Proč v naší přírodě ubývají obojživelníci: Příčiny a souvislosti

Data ukazují, že ubývají vodní a mokřadní ptáci vázaní na rybníky (kromě rybožravých druhů), mizí litorální porosty a klesá jejich pestrost, ubývají obojživelníci. Z hmyzu lze zmínit např. u nás vyhynulého potápníka širokého, téměř vyhynulého potápníka dvojčárého (oba celoevropsky chránění v rámci NATURA 2000 a u nás i zákonem), a vážku temnoskvrnnou (v Červeném seznamu ohrožených druhů vedená jako zranitelná) nebo vážku rumělkovou (kriticky ohrožená).

Intenzivní rybniční hospodaření a jeho dopady

Rybářství je tradiční obor, který svou péčí o rybníky přispívá ke zlepšení stavu naší krajiny, k zadržování vody a zároveň poskytuje kvalitní potraviny. Na rozdíl od mořského rybolovu jde o obnovitelný zdroj, takže má velký potenciál do budoucna," říká ministr zemědělství Zdeněk Nekula. Bohužel dnešní realita tomu příliš neodpovídá. Současné rybníkářství (čest všem výjimkám!) je v nynější podobě především průmyslová výroba, bohužel často i v CHKO (sic!).

Hnojení a přikrmování ryb lze pozorovat jak na produkčních rybnících, tak bohužel i v rybnících s různým stupněm ochrany (viz foto z CHKO Třeboňsko, CHKO Poodří či z Českobudějovicka). Nerozumím, co je na takovéto destrukci rybničních ekosystémů šetrné a obnovitelné a jak mohou být následně výstupem kvalitní potraviny. Kdyby to byly intenzivní uzavřené cirkulační akvakultury, souhlasil bych téměř se vším, co pan ministr zemědělství tvrdí. Bohužel se z mého pohledu biologa a entomologa opravdu nejedná o udržitelné, k přírodě šetrné hospodaření. S tím nemohu souhlasit.

Jak s kolegy v našich článcích opakovaně zdůrazňujeme (viz odkazy níže), nevoláme po zrušení chovu kapra (sám si ho občas rád dám!) nebo likvidaci rybářství, ale pouze po rozumnějších a k přírodě šetrnějších způsobech hospodaření. A to jak na biologicky cenných lokalitách, tak i na alespoň jednom či dvou rybnících ve větších rybníkářských soustavách (jako např. Zmínka v článku "Žadatelé také nově nemusí dokládat velikost svého podniku." navíc vzbuzuje obavy, že dotace půjdou hlavně „velkým hráčům“, pro které může být přechod k šetrnějšímu hospodaření ekonomicky neatraktivní.

Na závěr lze dodat, že rybářství sice je tradice, ale na základě recentních zkušeností např. s rozpadem smrkových monokultur je potřeba se zamyslet, jaké tradice má ještě smysl dodržovat. Není na čase se již od některých (např. hnojení rybníků) odpoutat? Nejen rybniční ekosystémy se za poslední století radikálně změnily a čelí zcela novým výzvám. V době globálních změn, nepůvodních druhů, eutrofizované a člověkem silně pozměněné krajiny už proto nemůžeme hospodařit jako za časů otce českého rybářství Josefa Šusty.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Dopady na kvalitu vody

Jejich samočistící funkce je silně narušená, a tak pouze zadržují živiny, které postupně uvolňují. Jaké zlepšení krajiny přinášejí rybníky? Živiny se do rybníků dostávají z celého povodí ze splachů z obcí, špatně fungujících ČOV, či s erozním materiálem z polí. Nemalý přísun živin je však i ze strany samotných hospodářů formou přikrmování obilovinami a pečivem či navážením hnoje pro podporu růstu řas a následně zooplanktonu. Voda z rybníků tak často vytéká horší, než přitéká, ačkoliv by kvalita měla být stejná nebo spíše lepší. Je to přesně ta voda, která později steče do potoků a časem končí v některé z velkých nádrží a pomáhá při tom zadělávat na další problémy (např.

