Pojem právní stát se pojí s tzv. vládou práva (principem legality) či zákonností. Tímto pojmem obvykle rozumíme podřízenost výkonu veřejné moci právním pravidlům. To znamená, že výkon veřejné moci podléhá obecným právním pravidlům, která jsou dána předem (to znamená, že nejprve musí existovat pravidlo a teprve na jeho základě může veřejná moc jednat), a která jsou vykládána a aplikována právními profesionály, kteří respektují vnitřní pravidla právního systému a nezohledňují skutečnosti, které nemají právní význam.
Tím jsou dány dostatečné procedurální záruky, které odlišují výkon práva od násilí nebo svévole. Všechny tyto znaky jsou však spíše formálního charakteru - jedná o záležitost formy, která musí být splněna, aby bylo rozpoznatelné, že se jedná o právo (obecná právní pravidla).
Skotský právní filozof Neil MacCormick (1941-2009) pojem legality spojoval s „výkonem veřejné moci, který musí být uskutečňován výlučně na základě předem daných pravidel, která jsou dostatečně obecná a jasná, a která stanovují práva a povinnosti, případně pravomoci či výjimky, které jsou stanoveny právě těmito pravidly.
Někdy se v souvislosti s právním státem setkáme se dvěma pojmy: legální licence a enumerativnost veřejnoprávních pretenzí. Legální licence se váže k lidem (nám všem, krom státu) a znamená, že každý může činit, co mu zákon výslovně nezakazuje. Enumerativnost veřejnoprávních pretenzí znamená, že státní moc (jednání orgánů veřejné moci) lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Otázkou ale zůstává, zda je tato forma dostatečná pro rozpoznání práva, nebo je potřeba zkoumat i obsah. Zda je nezbytné, aby tato obecná právní pravidla splňovala, například, i kritéria spravedlnosti, dobra nebo morálky.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
Zda je možné - byť to zatím působí poněkud překvapivě - aby některá pravidla platila jen proto, že je společnost (nebo třeba i jen právní profesionálové) považuje za správná a žádoucí; bez ohledu na shora zmíněnou formu. Zde si již nevystačíme s právem jako systémem pravidel vytvořených státem, ale musíme se zaměřit i na pojem přirozené právo.
Přirozené právo
Samotný pojem přirozené právo má celou řadu různých definic. Není neobvyklé, že i právní filozofové, kteří se k přirozenému právu hlásí, pracují spíše s pojmem morálka. Proto zde chápejme přirozené právo jako pedagogický pojem, který má za cíl obsáhnout všechny tyto normativní prvky.
John Donne (1571-1631) v roce 1608 konstatoval, že pojem přirozené právo je definován různými způsoby, přičemž není jasné, zda různí autoři tuší, co jím popisují. Přirozené právo nám - může, ale také nemusí - pomoci zjistit, co způsobuje, že právo je právo. Jaké podmínky musí být splněny, abychom jakékoli pravidlo mohli označit jako právní pravidlo, tj. platné.
Je-li dostatečné, že toto pravidlo splňuje formální kritéria - obvykle předem - stanovená lidmi (suverénem; například králem nebo parlamentem), která nám označí skutečnou vůli normotvůrce, pak si vystačíme s pojmem „pozitivní právo“.
Přirozené právo si můžeme představovat mnoha různými způsoby - záleží na konkrétní době, historické epoše, ale také na tom, k jakému typu právní filozofie či teorie se daný autor přiklání. Přirozené právo bývá často charakterizováno jako model pozitivního práva.
Čtěte také: Krásy argentinské provincie
Jako vzor, kterému by se pozitivní právo (obvykle ve smyslu práva vytvořeného státem) mělo přibližovat. Nebo případně jako argumentační sadu, která pomáhá prosadit určité právní závěry a stanoviska, což je pozice zastávaná například Otou Weinbergerem.
Právo také nemůže existovat bez hodnot a jedním z jejich zdrojů (nikoli jediným a nikoli nezbytným) může být i to, co chápeme souhrnně jako přirozené právo. To ale také znamená, že můžeme předpokládat, že přirozené právo vyjadřuje představy, jaké zastává společnost, v níž jej uplatňujeme.
To je samozřejmě v rozporu s univerzalistickým a stabilním konceptem přirozeného práva. Spravedlnost jako vzor pozitivního práva chápe i význačný právní pozitivista Hans Kelsen - ten předpokládá, že spravedlnost je modelem pro tvorbu dobrého práva, případně kritérium, na jehož základě lze odlišit dobré a špatné právo.
Rudolf kníže z Thurn-Taxisů chápal přirozené právo jako ideu práva vyvozenou z bytosti člověka, ke které se má (pozitivní) právo přibližovat. Zákonodárcům, i těm, kteří právo používají (aplikují) usnadňuje právu porozumět a lépe určit, jaký má ve společnosti plnit cíl.
