Matka Příroda: Význam a vztah člověka k Zemi

Matka Příroda je koncept, který se prolíná mnoha kulturami a tradicemi. V řeckých mystériích se božská matka nazývá Gaia. Gaia je příroda nebo planeta Země. Tento symbol má hluboký duchovní význam, s mnoha úrovněmi významu.

Kdo je Gaia?

Gaia nepředstavuje pouze doslovnou, fyzickou planetu. Pro ty z nás, kteří mají vážný zájem o duchovní rozvoj, tento symbol má zvláštní význam, protože Gaia je ta, která nám napomáhá, vede nás a poskytuje nám všechno to, co potřebujeme pro dosažení našeho cíle v duchovním vývoji. Gaia představuje přírodu, nikoli osobu, ale přírodu jako celek.

Takže vidíte, že příroda je inteligence. Příroda není hloupá. Příroda je nesmírně složitá, velmi krásná a děsivá. Příroda je síla, která je daleko za hranicemi našeho chápání. Můžeme být jakkoliv hrdí na naši civilizaci a naše úspěchy, ale přírodě jen stěží rozumíme. My nerozumíme ani povaze našich těl.

Gaia je zdrojem lidí a Bohů. To je proto, že vše živé na všech úrovních přírody, pochází od Matky Boží, bez výjimky, dokonce i Bohové. Vše, co je živé, pochází od Ní. Každý živý tvor, od nejmenších částic, k největšímu vesmíru, vše je jen část jejího těla.

O Gaii hovoříme jako o planetě Zemi, co je pravda a relevantní. Ale Gaia je také Prakriti, což je lůno prostoru/vesmíru. Je to samotná existence. Božská Matka je hmota, energie. Ve skutečnosti, její jméno v latině je Mater, což je původ odkud máme slovo hmota (angl. matter). Nejstarší slovo v téměř každém jazyce je také první slovo, které vyslovíme, když jsme děti: Ma. V jazycích po celém světě, děti volají svou matka Ma nebo Ama. Toto je Mater, Matka, Mary (v angl.), Marie, Ma.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Vztah člověka a Matky Přírody

Bohužel, lidstvo zapomnělo na svou matku. My v této takzvané moderní době zastáváme názor, že jsme vznikly samy od sebe. Charakteristikou této kultury je myslet si, že jsme "něco víc než příroda," že jsme nad ní. Náš každodenní život žijeme, jako kdybychom přírodu ani nepotřebovali. Nějak jsme se dostali do tohoto bodu naší historie, naší civilizace, kde přírodu pouze šlapeme.

Když studujeme naši každodenní existenci, tak můžeme vidět, že lidstvo na této planetě se neustále od své Matky distancuje. Podívejme se na naši tzv. vyspělou civilizaci, s naší tzv. V dnešní době, se jen zřídkakdy dotkneme země, půdy, uvědomit si vzduch, který dýcháme. V současné době jsme neustále obklopeni syntetickými věcmi. Nikdy se nedotýkáme přírody. To, co nosíme, co si oblékáme, to, na čem sedíme, toto všechno se vyrábí v továrnách.

Na celé této planetě, v každé zemi, je pro lidstvo stále těžší přežít v přírodě, jak jsme prožívali kdysi. V současnosti člověk nemůže hospodařit, nemůže vyživovat půdu, nemůže chovat zvířata. V současnosti je čím dál více nemožnější přežít v přírodě. Společnost a rostoucí komplikace života, toto přežití znemožňují.

Důsledky odcizení se přírodě

V současné době aby se mohl člověk o sebe a o svou rodinu postarat, tak musí opustit přírodu a žít ve městě. To je důvod, proč po celé planetě vidíme, že města se rozšiřují a rozlohy přírody se vyprazdňují od lidí. V menších městech, ve venkovských oblastech, se populace postupně vyprazdňuje, umírá. Ve městech se populace zvyšuje.

Ve městech se každý povrch pokrývá betonem, kovem a sklem - věcmi, které jsou těžké, syntetické, vyrobené. Nechceme se dotýkat země. Oblékáme se do syntetických věcí. Neustále jezdíme v autech a svůj čas trávíme v nákupních centrech a kancelářích s ničím živým kolem nás, obklopeni jen mrtvými věcmi, oděni v mrtvých věcech.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Hierarchie života a vzájemná závislost

Matka příroda. Jejími dětmi jsou: v všechny minerály. menší, jsou rostliny. zvířata. No všechny závisejí jeden od druhého. Navzájem se udržují při životě. Minerály jsou transformovány rostlinami, aby vytvořili jejich těla. jsou transformovány zvířaty, k vytvoření jejich těl. bývalo. království, postupují do humanoidního království.

