jejich vzájemné působení. Právě v těchto vzájemných vztazích živé a neživé přírody lze pátrat dále a klást si otázky: „Jaký přístup má daný strom ke slunečnímu světlu? Jak je do krajiny zasazen? Na jaké půdě, hornině? A v jakém reliéfu roste?“

Propojování těchto dílčích znalostí vede k poznání provázaného systému přírody v její celistvosti. V neposlední řadě nás může naše tázání a pozorování zavést k otázkám týkajících se služeb a benefitů, které nám příroda poskytuje. Těmi může být čistá voda nebo třeba opylování rostlin.

Příroda je živlem, který lze kromě rozumu poznávat i přímou zkušeností. Vztah k přírodě lze budovat skrze emoce a smysly. Navíc budování tohoto vztahu přispívá k poznání a harmonickému rozvoji nás samotných. Emoční a smyslový vjem pomáhá zachytit přírodu v celé šíři možných projevů, jak je můžeme jako lidé pojmout.

Navíc přináší podnětné, v dnešní městské uspěchané době tolik potřebné klidné prostředí. Příroda rozvíjí naše pozorovací schopnosti i trpělivost. V našich programech lze využít smysly - poslouchat klid i cvrkot na louce, pozorovat mraky, ochutnávat jedlé plody, vonět k aromatickým bylinám, trénovat hmat na různých površích (dotýkáním se hornin nebo pomocí bosonohých stezek).

Příroda je galerií a tělocvičnou zároveň. Působí na nás její estetika, krása i různé tvary skal, kopců nebo stromů. Je pro nás inspirací pro osobní život, zdrojem jak pro fyzický, tak duchovní rozvoj. Umělecky lze vjemy a inspirace zpracovávat různými způsoby. Zapojíme tím představivost a rozvíjíme svoje tvůrčí dovednosti.

Příroda se svým nekonečným množstvím tvarů a materiálů může posloužit také jako dobrá tělocvična. Kdo nikdy neházel šiškami, nepřeskakoval potoky, nelezl po stromě nebo skále, nerozběhl se z kopce, nebo si nezaplaval v říčce, jezeru či rybníku?

Přírodu můžeme poznávat různými způsoby a zároveň se k ní při naší činnosti postavit aktivně.

Příroda je hodnotou sama o sobě, kterou bychom měli chránit. Je pro nás nezbytná a už jen z tohoto pragmatického důvodu si zaslouží naši pozornost a nebýt ničena. Proto je dobré ostatním vysvětlovat, jak se v přírodě chovat a být ohleduplní, což vyžaduje potřebné znalosti.

V dalších krocích lze přiložit ruku k dílu a zapojit se do aktivit, které přírodě pomáhají. K tomu jsou zapotřebí hlubší znalosti (např. v jakých lokalitách má smysl sázet konkrétní dřeviny, kde jsou naopak nežádoucí, nebo jaká opatření jsou potřeba ke zlepšení vodního režimu či fungování krajiny).

K tomu vhodně slouží program patronátů zaštítěný Skautským institutem, v rámci kterého se oddíl s odborným průvodcem stará o vybranou přírodní lokalitu (skautskyinstitut.cz/patronaty). Dále pak v rámci programu může jít o nahlédnutí do vztahu člověka, jeho aktivit a přírody - ať už přímo v „terénu“ (např. přílišné rekreační využití území, zástavba zemědělské půdy, či naopak péče a ochrana cenných lokalit), nebo teoretičtěji (ve vztahu k větším celkům přírody, jako je klima či biodiverzita) - a zamyšlení se nad ním, třeba prostřednictvím simulačních her jako Prales (tinyurl.com/pralse‑hra), ve které jde o střet zájmů ohledně jeho dalšího využití (těžba dřeva, zemědělství, původní domorodí obyvatelé, ochrana biodiverzity).

Příroda je zdrojem a může být také dílnou. Intenzivně ji využíváme a jsme na ní závislí. Můžeme se zdokonalovat ve využívání a zpracování přírodních materiálů pro svoje potřeby (táborové stavby), přitom je ale nutné k přírodě přistupovat udržitelně.

Na akcích je dobré přemýšlet nad tím, jak se v přírodě chováme, jak táboříme. Zdali se k našemu tábořišti a jeho okolí chováme šetrně a citlivě nakládáme s přírodními zdroji, aby byly využitelné i v dalších letech táboření, zvládly se v dostatečné míře obnovovat, a zároveň aby naše táboření negativně nezasahovalo do krajiny a neblaze ji neovlivňovalo v době, kdy na tábořišti nejsme.

Příroda je pro člověka prostředí, ze kterého vzešel, a zároveň je to přirozené prostředí pro skautskou výchovu, byť se nám ho naším stále probíhajícím stěhováním do větších a větších sídel dostává v bezprostředním okolí čím dál tím méně. V tomto ohledu je vhodné ji využívat pro program, jezdit pokud možno co nejčastěji na výpravy.

Při činnosti bychom měli vědomě pracovat s okolím a zamýšlet se, které oblasti členové našeho oddílu mají v malíku a které je dobré zařadit do programu ve větší míře pro prohlubování perspektivního chápání.

Příroda - chápe se ve dvou významech: 1. jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír; 2. jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evrop. jazycích mají výrazy odpovídající čes. „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit čes. slovem přirozenost, tj. povaha věci.

P. vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje p. cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka.

Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k p. Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejm. zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy.

Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ). V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přír. prostředím (záp. V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejm. pak ve 20. st. byl do krajnosti doveden vztah k pozemské p. jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů.

Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k p. daný úctou k řádu p., jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k p. jako k věci, k mechanismu. Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání p., průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské p., pro které vytvářela tech. prostředky.

Počátky vytváření antického pojetí p. jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie. Středověké fil. myšlení navázalo na antické pojetí p. jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému.

Novověké fil. myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení p. jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím p. Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel).

Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva. Vývoj přír. věd. přinesl důkazy o dějinné povaze p. Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské p.: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat.

Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v p. poškodili. Není v jejich silách obnovit vyhubený rostlinný či živočišný druh, původní přirozený ekosystém, biosféru, rozvrácenou v jaderné válce. Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské p., patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století.

Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a p. Je nutné restrukturovat spol. reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace. Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejm. zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry.

V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci p., zda je nutné změnit její paradigma. Na nezbytnost překonání mechanistického paradigmatu ukázal F. Capra. Možností ekologického paradigmatu s-gie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap. Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution).

Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí.

Soudobé pojetí ochrany p. je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala max. prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací.

Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přír. zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přír. prostředí. Ochrana p. je v tomto smyslu součástí sociální reprodukce.

V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že p. je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty p. a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách s-gického myšlení.

tags: #priroda #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Cíle a strategie EU bez emisí
• Přeprava nebezpečných odpadů
• Co jedí bojovnice v akváriu?
• Priroda, Evangelium, Uzel: Vysvětlení
• Aktuality o odpadu