Proč se věci v přírodě mění: Vysvětlení a pohledy

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? Význam přírody je nejen vágní, ale také deformovaný. V českém jazyce se dříve používal termín "přirozenost", obhájený až Josefem Jungmannem v době národního obrození. Příroda je zmiňována v učebnicích a příručkách filosofie, v novějších filosofických a naučných slovnících se její význam liší šíří či důrazem na jinou oblast. Příroda je často vnímána jako prostředí či samozřejmý základ a prostor pro rozvoj kultury.

S pouhou objektivní skutečností mimo člověka příroda má svůj vlastní řád, tvořivost a hodnotu, také hodnotnou a krásnou. Z metafyzických úvah se příroda vytrácí, a axiologický pojem již dosloužil. Dílčí přírodní vědy - především fyzika - plně postihují přírodní děje. Fyzika, dominantní přírodní věda novověku, se zaměřuje na hmotu, energii, pohyb, prostor, čas, zákonitost atp. Přesouvají se nejen teoretický, ale i hodnotový akcent technicky a filosofii orientovanou antropologicky. Filosofické analýzy života v adekvátní kategorii metafyzickou a vědeckou.

Postavení Země ve vesmíru a jedinečnost biosféry

Znovu se opravňuje položit starou otázku: Jaké je postavení Země ve vesmíru? Aspekt prostorový, tj. evoluční, je všeobecně známý a relativně snadno pochopitelný. Země je planetou Slunce, tj. hvězdy II. generace, a nevýznamnou součástí kosmu, který jako celek není oživen. Dosud poznaný vesmír je mrtvou hmotou. Samoorganizace a energie rozptýlené z původně horké a koncentrované singularity velkého třesku jsou nejdůležitějšími faktory dnešní podoby vesmíru. To by popíralo již uvedenou statickou charakteristiku postavení Země ve vesmíru. Nemůže být ani cílem jeho evoluce, musíme uznat její jedinečnost. Příroda souvisí s naší sluneční soustavou, tj. reaktor - naše Slunce - a existenci kultury. Můžeme použít termín Gaia. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, tj. biotického celku, schopného dlouhodobého vzestupného vývoje. Země je originálem, jehož podoba se vytvářela po téměř čtyři miliardy let. Proces kultury existenčně závisí na biosféře.

Význam biosféry a informace

Biosféra je záznamem spontánní konstitutivní funkce evolučních podmínek, fází vysoké organizační složitosti - důležitou "protokolní knihou" minulosti. Neopakovatelnost vývojových podmínek a délce přirozené evoluce znamenají, že neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, nevytvoříme znovu. Výstižně vyjádřil podstatu problému významný vědec a filosof C. Lowe: jedinečná pozemská příroda, život, biosféra, společenství, a kultury v dosud poznaném vesmíru rovněž logicky vyplývají z našeho evolučně ontologického hlediska. Devastace přirozené rozmanitosti biosféry je v celé naší historii nejvážnější. Biosféra je biotický celek, jehož zdravotní stav je dnes z naší viny kritický. Obsahuje kyselin i přímo zapsáno fantastické množství přirozené informace, kterou jsme dosud nepřečetli a nepochopili. Proto nemůžeme mít náležitou představu o uspořádanosti biotické, ekosystémové, ani o zvláštní "duchovní kultuře biosféry".

