Příroda se stará o celý život

11.12.2025

V dnešní době, kdy se slova jako příroda, ekologie nebo udržitelnost začínají skloňovat čím dál tím častěji, by se mohlo zdát, že tyto druhy zájmu o přírodu jsou pozitivní a žádoucí. Při hlubším zamyšlení je ale patrné, že člověk je od přírody neoddělitelný. Vznikl z ní a zase se do ní navrátí… A především je řízen stejnými zákony jako vše ostatní v tomto živém organismu, jímž celá příroda je.

V jednom z rozhovorů v novinách se herečka Andrea Kerestešová, známá ze seriálu Vyprávěj, Cesty domů nebo filmu Rafťáci, hezky vyjadřovala o přírodě a myslivosti. V rozhovoru zaznělo, že vyrůstala v myslivecké rodině a moc ráda chodí do přírody. Bydlí ve vesnici Hlinné, která je ve Slánských vrších a k lesu měli vždycky blízko. S tátou jsem chodila na houby, na výšlapy po okolních horách. V lese jsme byli jako děti skoro pořád. Dnes se myslivosti aktivně věnují moji dva bratři Tomáš a Slavomír. Pro bratra Slávka se myslivost stala i zaměstnáním, dělá tajemníka na mysliveckém svazu. Myslivost je absolutně naplňuje.

Les herečku samotnou úplně nabíjí, když má čas, jde se projít a je jí velmi příjemná energie stromů. V lese se zdánlivě nic neděje, lidé si často myslí, že se vše odehrává ve městech. Mně spíše připadá, že město je mrtvé a les živý, i když je tam ticho a klid. Vadí jí, když lidé bez informací myslivce odsuzují. Když tady v Praze řeknu, že v mojí rodině jsou myslivci a že loví zvěř, tak člověka hned odsoudí, že je to strašné. Nechápou, jak mohou lidé zvěř střílet. Přitom zvíře žije v přírodě, při lovu je usmrceno rychle a bez týrání jako například na jatkách. Zvěřina je velice kvalitní surovina, kterou mám moc ráda.

Často se stává, že činnost nejen myslivců v přírodě, kritizuje ten, kdo do ní prakticky nechodí. To, že myslivec zvěř střelí v rámci regulace, je správně. Připadá mi to docela zvláštní, ale lidé často nechtějí vidět to, že myslivec se o zvěř stará, v době nouze chodí krmit, stará se, aby se určitá zvěř nepřemnožila a podobně. Nedovedu si představit, že by měla být dneska příroda bez myslivců a myslivosti. Lidem velmi často chybí úplné základní informace o myslivosti.

Bylo by dobré, aby se informace o slušné a poctivé myslivosti dostaly mezi lidi. Například do časopisů a televizí. Lidé mají rádi jednoduché věci a ne všichni se chtějí vzdělávat a informace o myslivosti jim opravdu chybí. Proto jako myslivci šiřte dobré zprávy. Pocházím z východního Slovenska, které je specifické a řekla bych, že styl života je tam více spjatý s přírodou a krajinou a myslivost je pozitivněji vnímána. Věřím, že kdyby se něco stalo, tak asi přežijí lidé spíše na vesnici než ve městech. Lidé zde mají zásoby, mají vztah k půdě, chovají ve větší míře domácí zvířata. Na vesnicích východního Slovenska, které je syrové, ale zároveň také krásné, si lidé půdy velice váží a cení. Berou ji jako zdroj obživy, kdežto v Čechách mi připadá, že lidé berou půdu jen jako nemovitost.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

S citlivým vztahem k přírodě by měl začít každý u sebe. My jako společnost velmi rádi kritizujeme, co kdo postavil, co zničil, ale že se sami k přírodě nechováme dobře, už nevidíme. Jako jedinec můžu nejrychleji a nejúčinněji ovlivnit jen sama sebe. Začnu tak, že si přírodu uvědomím a poděkuji, že tady pořád je, že jsme ji nestihli ještě zničit. Obdivuji její schopnosti regenerace. Slovensko má spoustu krásných míst nejen obligátní Tatry. Pokud mám čas, snažím se do přírody a to nejen na Slovensku chodit co nejčastěji. Kdo chce poznat trošku něco jiného, měl by se vydat ještě kousek dál na úplné východní Slovensko. Tady turismus teprve začíná. Je to krajina ideální pro turistiku s batohem na zádech a toulky přírodou. Zástupce divokých šelem máme také v honitbě, kde působí můj bratr. Vyprávěl mi, že několikrát za rok potká divokou kočku, která se v Čechách už myslím nevyskytuje. Taky se jim občas po revíru projde vlk.

„Mizí-li příroda, je to i vážný ekonomický problém. Tak bychom se na to měli dívat,“ říká ekolog a environmentalista Vojtěch Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Ministři členských zemí EU schválili 17. června 2024 zákon o obnově přírody poté, co ho na konci února potvrdil po dlouhých debatách Evropský parlament. Zákon o obnově přírody (tzv. Nature Restoration Regulation) po jednotlivých zemích požaduje závazné cíle pro obnovu poškozených ekosystémů, především těch, které mají největší potenciál předcházet přírodním katastrofám a snižovat rizika pro potravinovou bezpečnost. Jde například o obnovu mokřadů, přirozených toků řek a potoků, o ozdravení lesů, luk a pastvin a mořských ekosystémů. Cílem je zvýšit biologickou rozmanitost a zajistit to, co příroda umí sama a zdarma, tedy čištění vody a vzduchu, opylování plodin a ochranu před povodněmi a podobně.