Pozitivní právo
Pozitivní právo je právo, které je výsledkem volní (rozumové a záměrné) lidské aktivity. Je to systém pravidel, která jsou vytvořena člověkem. Enrico Pattaro uvádí, že pojem „pozitivní,“ jakožto opak „přirozeného,“ ve spojení s právem použil Calcidius ve svém komentáři (a překladu) k Platónovu Timaeovi, čímž chtěl odlišit to, co je vytvořeno člověkem od toho, co existuje přirozeně, tj. bez lidského zásahu.
Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda
Jakožto s právním pojmem s „pozitivním právem“ operuje Justiniánův kodex. Podle australského právního filozofa Johna Finnise (1940) je skutečný rozvoj pojmu „pozitivní právo“ spojen s Tomášem Akvinským, který pomocí něj demonstroval proměnlivost a různost práva v čase a v závislosti na konkrétním společenském řádu.
Podle něj je pozitivní právo spojeno s omylností a smrtelností člověka, jeho kreativitou. Po velmi dlouhou dobu vedle sebe existovalo přirozené a pozitivní právo a vytvářely jeden celek. Nedávalo smysl teoreticky zkoumat jen pozitivní právo, protože chyběl vzor, pomocí kterého by bylo možné pozitivní právo hodnotit.
„Teprve“ od roku 1270, tedy od té chvíle, kdy Tomáš Akvinský provedl toto rozdělení, se, podle Finnise, pozitivní právo stalo samostatným systémem, který lze studovat bez dalšího. Pozitivnost, jakožto koncept, který uspořádává pojetí práva, se podle Johna Finnise objevil mezi teologickými humanisty v Paříži a Chartres kolem roku 1130, tj. zhruba tisíc let poté, co se pozitivnost stala filozofickým nástrojem.
Pozitivní právo a přirozené právo, jakožto objekty právní vědy, spolu existovaly velmi dlouho a nebylo pochyb o tom, že nad pozitivním právem je ještě další normativní systém, který je nezbytné použít při posuzování právních otázek. Skutečné uznání pozitivismu, který je brán jako „výzva“ přirozenému právu, můžeme umístit až do roku 1776, kdy anglický filozof Jeremy Bentham (1748-1832) vydal knihu A Comment on Commentaries.
Pozitivní právo je vytvořeno lidmi, a je tvořeno systémem pravidel, jehož vynucování a kontrola jsou neodmyslitelně spojeny se státem. Pozitivní právo je systém pravidel, jakožto projevů lidské vůle, která působí na své adresáty, aby určitým způsobem jednali bez ohledu na svou vůli či záměry. je úmyslně stanovené.
K tomu si ještě přidejme, že pozitivní právo musí lidé (adresáti) poznat. Mimochodem, proto jsou důležité znaky platnosti: pomáhají nám pozitivní právo poznat. Bez poznání, tedy bez toho, že by adresát věděl, zda se o (pozitivní) právo jedná, nebo pokud prostě poznat nelze, nemůže se o pozitivní právo jednat. Přirozené právo naproti tomu existuje i bez poznání.
Znaky přirozeného práva
Přirozené právo je obvykle chápáno jako systém pravidel, která nejsou vytvářena člověkem, ale mají právní význam. Mohou být považována za závazná, ale jejich vliv může být obtížné (nebo i nemožné) prokázat. Tato pravidla jsou neměnná a pro všechny stejná.
Přirozené právo (v našem případě soubor normativních prvků, které jsou vně pozitivního práva) souvisí s představou, že svět je smysluplně uspořádán a platí v něm řád, který je nezávislý na člověku. Proto může sloužit jako shora zmíněný model pozitivního práva, ve kterém se odráží konkrétní společenská představa o ideálním světě, tedy vzor jednání, či právně významného uspořádání, který je v konkrétních společenských vztazích považován za správný či žádoucí.
Přirozené právo se obvykle považuje za stabilní prvek právního systému, který se - na rozdíl od práva pozitivního, které je proměnlivé - nemění. Představuje proto neměnný prvek proměnlivého právního systému. Přirozené právo však nemusíme chápat jako systém pravidel, ale také jako principy směřující k základním dobrům, které je nezbytné uskutečňovat.
Obecně platí, že přirozené právo spojujeme s pravidly, která jsou na základě svého obsahu (který je považován za dobrý, správný nebo i spravedlivý), považována za žádoucí do té míry, že mohou ovlivňovat právní pravidla, která jsou vědomě vytvářena člověkem. Proto bývá přirozené právo spojováno s dobrem, spravedlností nebo morálkou - jsou to pravidla natolik dobrá či spravedlivá, že platí bez ohledu na svou formální povahu.