Kultura a příroda: Konflikt a smíření

Kultura, výsledkem emancipačního úsilí jednoho živočišného druhu, je organizovanou, a proto silnější a vůči biosféře destruktivní. Nemůže-li se bránit silou, brání se slabostí. Součást přírody, z přírodního řádu jakoby vyřazuje. K informaci přirozené (genetické), koneckonců pochází z přírody, jiného typu, bylo třeba informace umělé, kulturní. Makroskopických předmětů a kultury. Dostáváme se k jádru problému: biosféry protipřírodním procesem kultury, technosférou. Usilujeme o techniky a materiální kultury kompatibilní s přírodou. Porozumění smyslu, její jedinečnosti a hodnotě, může zmírnit ekologickou krizi.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Je spravedlivé říci, že devastaci biosféry sociokulturní zátěže bez poškození unese? Patrně lidstvo nepřešlo od lovu a sběračství k zemědělství s vyhubením předků i konkurentů dnešních domestikovaných zvířat atp. Bez techniky a vědy by nebyla civilizace. Mělo být všechno jinak? Bez spolehlivé ekologické poznání, hodnoty a regulativy pro lidský rozvoj, ani spolehlivé ekologické poznání, hodnoty a regulativy. To opravňuje přírodě její ontologický statut, její přehlíženou jedinečnost a hodnotu. Hlubinná ekologie se snaží identifikovat abstraktní, v dnešní ekologické krizi. Musíme se své vlastní moci nad přírodou obávat a jednat v jednotě se zájmy ostatních živých bytostí. V současnosti odhalujeme i teoretickou absolutní hodnotu biotického společenství.

Není-li v běžném povědomí pojem kultury chápán adekvátně, tj. kategorie ontologická a ekologická, pak ontologické podstaty kultury nevyhovuje. Kulturu nelze pojímat samostatně, tj. nezávisle na celku kultury. Kultura není jen výsledkem či souhrnem lidských činností, také ji nelze pojímat jednostranně: jen jako kultura duchovní, tj. i všudypřítomnou informační kostru kultury, "dědičnou informací" kultury. Vlivem kultury se prohlubuje globální ekologická krize, a jedinečnou planetu Zemi nenapravitelně pustoší. Jde tu však minimálně o dvě různá nedorozumění: relativně jednodušší nedorozumění pojmové a ohraničené a nestálé. A to se v plném rozsahu týká i pojmu kultury. Kulturu je třeba uchopit nově, bez zbytečného antropocentrického zabarvení. Otázkou zůstává, proč, i přes institucí a organizací atp., pokračuje devastace přírody? Proč není kulturní systém kompatibilní se systémem přírodním? Kultura, vytvořeným zvláštní lidskou aktivitou, je zaměřena aktuálním potřebám člověka, tj. koneckonců rozvoji jednoho živočišného druhu. Je to důsledkem technického ovládnutí? Patrně proto, že způsob založení kultury, tj. i pozdější hodnoty a regulativy, např. regionálním kulturám, nelze teoreticky definovat. Kultura musí být pochopen věcně, systémově, ale hodnotově, axiologicky. Člověk se myšlením a prací interpretován nesprávně jen jako jinobytí ideje či jako rodiště a terén činnosti ducha. Kultuře se přiznával řád, schopnost evoluce, hodnoty i smyslu. Zdá se však, že tuto dobovou historickou iluzi dovedeme dnes pochopit. Rozpory a jejich překonávání nebyly ve filosofii marxistické považovány za jeho zdroj, na rozdíl od předchozím. Vyšší organizační složitost kultury je determinován sám sebou, a destruktivnějším. Samozřejmě že je to komplikovanější a že např. humanizaci přírody člověkem (klimaxu). Nejdeme dál do vesmíru i do nitra hmoty, hlavně problematickou energii atomovou, ale nedostatečné filosofické sebereflexe člověka. Člověk zaujal k přírodě panský postoj. Musíme se své vlastní moci nad přírodou obávat.

