Jak příroda stvořila koně

Původ předků dnešních koní lze stopovat až do doby před šedesáti milióny lety. Evoluce koně, savce z čeledi koňovitých, se odehrála v geologickém časovém měřítku 50 milionů let a přeměnila malého Eohippa, který dosahoval velikosti psa a žil v lese, v moderního koně.

Kůň patří do řádu lichokopytníků (Perissodactyla), jehož zástupci mají všichni poslední články prstů chráněny rohovitým kopytem s lichým počtem prstů na každé noze. Dalšími znaky jsou pohyblivé horní pysky a podobná stavba zubů. To znamená, že koně sdílejí společný původ s čeledí tapírovití (Tapiridae) a čeledí nosorožcovití (Rhinocerotidae).

Lichokopytníci se objevili v pozdním paleocénu, méně než 10 milionů let po velkém vymírání na konci křídy. Zdá se, že tato skupina zvířat byla původně specializovaná na život v tropických pralesích, ale zatímco tapíři a do určité míry i nosorožci si zachovali svou specializaci na džungli, moderní koně jsou přizpůsobeni životu v klimatických podmínkách stepí, které jsou sušší a mnohem drsnější než lesy nebo džungle.

Vývoj koňovitých

Vývoj koňovitých (Equidae) ze skupiny Hippomorpha začal v eocénu, tedy asi před 60 miliony let. Na počátku stál Hyracotherium (někdy též známý jako Eohippus). Dosahoval velikosti dnešního foxteriéra. Měl lehce stavěné tělo, dlouhé nohy, na předních končetinách měl čtyři prsty a na zadních tři. Obýval nížinné pralesy a živil se dužnatými listy a výhonky.

V Evropě se z něj vyvinul rod Paleotherium (ten byl větší než současný kůň). Vývoj koňovitých začal od rodu Hyracotherium v Severní Americe. Lze ho rozdělit na dvě fáze. Ve starší fázi se nacházejí rody Hyracotherium, Orohippus, Epihippus, Mesohippus, Miohippus a Anchitherium. Všechny tyto rody žily v pralesích. Rody Mesohippus (spodní a střední oligocén) a Mesohippus (svrchní oligocén) patřily k těm životaschopnějším.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Byly větší než Hyracotherium, měly delší nohy a zuby vhodnější ke žvýkání rozmanité měkké stravy. Na všech nohách již měly po třech prstech. Váhu celého těla nesl prostřední. Rod Anchitherium známe od počátku miocénu. Z Ameriky přešel přes Beringovu úžinu (ta vlastně tehdy ještě neexistovala, protože kontinent Euroasie byl spojený s kontinentem Ameriky). Postupně se šířil přes celý asijský kontinent a dostal se až do Evropy. Tento rod se v Evropě udržel až do konce miocénu.

Miocén (asi před 25 - 10 miliony let) znamenal pro severoamerický kontinent změnu klimatu. Velké oblasti pralesního porostu se zvolna měnily ve step, bohatou na trávu. Jedna vývojová linie koňovitých se této změně rychle přizpůsobila. Tvrdá tráva, kterou spásali, jim neustále obrušovala zuby, a proto se jim postupně začal měnit celý chrup (zvětšování zubních korunek, řasení skloviny apod.). Krk se prodloužil a umožňoval pohodlnější spásání trávy. Oči se posunuly do stran. Obsáhly tak větší obzor, což mnohdy znamenalo včas zpozorovat blížící se nebezpečí. Na tvrdém terénu koně našlapovali především na špičku prostředního prstu, který tím byl nejvíce namáhán. Šlachy ohýbající prsty zesílily a nakonec zůstal jen třetí prst, zakončený mohutným kopytem. Památkou na zbývající prsty jsou dnes tzv.

S pohybem na širých stepích souvisela stavba těla. Ta se přizpůsobila rychlému pohybu na tvrdé půdě. Tak postupně vznikla druhá, mladší vývojová fáze moderních koňovitých. Začala rodem Parahippus a pokračovala v miocénu hlavně rodem Merychippus. Z něj se pak na konci miocénu vytvořila celá řada vývojových větví. Jednou z nich byl tříprstý rod Hipparion, který se rovněž dostal z Ameriky do Euroasie přes Beringovu úžinu. Jeho pozůstatky byly nalezeny ve vrstvách konce miocénu až ve Španělsku. Odtud pravděpodobně pronikl i do Afriky. Druhá linie, která začala rodem Merychippus, pokračovala přes jednoprstý rod Pliohyppus (rozšířil se asi před 5 miliony let). Svým vzhledem už připomínal dnešního koně.