I zadržení vody v rybnících je trochu s otazníkem. Jestliže voda kvůli špatnému hospodaření (především kvůli razantnímu odvodňování v minulém století) v krajině chybí, tak rybníky nemají co zadržovat. Příkladem může být rybník Malá Kukla na Třeboňsku, nedávno i rybník Hlásný na Českobudějovicku, či Dolní Mušlovský rybník na Pálavě (viz obrázky) a celá řada rybníků na Pardubicku a zřejmě i v celém Polabí. Nutno dodat, že rybníky výparem ochlazují své okolí, a tedy dobře působí na mikroklima a malý koloběh vody. Jenže při nedostatku vody je i výpar malý.

Vyšší přísun živin (dusíku N a fosforu P) do rybníků především v druhé polovině minulého století způsobil vysoký nárůst produkce kapra. Vysoký přísun živin do rybničního ekosystému z lidských sídel, zemědělství ale i rybničního hospodářství v kombinaci s vysokými rybími obsádkami poskytuje dobré prostředí pro růst sinic a řas, což má za následek snížení kvality vody s nedostatkem kyslíku.

Další faktory ovlivňující úbytek obojživelníků

Biodiverzity na Zemi v současné době rychle ubývá. Snižuje se také celková druhová pestrost v přírodě a dochází ke stírání rozdílů mezi různými místy naší planety. Ve všech případech jsou nicméně důsledky stejné: živý svět se postupně stává chudším, monotónnějším a často i zranitelnějším vůči náhlým změnám podmínek.

Proces ubývání biodiverzity je dobře pozorovatelný, zejména pak v menším měřítku: například v určitém regionu, v jednom údolí v horách, ve vodách jezera nebo třeba na kousku louky. Mizí především specializovanější nebo náročnější druhy. Krajině více a více dominují přizpůsobiví generalisté, kteří dovedou žít ledaskde.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Na celosvětové úrovni bývá hlavní příčinou ubývání biotopů zabírání půdy ve prospěch polí a plantáží - typickou ukázkou je mizení tropických pralesů kvůli pěstování palmy olejné v Indonésii. Když vědci zkoumali 8688 druhů (převážně obratlovců), které se ocitly na světovém Červeném seznamu IUCN,6 zjistili, že zemědělství je spojeno s vymíráním u 5407 z nich a těžba dříví u 4049 druhů.

Nejrapidněji ze všech biotopů přitom mizí často právě ty, které jsou druhově nejpestřejší. Na souši je úbytek nejrychlejší hlavně u stepí, savan a některých typů lesů v tropech, subtropech či v mírném pásmu. Problém se ale týká především ryb. Toxicitu prostředí zvyšují především různé přípravky používané proti škůdcům a plevelům, jako jsou insekticidy a herbicidy. Ty se v zemědělství používají stále ve velkém množství. Vážným problémem se pro biodiverzitu stává také šíření nepůvodních druhů, které v různých částech světa vytlačují domácí faunu a flóru.

Z globálního hlediska sice změny klimatu zatím hlavní příčinou ubývání biodiverzity nejsou, na lokální úrovni ale může leckdy být jejich dopad na konkrétní biotop významný - uvést lze třeba biotopy pramenišť a rašelinišť, které jsou ohrožené vysycháním a nedostatkem srážek. Důležitou roli bude nepochybně hrát další nárůst koncentrací skleníkových plynů v atmosféře - a jak velkých rozměrů změny klimatu v příštích dekádách dosáhnou.

Ve střední Evropě se přírodní biotopy v zemědělskou půdu či produkční lesy z velké části změnily už před stovkami let. Oproti jiným částem světa nebudou mít v nejbližších desetiletích na biodiverzitu v Česku zásadní dopad klimatické změny - patrně nejvíce budou oteplováním zasaženy druhy (a biotopy) extrémně studených podmínek, které se nemají kam přesunout: především horská tundra Krkonoš nebo Jeseníků. Největší hrozbou pro přírodu u nás jsme my sami - respektive způsob, jak zacházíme s krajinou, kde žijeme.