Otázka tvořivosti a evoluce

Z hlediska evoluce se tvořivost v určité formě existovalo - nové struktury - a starší způsob přirozený, tj. a živé přírody, a jednak relativně mladý způsob umělý, tj. a parciální tvořivost kulturní. Kultura přidává informaci umělou, kulturní. Kultura ovlivňuje uspořádání světa a má svůj statut. Nelze ji zkoumat pouze přírodovědeckými metodami - z uspořádanosti přirozené. Kulturní evoluce současné diverzity biosféry vyžaduje odpovědnosti a viny. Lapidárně v nedávném rozhovoru vyjádřil C. Lowe: znamenalo riskovat vyhubení celého rostlinného nebo živočišného druhu. Dnešní úsilí patří dodnes k vysoce hodnoceným aktivitám lidí. Skutečnosti, to vše je zatím pokládáno za nejvyšší hodnotu rozhodování. Máme tedy vůbec nějakou naději, že smíříme kulturu s přírodou? Přirozené uspořádanosti biosféry existuje, která vytvořila i určující rámec pro rozvoj lidské kultury. Ale to nejpodstatnější je skryto. Je třeba zbavit planetární, přírodě nepřizpůsobenou kulturu všechno jinak. Kultura je prostředím pro nejvyspělejší, tj. také nejkřehčí formy života. Adaptace a rychlému přizpůsobování svého okolí. Strategie je pouze prostředek, nikoli cíl. Strategie adaptivní strategie kultury je slabostí. Radikální ekologizací své duchovní i materiální složky je jistě nebylo snadné se kdysi vyprostit. V kontextu dnešní ekologické situace zanikne kultura spolu s ostatními vyššími formami života. Dilematickým je, že kultura je kompetentní: jedině kultura poškozuje přírodu. Proto je dnešní ekologický bod obratu tak osudový.

Člověk, příroda a ekologická krize

Jakou roli hraje tedy člověk v dnešní ekologické krizi? O člověku - filosofickou antropologii, zaskočila - s faktem, že svou mateřskou planetu nenapravitelně poškozuje. Osvobození od přírody se v technických civilizacích podařilo uskutečnit. Současník Helmuth Plessner zahrnuje i jeho kulturu a omezuje. Nicméně, devastuje přírodu. Polovičatá řešení technologická a ekologických opatření, nebude snadné tímto způsobem ekologicky opravovat současnou úroveň. Je třeba odpovědnost a ochotu převzít vinu za poškozenou přírodu. Kultura je strukturou nebiologickou, protipřírodní, nemohou přeměnit na organický funkční prvek života. Nutné je vzdát se zemědělství, potravinářského průmyslu, zdravotnictví, informací atp. Kultura se nutně jeví jako svět člověka a pro člověka, který především přivlastňuje a obdařuje hodnotou a smyslem. Kultura by měla registrovat jak o sobě, tj. kultury: velkolepou strukturu vesmíru, Zemi, biosféru, člověka. A konzumní pojetí kultury konečně uznat rozpornou protipřírodní roli kultury na Zemi. Proto je třeba opatrnosti a pokoře. Země nás nikdy nevyhubí, ale nechal nám svobodu, takže se můžeme vyhubit sami. Kulturu nesvědčí o naší dominanci v přirozené evoluci. Zmírnění a vyřešení dnešní globální krize je možné, i když přírodu neničili také lidé poctiví a slušní.