V pleistocénu se z něj vyvinul rod Equus, který v nejstarším pleistocénu pronikl ze severoamerického kontinentu též do Asie a do Evropy. Po poslední době ledové se zvýšila hladina moře a pevninský pás přes Beringovu úžinu zmizel. Koně na americkém kontinentu z ne dosud známých příčin úplně zmizeli. Dostali se tam nazpět až se španělskými dobyvateli v 15. století.

Ostatní skupiny koňovitých, Brontotheria a Chalicotheria, byli lichokopytníci a představují slepé větve vývoje. Nejstarší představitelé rodu Equus v Evropě byli značně příbuzní dnešní zebře. Byl to druh Equus stenonis, který žil na rozhraní pliocénu a pleistocénu.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Divocí koně

V době, kdy se na této planetě objevil člověk, žily tři typy divokých koní. První byl kůň Převalského, žijící v Asii. Podařilo se ho zachránit a lze ho spatřit v některých zoologických zahradách. Druhým byl tarpan, žijící na ukrajinských a východoevropských stepích. Byl vyhuben na konci minulého století. Z jeho přímých potomků bylo vyšlechtěno nové stádo v polském Popielnu. Sporný je poslední typ tzv. těžkého koně - Equus silvaticus nebo též zvaný robustus. Podle některých zoologů se od něho dají odvodit všechna chladnokrevná plemena. Někteří paleontologové se však domnívají, že se jedná o tzv. lesního tarpana Equus ferus a těžký kůň podle nich neexistoval.

Kapitoly v učebnicích zoologie věnované divokým koním, které byly vydávány v posledních osmi desetiletích, z velké části neplatí. Evropští divocí koně totiž vypadali jinak, než se vědci od třicátých let minulého století domnívali. Vyplývá to ze studie Divoký kůň a pratur: klíčové druhy pro formování české krajiny, na jejímž vzniku se podíleli vědci z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity, Karlovy univerzity a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky.

Jedna z největších změn oproti rozšířenému výkladu posledních desetiletí se týká zbarvení divokých koní. „Moderní genetické analýzy tisíce let starých kostí koní před a po domestikaci ukázaly, že původním zbarvením divokých koní v celé Eurasii byl hnědák. Tedy zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi hřívy a ocasu. Tmavé byly rovněž spodní partie nohou. Toto zbarvení se jako jediné vyskytovalo od Iberského poloostrova až po Dálný Východ,“ upozorňuje spoluautor studie Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd.

Moderní genetické výzkumy tak jednoznačně vyloučily, že by divocí koně v Evropě byli původně šediví. Právě břidlicově šedě zbarvené koně přitom šlechtili chovatelé v Německu i Polsku, když se v první polovině minulého století snažili zpětně vyšlechtit koně co nejvíce podobné divokým koním vyhubeným v Eurasii člověkem. Studie publikovaná českými vědci tak jednoznačně ukazuje, že tato plemena známá jako Heckův kůň a polský konik, nemají s divokými koňmi nic společného. „Spíše než o revoluci jde o návrat ke kořenům. Koně s hnědou srstí a černými žíněmi totiž zobrazují nástěnné malby pravěkých lovců staré mnoho tisíc let.

Druhá zásadní změna, o které studie informuje, se týká rozšíření divokých koní v Evropě po skončení zatím poslední doby ledové. Dosud se často spekulovalo o tom, že divocí koně s ústupem ledovců a změnou klimatu v Evropě zcela vyhynuli a vrátili se zpět až dlouho po příchodu prvních zemědělců. Genetický a archeologický výzkum zaměřený na rozšíření divokých koní na kontinentu však prokázal, že se areál rozšíření divokých koní po dramatické proměně krajiny, resp. vegetace vyvolané ústupem ledovců sice zmenšil, ale koně se i na tuto rozsáhlou změnu prostředí dokázali adaptovat a přežili.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

Domestikace koní

Dříve, než se koně začali využívat k práci, přičemž vrcholem je využití v jezdectví, byli koně nejdříve domestikováni. První známky domestikace musíme hledat až na počátku starověku, možná až v pravěku. I když tehdy lze hovořit spíš o společném životě zvířat a lidí. Jaké byly počátky vztahu člověka a koně? Na počátku, tedy v pravěku byl kůň pro člověka zdrojem potravy. Avšak jejich vztah se stále vyvíjel. Z nejstarších starověkých vyobrazení zapřažených zvířat nelze s určitostí říct, zda se jedná o koně či skot. První známky soužití člověka a koně najdeme v Číně a blízkovýchodních kulturách.

