Příroda se dokáže sama bránit: Fakta a důkazy

Během našeho rozhovoru vymře několik živočišných druhů na planetě. Je to špatně, nebo dobře? V podstatě dobře, protože pokud se mají složité systémy někam posunout, potřebují obnovu. A kvůli ní je určitý odpad nevyhnutelný.

Vymírání druhů je docela přirozená záležitost a je nutné dodat, že devadesát procent druhů, které v nejbližší době vyhynou, na to musí být připraveno. Vymřely by i tak. Hrozné je však to, že člověk ničí celé ekosystémy a zabíjí tím i velké druhy, které by mizet nemusely.

Sami nevíme, které druhy jsou pro přírodu opravdu důležité. Lehce se nám může stát, že narušíme obrovskou strukturu ekosystému Země a ani to nezjistíme. Působení člověka je nebezpečné v tom, že při porušení určitého procenta druhů a ekosystému se nám může Země dostat do stadia nepředpokládaného vývoje. To je to, co známe pod pojmem krize.

Stejně jako pro psychologii člověka jsou cenné krize, bolesti, nemoci, i Země se díky takovým krizím vyvíjí. Katastrofou pro člověka je ale to, že při každé takové velké změně se podmínky stanou nekontrolovanými a člověk nemá žádnou možnost zásahu a nápravy. Při krizi v evoluci dochází k chaosu. I když budeme vědět, co se děje, nebudeme mít absolutní možnost to ovlivnit. I kdybychom zachránili všechny existující druhy, už nám to nepomůže tento proces zvrátit.

Evoluce je plná vymírání, je to přirozený běh věcí. To poslední, poměrně bezvýznamné vícekrokové vymírání bylo v dobách ledových, kdy naposledy vyhynuli mamuti a srstnatí nosorožci. Ale také nešlo o nic zásadního, to bylo jen vychýlení z rovnováhy. Pomalu a potichu však po době ledové zmizely i mnohé další druhy nosorožců. A těch bílých nebo tuponosých severních jsou v zoo po světě už jen tři kusy. Pak ale existují velká vymírání, kdy se příroda reorganizuje, kdy vyhyne až osmdesát procent živočichů. V momentě takového zlomu dochází i ke vzniku nových organismů, k masovým, škodlivým mutacím, ke změně genetické informace.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Dominantní skupiny živočichů se chovají tak, že ovlivňují svůj ekosystém, stabilizují ho ve svůj prospěch. Tato selekce stabilitou je tím nejzákladnějším výběrem a platí bez výjimky i na neživé systémy. Ale jestli to funguje i na úrovni života celé planety? To netušíme. Vědecky řečeno - nemáme na to důkaz. Určitě je to naší Zemi jedno v tropech, kde je obrovská diverzita a každý je nahraditelný. Ale například na některých místech Sibiře jsou jen tisíce kilometrů modřínu. Nic jiného tam nemůže růst. Jestli se příroda postará o to, aby zrovna tam modřín nevyhynul? To opravdu nevíme. Z praxe ale víme, že každoročně umí lýkožrout zničit i tři sta kilometrů takového lesa.

Člověk musí velmi zásadně změnit svůj postoj k životnímu prostředí, protože současný stav není udržitelný. K šestému vymírání se už blížíme nejen metaforicky. Je jednoduše tady. Je to realita, před níž nesmíme zavírat oči. Je konec. A posuneme se až v momentě, kdy to pochopí úplně všichni.

Většina přítomných odborníků se shodla na tom, že i dnes převažují estetické a etické pohnutky nad těmi vědeckými. Chránit přírodu znamená podle biologa a ekologa Davida Storcha zachovat takový „stav, v němž se cítíme doma“.

Podobný názor sdílí i estetik Karel Stibral, který zmínil prvopočátky ochrany přírody jako ochranu „památek“ - původního stavu nebo estetických hodnot. „Když si přečteme zakládací listiny Žofínského pralesa i Boubína, je zde velmi silně přítomná emocionální reakce, pojetí přírody jako součástí historie,“ připomíná Stibral. Stejně tak bylo běžné chránit přírodu z pohnutek náboženských nebo vlasteneckých. Přírodovědecké hledisko se podle jeho slov objevilo až později. Ale i dnes prý převažují subjektivní důvody nad těmi vědeckými. „Často přírodu chráníme prostě proto, že nám přijde krásná. Když to hodně zjednoduším, tak biodiverzita zajímá jen pár jedinců,“ tvrdí Stibral.

