Hadi: Podivuhodní tvorové přírody

Jen málokteré zvíře, ze kterého člověk nemá žádný přímý užitek a které mu ani nijak významně neškodí, je mezi lidmi tak známé jako hadi. Podivní beznozí tvorové od pradávna poutali lidskou pozornost, probouzeli fantazii. Jsou opředeni mnoha pověstmi a pověrami, vystupují v pohádkách a bájích. Ale jací jsou doopravdy? Jsou moudří, nebo naopak úskoční, slizcí a nebezpeční? Nebo jsou to úplně normální zvířata?

Hadi a lidé si nijak vzájemně nepřekážejí, přesto je většina lidské populace příliš nemiluje. Mnoho lidí se hadů bojí nebo štítí, mnoho jiných je jimi naopak fascinováno. Ale znají je všichni a nikomu nejsou lhostejní.

Někoho možná napadne, že je to proto, že jsou nebezpeční, hadi jsou přece jedovatí. Jenže jedovatých, člověku nebezpečných hadů je velmi málo: vědci odhadují, že jich na celém světě žije asi 250, což je méně než desetina všech známých druhů. A i z nich lze za smrtelně jedovaté považovat pouhou polovinu. Navíc existují i jiná nebezpečná zvířata, kterých se lidé bojí, a přesto k nim nechovají nenávist, některá jsou dokonce původními obyvateli uctívána (medvědi, tygři, vlci a mnoho dalších).

Se zdůvodněním jistě nezaváhají znalci bible - had je strůjcem všeho zla, to on může za to, že byl člověk vyhnán z ráje, svedl přece Evu k prvnímu hříchu. Ale lidé se hadů obávali dávno před vznikem křesťanství, není vyloučeno, že se had v bibli ocitl právě proto. Jeho vzhled, chování, způsob pohybu či lovu kořisti je ve srovnání s ostatními zvířaty natolik neobvyklý, že mu lidé přisoudili samé nelichotivé a často až nadpřirozené vlastnosti.

Strach z hadů má ovšem mnohem hlubší kořeny, což si uvědomuje jen málokdo.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Proč u nás žije málo hadů?

Dnes žije na celém světě více než 3000 druhů hadů, které se v průběhu svého více než 100 milionů let dlouhého vývoje přizpůsobily prakticky všem dostupným životním prostředím na Zemi. Žijí na zemi i pod zemí, ve vodě či v korunách stromů, někteří dokonce tráví celý svůj život v mořích a oceánech a na pevnou zem buď nikdy nevycházejí, nebo jen proto, aby zde nakladli vajíčka. Domovem hadů jsou pouště i husté tropické lesy, rozsáhlé travnaté stepi i kamenitá horská úbočí.

Hadi totiž patří mezi živočichy, kteří nemají stálou tělesnou teplotu - jsou tzv. ektotermičtí. To znamená, že jejich tělesná teplota závisí na teplotě okolního prostředí. Optimálni tělesnou teplotu, která se pohybuje kolem 30 °C, si had udržuje tak, že se v chladnějších dnech vyhřívá na slunci. Pokud je vnější teplota příliš vysoká, skrývá se naopak na zastíněných místech. Při nižších teplotách začne být malátný a jeho tělesné funkce se zpomalují nebo se zastaví úplně.

Právě tato závislost na teplotě vnějšího prostředí je důvodem, proč se hadům nejlépe daří v oblastech, kde panuje po celý rok poměrně stálá vysoká teplota - tedy v tropech a subtropech. Směrem k pólům hadů ubývá, stejně tak se jejich počty snižují s přibývající nadmořskou výškou. Naše země leží v mírném pásu a v zimě teplota často klesá hluboko pod bod mrazu. V extrémních podmínkách mohou přežít pouze některé specializované druhy - takových je na celém světě jen pár. Tyto druhy nikdy nedorůstají větších rozměrů, neboť malí hadi se rychleji prohřejí, ze stejného důvodu mívají tmavé zbarvení.

V zimním období upadají na dlouhé měsíce do stavu klidu (zimního "spánku") a většinou také rodí živá mláďata, protože při vyhřívání zahřívají současně vajíčka v těle, čímž jim aktivně zajišťují teplo nutné k vývoji zárodku. Mezi nejotužilejší hady světa patří i naše zmije obecná (Vipera berus). Je to had, který žije nejdále na severu, a také u nás obývá ta nejvyšší a nejchladnější pohoří.

Jedovatost hadů

Nebezpečí, které představují jedovatí hadi, je samozřejmě reálné. Ale hadi neútočí na člověka bez příčiny, uštknou ho většinou v sebeobraně, v situaci, kdy se cítí ohroženi. Je-li to však jen trochu možné, dávají přednost útěku nebo úkrytu.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

V mnoha oblastech světa se však za nejnebezpečnější nepovažují druhy nejjedovatější - mezi ně se řadí např. tajpan (Oxyuranus microlopidotus), mamba černá (Dendroaspis polylepis) či kobra královská (Ophiophagus hannah) -, protože každoročně uštknou jen nepatrný počet lidí. Jsou totiž vzácní, a pokud nejsou zahnáni do úzkých nebo nebrání vajíčka, nejsou agresivní. Taková nehybně ležící zmije zcela splývá se svým okolím (mnohé písečné druhy jsou dokonce zahrabané a koukají jim jen oči). Člověk skrytého hada snadno přehlédne a šlápne na něj.

Nejvíc uštknutí člověka (údajně až 100 000 lidí ročně) má proto na svědomí zmije paví (Echis carinatus), neboť se hojně vyskytuje v blízkosti lidských sídel a polí a částečně zahrabaná zde číhá na kořist - drobné myšovité hlodavce. Ostatně, i k většině zmijích uštknutí u nás dochází právě tímto způsobem. Pokud se člověk v oblasti, kde zmije žijí, pohybuje opatrně a dívá se, kam šlape, včas se každé zmiji vyhne.