Archeologické doklady o obsednutí koně byly nalezeny i na Ukrajině, ale především u kultury obývající severní části dnešního Kazachstánu. Výzkum Botajské kultury, zde žijící v letech 4 500 - 2 100 př. n. l. , přinesl do pátrání po místu domestikace mnoho nového. Tato kultura byla velmi úzce propojená s koňmi. První písemné doklady soužití člověka a koně dokládá práce českého orientalisty prof. Bedřicha Hrozného. Ten zpracoval rozsáhlý materiál o starověkých civilizacích na základě archeologických nálezů, které prováděl na území dnešního Turecka a Sýrie, své objevy pak shrnul v knize Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie. Z jeho práce vyplývá, že jedno z prvních vyobrazení člověka a koně se objevuje v chálavské keramice. Jednoznačně je pak kůň jako významný společník člověka poprvé vyobrazen v druhé polovině 4. tisíciletí př. n. l. v kultuře obeidské.

Zdomácnění některých volně žijících živočichů představuje významný mezník nejen v dějinách lidské civilizace, ale také v evoluci. V postupném cílevědomém přetváření volně žijících zvířat v domestikovaná se uplatňuje záměrné šlechtění pro získání znaků vhodných pro chov nahrazující přirozený výběr. Zdomácnění živočichové se proto geneticky, morfologicky, fyziologicky a chováním odlišují od svých předků žijících ve volné přírodě. Zdomácnění spíše než jednostranné podmanění představuje koevolučně vzájemně výhodný vztah mezi domestikujícím člověkem a zdomácňovaným druhem.

Přestože vědci zkoumají domestikaci již delší dobu, zůstává zmiňovaný složitý proces v některých ohledech dodnes nejasný. Nalezení uspokojivé odpovědi na otázku, kde, kdy, jak a proč člověk koně poprvé zdomácněl, ztěžuje kromě areálu rozšíření možných volně žijících předků uvedeného lichokopytníka zabírajícího značnou část mírného pásu Eurasie i skutečnost, že se v archeologických vykopávkách nedají odlišit kosterní zbytky volně žijících koní od zdomácnělých, o zdivočelých nemluvě. K tomu připočtěme, že se koně vyskytují v blízkosti člověka již na 50 000 let.

Proto se jako o oblasti domestikace zmiňovaného velkého býložravce uvažovalo mj. o Španělsku, turecké Anatolii, části Sibiře, Číně a zejména stepích východní Evropy a Střední Asie. Od začátku tisíciletí věnují vědci zvýšenou pozornost lokalitě Botaj, nacházející se na řece Imanburluk při severozápadní hranici Kazachstánu s Ruskou federací. V období 3 700-3 000 př. n. l. ji osídlovalo usedle žijící obyvatelstvo. Postupný průzkum naleziště skrývajícího na 300 000 pozůstatků koňských kostí vedl badatele k závěru, že se právě v této oblasti stal kůň poprvé zdomácněným zvířetem.

V roce 2018 vědci porovnávali dědičnou hmotu (kyselinu deoxyribonukleovou, DNA) koňských kostí z Botaje a dalších archeologických vykopávek, současných plemen i koní Převalského (Equus przewalskii). Genetickou analýzou podpořili názor, že to byli právě tito středoasijští lidé, kteří jako vůbec první v historii lidstva domestikovali koně. Ukázalo se ale, že botajští koně nejsou předky zvířat, která známe dnes.

Ale badatelé šli ve svých tvrzeních ještě dále. Vyjádřili přesvědčení, že nápadně velká shoda genetického materiálu botajských koní a koní Převalského dokládá, že někteří jedinci botajských koní unikli do volné přírody a následně zdivočeli. Pokud by tomu tak skutečně bylo, potom by robustní zvířata s kartáčovitou hřívou a pískově zbarvenou srstí, která proslavila pražskou zoologickou zahradu, nebyli nic jiného než zdivočelí (ferální) koně stejně jako mustangové v Severní Americe nebo brumbyové v Austrálii.

Přijít na to, jaký je skutečně původ koní Převalského, se pokusili badatelé, kteří pečlivě přehodnotili řadu většinou nepřímých archeologických důkazů uváděných ve prospěch názoru, že se právě v Botaji odehrála tato bezesporu významná událost v dějinách celého lidstva. Ani věková struktura ořů z Botaje neodpovídá běžnému zastoupení různě starých zvířat ve stádech domácích koní. Botajští koně byli jedinci schopní reprodukce s vyrovnaným zastoupením obou pohlaví - tamější lidé zřejmě masově lovili jak harémy koní, a to včetně březích kobyl, tak skupiny mladých hřebců.

Pokud jde o velikost a morfologickou proměnlivost, nedali se koně z dnešního severozápadního Kazachstánu odlišit od pravidelně lovených zvířat, představujících v severní Eurasii od starší doby kamenné (paleolitu) pro člověka významný zdroj potravy. Ve vykopávkách na řece Imanburluk rovněž zaráží nepřítomnost pozůstatků jiných domácích nebo hospodářských zvířat. Navíc v zubním kameni botajských lidí nebyly zjištěny žádné stopy po mléčných bílkovinách.