Tento přístup ale s sebou samozřejmě přináší řadu komplikací. Jedná se zejména proměnlivost takového pojetí ochrany přírody, které je odkázáno jak na subjektivní estetické cítění, tak i na veřejné mínění ovlivněné médii. „Veřejnosti se líbí les, ale to je, když to trochu přeženu, skoro to poslední, co potřebuje chránit,“ udává jeden z příkladů Storch.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Podle Storcha ochrana přírody není péčí o funkčnost ekosystému, nebo dokonce snahou zabránit zhroucení biosféry či čelit globální ekologické katastrofě. „My totiž o té katastrofě nic nevíme. Nevíme, jestli hrozí ani jak velký rozsah současné děje mají v porovnání s těmi minulými,“ vysvětluje Storch. Řešením podle něj ale není ani nechat přírodu nechat být, ať si dělá, co chce.

Různí lidé mají samozřejmě pro ochranu přírody různé motivace. Zatímco někteří lidé přemýšlí o etických důvodech, jiní se na věc dívají čistě z existenčních důvodů. Ale většině lidí se podle Koteckého prostě příroda líbí, považují ji za součást svého života a chtějí ji navštěvovat a obdivovat. Kotecký nesouhlasí s vžitou představou, že k ochraně přírody motivují intelektuální argumenty. „Lidé chtějí chránit deštný amazonský prales, protože je to fascinující svět rozmanitého života a ne proto, že jim nějaký expert řekne, že to jsou plíce planety,“ říká.

Za dvojsečnou zbraň považuje Kotecký také vyvolávání obav z kataklyzmatu. „Lidi to spíš odstrašuje,“ tvrdí. To, co lidi naopak inspiruje, je podle něj krása přírody, její zajímavost, pozoruhodnost. Ochránci přírody by se měli naučit se lidem přírodu představovat, otevírat, ukazovat a vítat je v ní.

Právě komunikace ochránců přírody s veřejností se stala hlavním tématem připomínek z publika. Závěrečná diskuze se také navzdory přání nevyhnula aktuálnímu problému Šumavy. „Právě spor v tom, co je ta ,správná příroda' je základem většiny ochranářských konfliktů,“ říká Storch.

Storch považuje přírodu za něco, co patří k lidské přirozenosti. A to také v tom smyslu, že jako lidé potřebujeme něco nelidského k tomu, abychom se ve světě vyznali. Proto, aby nám dával svět smysl, potřebujeme podle jeho slov nějaký vnější rámec, jakým je právě přírody. Ta má být bohatá, rozmanitá, poskytující překvapení, nesmí být jednoduše uchopitelná, protože jinak by se vytratil právě ten vnější rozměr.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Velké nedostatky v managementu chráněných území vidí i zoolog a ředitel Institutu aplikované ekologie Daphne ČR Jan Dušek. Česká republika se prý potýká se dvěma extrémy. Zatímco na Šumavě se plány mění v řádu měsíců, v Bílých Karpetech naopak nedokázal management včas zareagovat, změnit přístup a zabránit tak vymření populace žluťáska barvoměnného.

Podle Duška by si měli ochranáři otázku „Proč vlastně chránit přírodu?“ klást velice často. Tím spíš, že základní ochranářská opatření nepatří mezi lukrativní zakázky. Ekonomicky a společensky zajímavé jsou sice stavební činnosti související s životním prostředím, ale obecně se podle Duška ochrana přírody neřídí pravidly trhu, nabídkou a poptávkou.

Dušek také zmínil často diskutované ekosystémové služby, které příroda lidstvu poskytuje. „Tyto služby skutečně existují, mají význam a má smysl je i ekonomicky vyčíslovat. Ale není možné přírodu chránit jen na základě takovýchto pofidérních výpočtů, které zohledňují jen jedno z mnoha spekter,“ upozorňuje. V této souvislosti je podle Duška zajímavé, čím vším jsme nuceni z hlediska financí odůvodňovat existenci druhů a přírodních prvků na tomto světě. Zároveň prý tento ryze praktický přístup svádí k představě, že příroda si dokáže se vším poradit sama. „Ochrana přírody není byznys a příroda se sama neuchrání,“ shrnul svůj příspěvek Dušek.

tags: #priroda #se #dokaze #sama #branit #fakta

Oblíbené příspěvky:

• Door-to-door v Benešově
• Snížení spalin: Co potřebujete vědět
• Výhody dřevěné podlahy
• Autobusové nádraží Černý Most
• Materiály pro veřejné odpadkové koše