Příroda přizpůsobuje orgán funkci a nikoli funkci orgánu: Vysvětlení darwinismu

Sté výročí úmrtí anglického přírodovědce a myslitele Ch. Darwina (1809-1882), zakladatele teorie vývoje organického světa, poskytuje nám příležitost zamyslet se nad jeho místem v dějinách filozofie jazyka a v návaznosti na otázky antropogeneze také nad jeho pojetím vzniku jazyka a myšlení.

Tento komplex otázek, kterým se zabývalo již před Ch. Darwinem mnoho významných vědců různých společenskovědních oborů, tvoří u Ch. Darwina součást jeho vývojové teorie o proměnlivosti druhů (zpracoval ji v ucelené podobě už r. 1839, ale knižně ji předložil veřejnosti až r. 1859),[1] součást jeho revolučního materialistického nazírání na živou přírodu a tím také na vztah člověka k ní.

Člověk byl podle něho produktem vývoje, nikoliv výsledkem jednorázového stvořitelského aktu nadpřirozené bytosti. Celým svým dílem postavil se Ch. Darwin do řady vědců, jako byli M. Kopernik, I. Kant, F. Bacon, D. Diderot, J. Lamarck a další, kteří již před ním vysvětlovali vznik a vývoj celé přírody bez boha a pokládali vývoj za konstitutivní atribut neživé a živé přírody (srov. Bölsche, 1909). V té době to byl vzhledem k oficiálním náboženským doktrínám vskutku revoluční čin.

Darwinovo učení znamenalo rozhodující úder názoru přežívajícímu ze středověku, podle něhož se živá příroda nemění, nevyvíjí, ale zůstává takovou, jakou byla stvořena.

Ještě švédský biolog K. Linné (1707-1778) v spise Systema naturae (1735) hlásal názor, že na světě je tolik živých druhů, „kolik jich na počátku stvořila nekonečná bytost“.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Byla to teorie stability druhů s neměnnými charakteristickými vlastnostmi v anatomii a ve všech projevech funkční činnosti. O stálosti druhů nepochyboval ani geolog Ch. Lyell (1797-1875), ani botanik J. D. Hooker (1817-1912), kteří patřili mezi nejslavnější vědce své doby.

Právem poukazoval V. I. Lenin (Spisy, 1, s. 150) na velký ateistický význam Darwinova učení, které přineslo účinné podněty pro materialistické myšlení v 19. století a pomohlo překonat omezenost materialismu 18. století.

Ch. Darwin se sice nepovažoval za ateistu ve smyslu odmítání existence boha. V otázkách náboženství byl agnostikem. Avšak celým svým dílem bojoval proti náboženskému učení o stvoření člověka a přírody bohem.

V 1. vydání knihy O vzniku druhů přírodním výběrem nenajdeme ani jednu zmínku o bohu. Teprve do textu jejího 2. vydání byl Ch. Darwin nucen dodat větu o tvůrci vesmíru a teistické pojetí, že na počátku světa tvůrce vložil do jedné bytosti nebo omezeného počtu bytostí život v jeho různých podobách.

Četné poznatky o jeho vztahu k náboženství najdeme v jeho korespondenci (Darwin, 1887, I., s. 281-294; Darwin, 1950, s. 339, pozn. 281; s. 351, pozn. 359; s. 363, pozn. 434) a vlastním životopise (Darwin, 1951).

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Darwinův přínos k evolučnímu chápání přírody

Ch. Darwin uvedl evoluční hledisko do chápání a výkladu vztahu člověka k celé živé přírodě, která není podle něho neměnná, ale vyvíjí se. Zásadně zdůrazňoval determinismus v přírodě, v níž nejsou jevy bez příčiny; ta podmiňuje proměnnost jevů a zvláštnosti v uspořádání živých bytostí.

Podle něho neexistují spontánní, [178]bezpříčinné změny organismů (Platonov, 1960, s. 59). Člověka Darwin pojímal jako součást přírody a jako určitý vývojový produkt živých organismů (srov. Franzer, 1909), vzniklý přírodním výběrem[2] a žijící v konkrétních přírodních podmínkách na naší zeměkouli (srov. Semenov, 1966).

Lidstvo doporučoval pojímat jako nepřerušené pokračování biologického a duchovního vývoje člověka (Bouglé, 1909). Ch. Darwin věřil v pokrok a vedl k vědeckému optimismu, upevňoval víru člověka v jeho poznávací schopnosti. Svět je podle něho poznatelný.