Koně botajské kultury podle zmiňovaných vědců byli volně žijící, nikoli zdomácnění, a vývojovou linii koní Převalského proto vždy tvořili volně žijící jedinci. Další kamínek do mozaiky našeho poznávání původu domácích koní nedávno přinesl pečlivý rozbor kosterních nálezů koní z 25 evropských a asijských zemí pocházejících z období 50 000-200 př. n. l. Zdá se, že moderní kůň byl domestikován teprve někdy kolem roku 2 200 př. n. l., a to v ponticko-kaspických stepích, jmenovitě v oblasti dolních toků Donu a Volhy severně od Kavkazu.

Kůň Převalského

Domácí koně nejsou přímými potomky divokých koní Převalského. Analýzy koňské DNA s definitivní platností pohřbily kdysi tradovanou teorii o koních Převalského jako předcích domácích koní. Ti jsou potomky nějakého jiného druhu koně, který dříve obýval celou Eurasii a dnes už po něm nezbyla ani stopa. Kůň Převalského zřejmě sdílel stejné prostředí jako divoký kůň, ze kterého vznikl náš domestikovaný kůň, ale na jeho vývoji se pravděpodobně přinejmenším v nějaké větší míře nepodílel.

Všichni dnes žijící koně Převalského jsou potomky pouhých dvanácti jedinců. To, že je možné obnovit populaci z tak malého počtu jedinců není až tak neobvyklé. Známe to na příkladu našich starokladrubských koní. Zvláště z černé varianty zbylo jen několik jedinců a z nich se potom obnovila celá populace. U koně Převalského se na tom podílela, jak všichni vědí, pražská zoologická zahrada. V dnešní době sice kůň Převalského ve volné přírodě stále ještě nemá na růžích ustláno, ale v každém případě ho lze považovat za druh, který nám, doufejme, v nejbližší době nevyhyne.

Koně Převalského a domácí koně se mohou plodně křížit. To je mrzutost, která může hatit snahy o navrácení koní Převalského do volné přírody, kde to ani tak nemají jednoduché. V přírodě se totiž tu a tam vyskytují i zdivočelí domácí koně. V současné době je už těch reintrodukovaných (do volné přírody vrácených) populací koně Převalského několik. Koně byli transportováni třeba z poměrně teplých podmínek pražské zoologické zahrady někam do stepi, kde jsou velké rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Ti koně si musí zvykat na nové klima a také na predační tlak.

Poté, co se s ním vypořádáme, tak v těch oblastech kam koně Převalského vypouštíme, nastupuje problém křížení s domácími koňmi. Zejména klisny jsou poměrně zajímavým soustem pro volně pobíhající domácí hřebce, kteří hledají, o koho by obohatili svůj harém. Koně Převalského jsou oficiálně jedinými přežívajícími divokými koňmi.

Tarpan

Tu a tam se ale mluví ještě o jednom druhu divokých koní - o tarpanech. Informace o nich jsou ovšem rozporuplné. Na jedné straně se můžete dočíst, že tarpani, malí evropští divocí koně, byli v 19. století vyhubeni. Původní divocí koně byli křížení a nebo se sami křížili s domácími koňmi. Zejména v našem středoevropském prostoru tak vzniklo něco, čemu se říká konik, případně konik polský. Byly snahy z těchto koní, kouzlem nějaké zootechnické práce, vrátit část genů, posunout je nebo koncentrovat v koních, kterým dnes můžeme říkat tarpan. Ve skutečnosti je to výsledek zpětného křížení a za divokého koně ho považovat nelze.

Zkrocení koně mělo ryze praktické příčiny. V drsných stepních podmínkách byli právě koně ve srovnání s jinými zvířaty (např. se soby, kteří sice byli snadno ovladatelní, ale museli daleko za potravou) ve výhodě při hledání potravy. Původně se koně chovali v polodivokých stádech. Jejich maso sloužilo za potravu, z kůží se zhotovovaly stany a oděvy, trus se sušil na topení. Klisny poskytovaly mléko, z něhož se kvašením připravoval kumys, lehce opojný nápoj kočovníků. Časem se při kočování začala klidnější zvířata užívat k dopravě domácího vybavení jako soumaři. Přirozeně se brzy lidé na koních naučili jezdit a tak si usnadnili práci u stáda.

Tabulka vývoje koňovitých

tags: #proc #priroda #kone #stvorila

Oblíbené příspěvky:

• Bezpečná likvidace akrylátu
• Hybridní konstrukce a klima
• Jak správně zlikvidovat eternit?
• Co dělat, když najdete morče
• Živá příroda – pracovní list pro prvouku