Příroda se bojí prázdnoty: Význam a souvislosti

PhDr. měl o tlaku vzduchu povědomí již Aristoteles (4. stol. př. n. l.). Formuloval učení o "strachu z prázdna" (lat. "Horror vacui"), na zákoladě zkušeností, že prázdno v přírodě neexistuje (což dokazoval např. tím, že voda pod pístem stoupá).

Réva a rostliny by snad mohly využívat efekt tzv. Horror vacui, tedy nesprávně vykládanou skutečnost, kterou si můžeme každý doma vyzkoušet.

Naplňte prázdnou láhev od vína asi do poloviny vodou a pak i otočte dnem vzhůru např. nad hrncem s vodou tak, aby hrdlo láhve bylo ponořeno pod hladinu vody v hrnci. Voda z láhve by snad měla díky zemské přitažlivosti do hrnce vytéci, ale to se nestane. Brání ji v tom atmosferická tlak miliard tun vzduchu, který je všude kolem nás - ten "tlačí" na hladinu vody v hrnci a nedovolí vytéct vodě z láhve.

Bůh svět nejen stvořil, ale rovněž jej obnovuje. Úžasnou schopnost obnovy vidíme například v přírodě - latinské přísloví Natura horret vacuo (příroda se bojí prázdnoty) říká, že i tam, kde člověk životní prostředí dosti poničil, příroda si časem do značné míry pomůže sama.

Nenajdeme prázdná a mrtvá místa, všude něco roste a žije.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Grónsko: Život v souladu s přírodou

Život na západním pobřeží Grónska, vysoko nad polárním kruhem, se odehrává stejně jako po staletí - příroda a úcta k dědictví udávají rytmus dlouhým mrazivým zimám. Tento článek vznikl v redakci National Geographic Traveller (UK).Grónští Inuité mají pro led 80 různých slov.

S Nielsem se setkávám poté, co se vydám do přístavu, nad nímž se tyčí sklady a přepravní kontejnery Královské grónské rybářské společnosti. Niels, povoláním manažer v místní škole, žije a dýchá rybolovem a lovem, stejně jako mnoho Gróňanů - 80 různých druhů ledu mu nebrání v tom, aby si užíval obojího.

„V zimě vyrážím do fjordů na svém psím spřežení a lovím dlouhým vlascem skrz led,“ vypráví mi a s radostí přeruší inspekci, aby si mohl sednout na bok své lodi a povídat si. Takováto soběstačnost v této části Grónska přežívá, i přes přítomnost supermarketů a restaurací s občerstvením.

„Je důležité, abychom každý den měli co vytáhnout z mrazáku,“ vysvětluje. „Tři dny pochází jídlo z obchodu s potravinami, zbytek týdne jsou ryby, sobi, pižmoň nebo tulení maso, které jsem si sám ulovil.“

Hans se sklání nad otlučeným dřevěným pracovním stolem - sníh se vrší na okenní tabule, z rádia hraje reggae - a elektrickým nástrojem tvaruje a uhlazuje sobí paroh do podoby muže. Dnes se prodávají hlavně jako unikátní suvenýry, které se vlídně vyjímají na krbových římsách dobrodružných cestovatelů po celém světě, ale jsou pozůstatkem doby, kdy se zdejší Inuité spoléhali na vyšší moc, která je ochraňovala, a nejen na své vlastní značné schopnosti přežít.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Stejně jako Niels se Hans naučil řemeslu od svého otce, kterého před ním učil jeho otec. Rychle zjišťuji, že používání tradičních dovedností, ať už jde o rybolov, lov nebo řezbářství, je pro mnohé zdejší obyvatele projevem úcty k předkům.

Vera Mølgaardová mě vítá z chladu, usazuje mě s kávou, sušenkami a hojností úsměvů. Spolek vznikl proto, aby mladším generacím poskytl nástroje a znalosti k výrobě tradičních krojů, a od převzetí této budovy v 80. letech 20. století, se v ní schází jednou týdně.

Grónsko, které je od roku 1979 autonomním územím Dánska, bylo až do 70. let 20. století vystaveno takzvané kulturní čistce, včetně nuceného vystěhování Inuitů z jejich vesnic. Verini prarodiče se museli v 60. letech přestěhovat do Ilulissatu a jejich život se přes noc změnil.