Na otázku, jak vznikl na zeměkouli život, jednoznačně neodpověděl. Uvedl, že tento problém bude možno rozřešit až v budoucnosti, až lidstvo dosáhne vyššího stupně vědění a bude disponovat hlubšími poznatky i v této vědní oblasti (srov. k tomu Engels, Spisy, 20, s. 90, 98-99).

Takto jednoznačně odmítl teologický výklad o původu života.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Marxistické ocenění a kritika Darwinova díla

Převratný Darwinův přínos k rozvoji materialistického světového názoru vysoce oceňovali klasikové marxismu (přestože se od něho lišili v nazírání na řadu jevů) a nejednou se pochvalně vyjádřili o revolučních složkách jeho učení.

K. Marx po přečtení knihy O vzniku druhů … napsal dne 19. 12. 1860 B. Engelsovi, že „je to kniha, která obsahuje přírodopisnou základnu pro náš názor“ (Spisy, 30, s. 161). Obdobně pochvalné výroky najdeme také např. v Engelsově dopise Marxovi z 11. nebo 12. 12. 1859 (Spisy, 29, s. 583) nebo v Marxově dopise F. Lassallovi z 16. 1. 1861 (Spisy, 30, s. 644), v němž se spis O vzniku druhů označuje „jako přírodovědecký podklad historického třídního boje“.

Engels pak pronesl nad hrobem K. Marxe tato památná slova: „Charles Darwin objevil zákon vývoje organické přírody na naší planetě. Marx je objevitelem základního zákona určujícího pohyb a vývoj lidských dějin“ (Spisy, 19, s. 369).

Obdobná slova plná uznání najdeme v Engelsově předmluvě k anglickému vydání Manifestu z r. 1888 (Spisy, 21, s. 385) a v Dialektice přírody (Spisy, 20, s. 476). V. I. Lenin souhlasil s takovým srovnáváním darwinismu a marxismu a doplnil je o nové poznatky (Spisy, 1, s. 150).

Klasikové marxismu ovšem kriticky hodnotili některé závěry z Darwinova díla (srov. Marxův Kapitál, Engelsova díla Dialektika přírody a Anti-Dühring) a v řadě případů zastávali zcela odlišné názory (Gemkow, 1973, s. 335-336), např. na boj o život (např. Engels, Spisy, 20, s. 578-579) jako základ přírodního výběru, na obsah fylogenetického vývoje živé přírody, na účelné přizpůsobování organismů okolí atd. (zvl. Spisy, 34, s. 203-206).

Zákon přírodního výběru byl pro B. Engelse přijatelnější v upravené a značně rozšířené podobě darwinisty E. Heckela (1834 až 1919). Engels plně uznával revoluční převrat, který v nazírání na svět způsobila Darwinova vývojová teorie.

Věřil, že má všechny předpoklady pro to, aby se v budoucnosti dále rozpracovávala a prohlubovala a tím si trvale udržela svou aktuálnost a podnětnost. K tomu dodal slova, která mají bezprostřední vztah k našemu dalšímu výkladu: „Třebaže tato teorie (tj. Darwinova vývojová teorie - poznámka J. P.) ještě projde v jednotlivostech mnoha změnami, řeší celkem už nyní problém víc než dostatečným způsobem.

Vývojová řada organismů od několika jednoduchých ke stále rozmanitějším a složitějším, jak je dnes vidíme před sebou, až po samého člověka je zhruba v základních rysech prokázána; tím je nejen umožněno vysvětlení pro daný stav organických přírodních produktů, nýbrž je také dána základna pro předhistorii lidského ducha, pro sledování jeho různých vývojových stupňů od jednoduché protoplazmy nejnižších organismů, bezstrukturní, ale na podráždění reagující, až po myslící lidský mozek. Bez této předhistorie však zůstává existence myslícího lidského mozku zázrakem“ (Spisy, 20, s. 476).

Podle Engelse jsou přírodovědci zavázáni Ch. Darwinovi za to, že pozvedl význam [179]historické metody. Šel totiž dále než jeho předchůdci, kteří konstatovali některé změny v neživé přírodě, protože poznal, že tento vývoj má progresívní povahu.

Dospěl přitom k poznání, že zákony přírody se mění tehdy, když se změní podmínky, v nichž tyto zákony působí (Platonov, 1960, s. 52). Darwinova teorie vývoje (organický svět je v neustálém pohybu; změny probíhají od jednoduchého k složitému a někdy k dokonalejšímu) umožnila chápat svět (srov. Lenin, Spisy, 1, s. 154) jako soubor různých forem pohybující se hmoty, které mají jednu společnou hmotnou substanci.