Vidíme obrovský, krásný cyklus, který je dokonale vyvážený - dobře, tak to aspoň bývalo. Protože potom, tyto zvířecí duše, které se po miliony let vyvinuly prostřednictvím zvířecích těl a dosáhly úrovně zvířecího království, postupují do humanoidního království. Jsme jen zvířata, která vstoupila do nové úrovně, v níž se můžeme rozvíjet dál.

Problém je v tom, že my o tom nevíme, a místo toho se stáváme horší než zvířata. Harmonie, vzájemná závislost, krásný vztah mezi třemi nižšími královstvími, je nyní pryč. My v humanoidním království nerespektujeme našich mladších bratrů a sester. Díky úplné závislosti na touze a hluboké nevědomosti o účincích našich činů, je ničíme. Šlapeme po nich. Mučíme je. Zneužíváme je. Znásilňujeme je. Hubíme je. Znečisťujeme je. Všude na planetě ukončujeme život. V každé představitelné oblasti naší existence na této planetě ničíme život. Nikde na žádné úrovni ho nezlepšujeme.

Způsoby, jak ctít Matku Přírodu

Víte, naši dávní předkové a někteří moderní domorodci, si stále pamatují, že Země je posvátná, že Země je naše Matka, k Zemi bychom se měli chovat s úctou. Nemáme právo znásilňovat svou Matku. Všichni jsme byli svědky toho, co se stalo v Mexickém zálivu: hrozný zločin proti naší planetě. Co je těžba ropy? Je to sání životní krve z planety. Tato krev je ropa. Prorazili jsme díru v těle zemi a zem krvácí. Proč jsme to udělali? Rádi bychom za to vinili velké korporace a vlády, ale jediný důvod, proč to dělají, je, že my se chceme vozit v autech, my chceme kupovat více plastu, a chceme věci, které se vyrábějí z ropy, dokonce i naše oblečení závisí na produkci ropy.

Společnosti a vlády to dělají jen proto, že my jim za to platíme. My, jako lidstvo, znásilňujeme Zemi. Ne "oni," ne "ti ostatní lidé," jsme to my. Všechny minerály na planetě obsahují podstatu Božské Matky, životní sílu. Nikoliv muži vládnou světu, ale matky. Podíváme se na příběhy největších maminek v přírodě, od gepardice se šesti hladovými novorozenými mláďaty v Masajské Maře až po drobnou jedovatou žábu, která musí své děti v kostarické džungli dostat do bezpečí na zádech. S nastávajícím jarem opět vycházíme do přírody, po zimním spánku plném komfortu se v krajině každoročně bezradně rozhlížíme a klademe si závažné otázky. Umíme ještě pojmenovat povinnou úctu ke krajině, víme o ní a cítíme její skryté síly? Bohužel toto zrcadlo se po dlouhém čase rozbilo a my ho marně skládáme z několika náhodně nalezených střípků.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Existence Matky země, její propojení s člověkem, hrálo pravděpodobně v pravěku určující posvátnou roli, stejně jako později v životě přírodních národů. Život člověka byl se svou planetární matkou propojen kruhem vymezeným narozením, životem v matčině těle a smrtí, která byla pro pravěkého člověka jen návratem do mateřského lůna, ze kterého vyšel. Toto závratné poznání učinil člověk již na samém počátku své existence.

Krajina země byla mateřským tělem. Posvátným tělem. Živoucím tělem. Jeskyně byly jejím lůnem, hory vzedmutým pupkem, vody její krví. Z jejího těla, z hlíny, je v mnoha mýtech člověk stvořen, jako prach se do útrob Země vrací. Proto pravěké skrčence vědci nacházejí v prenatální poloze, kostry bývají navíc posypané červeným pigmentem symbolizujícím krev života.

Tento existenciální a zároveň mytologický model byl ve své jednoduchosti dokonalý. Matka Země člověka obklopovala a její nepřetržitá přítomnost mu poskytovala vše potřebné k životu, včetně bohatě strukturované posvátnosti. Není vyloučeno, že právě tento stav byl rájem, zlatým věkem, popisovaným v mnoha mytologiích. Pobyt v mateřské náruči, tak by se tato předlouhá existence člověka dala nazvat, se odbýval v podivuhodném bezčasí. Příroda se měnila, často velice radikálně, ale způsob života člověka nikoliv.