Není tedy divu, že se Vera tolik snaží udržet svoji kulturu při životě. „Obávám se, že pokud staré tradice nepředáme mladším lidem,“ říká mi a nabízí talíř plný domácích sušenek, “do 35 let to vymře.“

Prostý akt setkávání udržuje kulturu při životě sám o sobě - ženy se scházejí, stejně jako to dělaly jejich předkyně před nimi, aby poseděly, vyráběly a spravovaly, zatímco jejich muži byli na ledě. „Je to místo radosti,“ říká Vera a podává mi jako dárek ilustrovaný výtisk národní boty.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Druhý den ráno se probudím a zjistím, že se na dohled od města posunul obzvlášť velký ledovec.

Klimatické změny a jejich vnímání

Právě jsem se dodívala na film Den poté. Viděla jsem ho poprvé. Chtěla jsem se přesvědčit, jak vnímají filmoví tvůrci klimatické změny. Myslím, že klimatické změny jsou natolik markantním jevem, který často zapříčiňuje společně s dalšími faktory lidského negativního chování vůči přírodě její ničení, že nikdo z nás nemůže jen tak bez obav říci, že se nic neděje, že je vše v pořádku.

Různé přírodní katastrofy kolem nás jsou poměrně častější a hrozivější než dříve, Ema asi nebyla posledním hurikánem u nás v příštích deseti letech. Možná v ní začínáme tušit předzvěst něčeho většího. Podstatné je, zda se tak děje teď a proč se tak děje. Jestli je to tak správně. V současném světě, kde člověk často nezná a nehledá odpověď na otázku správnosti svého jednání, se cítíme poněkud ztracení.

Tak je tomu i v otázce klimatických změn. Je pro nás pohodlnější je nevnímat, neb přiznat si jejich existenci by znamenalo vyčlenit se z davu nečinných lidí kolem nás. Jenomže člověk se bojí právě této změny, bojí se, že by ho ještě více oddělila od lidí, mezi nimiž si i bez zbytečných bojů za prosazení sebe a svých názorů připadá osamělý.

Ptát se sám sebe, zda to, co dělám, je správné, chce hodně odvahy a leckdy nás to zavede na místa, kam bychom se jinak nedostali, na místa, kde známe jen málo ostatních lidí, a kde bychom třeba ani být nechtěli, ale kde začínáme poznávat sami sebe. Je proto nesmírně důležité ptát se každý den na správnost našeho jednání a také na to, zda vždy jednám v souladu se svým přesvědčením vyvěrajícím ze mě samého a z mých nejlepších poznatků o dané problematice a nikoliv z tvrzení většiny.

Ochrana přírody a lidské hodnoty

Minulý rok jsem se zúčastnila debaty na téma "proč chráníme přírodu". V debatě jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna tvrdila, že přírodu chráníme ze sobeckých důvodů - chceme ji uchovat hezkou a neponičenou, protože se nám v ní zkrátka více líbí. Důležitou roli v ochraně přírody hraje naše srdce. Poznání dobra a zla jde zde ruku v ruce s láskou a sobeckost zde nemá mnoho místa.

Zjistíme-li třeba, že louku plnou vzácných rostlin a živočichů za naším domem mají zastavět parkovací plochou, budeme se pravděpodobně bránit tomuto ničivému zásahu. Zde je možné tvrdit, že nám jde jen o to mít kde venčit psa, nebo kam si sednout a v tichu přemýšlet, ale já věřím, že to tak není.

Duševní zdraví a prázdnota

Jistě se vám již někdy stalo, že jste zažili nevysvětlitelný pocit prázdnoty, která ne a ne se zaplnit. Tahle prázdnota nevyplývá na první pohled z osamocení, neb často přichází i přesto, že kolem sebe máme spoustu známých, s kterými si povídáme, bavíme se na mejdanech, smějeme se. Martin Heidegger řekl (Tedy alespoň takto vnímám já jeho slova.), že tahle prázdnota vyplývá z toho, že uprostřed všech svých známých jsme zapomněli, ztratili odvahu být sami sebou.