Toto pojetí filozofického monisticky pojatého materialismu kladl Engels do souvislosti s přírodovědeckými poznatky Ch. Darwina. Jeho učení však nechápal (ani Marx) jako soustavnou filozofickou koncepci.[3] - Nechápal ji takto ani sám Ch. Darwin, byl však přesvědčen, že jeho učení povede k novému filozofickému nazírání na svět.

V deníku si r. 1837 napsal: „Moje teorie povede veskrz k filozofii“ (Apel, 1909, s. 79).

Účelnost v Darwinově teorii

Ch. Darwin uplatnil ve své době jako jediný při formulování biologických teorií princip účelnosti v živé přírodě (Darwin, 1951, s. 16). Mluvil o účelnosti v přírodním výběru (ten zahrnuje jen zachování změn, nikoliv jejich vytvoření, srov. Engels, Spisy, 20, s. 91) a o přetrvání nejlépe přizpůsobených jedinců, o účelném užití prostředků k dosažení cíle, který živočich sleduje (to je ovšem přenášení lidských měřítek na říši zvířat).

Účelné jednání může si podle něho zvíře osvojit v určité konkrétní situaci. Může se však vytvořit nová situace, v níž se opakuje jen část situace známé. V tomto novém případě zvíře sice reaguje opakovaně, avšak jeho reakce již za těchto částečně nových okolností nemusí být nutně účelnou (Darwin, 1964, předml., s. 8).

Jinde píše Ch. Darwin o principu účelně sdružených (organizovaných) zvyků, který se uplatňuje za jistých duševních stavů. Kdykoliv se totiž navodí týž duševní stav, byť ve slabé míře, projeví se bezděčná snaha vykonávat na základě zvyku a asociace tytéž pohyby určitých částí těla, jak tomu bylo v předchozích případech, přestože by neměly v nové situaci sebemenší užitek, byly by neúčelné (Darwin, 1964, s. 30).

Při popisu těchto jevů používá Ch. Darwin psychologické pojmy jako stav mysli, pocity a přání (tamtéž, s. 7). Tento princip je však podle názoru dnešních psychologů velmi složitý a nebylo by pro nás snadné jej na tomto místě podrobně vysvětlit.

Když B. Engels zvažoval Darwinovo pojetí účelnosti v rámci teorie přírodního výběru, upozornil na to, že jde vlastně o dvě jeho formy, které nesmíme směšovat: jednak o výběr pod tlakem přelidnění, jednak o výběr podmíněný většími schopnostmi jedince přizpůsobit se změněným okolnostem, v nichž přežívají jen ti, kteří jsou těmto okolnostem lépe přizpůsobeni (Engels, Spisy, 20, s. 577).

Toto přizpůso[180]bení však může v jednom případě znamenat - objektivně posuzováno - pokrok, v druhém případě krok nazpět (Engels tu uvádí příklad adaptace organismu na cizopasný život, tamtéž). Ch. Darwin se ovšem zaměřil na zkoumání první formy výběru.

Proto chápal účelnost v přírodě jako výsledek výběru náhodných změn ve vztahu k podmínkám daného prostředí (Prezent, 1960, s. 88). Odlišně ovšem pojímal dialektický vztah účelnosti a nahodilosti B. Engels.

V Anti-Dühringu na obranu Ch. Darwina poukazoval na účelné přizpůsobování zvířat jejich okolí „bez vědomého záměru, bez zprostředkování představami“ (Spisy, 20, s. 89) a odmítal tvrzení E. Dühringa, že by toto přizpůsobení muselo být způsobeno představami, tedy že by to měla být u zvířat činnost vědomá, záměrná.

Hlavní smysl svého odlišného pojímání přírodních zákonů (včetně účelnosti) Engels vyjádřil těmito slovy: „Každý pokrok v organickém vývoji je zároveň krokem nazpět, neboť upevňuje jednostranný vývoj a vylučuje možnost vývoje v mnoha jiných směrech. Ale toto je základní zákon“ (Spisy, 20, s. 578).

Nahodilost a nutnost v evoluci

Při výkladu účelnosti a nahodilosti v živé přírodě uplatňoval Ch. Darwin pojetí filozofické kategorie nahodilosti a nutnosti (Krajewski, 1971). Na nich vlastně vybudoval teorii evoluce a v jejím rámci pojetí přírodního výběru.

Podle něho totiž změny zpočátku nahodilé, avšak užitečné, které se projevily ve vlastnostech a schopnostech jednotlivců, se mohou postupně přeměnit na účelné a ukázat se pro další progresívní vývoj jako nutné. Nutnosti Ch. Darwin připisoval objektivní charakter, nahodilosti tuto povahu rozhodně odpíral pod vlivem mechanického determinismu (kterého byl při výkladu přírody rozhodným zastáncem; Platonov, 1960, s. 59).