Typy zubů jedovatých hadů

1. Zmije a chřestýši mají velmi dlouhé jedové zuby (velké druhy zmijí až několik centimetrů), opatřené dokonale uzavřeným kanálkem. V klidu je sklápějí k hornímu patru a pouze při útoku je had napřímí (chrup solenoglyfní)

Který je nejjedovatější?

Určit, který had je nejjedovatější, není snadné. Obvykle se za něj považuje tajpan (Oxyuranus microlopidotus), po jehož uštknutí může člověk zemřít do několika minut. Ale i méně účinný jed může mít smrtelné následky, pokud je ho do těla oběti vpraveno velké množství. Obecně lze říct, že nejúčinnější jedy produkují druhy, které se živí rychle se pohybující kořistí. Jedním z nejsilnějších jedů na světě jsou proto vybaveni někteří mořští hadi, kteří se živí korálovými rybami. Kdyby jed nezapůsobil rychle, uštknutá ryba by nenávratně zmizela.

Největší hadi na světě

Za nejdelšího hada na světě se považuje krajta mřížkovaná (Python reticulatus), která může dorůst přes 10 m. Přesto není největší, jen o málo kratší anakonda velká (Eunectes murinus) je mnohem těžší. V těsném závěsu pak zůstává krajta tygrovitá (Python molurus) se svými téměř devíti metry délky.

Rozmnožování hadů

Hadi patří mezi fascinující tvory, jejichž rozmnožování je pro mnohé z nás obestřeno tajemstvím. Proces, který vede od páření hadů až k vylíhnutí mláďat, je velmi zajímavý. Během tisíců let evoluce si hadi vyvinuli různé strategie a chování, které umožňují jejich úspěšné rozmnožování v různých prostředích.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Páření hadů

Aby se hadi mohli rozmnožit, musí dojít k páření. Páření hadů v naší přírodě probíhá většinou na jaře, krátce po jejich probuzení ze zimního spánku (tzv. hibernaci). Samice začne v době rozmnožování vydávat pach typický právě pro toto období. Samec jej zachytí pomocí speciálního orgánu uvnitř tlamy (tzv. Jacobsonův orgán). Při páření dochází u mnoha druhů k soubojům mezi samci. Samci se při souboji různě přetlačují a snaží se přitisknout svého soka k zemi. Samice se často páří s více samci a mláďata narozená ve stejnou dobu tak mohou mít více otců. Tak je tomu například u užovky obojkové, která se často páří hromadně.

Možná tušíte správně, že pohlavní orgán hadů se skládá ze dvou hemipenisů. Hemipenisy mohou mít různý tvar a jsou opatřeny výrůstky, kterými se samec zachytí samice při kopulaci (proto občas můžete vidět, že jsou např. Jakmile jsou vajíčka samice oplodněna, začínají se uvnitř nich vyvíjet zárodky mláďat. Délka březosti u samic může být různě dlouhá, pro každý druh se liší. Březost samic zmije obecné trvá 3 až 4 měsíce, zatímco březost užovky obojkové trvá pouze asi 2 měsíce. Rozdíl je v tom, jak různé druhy přivádějí na svět svá mláďata.

Způsoby rozmnožování

Mláďata hadů se dostávají na svět třemi různými způsoby:

• líhnou se z vajec (vejcorodost),
• rodí se živá (živorodost) nebo
• se líhnou z vajec přímo při porodu (vejcoživorodost).

Vejcorodost

Vejcorodí hadi kladou vejce, ze kterých se teprve po několika týdnech líhnou mláďata. Do této kategorie patří většina našich hadů. Vejce mají oválný tvar a tuhý kožovitý obal. Samice se ve většině případů po nakladení o vejce dále nestará. Výjimkou jsou např. Mezi vejcorodé hady žijící u nás patří např. užovka obojková. Užovky se páří od poloviny března do začátku května. V červnu až srpnu nakladou 2 až 40 vajec. Ke kladení si často vybírají vlhká a teplá místa např. kupy starého listí, hromady ztrouchnivělého dřeva nebo je kladou pod kameny. Někdy můžeme jejich vejce najít také v kompostu. Rozkládající se organický materiál vytváří teplo, které vejce zahřívá (podobně to dělají i jíní vejcorodí plazi). Mláďata se líhnou na konci léta po 6 až 10 týdnech.

Živorodost

Živorodí hadi rodí živá mláďata podobně jako savci. Zmije obecná, která obývá Evropu a Asii a je jediným jedovatým hadem na našem území, má mláďata nejčastěji jednou za dva roky. Pokud žije v drsnějších horských podmínkách, může se rozmnožovat dokonce jen jednou za tři roky. Malé zmije se rodí na konci léta v srpnu až v září. Samice tou dobou vyhledává chladná a vlhká místa, kde obvykle porodí až 24 mláďat.

Vejcoživorodost

Vejcoživorodost je jakýmsi stupněm mezi živorodým a vejcorodým způsobem rozmnožování. Vejce zůstávají po celou dobu uvnitř samice, kde probíhá jejich vývoj. Zástupcem vejcoživorodých plazů u nás je slepýš křehký (ten ale nepatří mezi hady, ale mezi ještěry). Samice slepýše klade vejce (rodí mláďata) v průběhu července a srpna.

tags: #priroda #pro #deti #hadi

Oblíbené příspěvky:

• Svět jevů a svět interpretací
• Výukový materiál: Ekosystém Park
• Využití stříbra v praxi
• Nové autobusové nádraží Pardubice
• Více o Krkonoších