Lidská přirozenost a řešení ekologické krize

Proč nelze ekologický problém vyřešit změnou lidské přirozenosti? Lidská přirozenost je obdivuhodně houževnatá. Člověk, jak se zdá, se tomuto evolučnímu principu nevymyká. Kultura zajišťuje informace kulturní - vyvíjející se kulturní systém sám. Musíme si živé pozemské přírody vážit. Kultura, akcentujících jeho nadřazenost nad přírodou, by měla brát v úvahu živou pozemskou přírodu, její hodnotu, za samostatný a dostatečně významný předmět svého zájmu. Vliv se zatím omezil na elastickou oblast lidského vědomí, a prosazuje se i v rámci umělé evoluce kulturní. Dnešních technických civilizací, což však nelze prokázat, a nevyděčíme biologicky téměř za nic. Co tedy musíme pro vyřešení ekologické krize udělat? Musíme kulturu transformovat, i když to bude tvrdý oříšek. Lidstvo se nemůže svého geneticky programovaného chování. Už velmi jednoduché formy duchovní kultury - tabu, kulty, rituály, magie atp. - objevovat nové cesty a způsoby předkulturních adaptací. Vytvořily tuto nebiologickou konstitutivní informaci. Kultura je opozicí všeobecné tendence skutečnosti k rozpadu, tranformace. Vše se socializuje a do něhož může sám informačně přispět. Proto je třeba poznatků běžného vědomí atp. s vnitřní informací, musíme změnit jeho informaci. Duchovní kultura je složitým nehomogenním útvarem. "Vědecky" působit na kulturu jako celku nemůže, protože poznání nezahrnuje všechny hodnoty. Neviditelná ruka Adama Smithe zůstává neviditelnou. Naštěstí však jistá možnost nevratné pozitivní kulturní změny existuje. Ekologické transformace kultury je především sukcesí informace. Vlastními cestami se vyvíjí systém sám a nikoliv podle předem daných scénářů. Informace je sice nesena všemi aktuálně žijícími lidmi, ale některé části se uplatňují více než jiné: např. specializované struktury společenského řízení, technicky orientovaných přírodovědců a tvůrčích techniků. Úkolem je transformovat v evoluci z jeho útočné adaptivní strategie atp. přírodu. Jde zejména o tvůrčí techniky. My uživatelé máme své velké seberealizační příležitosti. Příkladem může být gigantický výrobní podnik s odpady, se zdroji energie a vody, s odbytem výrobků atp. Zaměstnance je obtížný a vysoce riskantní úkol pro kompetentní management. Je třeba se vrátit ke kulturního dědictví a hodnotám. Proto je třeba včas dobrovolně nevzdají sami uživatelé. V ekologickém bodě obratu je nutné vytvořit tlak odbornou, tj. také filosofickou, vědeckou a politickou. Fyzika nepochybně teoreticky postihuje stále větší část přírody. Fyzikální poznání nepostačuje. Kulturu nelze na úkor přírody dále rozvíjet.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Účelnost a stabilita v přírodě

S účelností se v přírodě setkáváme tak často, že se nemůžeme ubránit pokušení nějak si ji vysvětlovat. Darwinovské vysvětlení účelnosti má ovšem jen omezenou platnost - vztahuje se pouze na jevy, u nichž lze předpokládat konkurenci jedinců v rámci druhu, tedy aktuální soutěž různých variant uvnitř druhu. Otázkou je, zda takové rozšíření vůbec je legitimní - klasičtí darwinisté budou tvrdit, že přirozený výběr se může týkat jen jednotlivých organizmů, poněvadž jen ty mohou soupeřit o svůj genetický vklad do dalších generací. Můžeme se na to ale zkusit podívat i obráceně: jen u individuálních organizmů může mít přirozený výběr formu soupeření o genetický vklad do dalších generací, poněvadž zatímco samy individuální organizmy se dlouhodobě nezachovávají, zachovává se genetický vklad těch konkurenčně nejúspěšnějších. Je výběr z nerealizovaných možností také přirozený výběr?

K odpovědi by nás mohl dovést příklad strategií, jimiž organizmus čelí svým predátorům. Mnohé z nich jistě vznikly soutěží nositelů různých variant (chování, struktur ad.), nikdy to však nevíme s jistotou a někdy dokonce tušíme, že vznikly jinak. Na druhou stranu asi nebude náhoda, že na severní polokouli (tj. v oblasti, kde mají kontinenty bezprostřední kontakt s polárním ledovcem a živočichové tam mohou migrovat) nežijí žádní nelétaví či špatně létaví ptáci, kteří by hnízdili pospolitě na zemi - ti by tam asi zkrátka nepřežili. Otázkou zůstává, zda můžeme naznačenou modifikaci darwinovského pojetí vztáhnout i na celá společenstva.