Obojživelníci v České republice: Stav a ochrana

V současnosti žije v České republice 21 druhů obojživelníků. Míru ohrožení jednotlivých druhů obojživelníků u nás nejlépe odráží Červený seznam obojživelníků a plazů České republiky (Zavadil & Moravec 2003), který je sestaven na základě více méně aktuálního odborného a ochranářského poznání, nicméně není právně závazný. Zatímco v červeném seznamu České republiky bychom nalezli v různém stupni ohrožení všech 21 druhů našich obojživelníků, vyhláška obsahuje pouze 19 druhů. Mezi zvláště chráněné druhy není zařazen skokan hnědý a čolek dunajský, jenž je, společně s čolkem dravým, považován za nejohroženější zástupce naší batrachofauny.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

Obecně mezi nejzranitelnější taxony obojživelníků náleží výše uvedení čolci, dále čolek velký, čolek obecný a čolek horský. Z žab je “na čele“ ropucha krátkonohá, česká populace kuňky žlutobřiché, skokan ostronosý, kuňka obecná, skokan krátkonohý, následováni v mírném odstupu ropuchou zelenou, skokanem hnědým a blatnicí skvrnitou. Ropucha krátkonohá je v současnosti jediným zástupcem obojživelníků navrženým pro záchranný program Koncepcí záchranných programů a programů péče zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin v České republice (AOPK ČR, 2013). O něco lépe je na tom skokan zelený a moravskoslezské populace kuňky žlutobřiché, dále pak rosnička zelená, skokan štíhlý, mlok skvrnitý a ropucha obecná.

Navzdory své legislativní ochraně obojživelníci v ČR obecně spíše ubývají, což souvisí s celkovou zranitelností obojživelníků danou zejména jejich vazbou jak na vodní prostředí(u jednotlivých druhů často navíc pouze na určitou sukcesní fázi vodní plochy), tak terestrický biotop, jehož význam a ochrana bývají často podceňovány. Pokles však také ukazuje na špatné či nedostatečné využívání legislativních nástrojů v praktické ochraně obojživelníků.

Legislativní rámec ochrany obojživelníků

Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny v platném znění (dále jen „ZOPK“) představuje základní předpis v oblasti ochrany přírody a krajiny a jeho účelem (viz § 1) je mj. přispět k ochraně rozmanitostí forem života, tedy biodiverzity na jejích jednotlivých úrovních (na úrovni ekosystémů, druhů a z části, byť to ZOPK příliš nepokrývá, i na úrovni genetické variability). Vzhledem k tomu, že základem ochrany obojživelníků je především ochrana jejich biotopů, jak vodních tak i terestrických (jejichž význam, jak bylo již zmíněno bývá často nedoceněn, mj. s ohledem na omezené znalosti bionomie jednotlivých druhů a jejich výskytu v prostředí mimo období rozmnožování), je právě i územní ochrana velmi významná.

Územní ochrana obecná

Základními nástroji obecné územní ochrany jsou dle ZOPK územní systémy ekologické stability (ÚSES) a významné krajinné prvky (VKP). V obou případech tyto nástroje často poskytují ochranu územím s vodním prostředím i navazujícím terestrickým biotopům. ZOPK přímo mezi VKP zahrnuje rybníky, rašeliniště, vodní toky, jezera, údolní nivy a všechny lesy, tedy značnou část biotopů životně důležitých pro existenci obojživelníků.

Zvláštní územní ochrana

Jako zvláště chráněná území („ZCHÚ“) uvádí ZOPK národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace a národní přírodní památky, přírodní rezervace a přírodní památky. Součástí naší legislativy je rovněž ochrana území v souladu se směrnicemi Evropské unie - tedy ochrana území zařazených do soustavy Natura 2000. V rámci soustavy Natura 2000 je v souladu se Směrnicí 92/43/EHS vymezena řada tzv. evropsky významných lokalit určených k ochraně obojživelníků. Obojživelníci a jejich biotopy jsou také chráněny prostřednictvím ZCHÚ a to buď přímo jako konkrétní předměty ochrany (pro ochranu jednotlivých „fenoménů“ jsou vymezovány přírodní památky či národní přírodní památky) nebo v rámci ochrany celého ekosystému (v NP, NPR či PR).

Obecná druhová ochrana

V režimu obecné ochrany jsou chráněny celé populace, biotopy nebo ekosystémy, které by mohly být lidskou činností zničeny.§ 5 odst. 1 všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Při porušení těchto podmínek je orgán ochrany přírody oprávněn rušivou činnost omezit stanovením závazných podmínek.

Zvláštní druhová ochrana

Zvláštní ochrana stanovená v § 50 odst. 1 a 2 ZOPK platí pro všechny druhy obojživelníků ČR, kromě skokana hnědého. V případě čolka dunajského není legislativní ochrana jednoznačná, nicméně považuje se za chráněný jako poddruh čolka velkého, kterým v době vzniku vyhlášky byl a až nově se vyčlenil jako samostatný taxon, což nebylo v platné vyhlášce 395/1992 Sb. dosud reflektováno.

