Příroda Sibiře v knihách

Sibiř je rozlehlá a tajemná oblast, která fascinuje svou přírodní krásou a drsnými podmínkami. Knihy zaměřené na Sibiř často zkoumají její historii, kulturu a životní příběhy obyvatel, a nabízejí tak hluboký pohled do tohoto jedinečného regionu.

Etnolog Tomáš Boukal se ve své výjimečné knize zabývá kulturou nativních skupin severozápadní Sibiře, tedy "sibiřských indiánů". Během svých četných pobytů sesbíral neocenitelné zkušenosti, jejichž výsledkem je tato ojedinělá kniha. Autor s neobyčejnou erudicí popisuje kulturu i běžný život v extrémních podmínkách sibiřské tajgy.

Pro milovníky lidové slovestnosti, mýtů a zázračna je kniha doplněna vyprávěními o původu světa, lidí apod. Závěr knihy je věnován konfrontaci kultur severozápadní Sibiře s expanzí těžby ropy a plynu.

Citace z knihy: „Kolem nás je jen zšeřelá zimní tajga. Před námi sotva viditelná stezka, občas značená záseky. Valer, komizirjánský lovec, prošlapává cestu. Já na lyžích podšitých kožešinou, se ho snažím neztratit z dohledu. Les se otevřel do rozlehlé zasněžené pláně - bažin. V dálce se černá tmavý pruh pokračujících stromů. Naštěstí po cestí prošel někdo na lyžích a jeho stopa nás vede dál. Terén se začal pozvolna svažovat k nedaleké řece. Konečně nás stezka přivedla na její zamrzlou hladinu. Po několika desítkách metrů se dostáváme znovu na břeh a před námi se ze tmy vynořila stavení, sruby mansijské osady Vornik tyt uraj paulu. Žije v ní rodina Mansů, lovců a rybářů. Už dávno spí. Světlo mé baterky ozářilo nízkou místnost. Z lůžek přitisklých ke stěnám se zvedají rozespalé postavy. Mého průvodce však znají. Rozžala se petrolejová lampa, postavila se voda na čaj a pozvolna se rozproudil hovor.“

Snad neudělám chybu, když knihu Kaie Donnera Na Sibiři mezi Samojedy označím za nadčasovou. Nepodává jen působivé svědectví o životě, jazyce a myšlení původních obyvatel Sibiře. Zároveň dává čtenáři podnět, aby se zamyslel nad svou vlastní kulturou a jejími hodnotami.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Při pohledu na titul knihy nás maně napadá otázka: proč zrovna západní Sibiř? Na počátku 20. století velmi neutěšený, zapadlý kout ruského impéria, vhodný nejspíš k moření deportovaných revolucionářů. Autor zde popisuje kraj dost odlehlý na to, aby v něm mohl beztrestně bujet zločin, ale ne natolik, aby zůstal nedotčený civilizací. Její vliv se projevuje na první pohled infekčními nemocemi, vykořisťováním původních obyvatel a holdováním nekvalitní vodce.

A přece autorovi stálo za to, aby si tento bědný zapadákov skoro na dva roky zvolil jako svůj domov. Domov, do něhož se člověk vrací. Finský lingvista Kai Donner (1888-1935) neputoval na Sibiř za exotikou, ale za poznáním dávné minulosti svého národa.

V letech 1912-14, kdy pobýval na Sibiři, již příbuznost finštiny se samojedskými jazyky byla bezpečně prokázána. Samojedské jazyky však dosud byly málo probádané a některé z nich čekaly na lingvistický popis. Terénní výzkum byl jedinou možností, jak se o nich dozvědět víc.

Donner vskutku potřeboval zjistit víc, měl-li určit, do jaké míry si jednotlivé samojedské jazyky jsou příbuzné - a nakolik jsou blízké finštině. Čekal ho i záslužný, ale smutný úkol - zdokumentovat zanikající jazyk Kamasínců.

Jen v této knize se odpoutal od vědecké práce, aby čtenáři nabídl pohled do jejího zákulisí. Máme před sebou zápisy z cestovních deníků, jež šestadvacetiletý Donner vydal hned po návratu z druhé cesty, roku 1914. Kniha nese pečeť autenticity.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Při první výpravě Donner pronikl až do Dudinky daleko za polárním kruhem, druhá cesta vedla přes jižní okraj Sibiře. Své příhody vypráví autor v podstatě chronologicky. Užívá sugestivní jazyk a velmi živou dikci, čtenář má chvílemi pocit, že sedí s autorem někde v hostinci a poslouchá jeho vyprávění.

Vše líčí stejně čtivě, ale přitom nepateticky, jako organickou součást své práce. Ulice ukoptěných městeček jsou oživeny panoptikem groteskních figurek, jejichž malost vyniká na pozadí panoramatu sibiřské přírody.

Právě tato skutečnost autorovi dlouho uniká, pro domorodce je spojení s přírodou natolik přirozené, že ho nijak nedávají najevo. Teprve jejich písně a příběhy je odhalují v celé šíři a hloubce. Právě zde se expresivní vyprávění láme. Bez varování následuje kratší, téměř básnické líčení sibiřské krajiny a dojmů, jež v autorovi vyvolává.

Právě tak náhle jako dikci a stylistické postupy mění občas Donner i perspektivu, dokáže se dívat na konkrétní situaci z různých úhlů pohledu. Tímto způsobem dokáže vyzdvihnout četné kontrasty a paradoxy.

Všudypřítomný je kontrast mezi domorodými oběťmi ruských kolonizátorů a jejich svobodnými soukmenovci v odlehlých oblastech. Osud zotročených osťáckých a samojedských rodin nastavuje zrcadlo ruské společnosti. Žaluje a zároveň varuje.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Co může být odlišnějšího od této mizérie než tvrdý, ale svobodný život pastevců na polárních pláních? Jeho prosté, poctivé hodnoty, účelnost i duchovní hloubka vzbuzují obdiv.

V knize defilují různé národnosti západní části Sibiře. Setkáváme se s Osťáky (dnes známými jako Chantové), Nganasany, Tunguzy (Evenky) a dnes již vymřelými Kamasínci, okrajově se objeví Jakuti a Dolgani. Nejvíce místa je věnováno Samojedům, jimiž autor rozumí Něnce, ale také blízce příbuzné Ence a Selkupy.

Celkový obraz proto není právě povzbudivý. Svobodných domorodců ubývá, ruský vliv se šíří a stále další původní obyvatelé musí hledět do tváře zániku. Vší tou bídou však probleskuje naděje. Původní obyvatelé ji čerpají z hlubin své mytologie.

Sečteno a podtrženo - Donner v sobě nezapře spisovatele, a to spisovatele finského. Dokáže být nesmírně citlivý a dojemný a zároveň kolem sebe neváhá rozdávat ironické šlehy.

tags: #příroda #Sibiře #kniha

Oblíbené příspěvky:

• Znečištění ovzduší: srovnání dopravy
• Jak vybrat správný umyvadlový sifon?
• Kamene a Hlíny: Správné Techniky
• Oživte svůj PC s tapetami přírody
• Edukační aktivity Valašského muzea