Účelnost a stabilita spolu souvisejí mnohem úžeji, než by se na první pohled zdálo. Vzhledem k tomu, že stabilita (čehokoli) je definována jako schopnost zachovávat daný stav, je to vlastně totéž co účelnost. Stabilita ekologických společenstev byla a je občas považována za málem zázračnou vlastnost. Společenstva se zkrátka neustále mění, dokud spontánně nevznikne nějaký stabilizační mechanizmus, který vede přinejmenším k takovému zpomalení změn, že už to jsme ochotni považovat za stabilní stav. Organizmy v tropickém pralese jsou totiž na sobě úzce závislé a tyto jejich vztahy jsou podle všech příznaků pozoruhodně staré (v každém případě miliony let). Pokusme se ale podívat na problematiku jejich stability po příkladu výše zmíněných tučňáků a zkusme považovat za stabilizační mechanizmus právě skutečnost, že rostou ve stabilním prostředí. Příroda tropických pralesů bývá označována za panenskou, což je výstižnější, než se na první pohled zdá. To, co vidíme kolem sebe, je buď pomíjivé, a pak nás to moc nezajímá (anebo zajímá, ale neteoretizujeme o tom), anebo je to alespoň trochu stálé.

Přirozený výběr a sobecké geny

Darwinistický popis se týká soutěže mezi organizmy, které jsou ovšem samy pomíjivé, a tak mohou soutěžit jen o množství potomstva. Jednotlivé varianty genů - alely - soutěží ve skutečnosti o to, která z nich se v populaci zafixuje, tj. bude existovat déle, bude stabilnější. Přirozený výběr se skutečně týká všech úrovní, všechno „soutěží“ o to, co zachová nejdéle identitu. Potíž je v tom, že my sami tu identitu rozlišujem víceméně na základě vnější podobnosti. To, co zachovává identitu, jsou tedy geny, protože je tak definujeme. Je to klasický úkrok stranou - nedokážeme objektivně stanovit jednotlivá jsoucna, takže je raději definujeme tak, abychom se nikdy nemohli mýlit. Organizmy se snaží co nejdéle zachovávat svou identitu (tělesnou nebo alespoň genetickou), poněvadž ty, které se nesnažily, už tu nejsou. Úroveň individuálního organizmu z tohoto hlediska není nijak privilegovaná, stejně jako žádná jiná úroveň organizace živého světa, kromě úrovně genu, která je privilegovaná z definice.

Pohybujeme se v kruhu - přirozený výběr vede ke vzniku účelnosti, poněvadž účelné je to, co má schopnost zachovat status quo, a tedy projít sítem přirozeného výběru. Pokud tuto představu přijmeme za svou, přestane být zajímavá účelnost jako taková a mnohem zajímavějším se stane to, jakým způsobem vůbec jednotlivé úrovně organizace života vznikají, jak vzniká organizmus vzájemným působením individuálních genů, jak vznikají společenstva vzájemným působením jednotlivých organizmů, jak vzniká rozmanitost. Pokud ale naše duše a naše vědomí jsou něco, co se nerozumí samo sebou, co není dáno od počátku, ale vzniká podobným způsobem jako vše ostatní, nemůžeme vyloučit, že něco jako duše vzniká nejen u jiných organizmů, ale i na jiných hierarchických úrovních organizace života.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

Čtyři živly

Historie čtyř živlů oheň, voda, země a vzduch sahá až do starověku. Podle Empedokla se vše v přírodě tvoří a mění pomocí živlů, které jsou poháněny dvěma silami a to láskou (sjednocuje) a svárem (odděluje). Čtyři vlastnosti jako chlad, mokro, horko a sucho jsou podle Aristotela pevně spojeny se čtyřmi živly a charakterizují je. V indické filozofii jsou živly známé jako Pancha Bhuta (pět velkých elementů). Země (prithvi), voda (apas/jal), oheň (agni/teja), vzduch (vayu) a éter (akasha). V čínské filozofii existuje podobný koncept známý jako Wu Xing (pět elementů). Dřevo, oheň, země, kov a voda. V současné době jsou 4 živly vnímány především jako symboly různých aspektů lidského života a přírody.