Přitom mohou ovlivňovat právní systém natolik, že formálně bezvadná právní pravidla ztrácejí svou právní závaznost. Proto může přirozené právo sloužit jako zdroj standardů, pomocí kterých lze hodnotit lidské jednání (včetně právního jednání či právních předpisů - zákonů) jako dobrého nebo špatného, správného nebo nesprávného.
Spojení přirozeného práva s božskou autoritou je obvyklé do té míry, že Hans Kelsen (podle Oty Weinbergera) spojuje veškeré přirozené právo s božskou podstatou. Sám Kelsen existenci přirozeného práva nepopíral, nepřisuzoval mu však ten význam, že by mohlo ovlivňovat platnost právních pravidel.
Spojitost přirozeného práva a boží vůle připomíná také Leopold Pospíšil v případě Mezopotámie v době cca 1800 let př. n. l. Podle něj, lidé v té době považovali přirozené právo za abstraktní, univerzálně aplikovatelný boží příkaz vůči všemu lidstvu.
Pokud se necháme inspirovat antikou, pak nám dobrý základ poskytl římský právník Marcus Tullius Cicero (106 př. n. l. - 43 př. n. l.).
Přestože byly tyto znaky přirozeného práva položeny v antice, můžeme je použít i dnes. Základy současného pojetí přirozeného práva, které na antiku pochopitelně navazovaly, a které směřovaly spíše k jeho racionálnímu pojímání, položili holandský právník a filozof Hugo Grotius (1583-1645) a saský (německý) právní teoretik Samuel von Pufendorf (1632-1694).
Pro Grotia je podstatou přirozeného práva jeho racionální povaha, díky které je přirozené právo natolik samozřejmé, že není vázáno na boží existenci. Přirozené právo z tohoto důvodu můžeme vnímat jako pokyny nebo návody, jak bychom se měli chovat, či jaká rozhodnutí, příkazy nebo činy jsou považovány za správné.
Jaká jsou tedy pravidla přirozeného práva? To je nepochybně těžké určit. I jen z toho důvodu, že přirozené právo se může velmi obtížně poznávat. Podle Huga Grotia, člověk může - díky svým znalostem - jednat podobně v podobných případech a se zájmem o společnost a má schopnost jednat podle obecných principů.
Vztah mezi přirozeným a pozitivním právem
Již výše jsme si uvedli, že přirozené právo může souviset s tím, jakou kvalitu mají mít pravidla, která chápeme jako právní, a která regulují výkon veřejné moci. Vztah mezi přirozeným a pozitivním právem však také můžeme vymezit vztahem k zásadě lex iniusta non est lex (tedy zásadě, že pokud zákon není spravedlivý, není to zákon).
Určitou protiváhou proti ní (nikoli však opakem) je zásada dura lex, sed lex (tvrdý zákon, ale stále zákon; Ulpianus, Digesta, 40, 9, 12, 1), kterou římský právník Domitius Ulpianus (170-228) vyjadřoval, že právo se má dodržovat, i když působí křivdu.
Podstatou tohoto rozdílu (v příklonu k přirozenému nebo výlučně pozitivnímu právu) je, zda na právní normu můžeme klást i další nároky (morálnost, spravedlnost atp.) a poměřovat ji s nějakým ideálem, nebo ne. Zda je právní norma platná/neplatná na základě pozitivněprávních (tedy spíše formálních) kritérií nebo zda by pro svou platnost měla být i spravedlivá (dobrá, morální atd.).
Práva přírody
Zákonodárci státu Utah v USA přijali v lednu 2024 zákon, který obsahuje ustanovení: „Žádný orgán státu nemůže uznat nebo přidělit právní subjektivitu umělé inteligenci, neživému objektu, vodní ploše, území, nemovitosti, atmosférickým plynům, astronomickému objektu, počasí, rostlině, zvířeti ani žádnému jinému členu taxonomické oblasti mimo lidské bytosti."
Zákaz přidělení právní subjektivity, který má být v účinnosti od 1. května, má za následek, že vyjmenovaným entitám nemohou být přiznána práva. Právě proto je tato legislativní novinka zajímavá v souvislosti s fenoménem rostoucí popularity hnutí a akademických snah volajících po zakotvení práv přírody.
Zákon již prošel oběma komorami parlamentu státu Utah, a je zajímavým dokladem tlaků a protitlaků v této oblasti, jež je citlivá z hlediska konzervativních vs.
Prohlášení právní subjektivity nebo práv částí přírody (např. řek) se v posledních letech často děje právě prostřednictvím soudních rozhodnutí, a tomu chce zákon pro případ soudů státu Utah předejít.
Z hlediska principů právního státu a rozdělení mocí ve státě mi připadá přinejmenším sporné, zda zákon může zakázat soudu určitý obsah rozhodnutí, ale tuto otázku by bylo třeba ponechat právním teoretikům a odborníkům na právo USA.
tags: #priroda #nema #zadna #prava #co #to
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]