Výsypky jako potenciální refugia pro obojživelníky

Biologové, kteří v této nově vznikající krajině organismy studují, poukazují na pestrost prostředí ponechaného samovolnému vývoji a volají po uplatnění spontánní sukcese v rámci rekultivací. Ochrana nově vznikajících cenných biotopů na výsypkách, v lomech či pískovnách není samozřejmě zájmem jediným. Je však přinejmenším stejně legitimní jako navrácení produkčních funkcí zemědělsky a lesnicky rekultivovaným plochám či vytváření míst pro sport a rekreaci.

Proč obojživelníci a výsypky?

Hnědouhelné výsypky jsou v ČR plošně nejrozšířenějším typem území s ukončenou těžbou. Obojživelníci jsou zase specifičtí svými biotopovými nároky - vyžadují různé typy vodních a terestrických vzájemně propojených biotopů, jež v průběhu roku i života střídají. Mají poměrně omezené pohybové schopnosti a jsou velmi citliví vůči bariérám v krajině. Jsou tak vhodnými indikátory komplexnosti prostředí odrážejícími kvalitu, pestrost i propojení jednotlivých biotopů.

Vznik pestrého prostředí na výsypkách

V případě povrchové těžby hnědého uhlí je nadložní zemina sypána zakladači do víceméně pravidelných, avšak vertikálně značně členitých tvarů. Členitá morfologie podmiňuje heterogenitu stanovišť - v terénních depresích (sníženinách) se na nepropustném podloží třetihorních jílů vytvářejí jezírka rozmanitých tvarů a velikostí; výše položené partie mají naopak charakter stepí či polopouští.

Vliv technické rekultivace na vodní biotopy výsypek

Základním problémem technických rekultivací je zarovnání a odvodnění povrchu výsypky. Původně pestré prostředí zaniká a je nahrazeno urovnanou plání. Namísto četných drobných tůní jsou zakládány nebo ponechávány jednotlivé, zpravidla větší nádrže. Na technicky nerekultivovaných částech výsypek lze naproti tomu vodní plochy počítat po stovkách.

Důležité je, že převažují menší tůně bez významnějšího podílu ryb. Díky vysokému počtu jsou si navíc jednotlivá jezírka navzájem blízká, a tím pro obojživelníky dosažitelná. Na nerekultivovaných částech výsypek tak vzniká samovolně a zadarmo prostředí (nejen) pro obojživelníky daleko atraktivnější než s vynaložením nemalých prostředků v rámci rekultivací. Tabulka 1 shrnuje vlastnosti vodního prostředí a početnost skokana štíhlého na technicky rekultivovaných a nerekultivovaných výsypkách Severočeské hnědouhelné pánve.

Legenda: Typ rekultivace: T - technická, L - lesnická, Z - zemědělská, H - hydrická, TP - trvalý travní porost, S - přirozená sukcese; Rozloha VP [ha]- celková rozloha výsypky v hektarech; Rozloha VB [ha]- celková rozloha vodních biotopů v hektarech; VB/VP [%] - poměr celkové rozlohy vodních biotopů vůči rozloze výsypky vyjádřený v procentech; Prům. rozloha VB [ha]- průměrná rozloha vodních biotopů v hektarech; n VB - počet vodních biotopů na výsypce; n VB/ha VP - počet vodních biotopů na hektar výsypky; n snůšek - počet snůšek skokana štíhlého na výsypce (rok 2010); n snůšek/ha VP - počet snůšek skokana štíhlého na hektar výsypky (2010)

Osidlování výsypek (nejen) obojživelníky

Odlišné podmínky prostředí sukcesních a rekultivovaných částí výsypek se odrážejí ve složení druhů, které je osidlují. Zatímco na rekultivacích najdeme spíše běžné druhy, pro sukcese jsou typické druhy vzácné a ohrožené, vázané na ubývající typy stanovišť - iniciální sukcesní stadia, nezarybněné oligotrofní vody, lesostepi či rozvolněné lesní porosty.

tags: #proc #v #nasi #prirode #ubyvaji #obojzivelnici

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce tříděním odpadu
• Ekologické dopady dopravy
• Dopady klimatických změn
• Testovací otázky k ekologii člověka
• Stupeň ohrožení Formica Polyctena v ČR