V jistém okamžiku lidských dějin se člověk posvátného vztahu k zemi zbavil jako obtížného závaží. Pouta byla přetržena a Matka opuštěna. Nikdo si nevšiml, že člověk dobrovolně osiřel. V prvním okamžiku se naopak mohlo zdát, že se osvobodil.

Pochybným osvobozením začal fascinující civilizační vývoj, který byl od samého počátku v rozporu s přírodou. Člověk začal využívat a zneužívat bohatství přírody. Jestli k tomu měl právo, neuvažoval.

Moderní krajina 20. století ztratila svůj duchovní projekt, staletí budovaný. Minulý režim nám zanechal podivné dědictví. Zejména v pohraničí, ale i v okolí Prahy, najdeme ruiny kostelů, většinou stavěných na dominantních místech, ty se staly zarostlým a někdy nepřístupným prostorem. Místo duchovního centra stála uprostřed vsi pustá a doslova životu nebezpečná stavba. S jejím odstraněním pak většina obyvatel nadšeně souhlasila. Odměnou za souhlas bylo zbudování ohavné betonové samoobsluhy a plechové zastávky autobusu.

Co tedy dělat, abychom našli svou cestu k posvátnosti krajiny, k její a své záchraně?

Bylo by zapotřebí obnovit polní a lesní cesty, kříže na rozcestích a na vrcholcích skal. Starat se o smírčí kříže. Ochraňovat každou skalní mísu, z níž třeba naši předci věštili svůj osud. Pokusit se vytvářet nová posvátná místa a pečovat o staré stromy. Přednost dát poutním místům všech dob. Zamyslet se nad jejich poselstvím. Studánka s léčivou vodou může mít totiž větší význam než leckterý pochybný podnikatelský záměr, jenž je v současnosti automaticky dotován. Musíme však pochopit, že vyčištění ze země vytrysklého praménku je nejen duchovním činem, ale pokusem o záchranu životní rovnováhy. Musíme opět připustit, že pramen může být nejen léčivý, ale i zázračný. Pochopit, že hory jsou místem, kde se vyšší svět setkává s naším a ne pouhým prostorem pro luxusní sjezdovku. Uvědomit si, že nejsme mírou všech věcí.

Poměrně dost lidí si v dnešní době začíná uvědomovat existenci Matky Země, tvořit si s ní nějaký vztah a brát na ni ohledy ve svém životě. Pokud čteš tento článek, tak zřejmě patříš mezi ně. Žijeme ve hmotném světě, jehož základem je dualita (a samozřejmě různé kombinace aspektů dvou extrémů, ale o tom až dále), což znamená, že vše má svůj opak/protějšek. Nabízí se více variant. Mohl by to být některý z bohů? Ale který? Nějaký sluneční bůh nebo bůh plodnosti? Mohlo by se tedy jednat o Zeleného Muže? Ten má také určité výsadní postavení vůči hierarchiím bohů - jedná se o reprezentaci mužské síly v přírodě, například plodnost semen, silovou ochranu, ale také lov, agresivitu, atd. Ovšem tyto vlastnosti jsou vice spojené s přírodou jako takovou, a ne se Zemí celkově. Pokud se podíváme k ještě fungujícím tradičním kulturám, například severoamerickým indiánům, Novozélandským Maori, či Havajské tradici, ale třeba také taoismu či hinduismu, tak u nich je protějškem Matky Země Otec Obloha (anglicky často Father Sky).

Rozhodně není možné ztotožňovat Otce Oblohu s křesťanským bohem, tedy ani nelze říci, že by Matka země byla protějškem křesťanského boha, což by se možná nabízelo, kdybychom se snažili vysvětlit přírodní spiritualitu z křesťanského hlediska, či naopak. Nelze ho ale také ztotožňovat s jinými monistickými koncepty, jako např. Logem, Brahmou, Univerzem, Láskou apod., neboť Otec Obloha, a Matka Země, oba vychází z dualismu. Otec Obloha totiž není univerzální, ale čistě „planetárně zemský“, stejně jako Matka Země.

Kdo je tedy Otec Obloha? Pokud je Matka země symbolem hmoty, plodnosti, hojnosti, a spodního světa, pak Otec Obloha symbolizuje strukturu, organizaci, mysl, vzor, ideál, horní svět, atd. Plodivá síla Matky Země je nezastavitelná a nevyčerpatelná, ovšem to, jestli se zrovna projevuje, ovlivňuje Otec Obloha - to on ovládá rytmus přírody, otáčí kolem roku, a určuje, zda je vhodný čas, aby se plodnost Matky Země projevila. Už jsme zmínili, že k Matce Zemi se svým způsobem vztahuje i Zelený Muž, ale je zde i další nad-(ne-)náboženská entita vyskytující se napříč tradicemi a kulturami, a to Luna (měsíc).