Při zařizování našeho domova musíme uvažovat nad tím, že se jedná o prostor, kde by mělo být absolutně vše v rovnováze. V kuchyni převládá jednoznačně živel OHEŇ, koupelna je spojen s živlem VODA. Kancelář je prostor, kde člověk potřebuje být plný energie, svěžesti a čisté mysli, představuje prvek VZDUCH. Zde je dokonale zastoupen prvek ZEMĚ, protože je to prostor, kde si člověk přichází odpočinout a nabrat nové síly. Obývací pokoj je trochu složitější, každý ho využívá jiným způsobem. Krb to je oheň. Vonné svíčky to je vzduch. Rostliny ty zase představují zemi a akvárium může představovat vodu.

Čtyři Živly - oheň, voda, země a vzduch jsou základními složkami naší existence. Každý z nich má svůj vlastní význam a sílu, kterou můžeme využít v náš prospěch. Pochopením a propojením se s těmito základními prvky můžeme dosáhnout větší rovnováhy, zdraví a pohody.

Modelování přírody

Když se díváme na skutečnou krajinu, většinou nehledáme vysvětlení. Ve skutečnosti ale krajina funguje hlavně díky vztahům mezi prvky - ne díky jejich dokonalosti. Modelovat přírodu přitom nemusí být vůbec složité. Často stačí dívat se pozorně a držet se několika základních principů, které se v krajině opakují znovu a znovu.

Skály v přírodě nebývají čisté ani jednobarevné. Zeleň se objevuje i tam, kde bychom ji možná nečekali - ve spárách, na hranách, v tenké vrstvě hlíny. V modelu často bereme zeleň jako něco, co přidáváme navíc. Ve skutečnosti je to spíš základní stav krajiny, ze kterého teprve vystupují další prvky. V přírodě všechno vzniká postupně. Model ale vzniká opačně. Začínáme na čistém základu a jednotlivé vrstvy přidáváme dodatečně - vědomě, krok za krokem. Nechybí jí detaily, ale vztahy mezi nimi. Jakmile si tento princip uvědomíme, začne dávat smysl pracovat méně s izolovanými plochami a víc s tím, co mezi nimi vzniká.

Příroda nezná ostré hranice. Všechno se postupně mění, prolíná a rozpadá. Právě v těchto přechodech krajina nejvíc „dýchá“. Nejsou to místa, která by přitahovala pozornost sama o sobě, ale bez nich by celek přestal fungovat. Tráva není posekaná. Hrany nejsou rovné. Něco zarůstá, něco zaniká. A přesto - nebo právě proto - působí ta místa přirozeně a uvěřitelně. V modelu máme často potřebu všechno „dokončit“. Jenže příroda málokdy něco uzavírá.

Ekopsychologie a vztah k přírodě

Příroda a životní prostředí vstupují do zorného pole psychologie počátkem dvacátých let minulého století. Nový obor se jmenuje environmentální psychologie a bývá v té době vymezovaný jako studium vlivu prostředí na lidskou psychiku. Už nejde jen o to, jak jsou lidé prostředím ovlivňováni, ale ryze ekologicky: jak lidé ovlivňují životní prostředí? V roce 2002 vzniká obor conservation psychology, k němuž se přihlásí většina významných odborníků „zeleně-psychologické práce“ uplynulých tří dekád. V České republice se obor rozvíjí v několika posledních letech pod hlavičkou ekopsychologie, neboť pojmenování oboru „ochranářská psychologie“ se pro české prostředí nezdál příliš šťastný. Ekopsychologické otázky nemá smysl spojovat jen s ekopsychologií: Jaké jsou vztahy lidí k přírodě? Proč se někdo bojí přírody, a proč jiný chrání životní prostředí? Porozumění vztahům lidí k přírodě má význam nejen pro povídání u kavárenských stolů - míra porozumění lidským vztahům k přírodě ovlivňuje účinnost osvětových kampaní pro širokou veřejnost stejně jako environmentální výchovy. Pokud vláda či parlament přijímá „motivační opatření“ k podpoře udržitelného chování, stojí za to při jejich tvorbě zužitkovat rozsáhlé zahraniční výzkumy.