Naučili jsme se neprojevovat své vlastní názory, a často jen přitákáváme tomu, co se běžně tvrdí, co je "jednodušší" pro náš život a každodenní jednání. Martin Heidegger řekl také, že člověk se cítí osamělý, protože se přestal ptát sám sebe, co je a co není správné. Odpověď přitom máme každý uvnitř sebe.

Strach z osamělosti nás tedy činí nejvíce osamělými. Za nejpalčivější nadčasovou otázku považuji to, na čem nám opravdu záleží - co nás dělá v životě šťastnými - kam v životě směřujeme. Jak moc touha po blahobytu (finančním) změnila náš pohled na tuto otázku.

Všechno co v životě děláte, dělejte pro druhé a dělejte to s láskou s vědomím správnosti vlastního jednání. Vše je nádherně propojeno a správné jednání vždy přinese užitek nejen vám ale všem lidem kolem vás. Všichni jsme uvnitř dobří. Všichni víme, co je a co není správné. Co je rozdílné, jsou naše hodnoty a způsob, jakým je stanovujeme. Rozdíl je v tom, že někteří z nás se už neptají, co je a co není správné. Znamenalo by to vzít na sebe odpovědnost za vlastní jednání.

Když někomu řekneme „nemáš důvod cítit se zle, máš přece všechno“, často tím myslíme uklidnění. Připomíná, že duševní zdraví se neřídí vnějšími podmínkami a že úzkost, deprese či vyčerpání nejsou volbou ani slabostí, ale výsledkem složité souhry biologických, psychologických a sociálních faktorů.

Příčin psychických poruch je mnoho a jsou obtížně postižitelné. Člověk za duševní poruchu nenese „vinu“ a je nesmysl jej soudit touto optikou. Subjektivní zkušenost duševní bolesti nelze posuzovat podle vnějších podmínek.

Varovné signály zahrnují pocit prázdnoty nebo zoufalství trvající týdny, nespavost, či naopak nadměrný spánek, ztrátu zájmů, nadměrnou únavu, výrazné změny v chuti k jídlu, úzkost, podrážděnost, problémy v koncentraci či sebepoškozující chování.

Duševní hygiena, jako je dostatek spánku, pohyb, práce s emocemi, pravidelné jídlo, budování vztahů a schopnost odpočinku, může být ochranným faktorem proti rozvoji mnoha potíží. Duševní potíže nejsou selháním ani slabostí. Jsou signálem, že se v organismu něco děje - podobně jako horečka nebo bolest hlavy.

Obnova a její význam

Letošní Duchovní soustředění se odehrávalo v duchu obnovy. Všech sedm večerních programů včetně následných dopoledních skupinek se zaobíralo různými aspekty duchovní obnovy. „proto neochabujeme“. Pavel znal zdroj síly, který stojí za to objevit.

Z textu pochopíme, že k obnově dochází, když „nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné“. Je to právě praktická, každodenní víra spoléhající na Boha, co způsobuje obnovu našeho ducha. Stáváme se křesťany jen zvnějšku. Obnova skutečné bohoslužby je dalším příkladem oblasti života, kterou potřebujeme udržovat stále naživu.

V tomto zdánlivém protikladu jde o to, že se ustavičně vydáváme Bohu. Ať již řídíme auto, jsme v zaměstnání nebo pracujeme na zahrádce, ve svém duchu jsme spojeni s Pánem. Můžeme se tiše modlit, chválit jej nebo být prostě v jeho přítomnosti. A protože na tento postoj často zapomínáme, potřebujeme obnovu.

Obnova není nic, zač bychom se měli stydět - jde jen o uznání, že jsme omylní a slabí lidé. I to je důvod, proč obnovu potřebujeme.

Člověk je jednou z mnoha větví stromu - přírody. Cítí se zdravý jen tehdy, je-li v pořádku celý strom. Snaží-li se být nejsilnější větví stromu a zastínit ostatní větve - živočichy, rostliny - dochází nutně k tomu, že poškozuje sám sebe. Stane se totiž to, že strom ztrátou a poškozením svých větví onemocní a společně s ním onemocní nakonec i jeho rádoby nejsilnější větev - člověk.

tags: #priroda #se #boji #prazdnoty #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• Překvapivá fakta o dieselech
• STK Louny – informace
• Podrobný Přehled Emise Zátěžové Motory
• Recyklační procesy v ČR
• Odpad z trojúhelníkového plechu