Neuznával totiž, že by se v důsledku přírodního výběru mohla nahodilost změnit v strukturní nutnost. V této souvislosti znalci Darwinova díla uvádějí, že se v něm projevují jen náznaky pochopení dialektického vztahu obou kategorií.

Nad Darwinovým omezeným pojímáním obou kategorií se zamýšlel Engels a v této souvislosti podal o nich svůj vlastní dialektický výklad. Odmítl dosavadní představy filozofů o nutnosti, a to právě na základě Darwinových poznatků o fungování nahodilosti v živé přírodě (Spisy, 20, s. 496-499).

Ukázal, že existuje vnitřní nutnost jako neoddělitelný atribut systému v živé přírodě a že nahodilost je třeba pojímat jako její zákonitý doplněk, dokonce jako formu jejího projevu (Spisy, 39, s. 226).

Takové pojetí nahodilosti a nutnosti má význam pro pochopení Darwinovy i Engelsovy teorie o vzniku jazyka a myšlení, samozřejmě podle toho, jak si její tvůrci vykládali vztah obou kategorií.

Darwinovo pojetí jazyka a myšlení

V Darwinově díle najdeme nejvíce poznatků o jeho pojetí jazyka (řeči) a myšlení v spise O původu člověka (3. kapitola), v němž pojednává o rozumových schopnostech člověka a zvířete, a v práci Výraz emocí u člověka a u zvířat (3., 4., 9., 11., 12. a 14. kapitola).

Darwin tu především srovnává schopnost zvířat dorozumívat se pomocí zvuků a pohybů některých částí těla a lidskou řeč a pohyby, gesta a mimiku jako prostředky komunikace v kolektivu (ve stádu zvířat a lidské společnosti). Příležitostně se k těmto otázkám také vyslovil v některých dalších spisech, např. O vzniku druhů přírodním výběrem.

U Ch. Darwina ovšem nenajdeme ucelenou charakteristiku nebo definici jazyka. Z příležitostných poznámek se dá usoudit, že v řečovém projevu rozlišoval obsah (tj. myšlenky, které se vyjadřují jazykovými prostředky), jeho artikulovanou zvukovou stránku (může být hlasitá nebo vnitřní „tichá“) a doprovodnou mimiku, gestikulaci a jiné pohyby těla.

Chápe jazyk jako biologický jev, výsledek napůl lidského důvtipu (nebo dovedností) a napůl instinktu (Darwin, 1970, s. 88, 168). Myšlení charakterizoval jako schopnost uvažovat a zobecňovat (tamtéž, s. 168).

Řeč byla pro Ch. Darwina vskutku obdivuhodným mechanismem, „který označuje různé předměty a vlastnosti různými znaky a podněcuje tvorbu myšlenek, jež by nikdy nemohly vzniknout z pouhého vjemu smyslů, a kdyby i vznikly, nebylo [181]by možné je rozvíjet“ (ibid., s. 168).

Snad tato formulace nás opravňuje k přesvědčení, že Ch. Darwin chápal jazyk jako složitou soustavu vzájemně vázaných prostředků („mechanismus“), která slouží k pojmenování jevů a jejich vlastností. Ukazoval, že jazyk je nástrojem myšlení, slovně vyjadřuje (a tím také zvnějšňuje) jeho schopnost zevšeobecňovat smyslové vjemy.

Na jiném místě svého díla uvedl, že slova vyjadřují „nejvýraznější vztahy“ mezi předměty a lidmi (srov. k tomu Marxovo pojetí slova, Petr, 1980, s. 92-93).

V rámci charakteristiky jazyka, kterou najdeme u výkladu o původu lidstva na zeměkouli, Ch. Darwin (1970, s. 65) ostře odmítl snahy přirovnávat vnitřní uspořádání jazyka k umění, alespoň pokud jde o jeho praktické a metodické utváření.

Nepochybně měl na mysli skutečnost (a tu si přitom musel dobře uvědomit), že jazyk na rozdíl od umění není výsledným produktem uvědomělé a cílevědomé lidské činnosti, ale že vznikl spontánně a funguje při dorozumívání neuvědoměle, automatizovaně.

tags: #priroda #prizpusobuje #organ #funkci #a #nikoli

Oblíbené příspěvky:

• Ustanovení o Ochraně Přírody
• Kreslení přírody: Techniky
• Stav ohrožení Lněnky
• Klimatické Změny v ČR a Světě
• Praktické tipy pro snížení kuchyňského odpadu