Pachamama a kultura Inků

Pokud se zajímáte o jihoamerickou kulturu, určitě jste už nejednou slyšeli jméno: Pachamama. Co to je a co symbolizuje? Její kult vznikl před tisíci lety a trvá dodnes. Stovky lidí věří, že je zodpovědná za řád světa. Dnes vám o ní povíme více. Co je to Pachamama? Je to prastará bohyně, kterou před stovkami let, v předkolumbovských dobách, uctívali obyvatelé horských oblastí Jižní Ameriky. Je jedním z nejdůležitějších božstev andské mytologie. Kult Pachamamy přežívá v mnoha komunitách dodnes. Její jméno se jednoduše překládá jako "Matka Země", "Matka světa" nebo "Matka příroda". Skládá se ze dvou slov z kečujštiny a ajmarštiny, Pacha a Mama, která postupně znamenají "čas, časoprostor, země, místo, lidský život, život všeho stvoření" a "paní, vážená žena, matka, počátek, velikost". Není to jen postava, ale také určitá filozofie, pocit spojený s úctou, péčí a vděčností vůči přírodě, která nás obklopuje.

Pachamamu uctívali Inkové a příslušníci indiánských kmenů žijících v oblasti And. Byla jedním z nejdůležitějších božstev v jejich zemi. Věřilo se, že je zdrojem země a vody, stejně jako Slunce a Měsíce, a především byla považována za nezávislou entitu podmiňující život na zemi. Dodnes se věří, že Pachamama dala život bohyni Měsíce a bohu Slunce. Měla moc ovládat všechny aspekty přírody: zemi, vodu, oheň a vzduch. Byla a dodnes je uznávána jako bohyně plodnosti a úrody - vznášely se k ní modlitby za bohatou úrodu a příznivé počasí. Kult Pachamamy byl neoddělitelně spjat se zemědělstvím. Byly jí přinášeny oběti ve víře, že jí prokáží svou laskavost a zajistí plodnost v nadcházejícím roce. Pro získání její přízně se prováděly zvláštní rituály, při nichž se obětovaly sklizené plodiny a chovaná zvířata, pálilo se kadidlo a pily se nálevy z guayusy a yerby maté. Nejintenzivněji se k ní modlili v době sklizně a setí. Bohyně-žena však měla dvě tváře. Neprojevovala jen svou štědrost. Pachamama byla považována za zodpovědnou za zemětřesení a další nepříznivé klimatické fenomény. Všechny přírodní katastrofy byly vysvětlovány hněvem božstva za to, že člověk nadměrně využívá zemi.

Po staletí se lidé snažili vyjádřit svou víru a myšlenky hmatatelnějším, fyzickým způsobem. V případě bohyně Pachamamy tomu není jinak. V umění je zobrazována jako dospělá, krásná žena, často těhotná, nesoucí listy koky nebo jiné plodiny. Jindy je zobrazována jako stařena - matka a ochránkyně celého světa, někdy je také znázorňována v podobě dračice.

Před stovkami let se věřilo, že Pachamama je k lidem laskavá a starostlivá. Dodnes je velmi důležitou postavou v kultuře jihoamerických zemí - od Bolívie přes Ekvádor a Peru až po Argentinu. V důsledku pokřesťanštění indiánských kmenů prováděného během kolonizace se místní víra domorodců smísila s křesťanstvím. Domorodé obyvatelstvo se zdráhalo přijmout novou víru, a tak se v mnoha případech objevily vzájemně si odporující postavy a úkazy. Vznikl tak určitý synkretismus, kult Pachamamy se spojil s postavou Panny Marie a právě s touto postavou dodnes mnoho lidí inckou bohyni ztotožňuje. Sochy a obrazy zobrazující Pachamamu lze nalézt po celé Jižní Americe - jsou nejen výrazem staleté domorodé tradice a kultury, ale také poutavou turistickou atrakcí.

Vzhledem k významné roli Pachamamy v jihoamerické kultuře byla právě její postava vybrána jako patronka guayusy, která je k dostání v našem obchodě. Jak jsme již zmínili, postava Pachamamy hraje v kultuře původních obyvatel Jižní Ameriky stále důležitou roli. Lidem na Západě se může zdát, že "Matka Země" je pouhou metaforou. Podle známého ekvádorského politika Alberto Acosty však mezi domorodými obyvateli panuje přesvědčení, že má zcela reálný rozměr a je entitou přítomnou ve všem kolem nás. V době prohlubující se klimatické krize a dravé ekonomiky řízené korporátními molochy je právě místně známá Pachamama stavěna do opozice. Vždyť kdo jiný než ona, symbol oddanosti tradici a zároveň živel, který dává život, ale dokáže k němu být i nemilosrdný, se pro tuto roli hodí lépe?