Ekologové, biologové a environmentalisté vnímají schválení zákona o obnově přírody jako velkou věc. Protože je to asi největší změna v péči o přírodu za posledních sto let. To, jak se v této části světa staráme o přírodu, je dědictví jednoho člověka. Huga Conwentze. Byl to ředitel provinčního muzea v dnešním Gdaňsku, kde v roce 1904 napsal knihu Hrozby přírodním památkám a návrhy na jejich ochranu. Pak se stal v Berlíně ředitelem prvního státního úřadu pro ochranu přírody v Evropě a inspiroval i další generace v péči o přírodu napříč Evropou po celé dvacáté století. Díky tomu máme dneska v Evropě desetitisíce přírodních rezervací, stovky národních parků, to je skvělé. Napjali jsme veškeré úsilí do těch vyhrazených míst a ani jsme si nevšimli, co se děje kolem? A to kolem mizelo. Poměrně dramaticky. Ale až v posledních desítkách let jsme to začali vnímat jako problém. Z krajiny zmizely kvetoucí okraje polí, mateřídouškové stráně, staré aleje, drobné mokřady.

Sedm zákonů přírody

Ve všech věcech přírody existuje cosi nádherného, napsal kdysi filozof Aristoteles. Oba ale vnímají člověka a přírodu jako dva oddělené prvky. Já - a místo, kde si odpočinu; já - a prostředí, které se povážlivě mění… Subjekt a objekt. Na jedné straně já, na té druhé příroda.

Zákon jednoty: To, že je celé univerzum jednotné, je základním předpokladem, od něhož se odvíjí vše ostatní. Protože příroda je živou bytostí, živým organismem, v němž je vše provázáno. A současně každý jednotlivý organismus, aby mohl fungovat a žít, musí pracovat jako jednotný celek, přestože se skládá z mnoha různorodých částí. Skutečná jednota pramení z větší hloubky; z nitra člověka, z jeho srdce.
Zákon osvícení: Nabádá nás, abychom se všemu, co se děje v přírodě, snažili stále více rozumět. Světlo a poznání spolu úzce souvisejí. Skutečné porozumění nás zbaví pochybností a spekulací. I když nás někdy potkají nezdary, neúspěchy, trápení nebo špatná období, můžeme si být jisti, že tyto „vnitřní tmy“ nejsou trvalé. Vždy se zase objeví světlo.
Zákon diferenciace: Pokud si na věci posvítíme, porozumíme jim, pak také dokážeme dobře rozlišit jednu věc od druhé. Nejde o nalézání a zdůrazňování rozdílů. Jde o rozpoznání každé věci a bytosti a jejich jedinečnosti. Ne proto, aby bylo možné oddělit je od ostatních, ale naopak proto, aby se mohly propojit v harmonický a funkční celek. Tento zákon nás nabádá ke zkoumání pestrosti a rozmanitosti světa; vždyť v přírodě nenajdeme dvě stejné věci!
Zákon organizace: Organizaci můžeme definovat jako harmonické spojení jednotlivých částí celku tak, aby se navzájem podporovaly. Příroda je pro nás dokonalým příkladem. Všechny její součásti jsou spojeny, jedna navazuje na druhou, jedna bez druhé nemůže existovat. Voda, půda, rostliny, zvířata… Vše je vzájemně provázáno do soudržného celku. Dobrá organizace také musí být pružná. Nic zkostnatělého, rigidního ani tuhého nemá dlouhého trvání, neboť příroda je dynamická a vše se v ní neustále proměňuje.
Zákon příčinnosti: Vše, co se v přírodě děje, má svou příčinu a bude mít svůj důsledek. Nic se neděje samo od sebe. Vše má nějaký důvod a vše se zároveň stane příčinou dalších následků. Většinu příčin si totiž vytváříme na naší psychické úrovni: ve světě emocí a myšlenek. Jak přemýšlíme, po čem toužíme, čeho se bojíme, jak se cítíme… To vše ovlivňuje naše jednání i vztahy s ostatními.
Zákon vitality: Pro starověké národy nic jako neživá příroda neexistovalo. Všechny části univerza byly živé, neboť procházejí evolucí, neustále se vyvíjejí a všechny dohromady vytvářejí živý, jednotný a dynamický celek. Každá z těchto částí přírody má svůj vlastní způsob a tempo evoluce, vývoje a růstu. Stejně tak je tomu s lidmi: i oni se celý život učí, vyvíjejí a posouvají. Pokud v celém univerzu, a tedy ani v nás, neexistuje nic neživého, mrtvého, pak ani samotná smrt není skutečná.
Zákon cykličnosti: Celý život probíhá v cyklech, vše se proměňuje a vyvíjí. V přírodě pozorujeme střídání ročních období, východů a západů slunce, světla a tmy… Také v našem životě se střídají okamžiky práce a odpočinku, úspěchů a pádů nebo dobré a špatné nálady. Pokud jsme si zákona cykličnosti vědomi, pomůže nám to v dobách úspěchu neusnout na vavřínech a v těch náročnějších neztratit naději.

Až půjdeme příště na procházku, snažme se nevidět sebe a přírodu, ale jeden propojený harmonický celek, jímž ve skutečnosti jsme. Vzpomeňme si na sedm přírodních zákonů a podívejme se na sebe i okolní svět jinýma očima. Snažme se porozumět přírodě, a možná pochopíme mnohé o sobě samých.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

tags: #příroda #stará #se #o #celý #život