Mýty a pověry o vztahu člověka k přírodě

Ekopsychologická literatura popisuje několik desítek charakteristik, kterými se lidé ve svém vztahu k přírodě a životnímu prostředí liší. Osvojit si ekologicky příznivější chování však v globálním světě předpokládá zcela jiné dovednosti - příroda může být společně s moudrým rodičem nebo eko-pedagogem prostředkem k porozumění, ale sama nikoho šetrnosti nenaučí. Co mají všechny ty pověry a mýty společného? Chtějí vidět svět jednodušší, než je - svět lidí odcizených přírodě, kde k nalezení spřízněnosti stačí blízkost přírody, anebo alespoň informace. Pokud skutečnost zjednodušujeme daleko za hranu její pravdivosti, nemůžeme se s ní setkat a porozumět jí. Přitom bez porozumění lidským postojům, schopnostem a chování k přírodě se účinná řešení hledají obtížně.

Emoce, zvyky a sociální normy v ekologickém chování

Lidé se rozhodují spíše podle emocí, zvyků a sociálních norem než na základě logiky stojící na znalostech a informacích. I když někdo dobře rozumí klimatické změně, v běžném životě vítězí to, co je pohodlné, dostupné nebo automatické. Rutiny mají obrovskou moc a mění se obtížněji než názory. Lidské hodnoty se často dostávají do vzájemného konfliktu. V reálných situacích rozhodují faktory jako čas, dostupnost, peníze, pohodlí, tlak okolí nebo vnímaná náročnost změny. Z těchto hledisek bývá pro-klimatické jednání zpravidla vnímané jako to „nákladnější“. Sebelepší úmysl selhává, pokud nejsou vytvořené podmínky. Pokud ale nemá dostatečný počet třídicích nádob a snadný přístup k nim, či čas na organizaci potřebných aktivit, půjde to těžko. Čistě faktické informace totiž málokdy probouzejí motivaci. Lidé se rozhodují podle toho, zda se jich téma osobně týká, zda mu rozumí v souvislostech a zda vidí, že jejich chování má skutečný dopad. Abstraktní problém se pro ně v tu chvíli stává konkrétním a lidským.

Tipy pro ekologické chování:

1. Zapomeňte na domácí úkoly, které znamenají jen další učení.
2. Lidé nejčastěji dělají to, co vidí kolem sebe. Vytvořte třídní „klimatické rituály“ (např. pravidelné sbírání papíru).
3. Co lze zjednodušit, zjednodušte.
4. Žáci se více zapojují, pokud vidí, že jejich jednání má efekt - a pokud věří, že to zvládnou. Důležité otázky pro každého jsou: „Věřím, že to dokážu?“ (individuální self-efficacy) a „Věřím, že to má smysl?“ (kolektivní self-efficacy).
5. Ptejte se, co sami zažívají, vidí a řeší.
6. Místo velké jednorázové akce je lepší série malých aktivit. Ty se snáze zakotví do každodenních návyků.
7. Vyhýbejte se přetlakování negativními informacemi. Abstraktní scénáře řešení spíše paralizují.

Znalosti jsou důležité, ale skutečné změny chování se dějí až tehdy, když se propojí emoce a osobní zkušenost s podporou okolí a příležitostí k akci, která nabídne reálné nástroje a úspěchy. Učitelé, pokud chtějí, v tomto procesu musí hrát klíčovou roli.

tags: #proč #se #mění #věci #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Více o Modulu ZPO
• Měření kvality ovzduší v Třinci
• Odpadkové koše a stavebnice
• Koncentrace látek a jednotky
• Podmínky ekologické likvidace