S rozvojem environmentálního povědomí a potřebou udržitelného rozvoje získala Pachamama na významu i mimo území And. Ne nadarmo se její postava stala symbolem ochrany životního prostředí, ekologie a podpory udržitelného rozvoje. V dnešním světě, kde změna klimatu, zhoršování životního prostředí a ztráta biologické rozmanitosti představují hlavní výzvy, je vhodné se odvolávat na hodnoty, které představuje. Incká bohyně symbolizuje úzké pouto mezi člověkem a přírodou. Její uctívání nám připomíná nutnost respektovat naši planetu a pečovat o ni.

Existuje důvod, proč na našem blogu zmiňujeme Pachamamu. V našem obchodě s yerbou maté a dalšími zdraví prospěšnými nálevy si můžete koupit online ekvádorskou guayusu od stejnojmenné značky. Ilex guayusa je poddruh cesmíny, který je příbuzný s yerbou. Díky svým vlastnostem a kvalitám je často označována jako "sestra yerby maté". Rostlina se vyskytuje v rovníkových pralesích, je bohatá na kofein, a proto má stejně jako yerba maté povzbuzující účinky. Může být také zajímavou alternativou kávy. Tradice konzumace nálevů na bázi guayusy je známá již z předkolumbovských dob. Domorodí obyvatelé Ekvádoru ji pili při obřadu zvaném "guayusada", který byl obvykle spojen s významnými a nezřídka magickými událostmi kmene. Název "Pachamama" odkazuje právě na duchovní aspekty spojené s pitím tohoto výjimečného nápoje a také na symboliku spojenou s ekologií - ostatně všechny výrobky značky Guayusa Pachamama jsou certifikované jako ekologické.

Guayusa a Pachamama

Inspirována výjimečnou postavou incké bohyně vznikla řada organických certifikovaných nálevů na bázi guayusy - Guayusa Pachamama. Jedná se o čaj guayusa nejvyšší kvality pocházející přímo z Ekvádoru, plný přírodních složek, bez umělých přísad. Guayusa (latinsky Ilex guayusa) se skládá z listů stromu pocházejícího z amazonského deštného pralesa, zejména z Ekvádoru a Peru. Na rozdíl od yerba maté(Ilex paraguariensis), které se častěji konzumuje v jihoamerických zemích, jako je Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay, čaj guayusa tradičně užívají amazonské kmeny v severní části kontinentu. Stejně jako yerba maté obsahuje guayusa kofein, ale její účinek je často popisován jako jemnější a stabilnější.

Jedním z charakteristických rysů guayusy je její chuťový profil. Na rozdíl od yerba maté, které může být intenzivní, hořké a kouřové, guayusa nabízí jemnější, bylinnou, lehce nasládlou a zemitou chuť, díky níž ji dobře snášejí i ti, kteří nemají rádi tradičně hořké nálevy. Přítomnost theobrominu - přírodní sloučeniny, která se nachází také v kakau - zvyšuje po vypití nálevu pocit uvolnění a pohody. To ale není všechno! Guayusa je také bohatá na antioxidanty, které pomáhají neutralizovat škodlivé účinky volných radikálů a přispívají tak k dlouhodobému zdraví. Guayusa navíc obsahuje L-theanin - aminokyselinu známou pro podporu koncentrace a snižování stresu.

Čaj guayusa vs. yerba maté

Když to shrneme, guayusa a yerba maté mají společný cíl - povzbudit energii v těle a podpořit každodenní vitalitu -, ale dosahují ho různými způsoby. Nálevy guayusa značky Pachamama vzdávají hold jedinečné ekologické a duchovní kultuře Amazonie. Jsou inspirovány hodnotami bohyně Pachamamy - symbolizujícími harmonii, ochranu životního prostředí a úctu k přírodním zdrojům - a představují produkt, který nejen podporuje každodenní stravu, ale také nám připomíná potřebu pečovat o naši planetu.

tags: #příroda #matka #země #význam

Oblíbené příspěvky:

• Crassulaceae a životní prostředí
• Problém odpadu v oceánech
• Nejvíce Eko farem
• Fungování Komunální Odpadové Společnosti
• Inspirace pro pozdravy ze školy v přírodě